B: Střední škola a základní vojenská služba

***prázdniny 1953***

Podklady k této kapitole čerpám z deníků psaných v té době. Jen sporadicky bude doplněn text spíše o komentáře než o popis doplňujících událostí. Paměti psané na kartičky v roce 1963 nejsou inspirující, neboť čerpají jen z deníků.

První prázdninový den v roce 1953 byly relaxační. Prožíval jsem si ho v pohodě s vědomím, že vstupuji do nové životní etapy. Další den však již nastupuji, stejně jako většina spolužáků, na žňovou brigádu na blízký statek - Boří dvůr (Genža). V partě kluků tam jedeme na kolech již v půl 7 hod. Ostatní přijeli později na valníku traktoru, kde jich sedí snad více než 20. Pracujeme u mlátičky – já na stohu. Někteří však i na mlátičce. Není to namáhavé – mlátička je často v poruše. Po obědě nás několik jde opravovat postele pro brigádníky z Kůtů. Domů jedeme v 17 hodin. Další dny jsou podobné. „Mám už od ležení na slámě poškrabaná záda“. Jarka S. u ohrabků se zranila o nějaké kolo – v nemocnici jí na hlavě šili 3 stehy. Taky kopu jámy pro telegrafní sloupy – 170 cm hluboké. Moc práce nenaděláme, ale večer usínám brzy. Na chůzi SČM jsme přesvědčováni, abychom dělali pro místní JZD a ne pro statek. Staráme se taky o to, kolik si vyděláme. Spokojeni nejsme. Dokonce koncem týdně – v sobotu - odcházíme předčasně domů pěšky. Jsou horké dny, cestou, ale až u hájovny, nás chytla bouřka.

Nezapomínám sledovat další události. Mila, která se mně ještě za války názorně chlubila, že už jí rostou prsa, se musí vdávat. Z Ruska je propuštěno mnoho zajatců – jsou ve Vídni. Prý hlásila Vídeň jejich jména – mezi nimi i tátovo. (To je pro mne dnes inspirující poznání.) „Volný hospodářský systém je omezován vyhláškou, která určuje, kolik se může při nákupu čeho brát.“ (To asi souvisí se zrušením lístkového systému.) V neděli 5.7. byla slavná mše k 55. výročí vysvěcení kostela. Na regatu jsem nešel – Břeclaváci každý závod kde jeli, tak vyhráli. V kině na Mladé gardě a Chladné srdce. Od pondělka opět brigáda. Začínám s Ferou jako pomocníci v kontejneru na slámu za kombajnem. Byli jsme až za dráty. Oběd nám tam přivezli a taky 5 litrový demižon vína (asi spíše s vodou) – je horko a prašno. Do dvora jsme se dostali až v půl deváté, tak jsme na statku přespali. Další den opět na kombajnu. V poledne i s vojáky (bez pušek) jsme si odběhli na třešně na rakouskou stranu. Odpoledne zapadl kombajn až po kosu do nějaké jámy. Šel jsem pro traktor, ale už jsem se nevrátil a jel domů se vyspat. Při špatném počasí jsem dva dny brigády vynechal, ale v sobotu pokračuji. Vozili jsme pytle s obilím do Valtic. Tak to běží až do 25. července. Někdy nás vyhnali i do řepy vytrhat trávu nebo přebírat (nebo sbírat?) brambory. Taky jsme stavěli mandele. Významný byl ale 15. červenec. To jsem celý den nakládal fúry – (asi odvážení slámy). Před odjezdem domů dovezli hojně vína – druháku. Pili jsme z půllitrů. Mně stačil jeden. Někteří si dali i dva a nedopadli dobře. Cestou nám bylo ještě na valníku veselo. Doma jsem se najedl a umyl. „Naši“ (používám často místo „maminka“, protože to asi zahrnuje i babičku, s níž bydlíme) se nedivili. „Bylo mně trochu blbě. Mluvil jsem rozumně, vnímal jsem dobře, jen nohy mně nesloužily.“ S.M. pil víc, tak pokračoval na valníku až do Charvatské Nové Vsi, vyspal se v lese a domů přišel až v 10 hod. Jeho maminka byla u nás zjistit situaci – poněkud byla nešťastná. Brigáda nebyla těžká, ale i tak mně byla práce nová a unavovala. Brzy jsem chodil spát. Každodenní činnosti jsem si zaznamenával do tabulky, takže snadno zjišťuji, že jsem odpracoval 18 dní za 548 Kč. Obědy jsme asi dostávali.

Poslední dny prvního měsíce prázdnin si poznamenávám kino Písnička za groš, přenesení velkého stanu (hangár) od Milana S. k nám a především návštěvu u třídního učitele při jeho narozeninách. „Šlo nás 6 kluků a 2 děvčata. Nesli jsme 3 litry vína, za 35 Kč zákusků a kytku. V obývacím pokoji vyzdobeném poháry SK Charvatská a četnými slováckými ornamenty jsme vypili 6 litrů vína a snědli dvě mísy zákusků. Při hovoru a zpěvu to do 11 hod. zmizelo. To přišla z kina manžela p. učitele, a tak jsme na její zdraví otevřeli ještě jednu sklenku. Domů jsem se vrátil v dobré náladě k půlnoci.“ Taky tou dobou přijela z Veselí Lilka, Pepa a Danka, a z Bruntálu Máňa a Libor. Hodilo se to. Tomáš B. dovezl (koňmi) fůru dřeva (asi odřezky z pily), tak hned mně pomohli s jejím uskladněním. Tomáš a Francka jsou svobodní hospodáři v sousedních domech. Jsou ve věku mé maminky a oběma od mala tykám.

V neděli začátkem 2. měsíce prázdnin si přišli kluci pro stan „hangár“ a odjeli (vlakem) do Smolenice na Škarbák. Bylo jich 5 kluků a 3 holky. M.B. jel již ráno sám na kole. Já zůstal ještě doma. Vzpomenut je půlhodinový milý rozhovor s Gretou, návštěva u stařečka (a snad i stařenky), pěkný film Kde supi nelétají, na který nás šlo 7 spolužáků včetně Libora a J.S., která už v Poštorné nebydlí a taky přijela jen na prázdniny. Dočetl jsem Brooklynské vrahy.

V úterý 4. srpna odjíždím za spolužáky na Škarbák. Jedu vlakem do Smolenice a odtud pěšky cca 6 km. Ubytování mám již zajištěno v jehlanu s M.B. Většina spí společně v „hangáru“. Jídlo si vaříme sami – pro všechny společně. Jsou to polévky, masové konservy, amolety, brambory, těstoviny, atp. Dopoledne, až se kolem 8 hod. probudíme, většinou lenošíme v táboře a věnujeme se dřevu, ohni a obědu. Odpoledne chodíme na koupališti a večer jsme v hospodě – do 10 nebo 11 hod. Zbytek dne ještě prosedíme u táborového ohně – zpívá se a sbíráme moudra starších. Dva starší kluci, přijeli za námi na motorce ve stejný den se mnou a jsou s námi, ve svých stanech, i tři otcové – přátelé našeho třídního - a jejich téměř na den stejně staří synové – Jirkové. Po třech dnech odjíždějí, přijal ale spolužák Kudla.

Odpoledne, když ti starší kluci odejdou, tak jsme někteří po dva dny zkoušeli jejich dvouválec DKV 500 ccm. J.K. projel přes kotvící provaz hangáru a přetrhnul ho. Já jezdil spolehlivěji, ale ač o tom není v deníku zmínka, vzpomínám si, že jsem si při startování motorky udělal značný šrám na stehně o drát trčící ze sedla. Hned jsem ale jizvu stáhl náplastí bez gázy, a to bylo štěstí, protože dodnes sice jizva je znát, ale je nevýrazná, na rozdíl od jiné, kdy o pár let později a taky na stehně, musela až víc než hodinu po úrazu zasahovat lékařka nůžkami a šitím.

Já jednu noc taky spím v hangáru z důvodů potřeby „prostudování linie dívčího těla“ sousedky. Rozepsána je i sobota v místní hospodě. Hraje tam cikánská muzika, primáš dělá kousky v polohách, kde všude kolem těla umí na housle hrát, někteří tancují, tváříme se, že jsme světáci. Za ten večer jsem „vykouřil“ 8 cigaret, vypil půl litru vína a 4 štamprle Terkelice – asi je to hruškovice. V neděli za námi přijeli rodiče jedné dívky, což bylo významné tím, že přivezli plno řízků – dlouze jsme po tom obědě odpočívali, než jsme vyrazili na koupaliště. Ten večer ani nejdu s ostatními do hospody, držím hlídku, ale nakonec jsem tam přece jen zašel. „Jsme tak líní, že se mně nechce ani psát deník“ – poznamenávám si. Snad jen Mireček je stále aktivní, neboť je zmínka o tom, že mně přivezl peníze za brigádu - a to jezdil domů na kole. Zašli jsme si jednou i na ostružiny do rýže k obědu. Ve středu jsem si přivstal, protože jsem musel jít do vsi pro cukr. Kudla, Eva a já vaříme k obědu „šunknfleky“.

13. srpna odjíždím s malou skupinkou vlakem domů. Na nádraží nás vzal nějaký náklaďák, co vozil štěrk. V Břeclavi nám přišel na nádraží pomoct s nákladem spolužák Zdeněk. Potkali jsme i maminku dalšího spolužáka, která byla velmi nazlobená, že její syn nepřijel s námi. Druhý den jsem se tedy hned po ránu zase vracel vlakem na Škarbák, jako posel špatných zpráv. S kamarádem byli všichni solidární, takže jsme zrušili zbytek tábora a ve 3 hod. odpoledne jsme odjeli ze Smolenice vlakem domů.

Do druhé poloviny srpna vstupuji s nějakou dietickou poruchou a se starostmi, zda pojedu na chmel s průmyslovkou, kam po prázdninách nastoupím, nebo se základní školou, kterou opouštím. Nakonec odjíždím v pondělí ráno s „naší školou“ a výbornou učitelkou D.H. Těší mne, že mne oslovuje Borku. Vlakem jsme dojeli do Kryr a pěšky jsme se přesunuli (5 km) do Strojetic. Kufry nám však odvezli. Ten první den jsme se jen ubytovali a seznámili s obcí. Následný den – úterý – byl již pracovní. Budíček v 6 hod. , snídaně, odchod na chmelnici, oběd a svačinu nám přivezli a byla chutná. Dopoledne jsem natrhal jen 1 a půl věrtele a odpoledne 2 a půl. Nejproduktivnější byl Gusta – 10 věrtelů za den. Z chmelnice odcházíme v půl osmé, večeře je zase ve vsi. V neděli pracujeme jen do oběda, resp. kratší směnu. Další dny jsou podobné, svůj výkon výrazně zlepšuji, takže jsem si za 15 dní vydělal 209 Kč v nové měně. Poslední den 31.8. jdeme na nějakou speciální chmelnici obhospodařované podle nějakého sovětského vzoru. První věrtel jsme trhali s jakýmisi ohledy či kritérii, ale u druhého se již chováme jako k těm nesovětským.

Večery byly zábavné, někdy se i tančilo – kdo uměl, já ne, ale setkání s děvčaty se realizovala i jinak. Taky do hospody mnozí zašli. Někteří se vraceli na ubytovnu oknem, až po 11 hod. Na pokoji hrajeme po večerech karty, ale chodili jsme i do kina. Zaujal jsem jednu dívku, ale nesblížili jsme se příliš; za zmínku to ale stojí jako vložené intermezzo. Byla dcerou lékaře na Břeclavsku. Hned v 1. ročníku průmyslovky jsem se seznámil v rámci dobrých vztahů naší a dívčí sociální školy s dcerou dalšího lékaře. I zde byly naše vztahy jen kamarádské.

Po mnoha letech, byl jsem již ženatý, jsme projížděli s tchánem obcí, kde hned u silnice měl tabuli na domě MUDr. M. – otec té dívky ze sociální školy. Hned jsem se pochlubil, že s jeho dcerou jsem se dobře znal. A můj tchán pravil: „To jsme byli na studiích tří nerozluční kamarádi. Dr. M. , Dr. K. (otec té dívky z chmelu) a já (otec mé dosavadní manželky).“ Jak je ten svět malý a jak podivné jsou náhody. Všichni tři doktoři byli v kraji uznávanými skutečně „praktickými“ lékaři. Porody doma a šití tržných i řezných ran a mnoho jiného, bylo jejich běžnou praktikou. Dodnes jsou v těch obcích vzpomínáni v dobrém, což jsem si v případě Dr. K. a mého tchána ověřil zcela náhodou i při své návštěvě jihu Moravy v červnu 2009.

Na zbylých listech 12. deníku je uveden text písničky „ Hajej můj broučku malý, přístav už dávno spí, ….“, nákup trofejních elektronek RV2,4 P700 a RV2,5 P45, dynamo na kolo a nějaký rotor s permanentními magnety. Taky je tam rozpis nějakých táborových nákladů, kde mezi drobnostmi (margarin 6 Kčs, máslo 10,50 Kčs, koupaliště 1 Kčs, byla i hospoda 45 Kčs.) To jsem se musel pěkně rozšoupnout. V tabulce s denním přehledem počtu natrhaných věrtelů jsem dosáhl denního maxima 11 věrtelů. Jiná tabulka vyjadřuje popis denní náplně na brigádě na statku Boří dvůr v době 2.7. až 25.7.1953. Vydělal jsem si 548 Kč.

Na poslední stránce je i poznámka: „Asi ve dnech 20. – 25. Byla skončena válka v Koreji. Rozdělovací hranicí je 38 rovnoběžka. Vloženy jsou i dva doklady. Prvním je Potvrzení ředitelství střední školy v Poštorné, že vyjmenovaní žáci (16 jmen) budou tábořit od 16. srpna t.r. ve Škarbáku u Smolenice. Ten druhý dokument je dopis od maminky z 25.8.1953 poslaný mně na chmel. Kromě běžných informací z domova byl ohlas i nad mým lístkem z chmelu, svědčící o mé výchově: „… píšeš, že jsi zdravý až na tu prdel; z toho slova se mně ještě dnes točí hlava a nevěděla jsem, že mám tak nevychovaného syna.“ Ten dopis byl však až nápadně milý a vstřícný.

Za posledním dnem je text: Tímto dnem ukončím tento deník (zbyly ještě volné listy) a začínám snad lepší, zároveň snad i s jiným druhem života. Budu se asi muset více učit.

Deník č. 13 je na úvodním listě nadepsán jako Začátek nepovinné školní docházky a přikresleným transformátorem, trojúhelníkem a příložníkem měl být taky asi zvýrazněn očekávaný směr mého budoucího působení. První září však nezačínám ve škole, ale na chmelnici. Je to poslední den brigády. Po 3. hodině jdeme v dědině vrátili koše a sedačky a se zpěvem jdeme na ubytovnu. Myjeme se u studny a balíme své věci na cestu domů.

Tuto chmelovou brigádu jsem hodnotil takto:
Strava: Proti jiným chmelovým brigádám byla velmi dobrá, i když ke konci se zhoršila.
Ubikace: Ve starých německých domech čerstvě vylíčených s elektrickým osvětlením. Spaní na slámě přikryté žoky.
Jiné: Umývání ve studené vodě, 12 hodinová pracovní doba, volný přístup k veškerému ovoci v sadech, večerka v 21.30 hod. – její nedodržení se netrestá. Nejlepší učitelé: D.H. a Z.D.

Dramatická byla i cesta domů. Vstáváme již ve 2 hodiny a po snídani odcházíme do Kryr na nádraží. Byli jsme zde první, takže jsme si obsadili společnou zónu ve vagóně, což se už nepodařilo skupinám pozdějším, které byly rozptýleny po celém vlaku, který měl 10 vagónů (pro 600 osob). Kufr jsem si podal jako spoluzavazadlo. Se zpožděním 90 minut jsme vyjeli v 6 hodin ku Praze. Všude stojíme a v Žatci dokonce 90 minut. Dva krajíce namazaného chleba, které jsme dostali na cestu, jsem už snědl. Cesta musela být krušná, neboť je vzpomenuto, jak v jednom stoupání házel topič lopatou písek pod kola lokomotivy. Až ve 4 hod. jsme dosáhli stanice Praha – Bubny a měli jsme pokračovat dále k Břeclavi. My Poštorané a Lanžočané jsme tady jízdu přerušili. Jízdenku jsme měli každý individuální. Ostatní se dostali do Břeclavi až druhý den ráno. Kantoři našli ubytování v turistickém domě. Spali jsme sice po dvou, ale byli jsme v pohodě. V automatech jsme se najedli, já jsem si prohlédl nějaké „elektry“, prochodili jsme Václavák a šli se vyspat.

Ani třetí den jsme domů nespěchali. Vstáváme kolem 7 hod. Na nádraží zase necháváme zavazadla a užíváme si Prahy. Většina kluků shání kárované košile, já navštívil prodejnu Mladého technika, jsme u orloje a naříkáme si, že nás nepustili do Staroměstské radnice, protože přijela zrovna nějaká delegace sovětských sportovců. V pravé poledne máme u muzea kontrolní sčítání a hned se zase rozcházíme. Po obědě jsem si zašel do Technického musea. I Mireček tam přišel. Hodnotím sbírky i jejich změnu proti minulé návštěvě před dvěma roky. K desáté hodině večer se scházíme na Hlavním nádraží, bereme si zavazadla a obsazujeme kupé v reservovaném vagóně. Jsou s námi tři dívky o 2 roky mladší, dodnes jsme přátelé – chvilkami jsme i spali.

Do Břeclavi jsme přijeli v pátek v 6 hodin ráno. Doma jsem si nanosil vodu na kotel, vykoupal se konečně v teplé vodě, přečetl jsem si něco z Mladých techniků a od deseti do čtyř hodin jsem tvrdě spal. Zbytek dne jsem ještě obešel přátele (jmenovaná je jen Darina) a v 9 hod. jsem již zase v posteli. Asi mám co dospávat, protože jsem spal 12 hodin. Je sobota. V té době bývala ještě pracovní. Do školy jsme však nemuseli. Obědvám v závodní jídelně ČSD, což je obvyklé, navštěvuji nemocnou stařenku Fojtíčkovou (je po mrtvičce), opět koupací sobotní procedura s topením pod kotlem a nošením vody ze studny. V neděli jsem šel do kostela a zbytek dne prožil s přáteli i s dívkami. Bavíme se o nadcházející škole. Film Co vyprávěli lovci, mne neupoutal.

Snad se zdá příliš podrobný ten popis několika dnů před nástupem do střední školy. Smysl toho sdělení je ale v tom, že připomíná, jak obětavé jsme měli na základní škole učitele, jak se nebáli jít do rizika a důvěřovali nám, a jak zodpovědní jsme byli i my ke svým učitelům i ke kolektivu a snad i to, že běžnou starostí o domácí práce jsme se cítili jako dospělí.

***První dny středoškolské***

Pondělí 7. 9. 1953 je mým prvním školním dnem na VPŠ v Břeclavi. Do školy jsem šel pěšky. Je to sotva 20 minut. Byl jsem na tom lépe než spolužák Mireček, který vyjel na kole, ale cestou „mu vyletěla duša“, takže nakonec přišel pěšky, a navíc s obtížemi. Třída se již plnila, takže jsme si vybrali poslední lavici u okna. Naše třídní je češtinářka a tou jsme taky výuku zahájili. Vyučování máme i odpoledne, takže rychle poznáváme více vyučujících. Upoutává mne deskriptivářka a z gymnázia hostující chemik. Ten den jsme si se Zdeňkem (ten chodí na gymnázium) zajeli na kolech ještě na Genžu pro potvrzení o prázdninové brigádě a ve Valticích jsme si hned nakoupili sešity, protože, tam je škol méně a v papírnictví nejsou fronty. To potvrzení ručně tužkou psané a nedatované, byť orazítkované se uchovalo: „Ctibor Fojtíček se zůčastnil brigády na Bořím dvoře (od borovice) 25 dní, při zemědělských pracích.“

Další dny je vzpomenut dějepisář, diktující dlouhé texty, i podivínský fyzikář z gymnázia. Odpolední dílny jednou týdně trvají 4 hodiny. Jsem zařazen do frézovny a hned po krátké instruktáži pracujeme na reálných výrobcích – např. dotváříme ozubené kolečko pro místní pivovar. Ruštinář správně předpokládá, že většina z nás ze střední školy nic neumí, tak začínáme od samého počátku. V tělocviku zjišťuji svoji váhu 61 kg a výšku 169 cm. Koncem týdnem jsem již nějaký unavený. Ve škole se mně líbí a dokonce se doma učívám. Příjemné jsou i cesty do školy. Jsou nás proudy sunoucí se přes mosty do Břeclavi. Mnozí pěšky, jiní na kole, ale zpravidla pomalu jedoucí vedle těch pěších. Různě tak své partnery prostřídáváme. Vzpomínaná je Darina a taky Evka, kterou již nedovedu identifikovat mezi dvěma možnými. Po večerech a v neděli jsem si i zašel do svazácké klubovny zahrát ping- pong. Scházíme se tam a hodnotíme první dojmy ze školy. Alešovi se nelíbí internátní život na valtické dopravní škole. V neděli jsem nebyl v kostele. Korzování v partě po Břeclavi však trvá stejně, jako pohlavně smíšené davové návštěvy kina. Jen ta „Japinka“, co se družila na Škarbáku s těmi dvěma staršími hochy, dnes šla s nimi do Grandu.

Za zmínku stojí intermezzo s náramkovými hodinkami, které mně upadly ze stolu a zastavily se. Měl jsem je však v záruce po nějaké jiné poruše. U hodináře, jsem byl poučen, že oprava bude trvat 6 týdnů. Po argumentaci záručním listem, byly opraveny do 2 minut. Jindy je vzpomínána moje úspěšná práce na vyráběné a funkčně ověřené elektrické páječce s topným tělesem. Pracuji v naší domácí dílně – děda býval zdatný řemeslník a dílnu měl dobře vybavenou pro ruční práce. Pokračují i obvyklé domácí práce spočívající v řezání a sekání dřeva, vyvážení popela za ves atp. Motám se i při výměně dřevěné podlahy v mém pokojíku, který čerstvě okupuji v domku, kde bydlí babička. Je to ta místnost, kde jsem se narodil. Snad je široká 2,5 m a dlouhá sotva 5 m. K mamince nemám daleko, ta zůstala v bytě vedle té dílny na dvorku.

Konečně je identifikována i ta Evka. Ze dvou možných je to ta starší. Dnes si už nevzpomínám, do jaké školy chodila, ale společné cesty mne patrně těšily. Ostatně i na filmu Fanfán Tulipán nám spolu bylo dobře. Bývalé spolužačky hodnotím přísněji a vyčítám jim kontakty s vojáky hraniční stráže. Ostatně asi tři se s nimi nakonec dobře vdaly. Rozšiřují se však i kontakty na spolužačky těch přátel, kteří šli z naší měšťanky na gymnázium a další školy. Stále držíme výraznou partu.

Za zmínku stojí, že do konce září neuvádím v deníku žádnou nedělní účast na mši sv. Váhám, které dívce se mám více věnovat. Greta se již v srpnu odstěhovala do Moravské Třebové a nároky dospívajícího hocha začínají být přece už víc než platonické. Dokonce mne nijak nenadchl poetický film Měsíc nad řekou. Ve škole se ještě nezkouší, ale nějak mne děsí technologie. Zmínka je o provedeném rtg., a taky o snížení cen potravin a výrobků denní potřeby až o 30%. (Motorky automobily, benzin o 30%, knihy o 5%, nejvíce věcí o 10 – 20 %.) Na mnoha i dalších listech jsou řádky vyplněny krasopisnými písmeny abecedy. Co jsem tím sledoval, není popsáno.

Poznámky z října začínají optimisticky: „Možná, že do hodů budu chodit chvilku s nějaků děvčiců. Není to však ještě rohodnuté.“ I maminka je na tom lépe, když ona zůstala v bytě na dvorku sama a já jsem již v pokojíku hlavního baráku stojícím ve frontě k silnici, kde jsem se ostatně taky narodil. Jeden večer má maminky tajnou návštěvu, což jsem ovšem odhalil, ale mlčel jsem. Maminka má dobrou partu spolupracovníků – znám se s nimi, protože za maminkou do práce občas chodím a vínka si taky usrknu. Jeden z party asi ale dominuje. Mám z toho i výhody, protože břeclavská stanice je hraniční a celní deklaranti a fytopatologové musejí brát z vagonů vzorky zboží, což v případě přepravovaných pomerančů je zisk pro mne.

Průběžně se seznamuji s dalšími děvčaty z břeclavských škol. Většinou je to spojeno se společnou návštěvou kina – tentokrát to byla Věznice Parmská. Stále je mně ale blízká i Věra. Je o rok starší a je z chudší části obce. Poštorná se totiž dělila na „Dědinu“, kde kolen ulice Hlavní byla hospodářská stavení těch, kteří měli i koně. Náš domek hned u kostela, fary a hospody tam byl snad omylem. Chudší část obce „Kozina“ byla mezi ramenem Dyje a silnicí k Rakousku. Tam jen sotva kdo měl kravku. – spíše jen tu kozu. Částí Koziny byla i „vagónová kolonie“. To byly domky postavené ze železničních vagónů, zpravidla pro dělníky blízké chemičky na hnojiva. Tam právě Věra bydlela. Dělný lid mně není cizí, vždyť i sám musím pracovat, když žiji jen s babičkou a maminkou. Zmínka je např. o uskladnění 14 q uhlí ze dvora do šopy během jednoho odpoledne nebo o letování čehosi vlastnoručně vyrobenou páječkou. Taky dřevo na topení musím řezat a sekat, zametat dvůr atp. Opět je zmínka o účasti na mších sv. Ta jedna je asi slavná - při příležitosti hodů v Charvatské Nové Vsi (tam není kostel).

Můj pozdější švagr se u nás občas zastaví. Studuje na břeclavském gymnáziu a bydlí na privátu, když se mu rodina z Poštorné odstěhovala. Taky já občas zajdu s novými spolužáky na jejich internát. Tam je ostatně i naše školní jídelna, kam jsem asi v polovině měsíce začal chodit na obědy. O jedné polední přestávce měli kluci zamčenou světnici, tak vyrazili dveře. V klidu toho pokoje jsem si pak s Rudou (dnes je úspěšný podnikatel v Kanadě) zahrál šachy.

Ve škole to však začátkem měsíce vypadá jinak. Test z technologie dopadl špatně mně i většině spolužáků, a stejné pětky jsme dostali i z písemky z češtiny. Osobní zkoušení z technologie bylo taky za 5, ale docela jsem se při tom spřátelil s vyučujícím. Asi ho upoutal můj klid v krizové situaci. V dílnách při kování radlic jen udržuji oheň, ale při odlévání hliníku jsem aktivní. Koncem měsíce se pilně učím technologii.

Mimo neumělých ilustrací v deníku je tam opět i několik řádků na konci listů popsáno krasopisným písmem. Může to souviset s radiotechnickým kroužkem, který na škole navštěvuji. Přijímané znaky Morseovky musely být asi čitelně zaznamenávány. „Poštorenské hody se vydařily, držely se tři dny – byly i nějaké rvačky.“ (Krev však netekla. To když můj pozdější tchán se přistěhoval do Poštorné právě v době hodů, tak jeho první lékařský zásah byl nůž mezi žebry u rozdivočeného šohaja.) Na hodové zábavě jsem, ale netančím – spolužáci už tančí. Piju ale jako ostatní. Po hodech se ve škole omluvám, že jsem se o hodech učit nemohl, což kantoři tolerují bez výhrad.

Druhá polovina října je popisována jen globálně, neboť jsem někam založil deník a marně ho hledám. Zaznamenány jsou i dva požáry stohů – v Bílovicích a v Podivíně.

Listopad začíná Dušičkami, a zase jsem na mši sv. Stále ještě chodím pomáhat do obecní knihovny. Jednak se tam scházíme s přáteli a jednak knihovník je dobrý vypravěč, takže nabíráme i drobná moudra. Sleduji i milostné vztahy kamarádů: „Jenda to zase bere s Mirků, ačkoliv říkal, už nikdy.“ Už několikrát se vyskytuje ve výčtu přátel Toňa. Tentokrát mne veze domů z radiotechnického kroužku autem. Snad řídil někdo jiný. Na dalších stránkách zjišťuji kdo to je, když je zapsáno, že ji a Milušku doprovázíme se Zdeňkem z kina domů. Obě bydlely na Denisově ulici. O vztahu k ní bych bez deníku ani nevěděl. Za hodnou vzpomínky pokládám výzvu mého budoucího švagra v polovině měsíce, že by bylo záhodno napsat Gretě. „No, musím něco vymyslet.“

Občas zajdu i k rodičům mého táty. Za gratulaci stařečkovi k svátku jsem dostal 10 Kčs, a od tety, která tam taky byla, ještě 5 Kčs. Na nedělní útratu mně to stačilo – kino bylo asi za těch 10 Kčs. Tolik jen k informaci o mých poměrech v době studia.

I přípravě na vyučování věnuji více času, jako bych začal brát školu vážněji. Dokonce jsem dostal jedničku z češtiny i z chemie. Významný byl náročný test z technologie, z něhož jsem jako jediný dostal jedničku. Po těch pětkách to bylo překvapení nejen pro kantora, ale i pro celou třídu, která si za kantorem zašla ke katedře můj test prohlédnout. Na to si pamatuji dodnes. Z ruštiny dostávám na písemku 4-. V průměru se však v ruštině držím kolem trojky. Jsou zaznamenány i příhody veselé, když fyzikář rozčileně reaguje na vlaštovku hozenou po něm k tabuli.

V dílnách i melouchaříme, jak patrno z autentického záznamu: „Dělám si kostru na krystalku a taky rýsovací jehlu. Vrtání trubek dělá i za mne Mireček. On fušoval před týdnem, a teď zase já.“ Taky jsme byli na exkursi v cukrovaru. Cukru i likru jsme si užili namístě, a přes bránu jsme si pronesli i další vzorky. Mne zaujala tyčka, z níž se sekaly kostky. Taky chodíme se školou společně do kina – místo vyučování. Tentokrát to bylo o nějakém ruském lidovém pěvci – Džambul se jmenoval. V radiotechnickém kroužku už odposloucháváme amatérský provoz na 80 m pásmu. Koncem listopadu již bylo asi dost chladno, neboť jsem si poznamenal, že jsme byli s Mireček vysláni (dojíždíme do školy na kole) místo ruštiny abychom ocenili led na Štoglové jámě a na Nové Dyji. Klouzali jsme se na ledě – byl už pevný.

Tu sobotu odpoledne odjíždím ještě k tetě do Bratislavy, ve snaze koupit si logaritmické pravítko. Malé obchody nemají otevřeno. V obchodním domě jsem neuspěl, ale koupil jsem si cosi za 80 Kčs, což v deníku dnes nemohu přečíst. Ještě v sobotu jdeme se strýcem na návštěvu k rodičům bratrancovy manželky, na jejichž svatbě jsem kdysi byl. Pamatuji si, že se mně na té svatbě věnoval herec Braňo Koreň, tehdy populární z filmu o partyzánech - Vlčí díry. Domů jedu v neděli pozdě po obědě. Cestou z vlaku v Břeclavi potkávám přátele, tak jdu s nimi ještě do kina.

Začátkem prosince jedu kupovat logaritmické pravítko do Brna, ale taky marně. Přivezl mně ho časem ale maminčin přítel znalejší Bratislavy. Asi tam zajel ve všední den. Pokračují schůzky s břeclavskými děvčaty, čtu Mladého technika a sporadicky i Amatérské rádio, kino je stále obvyklá naše kultura, i když je to třeba jen Anna proletářka. Žasnu nad výčtem dívek z gymnázia, se kterými jsem do kina v partě chodil. Ale byli to i kluci z gymnázia, kteří s námi drželi partu.

Ve škole mne trápí rýsování, ale věnuji se i jiným předmětům. V dílnách jsem utrpěl úraz, když jsem se hrál s ruční skružovačkou plechů. S rukou na ozubených kolech jsem rozkývával kliku na druhém konci válců. Setrvačností kyvu kliky mně prst uvázl mezi ozubením a sklapoval mně špičku prstu a sleze mně i nehet. Byl jsem ošetřen na středisku. Koncem roku už učení nějak polevuje. Před vánocemi jde škola k Janohradu na pochodové cvičení. „Před odchodem slavili strojaři v SIa vánoce. Dáša musela vypít přes půl litru vína (bago). Pochodu nebyla schopná. Ta bude vypadat za 2 roky!“ V době toho vzpomínaného úspěchu z technologie jsem měl velkou bolest po obtížně trhaném zubu, Nyní v prosinci je napsáno, že to byla horní levá „4“, kterou dostanu falešnou. To jsem asi dost dlouho chodil bez zubu.

Před vánocemi končí 13. deník. Je zakončen seznamem spolužáků. U některých není ani uvedeno jejich křestní jméno. Nové mně při čtení deníku bylo poznání, že mne v mém nově zabydleném pokojíku navštěvovali spolužáci z měšťanky – tehdy již gymnazisté, nebo průmyslováci. Na to si už vůbec nepamatuji.

Deník č. 14 nezačal vesele. Před Štědrým dnem máme sice již prázdniny. Dlouho spím, čtu si svázaný ročník Radioamatéra, jdu bruslit, ale moc nás na Steré Dyji není – jiné školy mají ještě vyučování. Večer byl u nás maminčin přítel – nádražák přítomný při záchranných pracích, který vyprávěl podrobnosti o srážce dvou vlaků u Hustopečí, kde najel rychlík z Brna do rozjíždějícího se vlaku. Do té chvíle bylo 170 mrtvých a 350 raněných, a neštěstí mohlo být ještě větší, kdyby se o 30 sec. zpozdil rychlík, projíždějící v protisměru po sousední koleji. I tak je to jedno z největších železničních neštěstí nejen v ČSR. Popsány jsou i některé konkrétní situace zraněných a umírajících.

Další den byly vánoce. Den byl ještě plný práce v domácnosti, ale večer to všechno vynahradil. Dostal jsem šálu, spodky, kokosový ořech, spoustu dalšího jižního ovoce a celkem 100 Kč. Po nadílce jdeme koledovat – je nás 11 kluků. Všude zpíváme „Nesem vám noviny“. Je popsáno, kde jsme všude byli a co jsme vypili. Nebylo toho málo. Taky jsme to mnozí odnesli zvracením, takže jsme většinou na „půlnoční“ již nešli. Mně alkohol zasáhne jen žaludek, a hlava zůstává čistá, takže po vyzvracení jsem zcela fit. Je taky popsáno, kdo se jak postaral o ty, co by netrefili domů sami. Já přišel domů v půl jedné. Můj stav maminka toleruje.

Oba úvodní dny se odrazily kresbičkou na první stránce deníku. Je tam vyjádřena jak ta bouračka vlaků, tak figurky vrávorajících opilců s úvodním textem koledy: „ Co to znamená medle nového“. Na Boží hod jdu na mši sv. a po ní jdu s Jozenů G. za Edou. Ten bydlí u vdané sestry v bytečku ještě menším, než je ten náš. Oba kluci jsou moji starší kamarádi, ostatně stejně jako Darina, s níž jsem se večer vracel z kina. Zůstali jsme ale fandit na svépomocně vystavěném a udržovaném „zimním stadionu“, kde se zrovna hrál zápas s Vranovicemi. I na Štěpána jsem na mši sv., neboť je obětována za mládež poštorenskou.

Zbylé všední dny nejsou fádní. Starám se o oheň u maminky i ve své světničce – sekám dřevo. Nově je zmínka o krmení králíků. Dotvářím (letuji) krystalku. Výměnné cívky instaluji do patek rozbitých elektronek. Během dvou dní jsem přečetl detektivku „Modrá ruka“. Mám dojem, že šlo o nějakou klasiku. Jeden den jsem doma sám. Maminka a babička odjely do Veselí, tak se musím postarat o oběd – po svátcích nebyl problém si něco ohřát. Druhý den jsem dostal od sousedů zabijačku, tak jsem měl o oběd taky postaráno. Taky jsem si zajel „natřískaným vlakem“ do Brna pro pauzák na rýsování, a koupil jsem si i feritové kostřičky na cívky do krystalky. Se spolužáky se potkávám na hokejových zápasech a vzpomenuty jsou i dvě návštěvy kina: Jezdci z Nového lesa a U snědeného krámu – to bylo o Silvestru. Vracím se domů se spolužáky po půlnoci, ale jak jsme půlnoc slavili, není napsáno. (Jenda a Slávek šli tančit do Grandu.) Za posledním dnem roku je poznámka. “Konec 5LP. O výsledky se nestarám.“

Nový rok 1954 začal pátkem, ale den byl pestrý. Dopoledne mše sv., společenské plkání s přáteli před kostelem, práce na nějakém asi strojírenském rysu do školy a nakonec bruslení na zamrzlé Pruxe (Brukse?). To bylo rozsáhlé nehluboké jezírko snad skutečně bez přítoku, kde jsme se scházeli v partách i s břeclavskými děvčaty. Jindy bruslíme na Včelínku, což je zase rybníček nedaleko toho jezírka blíže k Poštorné, ale na potůčku, který vytéká až z rybníku Apollo u Lednice. Za zmínku stojí, že v té době se již překládaly neděle, aby nestál pracovní den osamocený, a to bylo i po tomto Novém roce.

Další dny probíhají s podobnou náplní. Časté je bruslení, dokonce jsem někdy hrál i hokej, ale to nebyla moje silná stránka. Starám se o topení, což je i péče o sporák a i kamínka včetně občasného vymetání a ba i „stříbření“ trub a nakonec i poklizení hromady přivezeného uhlí do kůlny. Pomáhám i při praní manipulací s vodou – té maminka potřebuje hodně, nyní ji nosím do prádelny přes dvůr jen ze studny, ale mimo zimu i ze dvou cisteren, které máme pod okapy na dvorku. Taky odklízím sníh před domem. Když napadne přes noc, musím to stihnout před cestou do školy.

Dost času věnuji učení. Marně se snažím o nabytí jazykových kvalit v ruštině (z LKR) i němčině, a problém mně dělá i rýsování, což si svádím na nedokonalé nástroje – rýsovací pero mám jen levné – půjčuji si lepší od spolužáků. Luštím problémy z Mladého technika a jsem v tom i úspěšný. V radistickém kroužku už spolehlivě chytám 50 značek na minutu. Cesty do školy jsou pěšky většinou ve skupince, ale někteří stále jezdí i na kolech. Domů ze školy mne zase jednou veze autem Toňa. S tím se dnes nedovedu vyrovnat žádnou vzpomínkou – ta dědkova paměť – ještě, že existuje písemný doklad o přízni dívek.

Večerní návštěvy knihovny jsou taky časté. Schází se tam občas dobrá skupinka diskutujících o všem možném. Často posloucháme jen knihovníka p. Daňka. Byl vyučený knihař a dovedl vyprávět o knihách jak z hlediska své profese, tak i o jejich obsahu. Zapsána je v deníku klasikova básnička: Chumelí se, chumelí, padá snížek bílý, …. Z návštěv kina jsou dobře hodnoceny filmy Kolotoč humoru, V hlubinách ledového oceánu i Tajemství krve.

Nějak se taky začínají projevovat biologické sexuální projevy, což si k jednotlivým dnům zaznamenávám. Nijak s tím ale nesouvisí poznámka k 16. lednu, že „konečně jsem psal Gretě dopis“. Do týdne jsem měl od ní odpověď. Nevzpomínám si, ale jindy to musel být příjemný pocit, a vlastně celý den, když si pro mne jednou ráno přišla až domů téměř sousedka Darina, že už je čas jít do školy. A ještě ten večer jdu ze školy domů s Aničkou R. vracející se z rytmiky. Ta se mně líbila již na obecné škole, ale bydlela daleko od našeho domu, takže jsme se k sobě často nedostali. Snad ještě dodnes je provdaná za kolegu ze středoškolských studií a později velmi uznávaného odborníka v oblasti jaderné energetiky – Jirku S. Zde stojí za poznámku, že pár let po nástupu do Škodovky mne tam zdravilo s úsměvem několik zcela neznámých absolventů FTJF. Až později jsem se dověděl, že to byli Jirkovi spolužáci či kolejní přátelé, kteří znali z nějakého „uloupeného“ dopisu od Aničky, že existuje nějaký Borek. Jirka byl prý na to jméno velmi citlivý a sloužil jsem spolehlivě k jeho nazlobení pouhým dotazem, co asi v té Poštorné dělá s Aničkou ten Borek. Nedělal jsem nic, bydleli jsme daleko od sebe. Darina bydlela blízko, ale i s tou jsem chodil jen cestou do školy. Možná taky na svazáckou schůzi, která je v deníku taky vzpomenuta jen jako příležitost k povyražení či k nějakým hrám.

V lednu jsem už dostal stipendium. Bylo poměrně vysoké a dnes si vzpomínám na částku 410 Kč, ale nejsem si jistý, zda to bylo tak hned od počátku, nebo až později s nějakým prospěchovým doplatkem. (Na pololetí jsem měl totiž průměr známek jen 2,09.) Zahrnovalo ale i sociální aspekt (částečný sirotek). Konec měsíce byl ve škole volnější. Byl jsem dokonce využíván k přinesení svačiny učitelovi nebo k zanesení do fabriky nějakých dokladů k rozmnožení atp. Poslední hodinu jednoho dne jsme vyučování zrušili úplně, když jsme se na radu učitele rozcházeli postupně po 3 ve skupině, aby to nebylo nápadné. Konečně je zmínka i našich dvou spolužačkách: Evě a Věře.

V partě chodíme i na četné hokejové zápasy na našem svépomocí vybudovaném hřišti, ale ten zápas, kdy hrála Poštorná proti naší škole (VPŠ), byl asi nejdramatičtější. Dopadl sice nerozhodně 2:2, ale kromě drobných krvavých zranění byla jedna srážka hráčů natolik vážná, že jeden spolužák hrající za VPŠ musel být odvezen sanitkou do nemocnice s nějak zraněným hrudníkem.

Jen jednou je zmínka o návštěvě u tátových rodičů a následně hned zpráva, že stařenka dostala 28. ledna mrtvičku. Nějakou dobu si pobyla taky v nemocnici. Vzpomínám si, že se to nejdříve projevilo necitlivostí ruky, takže nakonec ji měla při pečení oběda i pěkně popálenou. Stařeček chodí k nám.

Často jsem v tom lednu nevylezl v neděli včas z postele, abych stihnul mši. Koncem ledna je mráz větší než -15 °C.

Únor začal prázdninami. Ráno nespěchám z postele, ale nespěchám z ní ani o nedělích, takže do kostela asi už nechodím. Scházím se na kluzišti se spolužáky, kteří hrají hokej a pečují o vybudované hřiště, ale aktivní v té věci nejsem. Hokej hraji jen sporadicky a bruslím si sice často, ale jen pro radost – a to nejen z vlastního bruslení, ale i ze společnosti, která si bruslí taky jen tak - společně se mnou. Bližší je mně zmínka, že jsem si spočítal oscilační obvod (cívka, kondenzátor) na své krystalce, a hned druhý den jsem si sestavil i jednolampovku, což si taky poznamenávám do jakéhosi „archivu“. Vedu si taky deník s obsahy přečtených knížek. To je nezbytnost do školy, což soudím z poznámky o tom, že „Proti všem se nijak valně nečte a kdybych nemusel, tak bych to nečetl“. Ještě dnes si však vzpomínám, že jsem si opsal celou řeč Kániše jako fanatickou charakteristiku Tábora, což mně přineslo později jedničku z češtiny. Taky se procvičuji v ruštině. A Gretě jsem napsal dopis.

Navštěvujeme stařenku v nemocnici, vnímá nás lépe než doma před 14 dny, ale mluví jen slabě. Spěje k zápalu plic. Domů ji sanitka přivezla 5. února a tu noc s ní byla maminka i babička – hluchý stařeček by tu péči asi těžko zvládal. I tak stařenka druhý den odpoledne zemřela (78 let). Tou dobou se ještě nechávala mrtvola do pohřbu doma, takže stařeček spal u nás. Po pohřbu (8.2.) spali u nás teta i strýc z Bratislavy. Muselo to být velmi skromné přespání v našem bytečku 1+1. (Já už spávám ve svém pokojíku v domku u babičky.) Mne ta stařenčina smrt, časté bruslení nebo nedělní vzpomenuté prochladnutí na „Labutím jezeře“ (nevím, zda na ledě či na jevišti) schvátily natolik, že jsem ani na pohřbu nebyl. Ležel jsem s teplotami 38,8°C skoro celý týden a do školy jsem nechodil. Navštívil mne Otta, který přijel z Třebové do školy, ač osmi a 11-letky mají prázdniny. Průmyslovka vynechala jen sobotu, takže během týdne chodil za mnou i Mireček se sešity, abych neměl moc dopisování, až se uzdravím. Oplatil jsem mu to, protože on i další kamarádi postupně ochořeli.

Vzpomenuta je i návštěva filmů Kavárna na hlavní třídě, Koráby útočí, Hotel Modrá hvězda, Pohřeb pres. K. Gottwalda (to místo vyučování), Na daleké hlídce, dále je zaznamenána nějaká estráda brněnských umělců, povinné školní slavnosti k Únoru, výstava úspěchů SNB, výroční svazácká schůze, po níž se tancovalo – já ještě ne, a taky to, že mne pan Bartolšic 2x porazil v šachu. Přístupný je nám občas i sekretariát KSČ. Výbor ČSM tam mívá schůze, a při té příležitosti je nás tam vždy více. Pochvalně je v deníku vzpomenutý např. poslech nějaké nápadné úpravy Šavlového tance s výrazným začátkem pro více klavírů – z Vídně. Poslouchali jsme tam ale i Hlas Ameriky nebo přenos hokeje ČSR:Švýcarsko 7:1. Setkávání v knihovně rovněž pokračuje.

Snad každý den je zaznamenáno nejen sekání dřeva a příprava ohně u maminky dřív než přijde z práce, ale i pravidelné učení. Jdu-li do školy nebo jinak se sejdu s Darinou, je to taky hned uvedeno. Občas se na kus řeči stavil u nás i Tomáš – ten svobodný soused. Povídá o čase svého mládí a dovede přednášet dlouhé básničky – Erbena.

Jednu neděli odvezla maminka babičku do Veselí, tak jsem si připravoval oběd sám. Hlavně jsem si však svedl od lustru dráty k lampičce na posteli, abych si mohl číst i vleže. Hodně času mne taky zabírá montáž jízdního kola, které bylo asi přes zimu nějak rozložené nebo ve špatném stavu.

Čtrnáctý deník končí tabulkou s denním záznamem, kolik času věnuji učení. I se zahrnutím dnů, kdy se neučím, to bude málem 2 hodiny denně, protože někdy to byly i 4 hodiny v jednom dni. V tabulce je i záznam o průběhu opakování ruštiny z LKR II. Na třech stránkách je i podrobný popis toho železničního neštěstí z 23. prosinec 1953.

Deník číslo 15 je i na úvodní stránce poznamenán jarem – včetně srdíčka propíchnutého parapletem, v němž je jméno Mila. Mohla to být gymnazistka Miluška S., později ekonomka kdesi v Bratislavě. Z pozdějšího textu se však dovídám, že šlo o spolužačku ze třídy S1a, ale na takovou si již dnes nevzpomínám, byť jsem s ní byl i na procházce podél řeky, a taky v kině. Bydlela na internátě.

Na poslední stránce deníku je opět tabulka s výkazem činnosti. Ruština je již zcela vypuštěna, čtení se týká jen několika časopisů (Mladý technik, Elektrotechnika, Sdělovací technika, Amatérské rádio) a učení probíhá něco málo přes polovinu dnů a to v rozsahu půl až 4 hodiny. Zaznamenány jsou i mé dílenské činnosti. Touto dobou v elektro-dílnách.

V šachovém turnaji školy jsem sice vyhrál nad čtvrťákem, ale jiné 3 hry jsem ke své nespokojenosti prohrál. Na nějaké lékařské prohlídce bylo konstatováno, že mám chronickou rýmu a aplikuji si jakési nosní kapky a chodím i na Solux. Popeleční středu (krajově je nazývána škaredá) je vzpomenuta, ale pro popelec jsem si nešel. Konečně jsem si složil kolo. Nejsem spokojen. Má křivou kostru, potíže s ložisky předního kola a vytlučené klínky pedálů. Na cestu do školy to vyhovuje. V dílnách spálil Bělohoubek Avomet, s Mirečkem se fotíme u nich doma na legitimace ČSM – experimentálně při umělém světle. Taky se to napoprvé nepovedlo. S kamarády sleduji v rozhlase nějaké hokejové mistrovství (ČSR: Kanada = 2:5). Dyje je asi nějak výrazně ucpaná ledem. Vojáci to ničí náložemi – sledujeme to. Máme nového spolužáka z Brna, je to syn nějakého někdejšího podnikatele. Byli jsme brzo přátelé, sedíme za sebou ve třídě. Kouří Camelky, což jsem jednou na stadionu taky zkusil a posadilo mne to.

Ke stařečkovi častěji jezdí jeho dcera Jeny a já se tam taky stavuji častěji. Stále ještě chodím na Solux. Jaro je asi už ale přede dveřmi, protože po večerech se již schází skupinky přátel na lavičkách u kostela pod kaštany. Vyjížďky na kole po vsi jsou taky časté. Scházíme se však i v knihovně. Setkání a cesty do školy s Darinou jsou pečlivě zaznamenávány. Se školou jsme byli na filmu Případ Dr. Kováře. Jindy, mimo školní povinnost, film Alena – líbil se. Zúčastnil jsem se i jakési filmové university. Při tématu „neviditelné vlny“ jsem se dověděl, že Vídeň bude již vysílat televizi. Bylo však v ČSR výjimečně přijato i vysílání z Kyjeva a z Paříže. V polovině března je zaznamenána po dlouhé době účast na mši. Z učení je připomínána především technologie (Fe-C diagram atp.) Ve škole je nějak volněji. Na Josefa to bylo zvlášť výrazné (několik kantorů včetně ředitele jsou Josefové). Ještě odpoledne bylo nějaké tancování před menzou. Ing. Huťa – Josef – dostal hobla a pak tancoval s Lídou Š. za zpěvu “Malou máš má milá lásku ke mně“. Patřila do té třídy starších Slováků – Šarišanka dobře stavěná. V sobotu 20. března je zaznamenáno: „Dověděl jsem se, že jsou zde (v Poštorné) Markovi – i Greta. No uvidíme.“ Druhý den: „Viděl jsem taky Gretu (z dálky) s kamarádkami. Nešel jsem za ní. (Ať přijde k nám.)“ S kým jsem byl na hezkém filmu Tančila jedno léto napsáno není, ale domů jsem šel s Jarkou Š. a Věrou L. Ta do kina „nechtěla“ chodit – možná i proto, že je chudobnější než já. Byl to první jarní den.

Pohřeb dílenského učitele Karla Vlasáka (zemřel náhle) byl vypravován ze školy do krematoria v Brně. Fotbal kantorů proti IV. třídě byl komický. Fyzikář Dufek v pumpkách 5x upadl, ale dohrál až do konce, češtinář Budín hrál tak, jak vyučoval – v černých kalhotách a bílé košili, elektrikář Huťa s kravatou atp. Utkaly se i naše 1. třídy. Vyhráli jsme 6:4, i když strojaři byli složeni ze 3 tříd (a,b,c). Dokonce jsem chvíli byl i v brance a jeden gól jsem zachránil.

Učení asi zvládám. Na rodičovském sdružení jsem byl kantory chválen, což maminku těšilo. Taky jsme byli na exkursi v Hodoníně. Nejdříve v „Enrgostroji“, což byla rozestavěná elektrárna a pak i v tabáčce. Tam si kluci nabrali hojně cigaret. Já jsem si vzal jakýsi rákos, do kterého byl tabák z Číny balen. Poslední den v březnu při obědě „v menze jsem se dověděl od Franty Mokrého (nevzpomínám si, kdo to byl – asi strojař), že chodí s Milů, tak jsem toho nechal“.

Deník č. 16 je na 1. stránce vyzdoben neumělými obrázky připomínajícími velikonoce, školu a taky jizvu na noze způsobenou železem trčícím z poškozené lavičky na stadionu. Začíná prvním dubnem – Aprílem. Ten den jsme byli se školou na náměstí manifestovat – děkovat za snížení cen, které asi v tento den bylo oznámeno. Je zaznamenán sportovní výkon: běh na 2 km za 7:35 min – hrůza. Jindy běžíme 8 km po silnici od školy k hospodě na Lanžotské cestě. Tam jsem přiběhl 16. z 35 běžců, takže jsem si stačil zajít do hospody na rum. Zpět se běželo lépe. Doběhl jsem s časem 42 minut (interval byl od 36 min. – Mireček, po 47 minut – Lojza Kugler.) Na stadion si občas zajdu zahrát volejbal. Chodí tam i holky z internátu.

Doma upravuji s bábou zahrádku na dvorku u hnoje – sotva 4 čtvereční metry. Od sousedky Francky z humna si navážíme hlínu. Trvalá je má péče o oheň, resp. o sekání a řezání dřeva. V deštivých dnech se taky učím. Chodí za mnou kamarádi. S Ottou si zahraju šachy, s Mirečkem řešíme školní záležitosti a někteří se staví jen tak, na kus řeči. Šachy hráváme i ve svazácké klubovně. Scházíme se i v knihovně.

O nedělích chodíme v partě na filmy: Tajemství stříbřitého prášku, jindy pak Zítra se bude tančit všude, Řím v 11 hodin, Vzbouření na vsi (oba filmy v jednom odpoledni), ale zaznamenána je taky účast na nedělních mších i mimo velikonoce.

Cesty do školy s Darinou jsou pečlivě zaznamenány. Míla se objevuje v záznamech taky často. Stále nevím, ale která to je – asi průmyslovačka, - doprovázím ji na internát. Dokonce jsme si byli v lese pod zámkem hodně blízcí. V Břeclavi u kolotočů, kam často dojíždím, se objevují se i další dívky z hospodářské školy. Jedna z nich je Pepina, další je „náramně krásná“ – asi taky z internátu, vozím ji nejen na kole (na tyči jak bylo tehdy zvykem), ale k tomu dni ji zaznamenávám v deníku i do obrázku, kde je trojlístek, v jehož částech je nahoře napsaná Greta, a na těch dvou zbylých částech je Mila a „hezké děvče“ asi Věra. Je to však v humoru, neboť jsem tam přikreslen i já s bublinou „ha-ha-ha“. Tou dobou dostávám dopis i od Grety – brzy odpovídám.

S Mirečkem a Bumbálkem projíždíme lesem od Huberta přes Grácie k Apolu. V lese je mnoho plynařských sond. Je již asi teplé počasí, protože se již scházíme po večerech v houfech i u kostela pod kaštany. Trvá i setkávání v knihovně. Mládež na vsi má k dispozici i jakousi „zasedačku“ nebo snad volně přístupnou klubovnu otevíranou v jakémsi dohodnutém řádu. Jednu neděli jsme tam pronikli s kamarádem, pustili naplno šlágry z Vídně (RWR), reproduktor dali do okna a v klidu zase odešli. Po hodině to kamarád Ruda šel vypnout, ať nemáme nějaký průšvih.

Na Bílou sobotu jsem si přivezl od Frantina Mitryče přešitý kabát. Na vzkříšení nás bylo spousta kluků. Jenda K. nesl „nebesa“. Stařeček byl asi nějakou dobu u tety v Bratislavě. Vrátil se na velikonoce.

O Velikonočním pondělí jsem si přivstal již v půl páté. První postižená byla Majka – v 5.30 hod. Přelezl jsem plot a klíčema pověšenýma na dveřích jsem odemkl ostatním dveře do dvora. Do verandy jsme se dostali oknem, které nechala maminka otevřené. Majku jsme přistihli v posteli – ve 3 hod. teprve přišla z muziky, tak tvrdě spala. Pilo se víno. U Samsonů vlezl na verandu okénkem Milan V. a všem otevřel dveře. Jarka už byla trochu oblečená. Pilo se víno. U Pristerátů jsme Ilonu našli na dvorku a Dadulu jsem našel já ve světnici. Pilo se víno. Na Jarku Š. jsme se nedostali, zůstali jsme jen v šenku (tatínek je hospodský) – kluci pili žitnou. U Aleny, která otevřela dobrovolně, se pil rum. K Lidce R. jsme tří přeskočili plot, zbylým otevřela sama. Pilo se víno. U Baránků nám otevřel Janin starší bratr, který teprve vycházel za svojí partou. Byla zde i Věra L. Pil se likér. Já skončil u Fandy. Do jejich bytu jsme se dostali, ale ložnice byla zamčená. Milanovi V. se ale podařilo otevřít okno a já tam pronikl a našel jsem Fanču ve skříni. Byla jen v pyžamu. Já tady skončil, neboť jsem šel na mši, která byla za stařenku. Kluci pokračovali dál. Všude jsme se cítili jako doma. Hojně jsme popili i pojedli sladkosti. Nikdo nebyl nadmíru zpitý – všichni jen v náladě, snad jen na „Kudlovi“ to bylo znát více. Dvě kamarádky jsme vynechali úmyslně, jadrně je napsáno i proč. V 11 hodin již odjíždím s klukama do Podivína na fotbalový turnaj – jen jako fanda. Byly tam i Velké Bílovice. Vyhráli jsme vždy s nulou. Domů jsme se vrátili večer. „Celou cestu, i okolo SNB, jsme zpívali.“

Jindy jsme jeli odpoledne na kolech hrát fotbal do Lanžhota. Bylo nás 13 – já jsem jen „výpravčí“. Vyhráli jsme. Cestou domů jsme se stavili ve dvou hospodách. Přes město jsme jeli ukázněně v zástupu. Tu neděli po mši mně předala Mařa velikonoční vajíčko od Grety s věnováním „Tvoje Greta“. Večer jsme v partě byli ještě i na kouzelníkovi. Tři hodiny nás dobře bavil jakýsi Pasparth – Ilona.

V pátek po prázdninách odjela naše třída vlakem již před 5 hodinou do sklárny v Kyjově. Mimo provoz automatů na lahvové sklo jsme viděli i vyfukování i demižonů. Taky je hned v jedné dílně oplétali. Z dalších školních aktivit jsou často vzpomínané dílny, kde děláme elektrické trouby (850W), taky pokračuje i radio-kroužek. Prověřujeme spojení po městě jakýmsi bateriovým „Karlíkem“. Udělal jsem zkoušky z provozu radiové stanice. Jsem tedy členem stanice OK2KBH.

Koncem měsíce zemřel nějaký p. Čapka – asi nádražák, protože do 11 hod. se u nás zdrželo při pohárku několik maminčiných spolupracovníků. Událostí asi byl i jakýsi fotbal ČSR s Rapid Vídeň (1:3), na který odjeli i mnozí učitelé, takže vyučování bylo sporadické.

Při čtení dubnových stránek deníku, kde na každém listě byla Miluška nebo jiná dívka, jsem málem litoval, že už jsem starý dědek a všechno už je dávno pryč. Co na tom, že ty dívky jsem si často už ani ve vzpomínce nevybavil – jen ta Miluška se začíná jaksi matně zjevovat, ale bude to asi klam, protože ta představa je blízká Milušce S., a ta to určitě nebyla. Napadá mne, jak šťastný byl Míla Bureš, který si své mládí pamatoval lépe. Nebylo-li by jeho Otvírání studánek, přišli bychom o více

První máj jsem tedy čekal taky plný děvčat, ale vše bylo jinak. Nejdříve na balkónu MNV a později na střeše jsem obsluhoval vysílačku v síti organizátorů 1. Máje. Na tu střechu mne vytlačili pionýři, kteří „na balkóně vyřvávali hesla, což mne rušilo.“ Další tři vysílačky byly někde v průvodech a na stadionu. Zodpovědným a vstřícným nositelem licence OK2KBH byl nějaký pan Matoušek – jednou jsem u něho byl v bytě proti břeclavským kasárnám a měl jsem oči navrch nad vybavením jeho stanice. Ten prvomájový den jsem sice zakončil s Jarkou K., která byla taky členkou klubu, ale asi to s „lásky časem“ nemělo nic společného. Zdá se, že si na ni dělá zuby Cyril, kamarád - radista o dva roky starší než já. (Jarka později sloužila v armádě, stejně jako druhá naše kamarádka od rádia.) S Jarkou K. mne jindy dokonce „vymákl“ a vtipkoval na můj účet i pan Paulík, někdejší přítel maminky a p. Trůnečka (přítel nás kamarádů z měšťanky z pobytů na Škarbáku). Dokonce jsem se formálně rozešel s i Milou s tím, že ani s jinými si nic nezačnu. Na stadionu se však i nadále setkávám a bavím s dívkami ze „sociálky“. Mám tu nějaký rozpor, neboť existuje i poznámka, že „Lída May. se nějak ráda tlačí na tělo, což využívám“. Asi při nějakém volejbalu se na stadionu bavím taky s Tondou Malinkovičem - skifařem, tehdy již mistrem sportu.




Poprvé je zmínka i o luštění „problémů z Mladého technika“. Šlo asi tehdy o seriál tematicky vázaný k hmotě a její stavbě. Psával jsem odpovědi na otázky a býval jsem i mezi deseti odměněnými. Dokonce jsem byl jedním z mála, kteří spočetli, jak velká by musela být železná kulička, aby v ní bylo právě tolik atomů železa, kolik se vejde právě takových kuliček do objemu Zeměkoule.

Pokračují společné cesty do školy s Darinou (mimo její svatý týden před maturitou), večery s přáteli v knihovně, i sešlosti v té zasedačce u gramofonu či rádia a taky pod kaštany na lavičkách před kostelem se družíme v přátelských hovorech - ať s kluky nebo děvčaty. Pokračuje i seznamování se s dalšími děvčaty z hospodářské školy i ze sociálky. To je nečastěji na stadionu za dívčím internátem. Občas se u nás objeví Otta (pozdější švagr) a hrajeme šachy.

V sobotu 8. května školy provedly Běh míru spočívající v nástupu před budovu MNV, kde byl krátký proslov a s pokřikem „hurá“ jsme proběhli městem do parku k nádraží, přičemž jsme cestou pokřikovali na své známé na chodníku. U pomníku Rudé armády jsme se zase seřadili, byli chvíli zticha, zařvali 3x hurá a šlo se domů. Tak je přesný záznam v deníku. Následující neděli maminka odjela k sestře a já byl celý den na stadionu na jakési pionýrské spartakiádě. Opět jsem měl co společného s vysílačkami. Ten den jsem byl i u p. Matouška si prohlédnout jeho stanici.

Už jsem se dříve zmínil o úrazu, Ten se mně stal 13. května a v deníku je popsán takto: Na hodiny tělocviku na stadionu jsem odjel na kole. Než přišel učitel, tak jsme se s Rudou K. honili a já jsem narazil nohou na kus železa trčícího z rozbité lavičky a trochu jsem si roztrhl tepláky a pořádně nohu. Hýsek za doprovodu Bumbálka mne na kole odvezl na OÚNZ. Po ošetření jsem byl odvezen sanitkou do Valtic krátce po 12. hod. Ani ne hodinku po mně, přivezla sanitka dalšího spolužáka – Straku. Ten si při skákání zlomil ruku. Já jsem se dostal na stůl až v 14.30 hod. Dostal jsem tetanovku, doktorka mně ostříhala okoralé okraje rány a pěti stehy zašila rámu na stehně pravé nohy. Marně mne varovala, abych se na její práci nedíval, že mně bude špatně. Bavili jsme se o tom, jaký jsem hrdina, ale než jsem slezl ze stolu, požádal jsem o vodu, abych doplnil, co jsem na stole vypotil. Moc svěží jsem nebyl. Když jsem odcházel, Straka ještě čekal na rovnání ruky. Sanitka mne odvezla domů, ale v 16.30 jsem si již jel autobusem do školy pro kolo a hned jsem se stavil znovu za přáteli na stadionu. Na kole je to lepší, než chůze. První dny mě bolí levá noha, jak na ní stále stojím, ale po týdnu jsem již hrál i fotbal. (Stehy tahám 23. května.)

V neděli 16. května byly na MNV volby. Nijak to nerozepisuji, ale z toho, že tam svazáci obsluhovali gramofon, soudím, že se odehrávaly v té naší zasedačce. Já tam přišel až po mši. „Svátek“ jsem měl jistě až ve středu, kdy jsem pobyl odpoledne nejdříve v partě na lavičkách před kostelem a později skoro hodinku sám s Darinou. Nato jsme spolu šli na 8. hod. do kina a domů jsem se vrátil před 11. hodinou. Pochvaloval jsem si příjemnou konverzaci – o maturitě a podobných „odbornostech“. Týden nato jdu s Darinou i s její maminkou do Koruny (sál restaurace v Břeclavi) na Mamzelle Nitouche v provedení Janáčkova divadla v Brně. Výčet shlédnutých filmů, nejobvyklejší formu naší lidové kultury, rozšiřuji: Katakomby, Očima vzpomínek (pochvaluji si), Kristián (s Darinou).

Opět je popsáno několik fotbalových utkání mezi třídami i mezi kantory škol. Stabilní radiostanici máme v pionýrském domě, kam občas docházím. S radiostanicemi zajišťujeme i motocyklové závody městem – jel i nás starší spolužák Zdeněk Dobrovolný.

Darina maturuje 25. května. Další den jde naše třída do keramičky na exkursi. Trvá jen 2 hodiny, takže se ještě vracíme do školy. Spolužačku Evu vezu na kole (na tyči, jak je v kraji obvyklé) a zastavil nás poštorenský policajt (SNB). Situaci si nechal vysvětlit a odjeli jsme.

Začíná být teplá řeka. Chodíme nad splav se koupat. Někteří spolužáci z měšťanky jsou veslaři břeclavského oddílu. Opět váhám, zda nezačít aktivněji s děvčaty. Opět se objevuje (i na tyči mého kola) kdysi zavržená Mila.

Květen neskončil pro Poštorany dobře. Při odvážení pracovníků ze statku Boří dvůr se od traktoru odpojila vlečka s lidmi a převrhla se do příkopu. Paní Štokmanová (65 let) se zabila a 8 dalších bylo zraněno a pobylo si v nemocnici.

Červen pokračuje amatérskou tvorbou variant jednolampovky (materiál si objednávám poštou asi z Mladého technika v Praze) i příhodami s radiostanicí OK2KBH, kterou jsme měli zbudovanou v pionýrském domě. Pobývám tam i ve večerních hodinách. Vzpomínána je i volba náčelníka okresního radioklubu Damborského, který vystřídal radistu Rakvicu – úspěšného závodního střelce z pistole a zpěváka jeho oblíbené Lili Marleen – byl člen SNB. Asi tam ale nevydržel přes rok 1968, neboť při pozdějších návštěvách rodné vísky už ho potkávám jen jako dělníka v místní keramičce. Jednu neděli jedeme s kolegou O.B. na letiště zkoušet spojení s letadlem. Cesta byla polní a jen jednu ruku jsem měl k řízení kola, což způsobilo mou drobnou havárii sjetím do příkopu, ale přístrojům se nic nestalo, jen košili jsem si roztrhnul. Na letišti se nám dařilo. Já sice zůstal na ploše a v letadle 2x startoval Otta, ale i tak jsem byl spokojený.

Pokračují i setkávání mládeže na obvyklých výše vzpomínaných místech kde klábosíme, hrajeme šachy, atp. Často odtud na vyžádání doprovázím až domů Darinu, která se samotná „bojí“, dokud si v domě nerozsvítí. Stále máme spolu o čem si povídat. Udělala zkoušky na medicínu v Brně. Měl jsem Darinu za nesexuální přítelkyni, a až nyní si vybavuji, že její postoj mohl být i jiný – byla přece jen o 2 roky starší. Bože, jak jsem byl mladý, či snad idealisticky pošetilý.

S partou chodíme taky na třešně, kterých je v obci hojně. Nějak jsem při tom sklouznul a do krvava si seškrábnul šourek – dost to bolelo. Návštěvy fotbalových zápasů jsou další kratochvílí naší party. Časté jsou zápasy mezi školami či třídami. Dokonce existoval přebor VPŠ, kde hrály oddíly Bratislavy, Vsetína, Přerova a Břelavi. Bratislava si tentokrát odnesla pohár, který dva roky držela Břeclav. Ta byla ten rok druhá. Ten den jsme měli ze školy volno.

Často se již chodím koupat, a to i s Miluškou, s níž se povaluji po trávě u řeky. Koupání je téměř denní záležitostí. Objevují se i další jména dívek ze sociálky, s nimiž se setkáváme na stadionu nebo u řeky nad splavem (Jarka, Alena – ty si ještě dnes vybavuji). Je tu však i parta spolužáků z průmyslovky. Vyvádění pod splavem je oblíbenou zábavou – trochu riskantní pro nezkušené, když je hodně vody. Jednou dokonce Ivoš (Hlavinka?) vytahoval z „kotle“ topícího se Míru Bělohoubka. Vtip úniku z vývaru je totiž v tom, že je třeba dostat se na dno a s proudem se od vývaru vzdálit, a ne na hladinu, kde jsou silné „vracáky“. Jednou, při velké vodě (čtvrtek 24.6.) jsem měl taky na mále. Ve vývaru jsme se motali s Milanem B. dost dlouho, ale „já jsem se nenapil, ale hezky mne to sebralo“. Oba jsme se z toho dostali sami.

Dnem plným příjemných setkání byl „Juniales“ v Lednici. Dostal jsem se tam snadno i bez placení, protože spolužák Pepík Š. bydlel přímo v objektu zámku, takže zadní vrátka jsme měli otevřená. Celé 3 hodiny tam trávím s nějakou dívkou „Mikiskovou“ – jen aby to nebyla špatně napsané jméno Vilky. Tu jsem měl taky rád způsobem, který mně tou dobou vyhovoval.

Zmiňováno je školní pochodové cvičení před Ladnou k Janohradu a zpět do školy. Jindy zase je místo vyučování brigáda v JZD Podivín, kde jsme sbírali hrách. Dostali jsme i kus salámu, rohlík a pivo. Často popisuji práci v dílnách. V tuto dobu zrovna soustružím. Taky se loučíme s maturanty. Celá jedna třída byla starších Slováků. Jeden z nich byl Tibor Jánoš. Má samé jedničky, a taky vedl úspěšný folklorní šarišský soubor. Ten se na Slovensko nevrátil, neboť si vzal naši kamarádku z gymnázia – Toňu (dceru znamenitého muzikanta). Chválím ředitele školy Ing. Josefa Kroupu – i v řeči ke svazákům se dovedl zachovat jako rozumný člověk.

Čtrnáct dní v červnu je deník psán tužkou, ale čitelný je, byť obtížně. Jen sporadická (k mé dnešní lítosti) jsou setkávání se stařečkem.

Boží tělo i některé neděle slavím v kostele. Dokonce i v sobotu, kdy nám končí prví ročník na VPŠ, začínám mší (v Poštorné), a teprve pak si jedeme pro vysvědčení. Jak jsem dopadl, napsáno není, ale dalo se to zjistit ještě dnes. Měl jsem trojku jen z ruštiny a jedničky z technologie, dílen, tělocviku a předvojenské výchovy. Večer jdu s Darinou a jejími rodiči do kina. Měli hrát „Dítě Dunaje“, ale film nepřišel, tak hráli cosi jiného. I tak jsme přišli domů až téměř hodinu po půlnoci. Druhý den jsem spal do půl desáté. Vytahal jsem několik kýblů vody (maminka asi prala) a opět jsem zalehl a spal až do poledne. Ten den jsem zahlédl Gretu, ale nemluvil jsem s ní.

Kromě výčtu klíčových slov ke každému datu je v závěru deníku i následující text: „První rok na VPŠ uběhl velmi rychle a zdařile. Škola se mně líbí, učím se více než na střední škole, ne však proto, že je učení těžší. Přednášky mne více zajímají.“ Následuje podpis kde již tehdy je mezera za Foj a háček nad „c“ je spojen s psaním posledního „k“.

Dokončil jsem skromné vypisování vzpomínek, které byly mnohem pestřeji popsány v deníku, z doby skutečného jara života. Z rozhlasu při tom poslouchám operu Don Carlos a všechno dohromady mne dokonale roztesknilo. (Na tu operu prožitou v Brně ještě přijde vzpomínka.) Ne snad proto, že už je to všechno pryč, ale spíše tím, že už nejde dopovídat načaté věty, že často nejde už projevit ani vděk těm, kteří mně tu radost ze života zprostředkovávali. Každý věk je krásný, když se správně pojme, ale na to mládí se přece jen vzpomíná nejlíp. Ještě, že jsem si ty deníky psal. O co vzpomínek bych přišel, kdybych si je z nich nepřipomněl.

***Až do konce střední školy***

Deník č. 17 je prázdninový. Malůvky na titulní straně připomínají polní den s radiostanicí OK2 KBH, táboření u Vranovské přehrady a taky chmelovou brigádu. V srdíčku je jméno Sylva. Na posledních stránkách je opět tabulka, kde ke každému dni jsou klíčová slova.

Prázdniny začaly pondělkem 28. června. V noci byla bouřka a někdo vykradl konsum. Přes den instalujeme antény pro Polní den. „Kdyby nedělal pan Matoušek, tak by nedělal nikdo.“ V úterý nastupuji na brigádu do Dřevospoje. Prokládáme prkna do štosů až do výšky 2,5 m, aby se prosušila. Za kubík dostanu 8.60 Kčs. Dělám jen dopoledne – do půl třetí, na obědy chodím do stravovny ČSD, odpoledne jsem již u řeky - s Dášou (kterou asi?). K večeru jsem jel konečně za Gretou k její kamarádce, kde je na prázdninách. „Mnoho jsme nemluvili. Má ještě 2-3 roky čas. Až pak …“. V hospodě u Feacara jsem na nějaké zkoušce estrády ČSM – ale asi jen pasivně. Další den už je to jasné, za Darinou na ty zkoušky chodím. Ten den bylo i částečné zatmění Slunce a dovídám se, že náš tělocvikář Šesták (Lanžhotčan) je rodina s bývalým poslancem Bartošem – Bábiňákem.

Zápis z 1. července musím doplnit závažnou vzpomínkou. Napsáno je, že mne maminka nepustila na tu estrádu a taky jsem odvolal svoji účast na Polním dni, který jsme měli trávit na Pálavě. Nebylo to ale ze zlé maminčiny vůle, ale na ten polní den by mne musela vybavit nějakým řízkem a na to prostě v ty dny neměla. To jsem se však dověděl až mnohem později. Možná to bylo až při té příležitosti, když jsem ji po mnoha letech pochválil, že už umí vařit tak dobře jako teta. „Vařit jsem uměla i dříve, jen nebylo vždy vařit z čeho“, odpověděla tehdy.

Ve svazácké klubovně si uspořádali „kurzáci“ ukončovací večírek. Nevím už, kdo to byl, ale pili nezřízeně, takže již v 11 hod. se porvali se svazákama. Vzpomenut je starší spolužák z měšťanky Laďa Baránek, ale ani to mně nic nepřipomnělo. Špatně to dopadá i s tou svazáckou estrádou. Tvrdonice odřekly svůj zájem a do Hlohovce zase si nezajistili auto. Navíc prší, řeka stoupla o 1 metr a do rozmočené půdy se v obci zabořilo auto až po přední nápravu. Nedělní fotbal v Břeclavi na stadionu se hrál ve vodě po kotníky, a ve středu hřiště bylo vody ještě více.

Opět setkání s Gretou, ale její konverzace je jen „ano“, „ne“ apod. Zato procházka s Dášou po nábřeží až za Vídeňák (most přes Dyji) byla jiná. „Vedl jsem sice kolo, ale jednu ruku jsem měl stále volnou.“ Na hodky jsem tehdy ještě nešel. „Byly asi dobré, ale když šli z kostela, tak ani netancovali - negrebčili.“

Jednou přivezla domů maminu sanitka. Šlo o nějaký nervový záchvat. Měla by dělat i noční služby a navíc asi jí byl připomenut její vztah se šéfem. Jmenováni jsou i ti, s nimiž se utkala ve sporu. Pobyla nějakou dobu doma ležící a na lécích.

Na brigádě jsem si vydělal za dva dny června 52 Kčs. Později dělám i s veslaři z Třeboně, kteří přijeli na regatu. Když prší, děláme inventuru, jindy vykládáme i vagon (20 kubíků) desek; práce není většinou těžká, je různorodá až náhodná. Ani peněz jsem si moc nevydělal. V červenci do 23. jsem dostal jen 250 Kčs zálohu a později doplatek 67.96 Kč.

Na regatě jsem nebyl (že by zase vstupné?), jen na rozjížďkách. Brigádník Karel vyhrál skul, naše víceveslice taky vyhrávaly. Tonda Malinkovič urazil o bójku veslo. Jindy si v partě s ním na hrázi vyprávíme vtipy. Není pyšný na své výkony. Mistr sportu se stal asi později.

Trvají kontakty s Darinou – nejčastěji v partě ve svazácké klubovně nebo na lavičce u kostela. Řeším s ní i její spor s Milou H. o domnělého společného milence Pepu Š. Na prázdniny přijel z Brna k Darině její starší bratranec Jarek. Je to spolužák Jirky Holáska na medině v Brně. Mnohé večery trávíme společně v trojici a často dlouho do noci. Jednou byl s námi i Slávek, který si později Darinu vzal. Půlnoční příchody mně maminka toleruje, když jsem s Darinou. Podivuje se, když přijdu před půlnocí, zda jsme se nepohádali. Byli jsme společně v kině a vylezli jsme i na věž poštorenského kostela. Doprovázela nás tam i Darinina teta – neznal jsem ji, a taky hodně mladší Darinina sestra Elena, kterou jsem z věže kus cesty nesl. Na úzkých schodech se bála. „Držela se mě jako klíště.“

Jarek chodí do kostela, hraje na varhany - i v našem kostele si zahrál, dobře se učí, vypráví historky ze studia. Ten „kostel“ je předmětem i vážných sporů Jarka s ateistickou Darinou. Na odpolední nedělní výlet na kolech Jarky, Jirky Holáska a Darininých spolužáků z gymnázia jsem pozván nebyl, a byl jsem z toho smutný. Poznamenávám si: „Dovedl bych jí Juru tolerovat, ale žádného jiného.“ Až 3. den jsem se sešel s Darinou a probrali jsme tu situaci. Trucoval jsem. Mé „snažím se Ti věřit“ nesla nelibě. Taky Jarek už odjel a nestačili jsme se ani rozloučit.

Dělám si páječku 40W na 20V, poslouchám si vyrobenou jednolampovku, čtu si ve starých Argusech, v kině na Mzdě strachu jsem sám, ale domů doprovázím Jarku H. Povídá mně, jaký byl Polní den. Konečně jsem viděl i to Dítě Dunaje, ale na nočním představení jsem byl jen s klukama.

V polovině července se stěhuje stařeček ze svého bytu do skromnějšího pod Fučíkovu ulici blíže k vodě – má tam však již elektřinu, což v dosavadním bytě neměl. Odvezli jsme asi 2 vozíky nábytku a jeden vozík dřeva. Dostal jsem Nový zákon na cigaretovém papíře a 20 Kčs. I teta byla u toho stěhování. I druhý den ještě ten nový domek urovnáváme. Po několika dnech stařečkovi ještě uskladňuji 32 q uhlí. Dostal jsem 12 Kčs. Taky doma trvají činnosti zajišťující oheň a vodou, vyvážím popela atp. Poznamenávám si, že hladina Dunaje v Bratislavě je 9.80 m.

Koncem července mám nějak špatnou náladu. „Ani ty holky mne teď nebaví.“ Hodně si čtu – spíše jen věci o radiotechnice, zabývám se svojí jednolampovkou, chodím k vodě i do svazácké klubovny si zahrát šachy nebo si jen popovídat s přáteli.

Druhý prázdninový měsíc lze rozdělit na tři díly. Těch prvních 10 dní bylo relaxačních či spíše loudavých. Dlouho se ráno povaluji v posteli, čtu i Nový zákon, chodíme s klukama do kina (Císařův pekař a Pekařův císař), někteří již chodí i tancovat do Grandu – já ne. Je vzpomenuta i krátká epizoda s Aničkou Růžičkovou, mojí tajnou láskou z doby obecné školy – tehdy ona o tom ani nevěděla. „Nevím co s ní“ poznamenal jsem si. Později věděl co s ní kamarád z gymnázia Jura Suchomel, a prožili asi krásné manželství, co na tom, že se stali Slováky. V tyto dny jsem dostal dva pohledy, které mám dosud uchované. Ten jeden byl od Dariny z Martina a ten druhý, podepsaný od celé Gretiny rodiny, z Moravské Třebové.

Taky se v partě koupeme u splavu. Po večerech se bavíme na lavičkách u kostela, ale i ve svazácké klubovně, kde se již pravidelně scházejí „slabší svazáci – inteligence“, jak jsem si poznamenal, a projednáváme aktuální témata. Asi je o čem se bavit, neboť 1. srpna byly v ulicích letáky ke žním, z nichž jsem si vypsal: „Vaše děti nebudou jíst koláče z těžce vydobytého zrna – všechno jde do Ruska.“ Zda to bylo z balonů SE, nebo domácí produkt, zapsáno nemám. Několik dní je u nás teta a bratranec Libor. Přidružil se k partě, není cizincem v Poštorné.

Záznam ze soboty 7. srpna přepisuji doslovně: „Vstával jsem v 2.45 hod. a šel jsem si stoupnout do fronty na maso. Byl jsem asi 30. Někteří tam stáli již od 21 hodin. V 5 hod. mne přišla vystřídat babička.“ Ta fronta nebyla asi až tak neobvyklá, protože další text v deníku navazuje na běžné události, jako by se nechumelilo. Že jsem po obědě odpočíval či spal ten den, není divné, ale i na jiných místech deníku je poznámka o odpoledním spaní. Dodnes mně to dělá dobře.

Spálil jsem lampu za 41 Kč při tvorbě aperiodického zesilovače, takže se vracím zase jen ke krystalce, na níž jsem na dlouhých vlnách chytnul i nějakou ruskou stanici a slabý poslech je večer i na krátkých vlnách. Stavuji se i na naší kolektivní radiostanici, kde si jen poslechem oživuji znalosti radistického provozu. Vyměnil jsem stařečkovi vadný vypínač. Často lepím duši kola, která je obvykle spíše proražena než propíchnuta. Kolo si chystám na připravovaný výlet.

Pondělí 9. srpna lze přiřadit již k tomu druhému dílu měsíce. Od Loučků (dospělák, co byl s námi na Škarbáku) jsme se Zdeňkem a Mirečkem přivezli 4 stany a chystáme se na výlet. Moje duše kola je nadmíru děravá, takže pojedu vlakem. Mám režijní legitimaci, tak posílám jako spoluzavazadlo bednu s člunem a nějakým oblečením. Večer ještě u kostela mudrujeme až do 10 hodin.

V úterý v půl páté odjížděl Jenda, Zdeněk a Mireček na kolech směrem ke Znojmu. Já odjížděl do Znojma vlakem s maminkou, která tam jela na 10 dní na nervové vyšetření. Ještě i další kamarádi jeli vlakem. Nakonec jsme se všichni sešli v hospodě ve Vranově, kde jsme poobědvali. Společně jsme se pak vydali k přehradě. Utábořili jsme se na asi 20 m nad hladinou přehrady na pokraji lomu ve Švýcarské zátoce. Se Zdeňkem odjíždíme na kolech do Šumné pro bednu. Když jsme se vrátili, byly tři stany již postaveny. Prohlédli jsme si okolí, povečeřeli jsme a v 11 hod. jsme usnuli.

Druhý den táboření je věnován průzkumu celé zátoky a ježdění na člunu po zátoce. Je asi chladno, zvláště po ránu. Taky si obstaráváme dřevo, nakupujeme ve Vranově potraviny, vaříme, hrajeme karty po obědě, pospáváme a žijeme si „ve zpěvu“, a to i když se v noci vracíme z vranovské hospody. Třetí den jsme se dobře prospali – do 11 hodin. Odpoledne za námi přijel ještě Slávek, Kudla a Ruda B. Půjčujeme si loďky a jsme i na koupališti. Večer jsme opět všichni v hospodě, ale ne tak dlouho. V pozdním večeru ještě sedíme v táboře u ohně do 11 hod.

Čtvrtý den je opět koupací, opomenu-li nezbytnou starost o dřevo, nákupy a vaření. Je nás v táboře snad 8, takže o práci se snadno rozdělíme. Rozdělili jsme se i večer. Po obvyklé hospodě jsme se v 11 hod. tří vrátili do tábora a zbytek šel do Zámeckého hotelu. Noc byla teplá. Probudil jsem se až v půl desáté. Relaxujeme, hrajeme karty, zpíváme, koupeme se a taky fotíme. To asi Ruda B. mněl fotoaparát. Ke svačině si vaříme kávu - mocca, což je mně nové. Večeříme v přehradní hospodě, ale po 8 hodině odcházíme do Vranova k „Slunci“. Pijeme opět jen pivo. Kolem 11. hod. se ale přesouváme do Zámeckého hotelu. Tam pijeme asi nějaký kávový likér. Do tábora docházíme asi kolem 1 hodiny. Slávek má cestou nějaké střevní potíže. Zpíváme mu k tomu „Osiřelo dítě“. Zpíváme si i v táboře u ohně až téměř do tří hodin.

V neděli za námi přijela Mirečkova maminka a jeho mladší sestry. Přivezli zásoby. Kluci vozí děvčata na loďkách. Přes poledne, když pršelo, tak jsme byli v hospodě.

Sedmý den, resp. večer, se při táboráku a opékání špekáčků se loučíme se Slávkem. Druhý den odjížděl, aby asi stihl veslařský trénink před závody. Přijeli za námi ale dva starší kamarádi na motorce (R.K. dnes významný podnikatel, a S.Č. bohužel zemřel mladý). Tábořili s námi. Pohodové dny jsou jeden jako druhý. Večer opět odcházíme všichni do Vranova do Zámeckého hotelu a později Ke Slunci. Pijeme Key Rum (2 velké a 2 malé panáky po 12° pivu v Zámeckém hotelu.) Taky kouřím – dvě Lípy. Do tábora jdeme společně ve velmi dobré náladě. Do naší „náhorní plošiny“ však lezeme po čtyřech. Do 1 hodiny jsme ještě u ohně. Na kouření jsem zanevřel. „Byl jsem zase jednou hezky zebraný“ jsem si poznamenal k obrázku motající se hlavy.

Devátý den ráno – kolem 10. hodiny - jsme už zase všichni zcela v kondici. Tří přeplaváváme Švýcarskou zátoku na placenou pláž - nad hladinou s jednou rukou, v níž třímáme peníze. Potkáváme se s kamarádem z průmyslovky (Fikar S1a). Večer v Zámeckém hotelu ti dva starší kluci klofnuli v tanci nějaké volnější dívky. Já pil jen nějaké šťávy a „turka“. Po půlnoci jdeme domů a do půl druhé sedíme u ohně. Řeč byla o pohlavních chorobách.

Desátý den vstávám poslední – až v půl jedenácté. Někteří odjeli nakupovat, já šel s Rudou na dřevo, ti starší šli za holkami a někdo taky vařil oběd. Byl až ve 14 hod, ale byl znamenitý a bylo ho hojně. Co to bylo, napsáno nebylo. Odpolední hraní karet je pravidelné, stejně asi jako koupání, o němž zpravidla ani není obšírnější zmínka. Dnes ale ta zmínka je, neboť jsme se koupali nazí. Jen ti velcí kapři až v 8 členných hejnech patrných z břehu, nás trochu zneklidňovali. Ten den jsem zůstal večer s Rudou v táboře. Kluci se vrátili z hospody k 1 hodině a přinesli nakradené kukuřičné klásky, takže jsme udělali oheň a klásky jsme uvařili. Poseděli jsme i bez zpěvu až téměř do 3 hodin.

Poslední den jsme vzhůru již před 8. hodinou. Po snídani odvážejí Jenda s Mirečkem na kolech bednu do Šumné na nádraží. Já se Zdeňkem jdeme odhlásit táboření a já autobusem odjíždím do Šumné. V hospodě čekám na vlak a s bednou odjíždím domů. Bylo to rychlé: Šumná 12.45, Boří les 15.20 hod. Kluci se vrátili ještě do tábora. Já jsem večer už doma pobyl v klubovně ČSM. „Darina ještě nepřijela. Velká škoda.“

V sobotu 21.8. jsem byl již zapojen do domácích prací – babička má astmatické potíže. Maminka se vrátila ze Znojma z nemocnice. Vyoperovali jí na hlavě tukový hrbol, „ale vrátila se normální.“ Kluci z tábora se vrátili po poledni, Kudla s Rudou jeli autostopem. Přijeli až v 5 hodin. Poslední noc spal v táboře s nimi i nějaký rybář – bývalý člen SNB.

Pobyt v táboře je shrnut na jedné stránce i na konci deníku. Kdo kdy přijel a odjel, kdo s kým spal, Jenda a Kudla vařili nejčastěji, a nakupovalo se ze společného fondu, kam každý z nás vložil za těch 11 dní 60 Kčs. Je tam i několik obrázků nakreslených Kudlou. Jinde je popsán i jídelníček. Vaříme z vody z přehrady. Častá je gulášová polévka, ale i brambory, maso, lívance, těstoviny na sladko, nadívané papriky. K večeři jíme klobásy a párky, sekanou, ale i pouhý chleba s čajem. Svačíme kávu, ale jíme i ovoce, včetně melounů. Bylo hezké počasí a teplá voda. Asi jsem se v popisovaných „činnostech“ opakoval, ale byl to záměr napodobující to, co se opakovalo, jako pro mne tehdy významné, i v deníku. To, že jsme se denně koupali, se v deníku objevuje jen sporadicky.

Neděle je již v obvyklém řádu. Mše, korzo po Břeclavě, kino, domů jdeme za zpěvu táborové „hymny“ Don Pedro, na ranči svém. To byla písnička z „operety“ Muchachita, kterou v brněnském učilišti vymysleli kluci, se kterými se Kudla učil. Před 11. hod. jsem doma. „Matku to zase drželo.“ „Bábě se špatně dýchá.“

V pondělí odjíždí maminka na rekreaci do Tišnova. Kluci vrátili stany, které byly uloženy u nás. V úterý dopoledne jsem Tomášovi (to je ten sedlák bydlící opodál, kterému stejně jako Francce tykám, ač je starší než maminka) probíral brambory a dělal jsem nějaké další domácí práce. Odpoledne se již chystám k odjezdu na chmel. Tentokrát už jedu s průmyslovkou. Sraz máme před nádražím kolem 17. hodiny, ale odjíždíme až po 21. hod. Stačil jsem si ještě zajet na vypůjčeném kole domů.

Cesta vlakem probíhala dobře. Jely i další školy, takže jsme se cestou seznámili s dalšími dívkami. Někteří kluci si pokuřovali, já jen popíjel víno, o které jsme se dělili i s naším učitelem ing. Z.M. V Č. Třebové (ve 2 hod.) jsme fasovali rohlíky, párek a čaj. Až kolem poledne jsme dojeli do Kryr a odtud jedeme busem a náklaďáky do Strojetic – tam, jako loni, ale před rokem jsme šli pěšky. Zbytek dne jsme se ubytovali, dostali jsme polévku, vyzkoušeli, resp. poslechli jsme si klarinet (J.G. - S1) a kytaru ( I.J. - z gymnázia), večer jsme byli v kině na Panice a tam jsem již přišel blíže k Sylvě S. Je hezká, ale jsem lhostejný.

Ve čtvrtek 26.8. začíná vlastní brigáda. Vstáváme před 7 hod., jdeme na snídani, pro koše a pro stoličky a v půl deváté jsme již na chmelnici. I zde jsou asi nějaké organizační procedury, protože trhat začínáme téměř po hodině. Chmel je malý, špatně se trhá, každý druhý štok je prázdný. Prošli jsme 3 chmelnice. Trhají s námi i nějací penzisti. Ti si naříkají nějakým papalášům, kteří za námi přijeli autem, že si nic nevydělají, protože byly chmelnice špatně obdělávané. Pracujeme do 18 hodin. Oběd i svačiny nám přivezli na pole, ale večeříme v jídelně. Večer věnujeme v partě obhlídce vesnice a okolí. Na ubikaci přicházím v půl desáté. I další dny jsou podobné. Sylvě se věnuji snad každý večer – je to však vztah podobný tomu s Darinou. Distancuji se od závazného chození. Jídlo nám chutná, procházky někdy nahradí film třeba až do půlnoci, taky bývají tanečky, ale k tomu se zatím nemám. Na ubytovně se v noci často bavím s Honzou Gajdou – o muzice. Taky si tiše prozpěvujeme, i když ostatní již spí – někdy až do 2 hodin.

Jeden večer jsme pobyli i s naším učitelem v hospodě a pak většina naší ložnice si zašla na kafe k naší zdravotnici – MUC Eva Skopalová se jmenovala. Má před „rigem“ z porodnictví, se zájmem jsem si prohlížel její knížky o tom, ale bavili jsme se i o věcech jiných. Myslím, že Honza Gajda byl iniciátor akce – je z nás nejstarší. V sobotu 4. září jsem dokonce odtančil své první tango. Docela mně to šlo. Bylo to v závěru zábavy a ani nevím s kým to bylo. To mne gymnazista Ivánek Janek vyhecoval, abychom šli rozpojit dvě tančící dívky a tak se to stalo. I ta následující neděle byla výjimečná. Na Sylvin podnět jsem se poprvé v životě oholil. Pokládal jsem to za svoji slabost a trochu jsem trucoval, leč na večerní zábavě jsem tančil každé tango – je to snadné, a taky nějaký foxtrot, což mně dělá problém. Netančím však jen se Sylvou. I tentokrát končíme svůj večer v partě v hospodě – ale zpravidla jen při limonádě.

Ty tanečky byly téměř každodenní. Jenou jsme se však rozhodli jít v noci ještě i do další vsi na zábavu. Do jakéhosi Bukova nás vedl Sváťa, ale zbloudili jsme. Naštěstí nás svezli zpět nějací vojáci autem. Byl to poslední večer na chmelu a tak jsme si ho chtěli užít. Prozpěvujeme si po dědině naše oblíbené písničky typu: Na tom pražském mostě, Ovčáci, čtveráci a taky Nesem vám noviny. Přitom trháme hrušky asi někde u silnice. Po půlnoci jsme zašli ještě k naší zdravotnici a pobyli jsme tam do 2 hodin. Spát dnes nejdeme. V ulicích jsme do 3 hodin, pak jdeme na snídani s těmi, co odjíždějí časněji, vyfasovali jsme nějaký proviant na cestu a po 3. hodině balíme své věci a jdeme pěšky do Kryr na vlak. Kufry nám tam přivezli traktorem. Asi v 6 hod. odjíždíme společně s gymnasisty řádným spojem do Žatce. V Podbořanech vidíme na nádraží ty, co odjížděli vlakem již ve 3 hodiny. V Žatci máme 3 hodiny na prohlídku města. Děláme výtržnosti, dostali jsme zbytek peněz za brigádu. Celkem to bylo 83.80 Kčs za práci od 26. srpna do 6. září. Natrhal jsem nejvíc 6 věrtelů za den.

Do Prahy jsme přijeli až v 15 hod. za deště. Ubytovali jsme se kdesi v Michlích, konečně jsme se lépe umyli a vyšli jsme do města. Kromě našich děvčat z osmiletky jsem potkal i Sylvu. Šli jsme spolu do kina na „Řím v 11 hodin“. Na nádraží jsme přišli až po desáté, což se nelíbilo její vedoucí. Asi nás tam bylo více, kdo doprovázel dívky odjíždějící kolem půlnoci, neboť je zmínka je i o tom, že jsme se při odchodu z nádraží potkali i s naší zdravotnicí se kterou jsme ještě kamsi zašli na limonádu, a pak jsme ji zase halasně doprovodili na nádraží. Odjížděla stejným vlakem jako Sylva a další dívky z pedagogické školy. Po odjezdu vlaku se zúčastňujeme rozloučení s čínským nebo korejským vojenským souborem. Byl při tom i ohňostroj. Na ubikaci jsme se dostali po půlnoci.

Další den pospáváme do 8 hodin. Zanesli jsme si kufry na nádraží a jdeme na snídani. Odtrhnul jsem se od party a dělám drobné nákupy. Odpoledne jsem ještě zašel do Technického muzea. Již v 9 hod. si jdu sednout do vlaku. Jeli jsme společně s gymnasisty. Cestou střídavě zpíváme a spíme. V Břeclavi jsme v 6 hodin ráno. Dopoledne jsem věnoval hygienické očistě včetně stříhání vlasů. Taky s Darinou jsem se potkal snad po 40 dnech. Vlastně nepotkal. Stál jsem pod jejím oknem, což bylo obvyklé, a bylo o čem si povídat. Odpoledne spím, pak přijeli spolužáci na motorkách pro mne, tak jsme jeli do Břeclavi, ale nikoho významného jsme nepotkali. Opět asi hodinový hovor s Darinou na téma její cudnosti, kterou při besedách na přehradě zpochybňoval Slávek odkazem na to, že by nebyla cudná, kdyby měla příležitost. Hodnotila to jako Slávkovu závist. Půjčila mně „Čas lásky a boje“ od Pavla Kohouta.

V pátek ještě držíme prázdniny, i když už je 10 září. A tím taky končí další deník. Na jeho posledních listech jsou možná už vzpomínané Kudlovy kresbičky z Vranovské přehrady, začátek textu sboru Květiny bílé po cestě, což byl taky náš chmelový popěvek, dále zmínka, že na chmelu často nacházíme letáky Svobodné Evropy – celkem 4 druhy, výkaz o natrhaných věrtelích, době pobytu na chmelnici a přiřazeném výdělku – nedělní sazba byla vyšší, jednostránkové zhodnocení chmelové brigády – ubytování a strava lepší než loni, chmel špatný, věrtelářky přísnější. Stručně je shrnuto i táboření na přehradě – počasí je teplé, žádnému se nechce dělat. Je taky zaznamenán každodenní jídelníček – snídaně, oběd, svačina, večeře. Opět o každém dni až po odjezd na chmel je na řádce zmínka o klíčové události, takže např. o Darině jsme se bavili na přehradě 13. srpna.

Deník č. 18 popisuje dny až do konce roku. Je uveden malůvkami které připomínají studium silnoproudé elektrotechniky – divně zapojený transformátor s kulovým jiskřištěm, taneční, jakési divadlo, a taky hody pod májů. Začíná sobotou 11. září, a přesto hned po ránu jdu do kostela. Mše to ale asi nebyla. Potkávám se i s Darinou, ale jedu na nádraží se podívat, zda nepotkám Sylvu. Dojíždí z Ladné. Vlak měl však zpoždění, tak jedu do školy. Cestou se potkávám se spoustou přátel, se kterými jsem se již dlouho neviděl. Ve třídě však někteří chybí. Eva Osičková a Zdeněk Dobrovolný svá studia ukončili. Fysika, chemie a deskriptiva už nebude a přibylo nám pět dalších předmětů: mechanika, elektrotechnika, termomechanika, strojírenství a chemická technologie. Dlouho jsme ve škole nepobyli. Ten den jsem navštívil i stařečka. Po obědě spím, což se často v deníku opakuje.

V neděli mše a tradiční korzo v Břeclavi jsou opakovaně zmíněné. Stejně i návštěvy kina, např. dobrý film Moulin Rouge. Jindy zase film Ruce vzhůru, což mám za koninu. Začátek školy se mně líbí, na kole často jedu až k nádraží jednak doprovodit gymnazistky, jednak doprovodit kus cesty zpět ty, které přijely vlakem - Sylvu atp. Na obědy chodím do menze, ranní starost o nákup mléka trvá stejně jako sekání dřeva, starost o oheň a vodu atp. Večery často v diskutující partě pod kaštany u kostela nebo v knihovně.

Vedu elektrotechnický kroužek 12 dětí na v pionýrském domě (napsáno je, že jsem tam byl školou přidělen). Vyrábíme bzučák, jindy je kroužek vynechán pro výstavku „Mičurinců“ v naší dílně. Na stejném místě stále navštěvuji i kolektivní radiostanici OK2KBH.

Nad splavem máme povyražení s děvčaty z internátu. Ty nesmělé musíme do vody házet. Pro jednu jsem ale musel do vody skočit. Plavání jí nebylo dost vlastní. V deníku jsou jména dívek, na které si už vůbec nevzpomínám, přestože jsem s nimi trávil příjemné chvíle. Sylva a Darina (ta již dojíždí z Brna) však dominují. Někteří spolužáci již jezdí si zatančit i na hody do sousedních vsí, ale já ještě netančím.

V přípravě na školu i v zájmové činnosti často spolupracuji se spolužákem Mirečkem B. Za zmínku stojí hodnocení učitele elektrotechniky, který v Bratislavě vystudoval VŠ jako dělnický kádr. Byl původně montérem na VN. „Přednášku hezky zpestří, dobře vysvětlí to, co zná, ale toho je málo.“ Chvála naopak patří deskriptivářce Věře Irglové. V tělocviku nacvičujeme Spartakiádu. Místo vyučování jsou občas filmová představení. Píseň tajgy mně nevadí. Baví mne i práce v dílně. Někdy frézuji, jindy rozebíráme např. letecké motory (hvězdicové), které zde zbyly po válce. Asi se zde opravovaly nebo montovaly, proto byla tato část Břeclavi (Dubič) taky bombardována.

„Bábu odvezli do nemocnice, špatně dýchá.“ Poznamenal jsem si 21. září. Ani maminka není ještě zcela v pořádku. Ke stařečkovi zajdu jen ob dlouhý čas. Ten je trvale zdravý, jen ta hluchota ho trápí. Před odjezdem do Bratislavy k jeho dceři mně přišel dát nějaké peníze, abych měl na hody. V neděli 26.9. jsou i nějaké cyklistické závody. Mládež startuje před naším domem, starší jedou z Břeclavi. U Mirečka si přehrávám cvičení z dávno opuštěné výuky klavíru, s klukama jdeme do kina na Vesničanka – je nás plná řada. A následně ještě jdeme na Sto dukátů za Juana – hrají asi nějací Brňaci v sále Koruny – myslím si dnes. Jindy zase film Cirkus bude. Sylva mne pozvala k nim na hody (do Ladné) - nejel jsem. Její maminka již o mně ví taky.

Ve středu 29. září jdu poprvé do tanečních. Po lekci o společenském chování cvičíme foxtrot a waltz. Děvčat je málo, kroky cvičím s Mirečkem a taky s Dášou Liberkovou. Dnes si na ni nevzpomínám, ale byla asi naším dobrákem, neboť dost později si s ní – poprvé s dívkou - zatančil i Mireček. Dalšími tanečnicemi nám byly jen matně v paměti uchované Eva Loučková a Magda. Hudba je „živá“: klavír, basa, buben, kytara, saxofon, klarinet, pozoun.

30. září“ „Jdu se podívat, jak pojedou tanky přes mosty – naštvaly mne. Jely přes louky a přes „stávek“ – úzký tok mezi Včelínkem a ramenem Dyje, kde byl při průchodu fronty ženijní most.

11.října: „Maminka stále uklízí (po malování) moji světničku – já nakupuji a mám jiné povinnosti. Večer diskutuji s Tomášem a p. Gajdošem (vulgo Majetným) o stávajících poměrech. Oba jsou hospodáři a téměř naši sousedi. Zde lze navázat příhodou o vztazích v obci. Často lepím duši kola – je spíše proražená ráfkem než píchnutá, ale efekt je stejný. Maminka se zlobí, že vydělává jen na nákupy duší a tentokrát je poněkud hysterická, dokonce jsem musel v předhodovém úklidu mimořádně klepat koberce – jsem na to zvyklý. Příhoda má však i pozitivní aspekt. K defektu došlo při mé jízdě do Břeclavi. Naštěstí jel tudy (tehdy ještě jen koněspřežným) vozem p. Gajdoš, tak jsem mu hodil kolo na vůz a pokračoval jsem bez obtíží pěšky. Večer jsem si pro kolo zašel, koupil tam něco máku, popovídali jsme si – maminka šla večer „do zpěvu“ – cvičí asi nějakou mši na hody – a vše bylo zase v dobrém.

V sobotu před hody přijel k nám pozdější švagr Otta. Já měl ještě nějakou práci, ale večer jsme už byli spolu i při stavění máje. Nějak jsme dokonce pomáhali – asi posouvat podpory. Spaní jsme si prohodili. Maminka spí v mém pokojíku a my dva v tom bytečku na dvorku, kam bychom se tří sotva vměstnali. Hodovou mši shledávám jako dlouhou. Jenda K. byl už v kroji – jako první ze spolužáků. Přijel za ním Standa Fikar – jeho spolužák z průmyslovky, na svačině byl u nás. Na nedělní oběd jsem sám, protože maminka odjela za bábou do nemocnice, Otta obědvá u spřátelené rodiny, kde jsou asi i jeho rodiče. Má tam ještě jiné zájmy, takže jsme se ten den již neviděli. Spává u nás, ale hody prožívá jinde. Taky Darina má hosty – dvě mladé tety, strýce a Jarka. Moc s nimi ale netančím. Jsem v jiné partě. Obcházíme hodové hospody, ale v neděli večer jsme si zašli i do Břeclavi, kde v Koruně hrála k tanci znamenitá Jitřenka. Taky už tancuji. Do půl třetí jsme tam vydrželi.

V pondělí do školy nejdu. Dopoledne zase v hospodě u Fracarů i Na rožku tančíme, přes oběd jsem si zdřímnul a zase hospoda a tanečky až do půl druhé po půlnoci. V úterý Otta odjíždí a já jdu do školy. Odpoledne jsem však zase v hospodě – tančíme a jsme veselí. Partnerkami jsou nám děvčata většinou starší – Darininy spolužačky. To platí obecně i při pozdějších odpoledních čajích a večerních zábavách v Břeclavi. V to hodové úterý jsme v hospodě i večer. Přišel pro mne Darinin bratranec Jarek a parta byla veliká - obsadili jsme 3 stoly. Jenda vzal harmoniku, tak mezi tanečky jsme zpívali. Závěr hodů byl tradiční, kdy do sálu přišly starší ženské převlečené za muže v krojích a ujaly se řízení zbytku hodů. Muzikantům vzaly nástroje a místo hraní zpívaly. Paní Dušková řádně bubnovala, takže se na to dalo i tančit. Mezi těmi převlečenými byla i oblíbená pí. Rolinková bydlící již 11 let ve Vídni. Hezky zpívá. Hody skončily ve 4 hod. ráno. Vydrželi jsme do konce. Celé hody jsem abstinent – mimo nedělní snad půllitr vína. Utratil jsem většinou jen za některé vstupné cca 25 Kč. To byly časy! Pokročil jsem v tančení a nic jsem neměl s děvčaty. „Inu anděl“ připsal jsem si do deníku v závěru hodnocení hodů.

Ve středu po hodech jdu do tanečních. Už je tam více děvčat a střídám jich asi deset. Zrovna se učíme polku. Poznamenávám si (pod dojmem hodů), že ti kavárenští muzikanti polku vůbec neumějí zahrát. Stařeček se vrátil z Bratislavy, tak se spolu bavíme o hodech, ale ukládám mu do šopy i přivezené uhlí. Babička je stále v nemocnici. Maminka za ní jezdí – i na hodky, takže zase obědvám sám. Odpoledne a večer již netančím, ale v partě se držím. Večer ale tančit jdu – do klubu keramičky. „Kluci, co chodí s Irů a Helů dovedli s sebou 4 děvčata z Moravské Nové Vsi, takže o zábavu bylo postarané.“ Domů jdu s Kudlů a Darinou asi ve 2 hod. „Slávek šel s Růženkou a kluci šli domů dříve.“ Opět řeším dilema, co s Darinou. Vynechávám zde důsledky Slávkova a Růženčina vztahu a jen dopředu poznamenávám, že si nakonec Darinu vzal Slávek za manželku.

Ty další dny jsou jednotvárné. Něco je o škole, kde se mně líbí, ale ne všechny známky jsou výborné. Čtvrtletní průměr mám 2,31. Ze školní knihovny si půjčuji Uvolněné atomy, protože to téma mne již dlouho zajímá. Z knížky si vypisuji poznámky. Nacvičujeme spartakiádu, takže i tělocviky jsou na jedno brdo. V tanečních nemám stálou partnerku a žádnou tedy ani nemusím doprovázet domů. Většinou jdu společně s Mirečkem. Ze školy občas doprovázím Sylvu na nádraží, postupně poznávám i její negativa. K dosavadním domácím pracím přibylo i umývání nádobí.

O nedělích jsme v partě s břeclavskými děvčaty, ale zmínka je i o rok či o dva roky mladších děvčatech z Poštorné. Rád jsem si připomněl v deníku vypsaná jejich jména. Na Vše svaté je neděle a maminka i všichni příbuzní z Veselí (i Danka) jeli za babičkou do nemocnice. Už je tam asi dost dlouho. Taky maminka si pobyla v nemocenském stavu tři měsíce až do dneška. Významná je i poznámka o hovoru s Darinou. Vzájemný vztah jsme nastavili na výhradní kamarádství. Ta aktivita vzešla ze mne a nebyla ještě vyvolána pozdějším vztahem Slávka a Dariny, neboť ke stejnému dni je taky napsáno, že zatím co já a Zdeněk jsme ten večer byli s Břeclavačkami, tak Slávek byl s Růženkou.

Byla to asi rušná doba, neboť po třech dnech už je napsáno, že si pro mne přišla Darina a v partě jsme odjeli do tanečních – asi byla prodloužená, neboť končíme v půl dvanácté. Miluška S., Magda Z. i Darina byly dnes mé tanečnice – mimo jiné. „Domů jdeme roztaženi po celé silnici.“ Po rozchodu party však u kostela na lavičce zůstáváme jen my tři, jak bývalo zvykem nejen dříve, ale i v době další: Slávek, Darina a já. Rozešli jsme se v půl třetí a stále jsme měli si o čem povídat. Jindy je vzpomenuto povídání si s J. Komárkem – tehdy kormidelníkem úspěšné osmy v Amsterodamu. Mireček, Slávek a ještě další břeclavští kamarádi jsou veslaři, takže této společnosti jsem nebyl cizí.

Kolem poloviny listopadu byla nějaká štafeta, které dělají školy špalír. Mezi doprovodnými vozidly byl i náš bývalý spolužák z první třídy. Teprve ten nás přiměl k oslavnému pokřiku: „Ať žije Zub.“ To byla jeho přezdívka. Ten večer byl i Průmyslovácký večírek. Kantoři jsou vyhazováni do vzduchu, tančím s děvčaty ze školy i s dalšími. Piju jen sodovku a v závěru slivovici. Opět inklinuji ke starší Heleně K. stejně staré jako Darina. Měla tam sice svého přespolního přítele (později si ho taky vzala), ale když odjel domů, setrvala s námi do konce zábavy. Cestou do naší vísky – opět v partě – jdeme za zpěvu. Po rozchodu party jsem doprovodil Helu až domů.

Před volbami do Národního shromáždění hrála oblíbená Jitřenka i u nás na vsi – U Fracara. Aby ne, když byl volen i ředitel Fosfy Hanáček. Na radosti z tance nám to neubralo. Taneční jsem tou dobou 2x vynechal – proč, to nevím. Asi mám blbou náladu. Nevylezl jsem z domu, ani když mne Darina pískáním lákala jako za dávných časů. Od 4. listopadu jsem s Darinou nemluvil a už je za polovinou prosince. Koncem listopadu sice zamrzl Včelínek i další vody, ale později bylo ošklivě. Dokonce jezdím do školy vlakem pro množství bláta na obvyklé cestě. Na to si opravdu už nevzpomínám, ale v deníku se to opakuje vícekrát.

V neděli chodím na mši do kostela, po mši často k Mirečkovi na kus řeči a taky si tam zahraju na klavír. Jeho mladší sestry chodily do hudebky, a tak na klavíru jsou vždy noty, ze kterých jsem se i já kdysi učil hrát. Po večerech se taky učím, zajdu na kus řeči do svazácké klubovny (když už pod kaštany je nevlídno), spát chodím zpravidla po desáté hodině, nedělní korzo po Břeclavi je obvyklé, stejně jako návštěva kina.

V předvánoční době hrají břeclavští pionýři v Dělnickém domě několikrát divadlo: Sůl nad zlato. Dělám jim osvětlovače. „Úlohu nejmladší dcery královy hraje hezké děvče. „Navázal jsem s ní přátelství – je však mladá.“ Jméno v deníku uvedeno není, ale zapamatoval jsem si ho. Lidka Raclavská se jmenovala. A vím i koho si později vzala. Sotva bych ji však dnes už poznal. I na tu čarodějnici si pamatuji. Byla to cikánka. Buď Anděla nebo Andělová bylo jedno z jejich jmen.

Před vánocemi už je ve škole klid. V pátek jsme si již vyzdobili třídu a v sobotu odpoledne jsem byl dokonce pozván na gymnázku, kde byly nějaké tanečky. V pondělí byla ještě jakási manifestace a skončily taky taneční. Od Lídy Točfousové - asi to byla Sylvina spolužačka na sociálce – jsem dokonce dostal jakýsi upomínkový lístek. Je uchován. Už mám o ní jen velmi matnou představu. Hela je opět vzpomenuta jako parťačka cestou z tanečních. V úterý dáváme kantorům dárky. Třídnímu ing. Mladému potravinový koš a po flašce vína Horákovi a Duchoňovi.

Ten prof. Alois Horák byl ze Znojma a bydlel na internátu, takže byl se svými žáky v častějším kontaktu, než jen při vyučování. Učil nás dějepis. V deníku na tomto místě není zmínka o následujícím, ale situaci si pamatuji dobře a bylo to asi touto dobou, když při vyučování vyprávěl o paktu Molotov – Ribbentrop. Hodinu zakončil takto: „Nyní jsem vám vysvětlil pakt M-R tak, že to musel pochopit každý blbec. To musel pochopit i komunista, viďte …..“, a jménem oslovil předsedu svazáků z naší třídy. To byl rok 1954. Takové jsem měl učitele. Byli jsme asi čtyři ve třídě, kteří jsme mu k takové aktivitě nahrávali. Kdysi později, snad ve třetí nebo čtvrté třídě taky poznamenal mé mamince na rodičovském sdružení: “Vyřiďte svému synovi ať se mírní, nebo nás zavřou všechny.“

Štědrý den byl v pátek. Již ve středu nás asi štědře obdaroval strýc Ruda, neboť je napsáno, že jsem musel doprovodit strýce Pepu, Lilku a Danku na nádraží, abych jim pomohl odnést víno a zabijačku, které si vezli od Rudy z Dobrého Pole.

Ze Štědrého dne byl pro mne zajímavý vlastně až štědrý večer. Ne pro ty dárky – byly skromné – knížka a kožené rukavice. Po večeři jsme však šli koledovat. Bylo nás devět spolužáků z měšťanky – včetně tří děvčat. I u nás jsme koledovali – celkem na 11 místech. Taky jsme byli u stále nám milého učitele z měšťanky Pavla Čecha v sousední Charvatské Nové vsi. Byli jsme ve výborné náladě. Dokonce jsem stihl ještě půlnoční. Pokládal jsem se po holkách nejméně opilý.

Na Boží hod vánoční byla mše za dědu Žůrka. Zemřel před tímto svátkem r. 1950, takže měl výročí. I na Štěpána jdu zase do kostela, protože mše je tradičně za mládež poštorenskou. Oba dva dny jsem byl taky v kině. Nejlepší člověk a Svět patří nám, byly ty dva filmy. Dopoledne si občas zajdu s rukama na kulečník – nehraju. Na Štěpána po kině jsme zašli si do Koruny zatančit. „Bylo to dobré, děvčat bylo dost – ale nebylo to nejlepší. Mimo jiné jsem postrádal Darinu. Neviděli jsme se od 4. XI. Domů jsme šli po půlnoci.“ Jeden sváteční den se sešla parta u Bartolšiců. Hráli jsme karty i s Mirečkovým tátou. Ve středu 29. XII. se konečně vidím s Darinou. Svěřila se, že obnovila své styky se spolužákem z gymnázia – je v leteckém učilišti – takže opět láska jen na dálku, a to jí bude brzo již 19 let (a mně chvíli po ní teprve 17 let).

Poslední dny v roce se učím a počítám nějaký zvedák, který budu rýsovat. Navštěvuji i stařečka. Měl bych mu instalovat světlo nad postel, ale potřebnou šňůru se mně nepodařilo koupit. Z cesty do Břeclavi jsem se vrátil dokonale zablácený, takže nečas zřejmě trvá již delší dobu. Už si na tu situaci nepamatuji. Silnice byla nepochybně dlážděná. Chodník však byl zřejmě blátivý.

Předposlední den v roce hráli pionýři Sůl nad zlato i v naší vsi. „Šel jsem se za nimi podívat. Byl jsem radostně uvítán. Mimo jiné jsem se dověděl, že ta princezna Maruška se jmenuje Lidka Raclavská. Ostatní děvčata ji dopalují, že máme něco spolu společného. Kdyby byla starší, tak by to i mohla být pravda.“

Tak příjemně končí 18. deník. Na dalším listě je ještě poznámka, že Silvestr je v dalším deníku. Asi jsem chtěl začít ten další deník nějak vesele.

Devatenáctý deník má první stránku pokreslenou obrázky vyjadřující silvestrovskou náladu, plesy, absolvovanou autoškolu na motorku, technologické procesy probírané ve škole, absolvovanou Lidovou universitu na téma jaderné energie snad v rozhlase či v Mladém techniku, a především opět Darinu s otazníkem.

Tak ten silvestr r. 1954 byl v pátek. Přes půlnoc předchozí noci jsem rýsoval nějakou úlohu, takže jsem se prospal až do 9 hod. Tím pádem jsem již nedostal mléko. Maminka pracuje, bába je ve Veselí, tak chystám dřevo, vodu na koupání, poklízím v domě, ohřívám si oběd ze zbytků kýmsi darované „zabijačky“. Odpoledne přišel stařeček. Poseděl u mne hodinku při rýsování, maminka šla z práce přímo na zkoušku zpěvu do kostela, před 18 hod. jsem se okoupal a sám jdu do Břeclavi. Kluci tam už byli. Slavíme v Koruně. U stolu jsou spolužáci, Miluška z gymplu a další – celkem 10 – v deníku jsou vyjmenovaní. Není tam Růženka, a Slávek přišel později – sám. Dívky mne učí swing. Do půlnoci jsme vypili 5 litrů vína, což později nezvládla jen Jana, která chtěla držet krok se Slávkem. V krizi, kdy polila Zdeňka vínem a rozbila skleničku, se všichni od stolu vytratili. Zůstal jsem s ní jen já, a později přišla i Jarka S. To bylo ale až po půlnoci. Tu půlnoc jsme šli především popřát úspěšný Nový rok ještě nedávnému třídnímu Čechovi, který byl v kapele. Holky dostaly pusu, (Jana si vyžádala dvě). Po půlnoci již netančím, ale jsem spokojen. „… dostal jsem celkem 8x pusu od děvčat, začal jsem tedy rok úspěšně.“ V půl druhé odcházím do Poštorné, kde v „kantýně“ keramiky hraje dechovka. Cestou potkávám Zdeňka – asi doprovodil Milušku a šel již domů. V kantýně se mne hned ujala Růženka. Sedl jsem si k jejich stolu a taky s ní tančím – letos tedy byla první. Měli jsme si o čem povídat. Slávek odešel do Koruny, když ona přišla, takže zhrzení a zamilovanost jí až příliš otevřely ústa. V deníku je napsáno více. Darina v kantýně už nebyla, nepřijel jí Jožka – to byl asi ten z Mor. N. Vsi, kterého jí „toleruji“. Usínám po 4 hodině. Dojmů bylo až až.

Do bílého dne se probouzím až v půl desáté. Jdu na mši – byla slavná. Parta se schází u kostela i u kulečníku v hospodě a rekapituluje se včerejšek. Odpoledne film Volání osudu. Domů doprovázím Aničku R. To je příjemná vzpomínka. Ani jsem si už na tak častý kontakt nevzpomínal, takže na pozdější žárlivosti, kterou byl od spolužáků na VŠ týrán Jura Suchomel (její pozdější manžel), mohlo něco být. „Během dopoledne vystoupila značně voda. Louky jsou zaplavené.“ Do poloviny měsíce stačily nejen zamrznout, ale i roztát. Jednu noc prý byla i bouřka. V druhé polovině ledna bylo zase velké náledí.

V neděli ještě pokračují náhodná setkání a hodnocení silvestra. „S Jošků Alanem (později při privatizaci TV Nova) probíráme téma Ženy a jejich povahy.“ Dobře trefil Slávka i Růženku. Následné všední dny jsou věnovány škole, ale je tu i příhoda o velikonočním vajíčku, které jsem dostal od Grety, a nějak se dostalo pod polštář, takže jsem ho v noci rozmáčkl, což jednak zapáchalo a tyky zašpinilo povlaky. Ty jsem vypral a na mrazu vysušil, dříve než přišla maminka domů. Stařečkovi jsem konečně instaloval lampičku nad otoman, což ho potěšilo a dostal jsem 15 Kčs. Začal jsem odebírat Vědu a techniku mládeži - líbí se mně. Kupuji si i Sdělovací techniku. Stále trvá péče o oheň, vodu nákupy mléka ve frontě.

Jeden večer byl u nás maminčin šéf L.B. Ale i stařeček k nám občas zajde. Jindy jdu se školou na kontrolu TBC, bruslit a do kina na Lazebníka Sevilského – rovnávám s divadlem, které jsem v té době již taky shlédl. Vyučování téměř zcela odpadlo. Dějepisář nám připomněl výročí narozenin Fráni Šrámka – dobře pečoval o náš všeobecný rozvoj, abychom nebyli jen bohapustí technici. Uchován je i novoroční dopis od Otty (později švagr) na listě papíru vytrženém ze sešitu. Hned na dopis odepisuji. Často chodím i k Mirečkovi. Jeho mladší setry – Majka a Božka – jsou mně taky milé společnice, např. hraji s nimi Člověče nezlob se. Ještě stále laboruji s krystalkou, v pionýrském domě vedu elektro-kroužek. Děláme nějakou obloukovku, ale zavedl jsem i osvětlení na záchod. V neděli stále chodím na mši a taky do kina – např. Právě začínáme – to se mně líbilo. Naposled se u Fracara hrála Sůl nad zlato. „Škoda, že jsou ta děvčata tak mladá. Jsou to velcí rošťáci.“ Cítil jsem se v tom souboru jako bych mezi ně patřil a tak mne taky berou.

Honza Michlovský přinesl do školy bzučák, tak trénuji morseovku. Chytám sotva 30 značek za minutu, ale na OH2 KBH chodím, abych si cvičil provoz na síti. Ze školy jdu jednou s Ivošem Hlavinkou – spolužákem. „Povídám: A teď mám jít ještě takový kus cesty sám. On: Kdyby tak šla Darina, to bys byl rád. Já: To se nestane, neboť je v Brně.“ Ujdu pár kroků a zrovna jsem ji potkal. Přijela z Brna. Joška – letec jí od silvestra nepsal. Chce toho vztahu nechat a chce nechat i studia – přeřadili je na zubaře. Pohovořili jsme ještě i na konci cesty – u domu. Jindy zase vedu důvěrné řeči s Růženkou – se Slávkem se udobřili. Později se dovídám, že Růženka žije v domnění, že se o ni ucházím.

S Maminkou si kupuji tmavý oblek dvouřadový za 535 Kčs. Franta Mitrič (ligový fotbalový rozhodčí) mně ušil nové kalhoty. Z opravny jsem si přinesl vyčištěné hodinky za 26,15 Kčs. Už taky beru stipendium, včetně nějaké sociální dávky. Výše není uvedena. Darina udělala „rigo“ z chemie za 2. V Koruně jsme na mysliveckém plese. Hraje Joška Karen z Brna, ale moc netančím. Po půlnoci jdeme ještě na hasičský ples v Poštorné. Tam tančím se staršími kamarádkami. Doma jsem už před 3 hodinou, čemuž se maminka diví, co tak brzo. Druhý sen na filmu Skandenberg.

„Místo Ing. Mladého jsme suplovali. Přijeli s Kroupou i Horákem v dobré náladě, tak vyučovat nemohl.“ Naši učitelé byli opravdu lidští, proto jsme je měli rádi. Zase napadl sníh, tak mám co odhazovat. „Přišla Darina a hodinku jsme povídali.“ S tím letcem se rozejde z jeho podnětu. Již 12 jeho kolegů z učiliště se zabilo a on nechce, aby byla brzo vdova. Taky s tetou Jeny a stařečkem jsem se dnes sešel. Stačil jsem odeslat i dopis s odpovědí na kontrolní otázku z LU-fysika v časopisu VTM. Taky jsem začal dělat řidičák na motorku. Výborně začal s přednášením Ing. Krist.

20. ledna je asi významný den. Večer pro mne přišel Slávek a venku již čekala Darina. Pobyli jsme do půl deváté a rozešli jsme se každý domů. Slávek se však s Darinou znovu sešel a viděli jsme se, když jsem šel zamknout branku u domu. (S Darinou jsme „sousedi“ přes silnici.) Už jsem za nimi nešel, ale nebylo mně z toho dobře na duši. Na konci deníku je k tomu dni fiktivní dopis Darině navazující na film Pekařův císař – schůzky spiklenců. Poprvé se v textu vyskytuje „obyčejné děvče“ v hodnocení Dariny. Druhý den je pod tímto „dopisem“ Darinino vysvětlení. Slávek ji nařkl s dopisování si s Doktorem Špačkem (šlo o vzkazy její spolužačce Božce, se kterou se taky znám) a Darina to chtěla hned vysvětlit. „Věřím, že je to pravda. Co mne k tomu opravňuje???“

Se studentským plesem jsem měl asi nějaké potíže. Již několik dní předem musel Zdeněk přemlouvat maminku, aby mne postila. Mohl v tom být i nedostatek peněz, což jsem ovšem chápal až později. Do Grandu odcházíme ve skupině. Slávek nám již držel stůl. Kdo u toho stolu seděl je vypsáno, ale zmínit se je třeba o Růžence, která tam přišla nečekaně. Původně jsme se chtěli se Slávkem „dělit“ o Darinu, protože já tam měl i Sylvu. K té jsem se dostal jen jednou, protože jsem se věnoval Darině, když Slávek měl Růženku. Byl to protančený příjemný večer. Domů jdu kolem 3 hodiny s Darinou i se Slávkem, který Růžence utekl.

Druhý den – v neděli jsem s Darinou na hokeji. Mnozí kluci se ještě nevrátili z jiného hokeje – hráli v Brně. Zde je nutné poznamenat, že Poštorná si udělala zimní stadion a vzorně o něj pečovala i tak, že při mrazivých nocích drželi kamarádi postřikové služby. I další den jsem na stadionu. Scházíme se tam, aby nebylo smutno těm, co postřikují led. Já odcházím již před desátou, ale Darina tam byla až do 11 hod. „Asi před půl dvanáctou mně někdo házel na okno sníh.“ (Mám svůj malý pokojíček v bytě babičky.) Další den opět bruslení i s Darinou. Povídá o tom, jaké řeči vede se Slávkem. Vyčítá mu pokrytectví v jednání. Ten den měla narozeniny (19 let, já budu mít 17), což jsem zcela opomněl, ale další den jsem v deníku tomu dni věnoval celou stránku s úvahami o vztahu. Koncem ledna je každý den poznamenán Darinou. „Myslela jsem si, že se na mne hněváš. Včera ses na mne tak káravě díval.“

Z nemilostných událostí lze vzpomenout, že stále chodím v neděli na mši, scházíme se i v knihovně abychom se mnohé dověděli od knihovníka p. Emila Daňka. Byl svobodný mládenec; až mnohem později jsem se dověděl proč. Kino je obvyklou formou kultury – např. Frona. Taky s maminkou mám občas problémy. Je někdy nervózní – nechci se vyjádřit přesněji, což plyne i z jejího stavu. V těch případech jsem hájen babičkou. Vzpomenuto je i pochodové cvičení školy k sv. Hubertovi, no a taky pololetní vysvědčení. Mám průměr 2.00, což má asi vliv i na stipendium. Jsem ve třídě 5. mezi nejvzornějšími. (Dva z těch čtyř byli později coby vysokoškoláci na docela významných společenských postech.)

Prázdninový týden byl pestrý. Laboruji s rádiem, které nám přestalo hrát, objevuji, že moje krystalka má větší výběr stanic, když místo antény zapojím nulák ze sítě, ale zaměstnávají mne i běžné domácí práce počínaje přípravou oběda až po uložení přivezeného uhlí. Zmínka je i maminčině návštěvě u „zázračného“ lékaře. Vzpomínám si, že se jmenoval Krönes. Ten stanovil diagnózu z pohledu do oka a namíchal odpovídající čaje. Tehdy to byl šarlatán, dnes je stanovení diagnózy dle zbarvení rohovky přijatelnou diagnostickou metodou.

Dva dny jsem pobyl i u tety v Bratislavě. Upoutávají mne mnohé české knihy v obchodech, výrazný pokrok stavební (asi to srovnávám s poválečnými vzpomínkami na rozbořené domy) a především hojnost chutného jídla, kterým mne teta hýčká. Taky jsem byl na filmu Hamlet. Zmínka je i o tom, že ten den byl strýc opět zvolen předsedou KSS – předpokládám, že jen výtopny, ne celé stanice. Ve výtopně, kde jsem ho v minulosti i navštívil, měl svoji kancelář. Byl asi prominentní strojvedoucí. Vozil Sluk i vládu. Jednou vzpomínal, jak vytahoval ze zasněžené popelové jámy mezi kolejemi ministryni Jankovcovou. Jindy se zase pochlubil, jak posuzoval ve Škodovce maketu nějakého motoráku natřenou na červeno a poznamenal, že železničářům by se jistě více líbila modrá, na což byli ale Škodováci připraveni, neboť jen maketu otočili a z druhé strany byla modrá. Možná to byl onen „Modrý šíp“ ale to si již vymýšlím.

Zbytek týdne je pohodový. Stařeček je zmiňován v souvislosti s předáním věcí, které jsem mu od tety přivezl z Bratislavy – asi to bylo čisté prádlo. Maminka chodí do kostela nacvičovat asi již nějakou velikonoční mši, já si poznamenávám účast na nějaké rušné svazácké schůzi. „Hádali se, kdo je více opilý atp.“ Taky se drobně učím a v tu sobotu jdeme na sportovní ples. Je maškarní. Zahajuji ho jako první „civil“, neboť hned na první takty si pro ne přišla maska, v níž jsem podle typického přítulného tance poznal Růženku. Věnovala se mně až dost, takže jsem si ani moc nezatančil s Darinou. Té se ostatně věnoval Slávek. Domů jsme šli, až ples skončil. Já s kluky, Darina s Jendou. Slávek odešel z plesu nějak předčasně. S Darinou jsem se ještě viděl, když si Jenda chvíli po mně k nám přišel pro kolo – bydlí na konci dědiny, já v samotním středu. V neděli film Agent č. 13., domů z kina jdu se spolužačkou Alenou. „Poslední 4 dny se mně zdá o Darině – zpravidla ji ve snu kárám“.

Intermezzo: Text ze svých deníků přece jen trochu censuruji a vynechal jsem v předchozím odstavci i zmínku o taneční písni, z níž jsem si dodnes zapamatoval text, který byl často podnětem k diskusi při tanci: „Seděla často u svého stolu, oči vždy cudně skloněny dolů ….. a za pár neděl, jsem se dověděl, jak se to dělá.“ K mému překvapení jsem den po napsání předchozího odstavce onu píseň zaslechl z plzeňského rozhlasu. To jsem se ale hodně divil. Rozdíl byl pouze v tom, že dnes je to jen jakási balada, zatím co nám byla zpívána k tanci za doprovodu znamenité Jitřenky tvořené třemi saxofony alternujícími s klarinety, klavírem, bicími, kontrabasem, trubkou, i kytarou alternující s „havajkou“. Ta připomínka byla ale velká náhoda, takže proto hodná i zaznamenání.

Týden po prázdninách byl blátivý a větrný, v SSSR odstoupil Malenkov, po obloze se pohybují bílé balonky neznámého původu, takže vzbuzují pozornost, o návrat do školy úspěšně usiluje R.L. vyloučený pro špatný prospěch a do toho jsem vstoupil já s tvrzením, že natažené hodinky jsou těžší – s odkazem na „rovnost“ hmoty a energie dle Einsteinova vztahu. Do diskuse byli s nedůvěrou zapojeni i tří kantoři a byl jsem jmenován akademikem bludných nauk. Chválím film Tři mušketýři. Týden končil nedělí, kdy jsme šli nejdříve na nějakou svazáckou estrádu a pak zase tančit – opět se staršími dívkami – Irou a Helou. Dobře se mně tančí i s gymnasistkou Magdou Z. „Domů jsem s ní však nešel, ačkoliv bych se při tom nemusel mít nejhůř.“

I další týden končí tancem. Na družstevním plese si pro mne chodí i starší – vdané ženské. Ženské masky mají i kluci, takže ani ti se mně nevyhnuli. Z běžných událostí jsou zmiňovány přednášky autoškoly, lékařská prohlídka se zaznamenanou váhou 63 kg a výškou 172 cm, psaní úloh o přestávkách ve škole, dopisovatelské aktivity s lidovou universitou – fysika, asi v časopise Věda a technika mládeži, a taky četba knížky: David Dietz – Atomová energie v nastávajícím věku (vypůjčená od spolužáka R.L.).

Do konce února jsem byl ještě na jednom plese – dokonce to bylo v úterý. Nebylo to ale s naší partou, ale se spolužáky z průmyslovky. Vzpomenuta je Miluška S. i Magda Z. – gymnazistky, s níž vedu při nedělních korzech řeči o jejích láskách, a pak zase i setkání s mně milou Aničkou R. a Indrou, kterou mně stále ke sblížení doporučuje Zdeněk. Spolužačky z měšťanky ani nevzpomínám, přestože jsou taky trvale v naší pozornosti. Tam navázané přátelství má úplně jiný (nepohlavní) základ, který trvá do dnešní doby.

Poslední únorový den jedeme s prof. Irglovou do Brna do Šmeralových závodů na exkursi. Prošli jsme slévárnou, modelárnou, čištěním odlitků i obrobnou a montáží velkých mechanických lisů. Byl jsem překvapen hrubostí provozů i zanedbalostí hal. Navíc v závěru jsme poznali i krizi v hale přeplněné vyrobenými lisy, kde se jim nedávno zhroutil transportní jeřáb. Po exkursi máme volno. Nakupuji nějaké kostřičky na cívky atp. „Fouká vítr a padá sníh“, tak je deník ukončen.

Na posledních listech jsou kromě obligátního přehledu jednořádkových denních aktivit i fiktivní dopisy Darině datované 5., 20, a 26 února. Jeden byl již zmíněn a ty další taky byly zamyšlením nad tím, co dál s tou Darinou. Taky tam byl založen lísteček s rusky psanou moskevskou adresou Slavy Vjačeslava Zajceva. Spíše odhaduji, že ta adresa patří vojákovi, s nímž jsem se sešel v Havl. Brodě nebo později v SSSR při setkání vojenských souborů kolem roku 1958.

Dvacátý deník zahrnuje poznámky z března a dubna. Na úvodní stránce jsou kresbičky řady 20-ti deníků od r. 1951 do r. 1955, datum mých 17. narozenin, kus motorky a knížka k moto-kurzu, jakési zobrazení velikonoc a jara, taky hřbitovní motiv – ale ani ten nebyl o smutku, Jánošík a Labutí jezero vyjádřeny scénou, a texty „Panika - Ruble“, „Exkurse Hulín, Napajedla, Zlín“, „LU-Tajemství hmoty“, ? na 36 míst a pochopitelně taky „Darina“. Založeny jsou tam i dvě účtenky v sumě 170 Kčs za moto-kurs, pohlednice z Beskyd zaslaná Zdeňkem a Slávkem, tematický plán učiva mechaniky na 2. pololetí (Ing. Mladý byl nějaký pečlivý), prázdná obálka od pozdějšího švagra datovaná mezi našimi narozeninami, a taky vstupenka za 7,60 Kčs do 9. řady v přízemí Mahenova divadla v Brně – nepochybně to byl ten Jánošík.

Hned v úvodu března je zmínka o četbě časopisu Revue Argus. Byly asi ještě z předúnorové doby a na mnohé vtipy k politice i na články (např. o nových amerických letadlech řady X) si dodnes pamatuji. Taky kontakt s Darinou je již v prvních dnech. Řešíme její rozchod s již zmíněným „letcem“ Jožkou, a taky moji podivnost - prý se tak jevím v jejích očích.

Pátého března se vdávala Darinina spolužačka Věra. „S Rosťů a Jájou spěcháme ze školy domů, abychom stihli tu svatbu, a ona se zatím konala v Břeclavi.“ Nepsal bych o tom, kdyby na to nenavazovala příhoda z doby mého postgraduálního studia na ČVUT v Praze. Možná jsem se již o tom někde shora zmínil, ale náhody mám rád, proto zopakuji, že pro získání zápočtu dal pan profesor každému z nás jednu kontrolní otázku. Když otevřel můj index a viděl „Fojtíček z Poštorné“ tak se mne zeptal, zda znám Ing. Pavlíčka. Vzpomněl jsem si až po nápovědě – byl to onen manžel Věry, jejíž svatbu jsem chtěl vidět. Řekl jsem tedy, že znám. „Na moji otázku jste odpověděl, takže zápočet máte.“ Ne vždy to bylo tak snadné.

Mé sedmnácté narozeniny připadly na neděli. Od spolužaček s nimiž brouzdám ulicí, se dovídám, jak byly zpívat Věře (Veryci) svícu. S rukama jsem byl odpoledne na filmu „Mlha kryje nepřítele“. Na mé narozeniny si vzpomněla jen maminka, bába a Fera. Taky poslouchám pravidelněji Svobodnou Evropu. Nejsem pro ni nadšený. Londýn a Hlas Ameriky jsou mně bližší už proto, že nejsou tak rušené „Nejlepší by nám bylo, kdybychom nebyli podřízeni ani východu ani západu“, poznamenal jsem si. Dva dny po mých narozeninách napadlo hodně sněhu. Rozmohlo se nejen nošení poplašných pistolí do třídy, ale často se o přestávkách vystřílí i 20 nábojů – bez ohlasu kantorů. Se školou jdeme na film „Drevená dedina“ a po dvou dnech zase na cosi jiného – prý schází profesoři.

V pionýrském domě dělám s mládeží elektrické motorky, po večerech se scházíme ve svazácké klubovně i v knihovně. S Darinou se bavím jako s každou jinou dívkou, ale dělá mně to potíže – a jí taky, což mně občas i bezprostředně sdělí. Mám asi důvěru dívek. S Alenou jdeme s časovým náskokem koupit pro celou partu lístky do kina – švýcarský film „Heidi“ se nám líbil. V době čekání na zbývající se dovídám, jak bylo gymnazistům na horách (s tím souvisí ten založený lístek od Zdeňka a Slávka), a je i zapsáno, kdo se s kým „spustil“ a s kým se to nepodařilo jí – „ačkoliv jsem mu dávala tolik příležitostí“. Z kina jde Jenda a Slávek do Koruny na Jitřenku – tančit.

V neděli se u nás stavil Otta. Včera byl s Mařenkou v Brně v divadle. Zbytek noci strávil na nádraží. Už jsme se dlouho neviděli. Bylo o čem povídat. „Greta je na pochybné cestě – dělá ze sebe slečnu“, řekl. Není divu, vždyť už je jí 13 roků. Jindy na film „Diablice“ jsme lístky pro celou partu už nedostali. Já měl štěstí, získal jsem lístek od břeclavských děvčat. Slávek zase balamutil Růžu. Ta je nešťastně zamilovaná – v deníku je napsáno “do něj blbá“.

V polovině března odesílám dopis redakci časopisu Věda a technika mládeži (koncept je v deníku). Pochvaluji si probíhající „LU – fysika“ a vyjadřuji názor i na další články. „Postrádám články o nových objevech z CELÉHO světa.“ Další den jedu do Hodonína vyřizovat do „Turisty“ nějaké věci – asi jízdenky, nebo snad noclehy- k připravované exkursi. To souvisí s tím, že mám levnější režijní jízdenky. Dělám však i fysickou práci jako v minulosti. V tyto dny jsem např. navíc musel uložit 5 q dovezeného dřeva.

Obšírněji jsem si popsal přednášku o atomové energii. „Šlo spíše o politickou agitaci než o vysvětlení atomové energie.“ Prý se staví na Slovensku tuhový jaderný reaktor. Ptám se na kritické množství plutonia v A- bombě, proč vyvážíme uran jen do SSSR – „tam je dobře uskladněn“, oponuji představě auta na atomový pohon – bylo by moc těžké. Přednášejícího doprovázím k vlaku do Brna, diskutujeme o Santhozerově knížce Uvolněné atomy, kterou mám přečtenou.

Josefa slavíme ve škole okázale. Z ředitelny (řed. Josef Kroupa) je rozhlasový přenos gratulantů do tříd, lapení kantoři-Josefové- dostávali „hobla“ přímo na chodbě. Řádné vyučování začalo až 3. hodinu. Starší češtinářka byla k veselicím méně náchylná. Tou dobou je často napsáno, že do školy jdu s Rosťou a Jájou. Dodnes (r. 2011) jsou manželé.

V první jarní den odjíždíme vlakem na exkursi. V Hulíně navštěvujeme Závody jemného strojírenství. „Nečekaně přísná kontrola občanských průkazů.“ Vyrábějí se zde obráběcí stroje – karusely, hoblovky, stroje na loupání dýh atp. Vyvážejí do Ruska i do Švýcarska. Odjíždíme se ubytovat do noclehárny ve Zlíně. Po oba dny exkurse jsem většinou s „Petem“. Jen na večeři jsem s ním nešel. Asi jsem měl něco z domu. Zašli jsme i do kina na Modré šípy, potkali jsme v ulicích děvčata z břeclavské hospodářské školy, která zde taky byla na exkursi – večer se však vracela domů. To našich asi 10 spolužáků si večer vyrazilo i s kantorem (Z.M.) do hotelu „Moskva“. Ten se měl jen za jejich známého, a když byli jakýmsi orgánem dotazováni, tak lhali, že jsou z Ostravy. Museli vyvádět až nadmíru. Za víno každý utratil 50 Kčs. Světák (A-M.B) rozbil několik sklenic, „Hrach“ se presentoval jako Američan a měl průběžně nohy na stole. Oba byli do noclehárny téměř přineseni. Kdo kde zvracel je taky popsáno. My, co jsme zůstali u karet v noclehárně, jsme je uložili a všichni po 2. hodině již spali.

Druhý den jedeme do Zlína na snídani do Obchodního domu a z Otrokovic jdeme už pěšky do Napajedel. Ve Slávia motoru dělají motory pro pohon mlátiček atp. Je to starší provoz. Upoutala mne výroba zalomených hřídelů a obrábění vačkových hřídelů. Na oběd jdeme do restaurace. „Obědy jsme měli dobré – husu atp.“ Asi jsme měli nějaké jídlo buď předplacené, nebo jinak zajištěné, protože uvádím, že jsem utratil za celou dobu jen 5 Kčs.

Poznamenávám si, že v tyto dny mám čtyřleté výročí psaní si deníku, a taky to, že na dvoře školy cvičíme jízdy na motorce - taky slalom zvládám. Jezdím ale zbrkle rychle, rozjíždím se však dobře a jízdy městem jsem taky zvládl.

Je nějaký Týden mládeže, tak se jedno odpoledne sešly střední školy v Dělnickém domě. Taky se tam tančilo. Hrála oblíbená hudba z naší školy. Sylva tančit nechtěla, Miluška S. mně byla v tu chvíli milejší. Ten den je první zmínka o tom, že si chodím zacvičit do tělocvičny. Vzpomenuto je i setkání s Alešem (D.), který mně přinesl nějakou knížku. Ten spolužák a člen naší dětské poválečné party chodil ve Valticích do dopravní školy a dodnes, jako by se po něm zem slehla. Je snad jediný ze třídy (měšťanky), o němž nemáme žádné zprávy.

V úterý 29. 3. 1955 odjíždějí vlakem břeclavské střední školy a taky měšťanka z Poštorané s p. učitelem Čechem do Brna na výstavu „Život a vývoj člověka“. Viděl jsem se i se Sylvou, ale nemluvil jsem s ní. Večer jsme byli v Mahenově divadle na Jánošíkovi. Stojí za zmínku, že svoji roličku tam měli i muzikanti (utíkající oknem z hospody). Byla to „lidovka“ z VTA, jak jsem se dověděl až coby voják, který s nimi prožil krásné tři týdny na zájezdu po SSSR. Na Otu Pokorného a Caforuka si jménem vzpomínám dodnes. A ještě jednu událost vzpomenu, protože je typická a projevuje se až do dnešních dnů. Nepoznávám lidi, s nimiž se nesblížím dokonale. Cestou vlakem zpět do Břeclavi mně vyčítá spolužák (K.M.), že bych se měl více věnovat Sylvě. Asi jsem mu vysvětloval proč ne, a snad vlídně, protože až v Ladné, když vystupovala, jsem si všiml, že vedle mne seděla Sylvina starší sestra.

Apríl se dostavil již 30. března. Poslouchal jsem projev ministryně Jankovcové. (Opět připomínka, jak je ten svět malý: První Gretina noc v Plzni byla v posteli jejího syna, který nám půjčil byt, ale spala tam se mnou.) Mluvila o snížení cen. To ale vyvolalo davovou paniku, že zase padnou peníze a budou ruble, takže lidé nakupovali tak intensivně, že další den neměli peníze ani na mléko, jak jsem si poznamenal.

Z dubnových poznámek vyplývá, že po lukách rozlitá voda již klesla; událostí byl i přílet labutí – prý z Rakouska. Začaly taky drobné úklidové „brigády“. Zapojil jsem se do natírání laviček u kostela – to je naše obvyklé místo setkávání. Stále chodím v neděli na mši, u Mirečka si občas zahraji na klavír, s Darinou se setkávám spíše jen v partě; snažím se nebýt s ní v bezprostředním kontaktu, bavíme se tak nevýše o jejím studiu v Brně. Poslouchám zahraniční vysílání, scházíme se v knihovně i v hospodě – při hraní kulečníku spolužáky (Jenda, Slávek) spíše jen sleduji dění. Taky do tělocvičny chodím. Ve škole se mně daří a líbí. Někdy se mně zdá, že mám i jakousi protekci. Dle čtvrtletního hodnocení jsem 5. mezi nejlepšími ve třídě – asi z třiceti.

Velikonoce začaly dobře. V přípravě to znamenalo sice více domácích prací, ale pak už byly jen věci příjemné. Otta přijel na prázdniny za Mařenkou, ale spával u nás. Mé jméno se objevilo mezi deseti správnými odpověďmi v Lidové universitě časopisu Věda a technika mládeži. Vzkříšení je ještě oslavováno průvodem po dědině. Zúčastňujeme se jako parta. Následně zůstáváme u kostela a vedeme řeči. Večer půjdeme do kina na film Pro žhavou lásku mládí, takže se včas rozcházíme. Já jdu domů s Darinou, vždyť jsme sousedi přes silnici. Přiznala se, že ji prof. Žleb vyhodil z anatomie. Prošlo jich jen 6 ze 13. Cítila to jako nespravedlivé. „Je to důvod k řádění, a proto začnu.“ Do kina nás šlo 8, následně jdeme do Grandu tančit. Já tančím nejvíce s Irou a Darinou (obě jsou starší než já) „Dobře jsme se bavili – odešli jsme kolem půlnoci.“

U kostela se parta rozchází: Darina Slávek a já jdeme ještě na procházku ke hřbitovu. Strašíme se duchařskými historkami a ohýbáme Darinu od jejího materialistického přesvědčení. Tradičně se drží svého. Kousek od hřbitova jsme Darinu vzali mezi sebe a v těsném kontaktu ji přesvědčili, že takto se už bát nebude. Slávkův požadavek, aby nad hroby pronesla „nevěřím“ odmítla jako ponižující, ale u hřbitova to i tak pronesla. Za hřbitovní bránu pak už jdu jen já a Darina, ale držíme se za ruce. Slávek zůstal venku. I zde jsme vedli řeči o duších a o „bílém muži se skalpelem v ruce“. Na kostele zrovna odbíjela jedna hodina – konec hodiny duchů. Ke kostelu se vracíme pomalu a ještě jsme do čtvrt na tři poseděli tulíce se na lavičce – bylo přece dost chladno. Bylo nám spolu dobře, jako ještě i později mnohokrát v podobné situaci. I Slávkovi se tehdy ještě líbil jen platonický vztah k Darině.

V půl třetí jsem už v posteli. Otta u nás už dávno spí – maminka asi spala v mém pokojíku a nechala nám ložnici ve dvorku. Do 8 hod. jsme v posteli. Maminka nám zatím vyčistila boty i šaty. Otta jde za Mařenkou a já do kostela. Po mši se bavím jen pod jejími okny s Darinou, což bývala taky jedna s forem komunikace. Rodiče ji nepeskovali a mne taky ne. Bábě jsem o naší procházce vyprávěl. Na oběd přišel Otta k nám. Venku prší, poseděli jsme u lahvinky vína, pak šel zase za Mařenkou a já k Mirečkovi. Přišel tam i Zdeněk. Nějak se rozpršelo, tak jsme si prozpěvovali lidovky i trampské písničky. „Sám jsem se divil, že jsem stačil hrát na klavír melodii z not a trefil jsem se i do správných akordů.“ Mireček hrál na kytaru. Večer opět v domácí hospodě u muziky až do 1 hod. Děvčat je dost, tančím i s Darinou. To začali odcházet kluci, co druhý den hráli fotbal. Slávek zůstal i přes nelibost spoluhráčů s námi v hospodě. „ Sportovec M. (Slávkovo příjmení) je již dávno doma, ale já zde zůstanu“. Tančíme málem do 3 hodin. Ochcházím společně se Slávkem, Darinou i s její maminkou. V půl čtvrté jsme se měli sejít ke „šlahačce“, takže pro jistotu usínám s rozsvíceným světlem.

Po chvilce mne přišel vzbudit Mireček. Nevzbudil mne ani nikoho dalšího. Sešli jsme se, až před 5 hod. Jen Slávek nebyl k probuzení. Vybaveni asi 2 metrovou žilou, začali jsme u Jarky i bez Slávka. Ti, kteří měli dnes hrát fotbal, začali pít jen pozvolna, my ostatní bez zábran. Ani Jáju jsme nemuseli dobývat. Majku jsme našli v truhle od mouky. Všude jsme se pitím zdrželi a zdálo se, že bychom plán nezvládli, tak jsme nasedli na kola. Někteří je měli schovaná u nás, další jsme si je vzali u Mirečka, kde bylo v zásobě kol několik. Jana byla další na řadě. Tam jsme pronikli paklíčem. Stihli jsme ji ještě v posteli. „Dostala na prdel jen přes košilku.“ Posilněni a napojeni rychle jedeme k Japince. (Na stěně má pověšenou fotku milého ze Škarbáku - pozdějšího manžela, viz předchozí text.) Už jsme dost veselí. „Žilama tlučeme do blatníků kol a voláme – vijó, jako bychom jeli koňmo.“ Jedeme ke Kudlovi. Ten sice není děvče, ale v partě scházel. Byl ještě v posteli, takže jsme mu nasekali na zadek víc než dívkám. Nebyl schopen se k partě připojit. Jedeme k Olině a nakonec i k Darině. Schytala to i její maminka. Zde jsme skončili, protože někteří museli ještě dnes hrát fotbal.

Dost jsme toho vypili. Já byl tradičně bledý (to trvá do dneška - r.2011, a už to dokonce léčím), což ostatní vedlo k povzbuzování, abych více pil, ale problémy jsem z toho neměl. Od 8 do 12 hod. spím. To k nám přišel Otta. Toho jsme ráno nebudili – asi už nespal u nás, takže chodil s jinou partou a taky byl docela v pohodě. Po obědě spím do 4 hodin. Před 6 hod. jedeme (Slávek, Zdeněk a já) do Břeclavi z některého poštorenského nádraží. Snad proto, že cesta do Břeclavi je v dešti blátivá. V hale nádraží je plno lidí. Snad se již rozjíždějí za prací. Ve vojenském potkáváme i Zajíce - staršího přítele ze Škarbáku. Cíl naší cesty je však sál Koruny. Našli jsme ještě volný stůl pro celou partu, která se později taky dostavila. Pijeme jen sodovky. Tančím hojně s Darinou, Irou, pochvaluji si tančení s Maryškou – asi pro „odvážné“ kreace, jak si dodnes vzpomínám. Byl to pěkný večer. Domů se vracíme k 1 hodině přes bláto a louže. O velikonocích jsem měl moc dobrou náladu.

Další dubnové dny jsou už fádní. Rozloučil jsem se s Ottou, taky Aleš se u nás ještě stavil, než odjel do školy, od Borka L. jsem si vypůjčil knížku, z níž se učím do autoškoly a snadno jsem zkoušky na motocykl taky složil. Jen tří ze čtyřiceti měli smůlu. Potkávám se s Žovkou, s níž jsem se seznámil před dvěma roky při brigádě na Božím dvoře. Nějak jsme se zapovídali, ale na pokračování v kontaktu to nebylo. Z nudy ve škole, nebo snad abych napodobil Ottovu znalost, naučil jsem se taky Ludolfovo číslo na 36 míst, tak jak to bylo ve Valouchových tabulkách. Ta knížka byla nezbytná v době, kdy ještě nebyl počítač, a mnohé se řešilo přes logaritmy. Jedenáct míst toho čísla si pamatuji dodnes, protože tak velká byla paměť mechanického kalkulátoru, kam jsem to číslo mnohokrát zadával – spíše z recese než z výpočtářské potřeby- v počátcích svého zaměstnání ve Škodovce.

Pokračuje má činnost v Pionýrském domě, ale více než dílna již láká míč, takže kroužky se sdružují spíše při hrách. Trvá cvičení v tělocvičně i diskuse v knihovně. Toho 15. dubna jsme tam vydrželi se Slávkem a Darinou do půl jedenácté. Dva dny nato, to byla neděle, tak jsem byl v kině jen se Zdeňkem. Po kině nás kus cesty doprovázely Miluška S. a Eva R. (na tu bych dnes už málem zapomněl). Nedalo nám to, a tak jsme se s nimi vrátili zase až jejich domu v Denisově ulici – tam byl taky náš rajón. Cestou domů se Zdeňkem bavíme o Slávkovi. Dodnes si myslím, že v době střední školy byl Slávek dominantní osobností našeho ročníku. Jindy se bavím o Slávkovi i s Darinou. Mohl by na ni dát a omezit své pobyty v hospodě. My, kluci ho z hospody nevyvedeme.

Oslavy 10. výročí osvobození naší obce byly asi okázalé, neboť mimo jakési manifestace i s průvodem kamsi, byla i taneční zábava. Byla tam dokonce i maminka – trvale v deníku je psáno matka, a podobně i bába. Nemám dobrou náladu, tančil jsem málo, je i ošklivé počasí – sněží. Ve škole připomněl prof. Horák v dějepisu počátky 2. světové války, včetně obhajoby presidenta Háchy. Diskuse o válce probíhá i v knihovně. Proti nám stojí jen Darina. Je třeba jí ale přiznat, že výhrady má spíše k našemu všeobecnému protiruskému zaujetí, než proti vzpomínaným faktům samotným. Cestou domů jsme spolu diskusi ještě hodnotili. Čtu Kiplingovy Písně mužů a taky Kohoutovy Tři knihy veršů. Štipačev zmíněn není, ale taky mně nebyl tehdy cizí. Břízka se jmenovala jedna pro mne zajímavá básnička.

Kluci (Mireček, Slávek) už trénují na veslicích, tak se už taky častěji scházíme nad splavem v loděnici. Tam už je parta smíšená jak z břeclavských gymnasistů, tak i ze spolužáků z průmyslovky. V pátek 22.4. je napsáno:“ Po příchodu ze školy jsem se šel hned postavit do fronty na maso. Trčel jsem tam do půl páté.“ To uvádím jen pro připomenutí těm mladším. I další práce v domě včetně denního zajištění ohně a vody jsou vzpomenuty. I nádobí jsem musel občas umýt. V sobotu je vždy vody více, neboť je třeba ji ohřát v kotli na koupání. I tentokrát, již zcela čistý, vyrážím zase s obvyklou partou do Grandu si zatančit. Náladu mám dobrou. Darina jde s námi.

V neděli odjíždí matka do Veselí. Babičku tam teta Máňa odvezla nedávno. Stařeček je v nemocnici, vzkazuje nám to teta Jeny. Asi šlo o prostatu, což bez následků (tehdy obvyklého vývodu) přežil ještě na mnohá léta. V tu neděli prodávali odznaky k 1. máji. Asi je už nějaká zvýšená předmájová aktivita, neboť u kostela se bavím s dospělými. S Tomášem Brtolšicem, což je hospodář a přítel rodiny, ale i s hodně starším kamarádem Pavlem Kopaničem a taky s Darinou a jejím tatínkem. K večeru jde s námi do kina i Darina a Jarka Š. Z kina jdou holky se Slávkem a Jendou do Grandu tančit. My zbylí jdeme domů. Dva dny nato potkávám Růženku naříkající si na to, že si jí Slávek málo všímá, že chodí tančit s jinými děvčaty atp. Bavili jsme se málem celou hodinu, ale proti její zamilovanosti lék není.

Poslední týden dubna byl naplněn událostmi. V úterý jsem dostal z redakce Věda a technika mládeži knížku ruských autorů: Sluneční kámen. Měla vepsané věnování: Za nejlepší odpověď na kontrolní otázku lidové university “Tajemství hmoty“ věnuje Doc. Čeleda. + razítko. Asi jsem měl radost. Knížku si ještě uchovávám.

Ve středu jedeme s dalšími školami do Brna na Labutí jezero. Upoutalo mne 3. dějství – hudbou a nějakým trubkovým sólem. Včera prý byla teprve premiéra. Vlídná setkání s dívkami gymnázia i sociálky. Do odjezdu vlaku jsme ještě zašli do hospody na pivo. I nějaké dívky byly s námi. Viděl jsem se i se Sylvou, ale jen viděl. Po půlnoci přijíždíme do Břeclavi. Domů jdeme ve vší počestnosti s mladšími dívkami ze sociálky (J.S.+L.H.). Tu druhou si dnes už ani nevybavuji ve vzpomínkách.

Ve čtvrtek jsme byli na exkursi v kasárnách. Zbraně mne neupoutaly tolik, jako zařízení k zatloukání pilot. Byl to přípravek na principu zážehového motoru, kde pístem byla hlava piloty a značně hmotný válec k pístu klouzal vedením. Po kompresi výbuch, posun obou hmot, a proces se opakoval.

V sobotu měli zase kluci ve třídě pistoli – ale jen vzduchovku na broky. Střílelo se do nástěnky. Nebyl to nic nebezpečného, protože Milan (B.) střílel i do Molotovova obrazu, a ten se nerozbil. (Až nyní mne napadá, zda to nebyl Malenkov, který asi tou dobou Rusům vládl.) Tuto sobotu jsme nikam nešli. Kluci hráli fotbal, tak byli unavení. Jen Slávek šel do Koruny, protože to slíbil Aleně.

Tady končí 20. deník obvyklým řádkovým přehledem závažností ke každému dni. Kromě konceptu již zmíněného dopisu redakci časopisu k 18.4. 1955 je zde i obšírnější text nadepsaný Slávek (17.4.1955) shrnující to, co jsme si v ten den povídali se Zdeňkem, když jsme se vraceli domů po počestném doprovodu Milušky a Evy - jeho spolužaček z gymnázia. Jsou popsány Slávkovy přednosti i neduhy. Je snad vyspělejší než my, ale ne zase o tolik, jak si to myslí on sám. Snad Darina by ho mohla pozitivně ovlivnit. Tyto tři věty jsou kvintesencí toho textu.

Jiná stránka je nadepsána „Darina“. Datována je asi o týden později. „Kdysi dávno vytvořil jsem si o ní obraz děvčete nanejvýš dokonalého. Sám nevím, jaké jsem měl k tomu příčiny. …. Postupem času mně stále více všední, … snad proto, že jsem s nestále častěji. … Nyní se mně Darina jeví jako každé jiné děvče, ale cosi mně říká, že je přece jen lepší, než ty jiné. Budu asi velmi zklamán, až ji poznám úplně dokonale – stane-li se tak. Čas nám bude soudcem.“ To jsou kousky z toho textu.

Už jsem si připravil další část deníků. Ty popisují příhody, až do nástupu do vojenské služby. Je jich ještě dvanáct. Trochu předejdu čas a jen stručně poznamenám, jak dopadly postavy, kterým jsem posledním textem věnoval tolik pozornosti. Snad proto, abych si omluvil tu přehnanou frekvenci jejich vstupů do textu.

Mnozí si postavili domy, oženili se, vdaly se spoilužačky i ty starší dívky z party a setrvávají v manželství. Jiní se navíc rozjeli z rodného kraje až do Čech či na Ostravsko, a někteří z nás již i umřeli. Už máme i nepříjemné nemoci, ale na vzájemnou sounáležitost a pohodu našeho mládí stále vzpomínáme. Jako třída měšťanky se scházíme poslední dobou téměř každým rokem. Slávek má dítě s Růženkou i s Darinou, kterou si dokonce vzal za manželku. Alternoval při tom ale i mezi dalšími snad až do současnosti. Darina brzo zemřela. Zemřela i Jarka Š., která si mlaďounká vzala vojáka sloužícího na hranici. Měli se asi rádi. Sám nevydržel dlouho a zemřel taky – tragicky. Jája je stále vdaná s Rosťou, Zdeněk byl znamenitým kantorem i ředitelem školy, Jenda je rozvedený. Mirečkovi jsem jeden den o své dovolené v rodné vísce pomáhal stavět dům. Žije v něm spokojeně i s manželkou dodnes. Otta je můj švagr. I přes různé životní osudy se stále patříme k sobě a snad všichni si toho společenství vážíme.

I třetí desítka deníků si zachovává zavedenou formu. Sešit formátu A5 s tvrdými deskami se tentokrát hodil i tak, že z jeho zadní části se mohl Zdeněk odstřihnout A7 formát na visačku ke svému kufru, při cestě na spartakiádu. Ten deník s číslem 21 má v úvodu jen kresbičky vyjadřující nemocniční postel, skalpel a třídní knihu. Zato texty: Praha, Spartakiáda, Karlštejn, Balada z hadrů, Paličova dcera, Byl pozdní večer …., Vila a Darina! Ten vykřičník tam je. Sám jsem zvědavý, co ten květen a červen 1955 přinese do vzpomínek. Založeno je i několik dokladů pro účastníky Spartakiády – účastnický průkaz, nášivka „ŠKOLY Kraj Brno“, vstupenky do šaten i na tribunu, do zahrady min. financí – za 5 Kčs, a taky dvě informační brožurky. Asi nedopatřením je zde i kresba hlavy krávy na formátu 5x6 cm, na níž je jemně připsán datum 29. II. 1956. Nahlédl jsem do budoucnosti a k tomu dni není o tom žádná zmínka, ale vzpomínám si, že to byly takové hračičky, kdy se mnozí hráli na pohotové fotografy a z jakéhosi papírového „foťáku“ hned nabízeli onu „fotku“.

V závěru deníku je opět stručný přehled událostí po dnech a taky koncept dopisu redakci VaTM z 13.5.1955 s poděkování za obšírné písemné vysvětlení nějakého problému, proti němž jsem vznesl pochybnost. Asi šlo o obrázek nějakého speciálního rtuťového manometru, jak si matně vzpomínám ještě dnes. A ještě jeden list je založen. Je datován 27.5.1955, takže k tomu se ještě dostanu.

Ten první máj byla zrovna neděle. Kolem 8. hodiny se již organizuje průvod. My kluci jdeme s naftařem – svazáčci samostatně nejdou. V Břeclavi se ale sdružujeme k přátelské řeči s veslaři, taky s Růženkou – je veslařka, takže na poslouchání nějakých projevů není ani pomyšlení. „Průvod byl velmi slabě organizován – šli jsme jako mumie, žádná radost.“ Kolem poledne začala kdesi hrát Jitřenka, takže jsem si asi dva kousky i zatančil – je vzpomenuta gymnazistka Miluška S.

Obědvám sám, maminka odjela za stařečkem do Valtic, já tam přijel na kole. Stařeček bude v úterý operovaný – myslím si, že šlo o prostatu. Jiný neduh stařečka netrápil. Za celý život prý nebyl nemocný (opomenu-li výraznou hluchotu), čímž se rád chlubil. Jen kdysi, když ještě topil u pecí v keramičce, měl zaprášené plíce, ale s tím se nic nedělalo. „To neškodí, to je jak ten Weinstein v bečce“ prý mu řekl doktor, kterého kdysi navštívil ještě dříve, než v Poštorné ordinoval můj pozdější tchán.

Já se vrátil v Valtic do Poštorné, kde bylo po dešti a lidé (Darina s rodiči) váhali, zda jít slavit do Břeclavi. Já jsem šel do Břeclavi se Zdeňkem, sotva jsem si omyl pot z té cesty. Přidali jsme se ke korzování s našimi děvčaty včetně Dariny a taky s gymnazistkami. S Darinou vedu řeči o jejím chování, když byla před týdnem v kině s Jendou a Slávkem. Žaloval mně na ni Boris věci, které „slyšel od bab ve frontě na mléko“. O co šlo, není napsáno. Slávka si na chvíli odvlekla Růženka, ale po čase se vrátil, tak jsme šli ještě před večeří s Darinou a Jarkou Š. na stadion si zatančit. Domů jde s námi i Darinina maminka. Chce, aby Darina přišla domů před půlnocí. Manžel si prý už stěžuje na špatnou výchovu. (I já si myslím, že Darina už občas lže.)

Doma jsem při večeři zase sám. O mamince zmínka není. Z dnešního pohledu bych nevyloučil, že zůstala ve Valticích, kde mohla potkat svého přítele D.P. Večer jdu zase tančit do Břeclavi s Darinou a Jarkou. Zdeněk šel napřed, neboť nevěřil, že Slávek bude držet stůl, jak bylo domluveno. Stůl držel Jenda a Slávek časem taky přišel. Bavíme se znamenitě. Jen jednou jsem (nedopatřením) netančil. Pochvaluji si tančení s „Mařů Michalicovů“. Dnes už nevím, kdo to je, ale tančil jsem s ní poprvé, a moc dobře.

Domů jdeme po půlnoci. Ještě jsme nebyli ani na mostech (bylo jich do Poštorné asi sedm) a už Jenda prohlašuje, že nemůžeme dopustit, aby dívky zůstaly tuto noc nepolíbené. S Jarkou to nebyl problém, protože s tou jsem se líbal už v době nejranější. Byli jsme hned po válce sousedi a navíc jsme měli narozeniny den po sobě. Byly to dětské polibky. S Darinou to byl asi první polibek, a nevím, zda ne i poslední. Přišla si za mnou sama, Za Slávkem šla až nakonec. „Tomu to bylo nějak všední.“

„Cestou si pobrukujeme písničky a bavíme se na téma Slávek – Růženka“. U kostela nás opouští jen Zdeněk. „Darina chce jít na hřbitov. Slávek se přemluvit nedal. Šel jsem tedy s ní a s Jarkou tedy sám. Povídalo e o duších, Kristu, atp. U hrobu naší stařenky jsme se otočili a vracíme se ke kostelu. Slávek a Jenda čekali na lavičce“. Všichni jsme se tulili na lavičce a vedli jsme řeči. V půl druhé se rozsvítilo na faře světlo (tam bydlí Darina), ale nedbali jsme toho. Rozcházíme se až po 2. hodině. Jdu s Darinou a bavíme se o lhaní doma i mezi námi. „ I přes značné styky se Slávkem se mně nezdá, že by s ním chodila, ale už vnímám, že ztrácím kamaráda – děvče, které se mně zdálo jiné.“ Tak skončil můj první máj.

V pondělí vstávám v půl osmé. Mléko jsem již nedostal, do školy jsem ale přijel včas. Odpoledne jsem se potkal s Darininou maminkou. „Bavili jsme se velmi upřímně. Stěžovala si na Darinu. Měla i slzy v očích. Taky prý slyšela, že se příliš baví se Slávkem, a to si rozhodně nepřeje. Při otázce – co si s ním povídáš? – odpověděla: Dost!.“ Slíbil jsem sdělit Slávkovi, že se nemá s Darinou stýkat, ale o účinnosti sdělení jsem hned pochyboval. Opět je zapsána věta “Čas nám bude soudcem“, která byla v té době pro mne častá v úvahách o budoucnosti.

Po večeři spím do 10 hodin a po bouřce, kterou jsem prospal, odcházím na nádraží. Jedeme na exkursi do Prahy. Učitel se nedostavil, tak jedem sami. Vedení se ujal nejstarší z nás – již vyučený Josef Janeček. Milan v sázce vypil 1 litr vína, tak brzy usnul, za Brnem už pospávala většina. V 6 hodin jsme byli v Praze. Našli jsme si noclehárnu, nasnídali se a šli do „Křižíka“ shlédnout, jak se dělají elektroměry. Odpoledne jsme měli již volno po Praze. Učitel nás již dohnal následujícím vlakem. Večer se procházím po nábřeží a zůstávám na ubytovně. Asi ještě probírám ty dva předchozí dny, neboť je psáno, že jsem sice Prahou nadšen, ale náladu mám blbou. Někteří kluci byli v náladě již odpoledne, jiní jdou večer do Alfy na tanečky, ale moc nadšeni se po půlnoci nevracejí.

Druhý den se jdu po ránu projít po Praze a od jdeme do Tesla Strašnice. Líbila se nám montáž televizorů od vinutí cívek po zahřívání celého televizoru – znamenitý a vstřícný dotazům byl i průvodce, jasně vysvětlující na co jsme se ptali. Odpoledne jsem zašel do technického muzea, v antikvariátu jsem si koupil 4 knížky a po 19. hod. odjíždíme. Místa je dost. V Kolíně do našeho kupé přistoupila 17-letá dívka s maminkou. Ta mladá a hezká si sedla vedle mne a bavili jsme se až do Břeclavi. Ona jela až do Bratislavy. Před druhou hodinou jsem již v posteli. Další den ve škole byl volnější, ale odpoledne jsme měli i dílny. Doma si hned čtu v těch koupených knížkách. Co to bylo, není psáno.

Páteční vyučování je zase zpestřené filmem Nebezpečný náklad, odpoledne v pionýrském kroužku hledáme chybu na zvonkovém vedení – taky jsme ji opravili. Večer pak tradičně v knihovně. Slávek tam přišel ze splavu (vesluje) až k 9. hodině. Vyřizuji mu vzkaz od Darininých rodičů a bavíme se o ní. Shodujeme se, že by potřebovala staršího kluka. Slávek se prý vrátí k Růžence.

V sobotu po vyučování byl Běh vítězství. „Naše škola šla na náměstí před MNV (radnice) a odtud ve velkých houfech se utíkalo do parku. Pro zábavu jsme si podráželi nohy, křičeli hurá, když se na chodníku objevily dívky, běželi jsme s aktovkami a ti, kteří z internátu jeli domů, tak i s kufry.“

Odpoledne jedeme na kolech s „matkou“ k Hubertu na dřevo. Ona se vrací pěšky asi nějak nevrlá, neboť když jsem si četl večer knížku, kterou jsem dostal jako odměnu za soutěž v časopisu VaTM, velice nervně reagovala. Na její dotaz – jakou knížku jsem dostal – jsem odpověděl zcela pubertálně, že obyčejnou. Na neděli a pondělí mám zaražené vycházky.

V tu neděli jsem asi skutečně byl jen v kostele. Před farou stála děvčata – ta jediná mně dnes přála ke svátku. K večeru se bavím před domem s dospělými – s Tomáškem, se sousedy i s Milou, co je ode mne jen o pár roků starší a už jsem ji vzpomínal, jak se mně chlubila, hned jak jí začaly růst prsa. „Mám rozečtené tři knížky o atomech.“ „P.Mátlovou (maminku spolužáka V.B. ) srazila motorka, když sjížděla (na kole) z cesty. Ona i oba z té motorky byli značně zraněni.“

V pondělí 9. května byl svátek, neboť v té době až ten den skončila II. světová válka v Evropě. Navštívil jsem stařečka v nemocnici – má jít ještě na další operaci – asi prostaty. Vzpomínána je četba knížek „o atomech“, sledování LU na podobné téma v časopisu, ale i poslech Svobodné Evropy a začátek „májových“. Trvá nějaký spor mezi mnou a maminkou, neboť při obvyklé návštěvě na jejím pracovišti mne zavedla za svým šéfem B., který se stavěl do role psychologa, jak se sám označil, a snažil se mne přesvědčit, abych byl k mamince vlídnější. „Matka má s ním nějaké styky, a mně se od té doby, co jsem se to dozvěděl, nelíbí.“

Další den se potkáváme náhodou s Jarkou Smutnou naší bývalou spolužačkou a blízkou dětskou kamarádku v naší užší skupince – bývala na faře před Darinou. Studuje v Brně chemickou průmyslovku a přijela do Fosfy (chemické závody v Poštorné) zařídit exkursi. (Potkali jsme se ještě 27. května po té exkursi – možná naposled.) Konečně po dvou dnech jsem vyřešil otázku pro LU. V tomto týdnu mají maturanti plno práce a zbytek průmyslovky odjíždí asi na nějaké sportovní klání škol do Brna. Podle toho s kým se tam bavím a s kým jdu v noci domů (byli jsme i v Mahenově divadle na Paličově dceři), tak tam musela být i sociálka a hospodářská škola. Vzpomínány jsou Hela K., Jarka S. a Eda – váhám, co s ní.

Taky jsem „dostal hezký dopis z redakce VaTM“, který se vztahoval k lekci LU – nevím už, čeho se týkal. Darina si ze mne dělala legraci, že mám v Brně vagón smolince, který mně posílá z Jáchymova pan Michovský – spolužákův otec, který tam byl zavřený. To jiný spolužák (Milan B.) jí prozradil, o čem se ve třídě bavíme. Zdeňkovi jsem spočítal jakýsi příklad o lomu světla a večer v knihovně mně děkovali dva další gymnazisté, kteří si ho opsali. Pracuji i manuálně, neboť s matkou musím uskladnit uhlí, které nám přivezli, opravuji jí kolo, zametám dvůr, vyvážím smetí (popel) na vozíku za ves, atp. Dostal jsem stipko 218 Kčs, tak kupujeme pro mne oblek.

V neděli jsem zase v nemocnici za stařečkem. Operace prostaty se povedla asi dobře. I teta Jeny zde byla. Stihám ještě hospodu, kde hraje slávek s Jendou kulečník; já jsem si dal s Mirečkovým tátou šachy. Další týden na pedagogické (sociální) škole přebírám nějaké peníze za divadlo (asi to v Brně) od Božky Haladiové. Už ji ve vzpomínkách neidentifikuji, ale poznamenávám, že „je to drbna - postavičku má však dobrou.“ O Darině jsou jen sporadické zmínky. Má zakázaný kontakt se Slávkem. Jdeme v partě do kina na „Jan Hus“. „Slávek byl s Darinou“, ale zda s námi v kině, to napsáno není. Později je ale zapsán i delší hovor na mravnostní téma, kde v ironii Darina uvádí svá „hřešení“ v Brně, o nichž prý nemám ani zdání. „Čas nám bude soudcem“ opět si poznamenávám.

Tyto dny je často vzpomínán styk se současnými maturanty – o 2 třídy výše, kde se zajímám o témata jejich diplomek; dále vlastní školní úkoly (rýsování a výpočty strojních částí), přípravy na Spartakiádu, trvající setkávání v knihovně, v nedělní mše, atp. Taky ochotně vyřizuji nějaké záležitosti na hospodářské škole, kde je mi vstřícná Vilka Otisková. I později v červnu je o ní zmínka. Tančím s ní na maturitním večírku gymnázia, je o rok mladší a dobře se s ní bavím a poznamenávám si: „Že by první láska?“ „Do dějepisu jsem měl referát, po němž se rozvinula široká diskuse, v níž se projevila třída i prof. Horák jako krajně reakční sdružení.“ Čeho se týkal, se uchovalo ve vloženém rukopisu na formátu A4 – jeden a půl stránky, nadepsané „Boj socialistického tábora za světový mír.“ Byla to věcná informace o situaci 10 let po II. světové válce, několik dni po varšavské konferenci států pod „záštitou“ Sovět. svazu. Sdělil jsem, co jsem chtěl, např.: „Pouze nemnoho států si zachovalo svou politickou neutralitu a samostatnost.“, „Západní státy chtějí osvobodit utiskované národy od nadvlády sovět. svazu a chtějí jim přinést svobodu a samostatnost.“ , „… podle s. Molotova zná sov. svaz tajemství atomové zbraně a dokonce ji vyrábí.“ atp. ale v kontextu to nebylo tak jednoznačně „revoluční“. Další věta v deníku byla: „… a pak byla manifestace za ratifikaci Varšavské dohody. Řečník nám zpestřoval projev míváním rukama a blbýma hláškama.“

Poslední květnovou neděli jsem byl v kině na „Sluha dvou pánů“. Domů jdu s Aničkou R., ta vzpomínka mne dodnes potěšuje, a taky s Jarkou S. V pondělí měla maminka zase nějaký konflikt v práci (asi žárlivost na vměstnávání se další ženy do jejich party), tak ji rozčilenou dovezla domů sanitka. Nemluví se mnou ani s bábou – prý ji nechápeme. Poznamenávám si, že asi „prostřednictvím B. chce, aby všichni tancovali, jak ona bude pískat.“ Později, když jsem zajel za B. pro láhev vína, jsem mu řekl, že si maminku jejich parta příliš zhýčkala. Navštěvují ji doma přátelé z práce, i pan B. Jája mne pozvala na jejich soukromý maturitní večírek. Odmítl jsem – nemám peníze. Nad splavem se již opalujeme, ale o koupání řeč nebyla.

Den dětí 1. července byl pojat i pracovně. Na stadionu jsme neorganizovaně jakoby pracovali čtyři vyučovací hodiny. Byly tam i dívky z pedagogické školy, tak nám bylo veselo. Večer jedu do Brna na Baladu z hadrů. Asi to byla akce více škol, protože vzpomínám Helenu K., s níž jsem pak šel v noci domů. S divadlem v Redutě jsem nadšený asi nebyl, neboť jsem si poznamenal, že „Ježek by se asi ježil“. Ještě dnes si vzpomínám na hadry zaplněnou scénu. Stařeček se vrátil z nemocnice, byla u něho teta Jeny; následně ho navštěvuji i já.

V neděli 5 června byla Oblastní spartakiáda. Dopoledne jsme ještě na stadionu zkoušeli, na oběd jdu do Grandu a po obědě jdeme od školy v průvodu na stadion. Cestou pokřikujeme na kdekoho nebo vykřikujeme „Ať žije Gajda“, což byl poněkud starší kamarád ze strojařské třídy, v němž jsme měli všichni zalíbení. Naše vlastní vystoupení se povedlo. Večer jdeme do archivní film Tetička.

Dva dny nato se letos poprvé nad splavem koupu a taky jezdíme na lodičkách.Jestli to byly veslice není napsáno, ale i to jsem si jednou vyzkoušel na čtyřveslici jako háček. Z dalšího dne stojí kousek za přepsání: „Dopoledne normální vyučování – celkem nic se nedělá. Kantoři věčně pijí a oslavují. … až do večera jsem doma četl Hmotná podstata silových polí.“ A druhý den již vidím, proč ta oslava. I my žáci se totiž oficiálně (na dvoře) loučíme s maturanty. Dvě strojařské a dvě elektrikářské třídy. Celkem 16 vyznamenání a 4 opravné zkoušky. Dnes si myslím, že to byly i ty slovenské (Šarišské) třídy starších spolužáků.

Pokračují nácviky Spartakiády, tři kluci jdeme po vyučování do Grandu na kávu, kterou za prohranou sázku platí Milan B. Doma mám obvyklé přednedělní činnosti jako je zalévání zahrádky před domem, zametání ulice i dvora, chystání na večerní koupání atp. V neděli bylo Boží tělo. Chvíli byl u nás i stařeček. Večer se mně líbil film Franz Schubert. Zdržel jsem se s Miluškou S.

Blíží se konec školního roku. „Nečekaně jsem byl tažen z tepla; naštěstí ze staré látky, takže za 1. Včas jsem se dověděl, že odpoledne budu tažen z elektriky, takže jsem se stačil připravit. V kabinetu na mne přišla řada až v 5 hod. Zvládl jsem to za 1-. Poslední odcházeli v 11 hod. v noci.“ Zkoušející byl ing. Huťa z VŠ dělnických kádrů, což mělo jistá specifika. Taky probíhají na škole příjicí zkoušky. Kantoři již vypisují vysvědčení i v hodinách vyučování, takže my se buď bavíme, nebo hrajeme karty. Byli jsme s celou školou i na filmu Franz Schubert. Na fotbale našich vyučujících s těmi z hospodářské školy se potkávám s Vilkou a smlouváme si sobotní setkání v Grandu. Častější jsou již večerní setkání u kostela na lavičkách pod kaštany. I s Darinou jsem tam pobyl snad půl hodiny. Už si taky zařizuji brigádu při stavbě jezu na Dyji. Jedno poledne jsou odstřelovány betonové základy ze starých mostů. Kusy létaly až k domům na okraji obce.

Přípravy na Spartakiádu houstnou nejen nácvikem, ale i organizačními schůzkami a lékařskými kontrolami. U splavu si koupání zpestřujeme předčítáním Dějin lásky – středověk. Sobota je plná událostí. Do školy jdu s Jájou a nesu dort – třídní knihu, kterou jsem objednal v Poštorné u Piknů za 70 Kčs pro ing. Mladého. Rozdávalo se vysvědčení. Jsou dvě „výza“, sedm dělá reparát. Můj průměr známek je v pořadí na 4. místě. Třídní ing. Mladý nám dal několik rad do života a někteří už spěchali asi na vlak, ale mnozí jsme zůstali ve třídě, pozvali jsme učitele Mladého a Irglovou. Já odcházím, až jsem si z demižonu odpil přiměřený díl vína. Po městě se pohybovalo plno spolužáků i z jiných tříd v povznesené náladě. Odpoledne jsem chvíli s Darinou – do Grandu jsem ji nezval, zmínil jsem se o Vilce, přála mně úspěch. Stihám být i u vody a večer jdeme tančit. Se Zdeňkem si jdeme vyzvednout Milušku k ním do bytu. Maminka je na nás milá. Tančím i s Vilkou a po půlnoci ji doprovázím domů. Líbí se mně. Taky Slávek je dlouho v Grandu a to má zítra závody – kárám ho. Taky jeho čtyřka byla druhý den v závodech až třetí. Osma dorostenců vyhrála.

Tu neděli jdu s Vilkou do kina (Hudba z Marsu). Doprovázím ji domů, potkáváme se nejen s Darinou, se kterou se Vilka zná, ale i s vilčiným tatínkem – myslím, že má roztroušenou sklerózu nebo silné revma (maminku znám z hudebky již dříve). Neloučíme se u domu, ale doprovodila mne ještě kousek cesty. „Byl jsem naprosto slušný.“ Cestou domů potkávám Evku K. Známe se blíže ze Škarbáku. Je o rok starší a chtěla by se brzy vdávat. Druhý den se bavím delší dobu s Darinou. Měla ironické poznámky k mému vztahu k Vilce, ale jen ve vtipu. Bábě jdu k lesu naproti, abych odtáhl vozík s dřevem, stařečkovi jsem zalil zahrádku, u vody jsem si zahrál karty, se Zdeňkem jsme se ještě radili o zítřku a stačil jsem ještě napsat dopis do redakce VaTM s odpovědí na kontrolní otázku LU.

Je úterý 21. června 1955 a odjíždíme na Spartakiádu. Ráno lilo jako z konve a v dešti jdu se Zdeňkem i na nádraží. Speciálním vlakem pohodlně odjíždíme společně s gymnasisty a s dalšími školami do Prahy. Cestou hrajeme karty. Z pražského nádraží nám auty odvezli kufry a my jsme se pěšky přesunuli do nějaké sociální školy na Alšově nábřeží. Seznamujeme se s dalšími ubytovanými; někteří si taky píší deník. Spíme na slamnících, ale jsme v pohodě.

Druhý den je budíček již ve 4 hodiny. O snídani v deníku zmínka není, ale snad jsme posnídali ještě v té škole. V útvaru jsme přešli přes Karlův most na Strahovský stadion. Ten mne udivuje svojí velikostí. Pochvaluji si organizaci. Hojnost zdravotních sester, sanitek, SNB, stánky a žádné zmatky. I v šatnách vládne řád a pohoda. Trpěliví jsme i na seřadišti mezi šatnami. V sedu na zemi čas ubíhá přijatelně. Na stadionu jsme udělali nástup, jednou prosná a byl odchod. Dokonalé to prý nebylo. V šatnách jsme se zase převlékli do „civilu“ a už v 10.30 hod. odešli na oběd. Byl dobrý – asi na ubytovně, protože po něm následoval odpočinek, a to já vždy předpokládám vleže. Odpoledne se nácvik opakoval. Ve 4 hodiny již večeříme, na dvoře školy se myjeme ve studené vodě a jdu sám do středu města. Kupuji si nějakou knížku, potkávám spoustu přátel a v 8 hod. jsem již zase na ubikaci. Chvíli si čtu tu zakoupenou knížku, chvíli je obvyklý kolektivní rozruch, ale v 10 hodin již všichni usínáme.

Před čtvrtkem jsou téměř celé dvě stránky deníku věnovány popisu prvních dojmů z té akce. Množství nejrůznějších stánků, u žádného není fronta, chválím mléčnou jídelnu, novinkou je mně pěší prodavač sodovky se snad 20 litrovou nádobou na zádech, z níž sodovku čepuje. Co vaří vzpomenuté polní kuchyně, to jsem si nepoznamenal. V každé šatně je lékařská ordinace a samostatně stojí dokonce i poliklinika – skutečně polyfunkční. Zubaři jsou v přistavených autobusech a připraveny jsou i inkubátory v osobních autech cizích značek zvlášť prý měkce odpérovaných. Samozřejmě i hasiči jsou na každém kroku. Pozornost věnuji i reproduktorům mimo stadion, kterých je hodně a jsou blízko sebe, takže nevzniká ozvěna od sousedních a davy ať cvičenců nebo hostů, jsou dobře organizovatelné ovládáním jednotlivých skupin reproduktorů. Na samotném stadionu je plocha posypána zeleným pískem a do země zabudované reproduktory jsou všude dobře slyšitelné, aniž by lokálně ohlušovaly. „Zkrátka, po všech stránkách jsem spokojen.“

Ve čtvrtek vstáváme v 5 hodin. Dopoledne nácvik jako včera. Na ošetřovně jsem si nechal cosi ošetřit v ústech - asi aftu. Obědváme v 11 hodin. Odpoledne vystupujeme již naostro. Je to úvodní vystoupení hlavních dnů 1. CS. Je tu televize, mluví president Zápotocký, vystoupení je asi povedené.

Po večeři jde většina na Střelecký ostrov. Hraje tam jazz i dechovka. Jazz je k tanci přeplněný. Tančím s dívkami z břeclavských škol (i se Sylvou), ale po čase odcházím zlákán Milou Čechovou (snad to byla taková větší dívka ze sociálky, ale jistotu dnes už nemám) na dechovku. Tam jsme si dobře zatančili. Hudba skončila v 11 hodin. Opět je zmínka o nasvětlených Hradčanech, které mně imponují. Do půlnoci ještě vedeme řeči na světnici.

V pátek vstáváme až v 7 hodin. K snídani jsou 3 loupáčky a hojnost dobré kávy. Na stadion nemusíme, tak jdu s 5 kluky kolem Stalinova pomníku (udivuje mne velikostí) do technického muzea. Jiní šli zase na nějakou estrádu. Čas nebyl nijak stroze organizovaný. Přes poledne podřimuji na ubikaci. Odpoledne jdeme sice ke stadionu, ale necvičili jsme - byli jsme jen jakousi zálohou. Do půl sedmé tedy sleduji program dívek jako divák. Líbí se mně závěrečný obraz.

Ze stadionu jedeme se Zdeňkem H. a Kájou B. (gymnazisté) tramvají ke Karlovu mostu, ale dále přes most do cukrárny pokračujeme bosi – záměrně vzbuzujeme pozornost a máme radost, že se nám to daří. Po večeři se jdu projít a kdesi jsem sledoval i kus TV – Hudba s Marsu. Usínám kolem 11 hodin.

V sobotu spíme opět až do 7 hod. Celý barák měl nástup na dvoře, kde byla vyhlášena večerka na 9 hod., abychom v neděli byli zaručeně svěží. Taky byla přečtena hesla, která by se měla zítra v průvodu vykřikovat. Do oběda byl rozchod, což jsem využil k nákupu knížky za 50 Kč – Základy fyzikální chemie – asi Brdička, jak si ještě dnes pamatuji. Kdepak je jí dnes konec a kde je můj dávný zájem o atom! Taky jsem si koupil punčošku do plynové lampy v naději, že je v ní radioaktivní thorium, které se projeví na fotografické desce. Odpoledne se jdu zase podívat na cvičení a opět si pochvaluji závěrečný obraz. Po večeři se jdu projít do města a kolem 10 hod. usínám.

Nedělní budíček byl již kolem 5. hodiny. Po snídani odcházíme na seřadiště k Muzeu. Cestou zpíváme. Než jsme se dostali na Václavák, bylo 10 hodin. „Z každého rohu na nás trčely objektivy fotoaparátů a filmových kamer. Řvali jsme různá hesla, ale ponejvíce Kraj Brno zdraví Prahu, Ať žijí Pražáci atp.“ U mostu poblíž naší ubytovny byl rozchod. Přes poledne dost dlouho podřimuji na ubytovně a před 2 hod . se jdu na dvůr umýt a po obědě odcházím na Strahov. Asi v v půl sedmé jsme opět vystupovali. Ze stadionu spěchám na večeři a pak lodí Labe plujeme k Barrandovu a zpět. Jsou zde přátelé z břeclavských škol, ale věnujeme se dívkám z košické sociálky. Na ubikaci jsme se dostali asi v 11 hod.

Pondělí již není spartakiádní. Po snídani odjíždíme v 8 hod. dvěma autobusy na Karlštejn. Takových skupin tam bylo několik, takže čekáme na průvodce. „Přišel – a jaký. Dělala nám ho asi 30-letá žena. Byla však velmi hezká a ještě krásněji vyprávěla (hezký sloh i barva hlasu). Byli jsme velmi spokojeni.“ Po poledni odjíždíme do Prahy na poslední oběd. Byl dobrý. Před 5 hodinou odjíždím asi řádným vlakem (mám režijní jízdenku) do Brna. Místo ve vagonu je. Čtu si, povídám si se spolucestujícími a podřimuji. V Č. Třebové k nám připojily vozy z 1.CS a nemohli jsme se rozjet. Dvě lokomotivy nás vytlačily kus cesty, ale i tak jsme do Brna přijeli se značným zpožděním. Stačil jsem koupit čokolády jako dárek domů a na chodbičce vagonu jsem prodřímal v sedě cestu až do Břeclavi. Cestou do Poštorné drobně mrholí. Probudil jsem bábu, abych se dostal domů, chvíli jsme si povídali a ve 2 hodiny jsem usnul.

Úterkem 28.6.1955 deník končí. Ten den jsem se probudil až v v půl deváté. Jdu do Břeclavi, kde potkávám kluky i holky, kteří teprve přijeli z Prahy. Koupil jsem si fotografické desky k pokusům s tou „thoriovou“ punčoškou a taky jsem zašel na Ingstav přihlásit se jako brigádník. Ve městě jsem taky potkal tetu Jeny. To byla poslední zapsaná událost toho dne.

Na posledních stránkách deníku je obligátní řádkový přehled o náplni dnů v květnu a červnu. Před nimi je text dopisu redakci VaTM z 13. 5. 1955 s poděkováním za dopis, jímž mně bylo vysvětleno v čem je můj omyl, při špatné odpovědi na jednu z otázek LU. Hned však připojuji žádost o vysvětlení dalšího mého nepochopení funkce jakéhosi speciálního tlakoměru. I na to jsem dostal, jak si ještě dnes vzpomínám, obšírnou odpověď, ale to už bylo v termínu mimo tento deník.

V deníku č. 22, kde jsou zachyceny příhody z prázdnin, jsou založeny dva lístky do bratislavského kina Metropol. To byl nějaký stereoskopický film, jak je na zadní straně lístků poznamenáno. Na událost si pamatuji, ale obsah filmu mně už z paměti vymizel. Uchován je i pozdrav z prázdnin v Háji u Opavy (5.7.1955), korespondenční lístek z brigády v Lipce na Šumavě (3.8.1955) a prázdná obálka dopisu z 12.8.1955. Vše od Vilky. Taky potvrzení o měsíční brigádě (29.6. - 31. 7. 1955) u Ingstavu Brno, s mojí poznámkou 224 hodin.

První stránka deníku je opět pokreslena symboly toho období. Je tam nakresleno zednické nářadí, kytice se „40 maminka“, váhy v rovnovážné poloze, na jejichž jedné misce je „Darina“ – druhá miska je podivně prázdná, ale na váhu dohlíží Boží oko. Taky je zde míč a volejbalová síť, atom helia, a mezi texty dominuje Vila, Bratislava, Bruntál, Libavá, dožínky – JZD a soukromý večírek, s výrazně zeleně připsaným „Světla“. Sám jsem napnut, co tu poznámku vyvolalo.

Závěr deníku tvoří obligátní řádkový přehled klíčových slov ke každému dni doplněný o počet odpracovaných hodin v době brigády. Hodinový plat vycházel na cca 4 Kčs. Taky je zde výčet položek, v co se proměnilo vydělaných 853 Kčs. Investoval jsem do kola (40,-+13,-), sandálů (35,-) elektronky AL4 (30,-), bundy (385,-), košile (60,-), dvou knížek (2x 15,-) Taky do svačin a obědů a do různého nedělního povyražení za desetikoruny se výdělek proměnil. Jeden večírek byl i za 50 korun. Poslední položka je za sešity (25,-).

Je zde i přepis krátkého poděkování Ing. J. Čeledovi za nějakou osobní informaci k LU – fysika. Připomenuto je tam i nabytí informací z jeho knížky „Co je atomová energie?“

Středa 29. června je mým prvním dnem brigády u Ingstavu Brno. Pracuji na stavbě jezu v Břeclavi. Přitahuji pod míchačku betonu vozíky a beton v nich rozhrnuji. Není to lehká práce. Polední přestávku od 11.30 do 12.00 hod. jsme si prodloužili až do 13.00 hod. Zpracovali jsme 90 q cementu na beton. Odpoledne jedu zase na splav, ale ne pracovat, ale koupat se. Marně projíždím město v domnění, že se potkám s Vilkou. Taky jsem se stavil u stařečka zalít mu zahrádku, což se o prázdninách opakovalo vícekrát. Večer jsem už ven nešel, a už v 10 hod. jsem usnul. Maminka spí dnes u mne, protože náš byteček ve dvoře dnes maloval její spolupracovník Cyril.

Druhý den na stavbě je podobný, včetně toho koupání v řece po práci. Vzpomenut je Stáňa Čáp – vysokoškolák, kterého mám taky za přítele. Z dívek pak Miluška Stibůrková a spolužačka Alena, se kterými jsem chvíli pobyl cestou z práce. Večer jsem zase pobyl u našeho domu s Gretou, která dnes přijela. Od půl osmé do čtvrt na deset jsme si povídali. „Je to velký lotr, budu si muset s ní promluvit líp. Má už ráda hochy.“

Za zmínku stojí z toho dne i příznačné příhody pro tu dobu. V noci nás někdo budil pískáním a voláním (náš dům je na křižovatce silnic). Nějaký chlapík prý jede od „celňáku“, což je nyní rota pohraničníků a chce jet do Valtic a neví kudy. To mu maminka neprozradila a poslala ho za místním členem SNB (policajtem). Hned odpoledne toho dne se před domem bavily s maminkou nějaké další ženy, když přišel za nimi nějaký muž a ptal se, kam dál vede cesta k hřbitovu a co je dál za lesem. (Odtud je pár km ke státní hranici.) Jedna z těch žen šla hned za tím členem SNB, ten tazatele dojel na kole a zjistil, že je to jakýsi funkcionář (OV) z Ostravy. Ženy byly pochváleny za správné konání. Dnes přijel do Břeclavy vlak z Vídně na 1. CS (spartakiáda). Na nádraží hrála hudba, ale lidé z vlaku vystoupit nesměli. Bylo mezi nimi mnoho Poštoranům známých lidí.

Na stavbě jsem se spolužákem z VPŠ Jankem. Převážíme nějaké železné piliny – celkem 78 q. Další den děláme pořádek na dvoře. Nějak už na mne padla únava. Naštěstí ta práce na dvoře byla rychle hotova a navíc je sobota, takže jsem si do polední přestávky i dvě hodinky podřimoval. Z práce jedu opět k řece – mám tam nové kamarády. Večer doma si čtu “Svět nejmenších rozměrů“ (atomy).

V neděli mše, chvilka u Mirečka, odpoledne na kolech se spolužáky (měšťanka) v Břeclavi – „co kdybychom potkali nějaké holky“. Až při druhé projížďce po vykoupání až k „Vídeňáku“ (most) měl štěstí alespoň Zdeněk H. Potkal se tam s Helou D. Já měl štěstí až večer, když jsem se potkal s Vilkou. Probrali jsme jednu její lásku – s Frantou M. Prý to nebylo ani tak, jak je to nyní se mnou. Do kina jsem s ní nešel, musela domů. Zdeněk se zatím vrátil, tak jsme šli spolu na Boj o jižní točnu. Trvalo to dlouho, ale stihli jsme ještě konec hodkovoé zábavy. Tančím s Darinou a bavíme se na obvyklé téma; a taky s Maryškou T. Jsem velmi spokojený, oba kousky jsou hodně dlouhé. Domů jdu po 1 hodině s Darinou a její maminkou. „Slávek byl taky na zábavě – ve čtvrtek má závody a pije.“

Pokračuje přijatelná práce – přesunul jsem se do cukrovaru. Opravujeme Ridingerovy kanály, pokud si ještě dnes dobře pamatuji na termíny úvodní technologie transportu cukrové řepy. Pokračuje i koupání nad splavem. Už vím, že nová dívka z říčního povyražení se jmenuje Věra, ale dnes už nevím, o koho šlo. Zato Milušku, kterou jsem opět potkal vracející se od Aleny, si pamatuji dodnes, byť jsem ji do školní doby neviděl – Bratislavačku jednu nevěrnou. Tehdy jsme se bavili o její nešťastné lásce. Hodinku jsem pobyl i s Darinou. Maminka přišla domů až k 11 hod. Něco slavili v práci. Já dostal poštou knížku za LU v Mladém Techniku: Tajemství chemie. V obci je nějaký rozruch. Lesy jsou obsazeny vojskem, SNB má pohotovost.

Ochladilo se a prší. Ani do práce jsem nešel. Čtu si – dnes 180 stránek ze dvou knížek. „Od půl jedenácté do dvanácti hodin jsem vystřídal bábu ve frontě na maso.“ Po obědě spím. (Ten požitek si dopřávám dodnes.) I v sobotu hustě prší. Na poledne jsem odjel do Veselí, asi jen tak z rozmaru (o mamince řeč není). Teta Lilka mne sice nečekala, ale uvítala, že jí pomohu s transportem zavazadel. Jela i s Dankou do Poštorné. Z nádraží jsme jeli taxíkem za 23 Kčs. V neděli jsem pak zajel na nádraží pro kočárek. Večer jsem byl sám v sálu Koruny na Fidlovačce. Kdo to hrál nevím, ale líbila se mně. Domů jdu s Helou a Irou.

Už je 11. července. Děláme do půl páté, abychom nepracovali celou sobotu. Bavím se s Darinou (i v dalších dnech), a taky s Gretou. Ta zítra odjíždí. Další den už je takové vedro, že si jdeme z práce sednout do hospody. Později odpoledne ale děláme i při drobném mrholení. Dostal jsem i výplatu, ale jen za dva dny: 92,50 Kčs. Už zase chodím nad splav se koupat. K té Věře už znám jménem i její kamarádku Máňu, ale nic s nimi nemám. Začali komáři.

V sobotu, ač je pracovní doba zkrácená, stačil jsem si odběhnout mezi devátou a desátou k řece, abych sledoval alespoň chvíli rozjížďky veslařů. Večer jdu na karneval – tentokrát se spolužačkami z měšťanky. Připojila se k nám i Eva Roučková z gymlu; tu jsem nakonec ve vší počestnosti doprovodil domů. V neděli jsem se dopoledne stavil ještě na volných jízdách veslařů, odpoledne jsme se nad splavem okoupali a pobyli i na závodech. Mireček a Slávek vyhráli v osmě III. třídy a v osmách dorostenců byli druzí. Večer čekáme na Slávka a Mirečka a nějakou Janu. Jim kupovala lístky do kina Darina. Já byl se Zdeňkem, ale domů jsme šli všichni společně. Byli jsme na filmu Vůl z Ulmu. Slávek mne upozornil na pasáž, kdy vesničan poplácávaje vola prohánějícího Američany pravil: „A nejsi sám. Takových (volů) jak jsi ty, kteří nenávidí Amiky, je více.“ V Poštorné se rozcházíme. Slávek ještě zůstává s Darinou. Nějak mně to už nevadí.

I další týden byl pracovně pohodový. Dokonce jednou si zkouším i práci se sbíječkou, abych nelenošil příliš. Jindy jsem zase cvičně jezdil s jeřábem. K dívkám “od vody“ se připojila i Lída – snad Slezinová se jmenovala. Na tu si matně ještě vzpomínám i dnes. Změnili jsme závodní kuchyni a hned druhý sen jsem z toho měl žaludeční problémy, takže jsem ani moc nedělal a polehávám pod mostkem. Ono je ve stínu taky 31 °C. Odpolední koupání jsem však nevynechal. Ve středu se dovídám od sousedky, že Darina, která přišla včera domů o půlnoci, byla bita maminkou už mezi dveřmi. No už mne to moc netrápí, asi jsem ji odepsal. Po večerech se scházíme ve škole na volejbalu. V Poštorné je skupina mladých lidí, kteří provádějí nějaký seizmický průzkum ložisek nafty. Jsou to naši dobří přátelé. I Darina sem chodí, ale až tak moc se spolu nebavíme. Zajímám se o tu metodu výzkumu. Výbuchem vyvolají „zemětřesení“ a sledují ohlas zabudovanými mikrofony. Občas mají měření zmařeno dupáním zajíců. V sobotu jsem byl s Vilkou v kině. Jsme k sobě korektní, ale nějaký vztah k sobě mít asi budeme.

Neděle 24. července stojí za zmínku zvlášť. Jednak jsem po mši tvrdě pracoval na další odpovědi pro LU a jednak jsem poprvé a snad naposled jel na veslici. Z Mirečkova podnětu jsme si vzali „gigovou“ čtverku „Žofku“ a vyjeli jsme na vodu v obsazení: Rosťa – neveslující kormidelník z osmy dorostenců, já – poprvé s veslem v ruce, Zdeněk – ten byl snad jednou kdysi cvičit na bazénu a Mireček – strok osmy dorostenců. Kormidloval nám jeden veslař. Několikrát jsem cestou „chytil raka“, ale koncem 3 km cesty jsem si již vedl docela dobře. Okoupání nám pak bylo milé.

V tomto týdnu jsem dostal zálohu 300m Kčs. „Za to nicnedělání mně to stačí.“ Druhý den jsem si hned koupil sandále a jakousi knížku. Vilku občas potkávám s Miladou. Jeden den se scházíme i v parku – i bez Milady. Přesto jsem ještě na Vilku křivě nesáhl. Domů jsem ji doprovodil po 9 hodině večer. Ba i další den jsme byli v parku spolu, ale domů šla dříve, aby ji maminka ani lehce nekárala jako včera. Tento týden jsem se setkal i s dávným starším kamarádem Edou Kouřilem. Je slevač, někde na Ostravsku a má náběh na ženění. Bavili jsme se vzpomínkami na „staré časy“. Častěji jsme i na lavičkách u kostela a často při tom povídání jsme i ve zpěvu.

Měsíc končí nedělí. Po mši si povídám s Rosťů o jeho práci – je kdesi energetikem. Maminka se vrátila z Lednice v povznesené náladě. V kostele tam zpívali při hodech. Já byl sám na filmu Krásky noci – líbil se mně. S dívek jsem potkal jen pionýrku Lidku, co hrála Sůl nad zlato. Je velice hezká, ale moc mladá. I do Grandu jsem zašel sám. Poseděl jsem při dobré muzice s Honzou Gajdou, párkrát jsem si zatančil s náhodnými dívkami. Byl jsem co platný i později, protože bylo třeba dovést domů řádně napité přátele: Jendu. K. a Jendu J. Oba jsou o rok starší, ale ten druhý byl dlouho i spolužákem.

Při odpoledním procházení městem jsem se potkal s Darinou a Slávkem. V Grandu nebyli. „Ať se má děvče dobře, ale že je to zrovna Slávek, to trochu mrzí.“ (Kdysi jsem si myslel, že když zklame Darina, tak jsou všechny dívky děvky. Tak přísný jsem byl soudce.) „Nyní takové tvrzení odkládám až na dobu, kdy zklame Vilka, neboť právě s ní asi povedu nějaký bližší styk.“ „Čas nám bude soudcem“, to jsem si k Darině už připsal asi několikrát.

Je první srpen a konečně mně začínají pravé prázdniny.
(K dopsaní těchto událostí jsem se dostal 31.8.2011 a sedna k TV sleduji starý film Nezralé maliny – jaká náhoda.)

Zápis z pondělí 1. srpna 1955: „Dneškem mně začínají pravé prázdniny. Probudil jsem se v 7 hod., ale vstávám až v 9 hod. Do té doby jsem si četl. Jedu do města nakoupit, ale Vilku jsem neviděl.“ Na schůzi ČSM chtěli svazáci brigádu k mlátičce, nepřihlásil jsem se. Večer jsem s přáteli u kostela pod kaštany. „Slávek odešel zase jako posledně za Darinou tím způsobem, že ho Bláža (jedna z hostujících naftařských výzkumníků) „svede“ aby ji šel doprovodit domů, zavleče ho za Darinou a zmizí.“ Další den zase bez Vilky, jen krátce s Miluškou S. (gymnazistkou) i Darinou, hodně čtu a s „naftaři“ hrajeme na školním dvoře volejbal. Jindy zas v půl deváté si pro mne přišla maminka, abych se šel navečeřet. Starost o moji výživu je její hobby. Po válce to asi bylo nezbytné pro vývoj dětí. Po večeři jsem se umyl a jdu zase pod kaštany za přáteli.

Nečekaně přijel bratranec Libor, hned se zapojil do party a domů chodíme před půlnocí. Ty dny jsou si podobné včetně těch půlnočních příchodů domů. Libor je zcela zapojen v partě, včetně kontaktů s Darinou. Ta si z nás dělá legraci, že taky bude studovat „atomy“, což asi souvisí s tím, že se o tom hodně bavím v souvislosti s tou lidovou univerzitou Tajemství hmoty, kam pilně odesílám vypracované úkoly. I Gretu jsem jednou zahlédl. Od Vilky přišel lístek, že na brigádě sklízí seno. Proto jsme se nemohli potkat. Hned jí posílám dopis. V tom prvním týdnu byli „naftaři“ na pohřbu kolegy, kterému vybuchla v rukách 8 kg nálož.

V neděli přijel Otta a stavil se u nás. S tetou a Liborem jdeme do kostela, „Jája“ vzpomíná na zlaté časy, kdy ještě byl Rosťa (její pozdější manžel) doma. Nyní již pracuje na elektrárně kdesi na severu. S tetou a Liborem jedeme do Lednice na slovácké hodky, ale i skleníkem jsme prošli.

První dny dalšího týdne „strašně lilo“. Jedeme do Hodonína, kde za války teta bydlela, takže tam navštěvuje známé. Já s maminkou si kupuji i za vydělané peníze krásnou oboustrannou bundu, a taky jednu knížku z antikvariátu. Bunda se mně moc líbí, taky jsem se v ní musel na maminčině pracovišti několikrát předvádět. Ten týden měla maminka čtyřicáté narozeniny a na pracovišti to okázale oslavovali „a to byl teprve začátek“. Sám jsem tam vypil dvě skleničky vína. Mamince jsem koupil jakousi brož.

V tom týdnu je vzpomínána „návštěva“ těch svazáckých brigádníků u mlátičky „Za hájem“, kde pracovaly většinou naše spolužačky z měšťanky. Já ponocuji pod kaštany u kostela se staršími kamarády, kteří již pracují, nebo studují na VŠ (Stáňa Čáp). Taky sledujeme meteority. Dostal jsem od Vilky dopis, na který hned odepisuji. V sobotu jdeme zase v partě do Grandu tančit. V neděli mne nahnal déšť pod střechu kina, kde zrovna končil film a tam se potkávám a dlouze si povídám s tou hezkou, kdysi pionýrskou herečkou (Sůl nad zlato, Sněhurka). Doma na mne čekal Otta, což jsem nevěděl. I povídání s ním bylo příjemné.

Třetí týden toho druhého prázdninového měsíce trávím na cestách. V pondělí jsem si vyzvedl nový občanský průkaz a odpoledne odjíždím do Bratislavy k tetě. Čas trávím procházením se městem, jezdím se strýcem na motorce ČZ150 a divím se, jaký je to rozdíl, proti Java 350 na které jsem dělal řidičák. Měl jsem problémy s rozjezdem. Se strýcem jsem i ve výtopně. On je nějaký papaláš, který jako strojvůdce vozil státní soubor Lučnica i naše vládní činitele, což v té době bylo časté. Jeden večer jdeme s tetou do kina Metropol na stereoskopický film. Ze tří ukázek se mně líbil Rudý mák. Zbývající dvě ukázky byly nějaké rozmazané. Taky tam byla vystavena kamera, o níž si poznamenávám, že tou velikostí bude sotva pro reportáže. Ve středu odpoledne dobře nasycen odjíždím domů. Vezu s sebou i tašku plnou ryngel, které jsem kdesi v Bratislavě natrhal.

K tomu dobrému nasycení u tety mám nyní jen drobnou poznámku. Teta vařila velice dobře na slovenský způsob, což mně chutnalo. Navíc, jen tak pro chuť mně dělala hranolky, což v té době nebylo pro mne obvyklé. Své umění jistě zdědila po své mamince, která v mládí vařila ve Vídni „ u židů“. Nebylo to ale jen tím uměním. Už hodně v dospělém věku jsem pochválil maminku při nějaké dovolené, že už umí tak dobře vařit jako teta. „Jo, to já uměla vařit i dříve, ale až nyní mám vařit z čeho“ odpověděla mně maminka.

Další den, to byl čtvrtek, odjíždím dopoledne do Bruntálu k tetě Máni. Poněkud jsem je překvapil, neboť je zde i teta Lilka s manželem a dcerou Dankou. Pobyli jsme v pohodě. Povalujeme se na zahradě, já si čtu knížku Čeleda: Co je atomová energie, a hned autorovi taky píši dopis. Přehrávám si něco na klavíru, hrajeme „Člověče nezlob se“, a to i dlouho do noci. Libor po odpoledních odchází za svojí dívkou. Taky jsem si prošel město, které se mně jeví moc mrtvé.

K nedělnímu obědu přijel bratranec Miloš. Je nějakým důstojníkem přes kulturu na Libavě. Vracel se tam s vojáky, kteří pracovali někde poblíž v JZD, a vzal mne s sebou. Od Staré Libavé jsme projížděli spoustou vojenských táborů, až jsme dorazili do toho našeho. Tábor má cestičky vysypané žlutým pískem, záhony trávy, místní rozhlas elektriku ve stanech, žijí zde i manželky důstojníků s dětmi a večer jsme šli i do amfiteátru, kde Míla pouštěl kino: Temná řeka a Dovolená s Andělem. Nezapomenutelná byla noční obloha. Byla černá, plná hvězd a dělala dojem opravdové klenby. Dodnes si na to vzpomínám. Spím s nějakým jiným poručíkem ve velkém stanu. Před 4. hod. mne Míla probudil a příkrou lesní cestou mne odvedl během cca 15 minut k Smilovskému nádraží. Přistoupil jsem do vlaku, kde již byla teta, strýc, i malá Danka, kteří již v půl čtvrté odjížděli z Bruntálu. Z Olomouce jsme už pokračovali rychlíkem. Oni v Mor. Písku přesedli a já pokračoval do Břeclavi, kde jsem byl krátce po 8 hod.

Dopoledne jsem dospával. Bába byla v lese na dřevě, na oběd jedu na nádraží za maminkou do závodní jídelny. Taky s tetou Jeny jsem se potkal; jednak když přijela za stařečkem (pere mu prádlo atp.) a pak jsem ji taky odvezl na nádraží tašky, když se vracela do Bratislavy. Odpoledne jsem však nad splavem. S Mirečkem jsem si prý po 3 letech zahrál ping-pong a taky jsem prohrál 1:2, ale sety byly vždy těsně. Po večeři si taky pod kaštany u kostela potvrzuji, že Růženka je se Slávkem těhotná již v 6. měsíci. Povídal mně to sice již za dne rodinný přítel Tomáš B., ale večer to mám již potvrzeno od přátel znalých situace.

I další dny jsou prázdninové. Pomáhám sice bábě s transportem dřeva z lesa, ale hodně spím – i po obědě, koupeme se nad splavem, večery trávíme v partě pod kaštany u kostela, objevují se mezi námi i spolužáci, kteří jsou v Brně na učení, hrajeme volejbal, poslouchám písničky z Vídně (RWR) a zprávy Hlasu Ameriky Taky chystáme večírek.

Byl to večírek naší třídy z měšťanky. Konal se v sále klubu Keramiky a byli tam i přátelé mimo naši třídu. Mladší dívky, o rok starší Věra L. a především pan učitel Pavel Čech s manželkou. Kluci scházeli čtyři a z děvčat scházela jen Jája, protože jí přijel Rosťa (pozdější manžel), což nás urazilo. Přijela taky Světla Peturová, která odešla z Poštorné asi v 2. měšťance. Jídlo v termoskách (zelí, knedlík, uzené maso) jsem na vozíku přivezl já, protože chvíli před tím ho k nám přivezli kluci z Grandu.

Večírek zahájil Jenda K. a navázal Slávek „slabším projevem o dodržování dobrých mravů, abychom se nemuseli brzy ženit.“ Taky pan učitel projevil spokojenost s naší třídou. Asi jsem se asi staral o hudbu z radiogramofonu, protože je napsáno, že si mne odtud odtáhla Světla na parket a při tanci vedla světácké řeči. Ona žije v Brně a je prolezlá tančírnami. Neuspěla. Po půlnoci zmizela se Slávkem.

S večírkem jsem byl velmi spokojený, a ostatní asi taky. Dobře jsem si zatančil a při tom jsme se dobře bavili s manželkou p. učitele. Dokonce se svěřila i s některými svými problémy. Večírek definitivně zakončil pan učitel po druhé hodině. Se zbytky vína se přesouváme ke kostelu, kde je naše obvyklé místo pro schůzky. Před rozchodem jsme ještě vzbudili pěknou písničkou Darinu (bydlí na faře u kostela) „Řvali jako tuři“, jsem si poznamenal, a po „Kudlově“ projevu jsme se už rozešli téměř všichni. Jen pár jich ještě zůstalo sedět na lavičkách a prozpěvovali si. Poslouchal jsem je při otevřeném okně téměř do 4 hodin. (Taky bydlím u kostela.)

Další den je neděle a já musel jet v 9 hodin do Břeclavi – asi nějaká maminčina pracovní záležitost. Měl jsem štěstí. Potkal jsem se s Vilkou, ale jen krátce, protože jsem ještě musel stihnout mši. Další překvapení bylo v kostele. Tentokrát jsem šel na chóru, kde byla nejen na večírku absentující Jája (je zpěvačka), ale i Alena a Světla, která u Aleny spala.

Odpoledne slaví JZD Na Rožku dožínky. Tam byly ale jen nějaké formální projevy. Hlavní zábava při Jitřence (výborná taneční hudba) byla Na obecním. Tančíme od 3 do 6 hodin. Opět i se Světlou i s Darinou; i nějaká Olga je vzpomenuta. Po večeři od 8 hodin hraje již dechovka. Na náladě neubylo. Do půlnoci tančím v jednom kuse. Po půlnoci odchází Darina domů s maminkou. Ta se nenechala přemluvit ani mnou, a vysvětlila mně proč (Slávek). Slávek byl ke mně upřímný (což není mezi námi mimořádné), když pravil: „Teď jsem mezi dvěma ženami – Darinou a Světlou.“ Darininým odchodem to bylo ale vyřešeno. Mně Světla při posledním kousku řekla, ať si dám tu svoji krasotinku za rámeček a odešla se Slávkem. Zábava skončila v půl druhé, Světla přišla spát k Aleně v půl třetí, což mně Alena sdělila po několika dnech.

V pondělí jsem konečně dospal resty z minulých dnů – spím dopoledne i odpoledne. Odpolední volejbal a večerní pobyt na lavičkách jsem si však neodpustil. Jeden večer jdu dokonce domů S Darinou. Druhý den je stejný se spaním, volejbalem, i tím sezením u kostela, ale s tím rozdílem, že tentokrát jde Darina domů až po mně, protože si mají co povídat se Slávkem na sousední lavičce.

Středou končí prázdniny. „Chtěje si zvyknout na dřívější vstávání, rozhodl jsem se vstát již v 9 hodin.“ Potkávám Růženku se Slávkovou maminkou. Volejbal hrajeme bez „nafťáků“ neboť jim jdu vrátit síť. Asi jsem se tam zapovídal, takže jsem se dověděl, že Luboš je JUDr., je mu 27 let a má dvě dcery, Jarek byl vyhozen ze studia medicíny po dvou letech - prý z kádrových důvodů, Věrka studuje geofysiku, no a o Bláže si myslím své. Myslím, že právě Luboš je ten, který měl protézu asi až nad kolenem, přesto jsme se byli jednou spolu koupat nad splavem – šlo to i bez protézy.

Byly to krásné prázdniny.

Deník č. 23 má na úvodní stránce vykresleny rýsovací potřeby, nakreslený válec čtyřtaktního spalovacího motoru, anténu vysílače s nápisem „Rozhlasová universita“, rozevřenou knížku s obrázky Bohrova modelu atomu a výbuchem bomby, nápis Hody 1955 a malůvku tanečníků pod májů i karafy vína, výpis známek za I. čtvrtletí (dvě trojky a průměr 1,8) a velkými písmeny dvě jména: Miluška a Darina. Pod Darinou je „Prodaná nevěsta – nevztahuje se na horní jméno“.

Z opačného konce deníku je uveden nejen obvyklý stručný přehled témat dne od 1. 9. 1955 do 20. 11. 1955, ale i texty prvních šesti odpovědí na otázky rozhlasové univerzity „O hmotě a energii“, jíž jsem se účastnil. Taky je tam text 1. písemné práce této RU.

Na první školní den jsem se těšil. Na chvíli jdu do kostela a pak v houfu jdeme do Břeclavi. Ve třídě scházel jen Štefan Ševčík. Slavnostní zahájení roku je v dělnickém domě, kde má výborný projev ředitel Kroupa – dlouhý potlesk. Dalších 8 řečníků už jen paběrkovalo. V Břeclavi plno krátkých setkání a v Poštorné u kostela s Mirečkem, Jendou a Slávkem o jeho otcovství, ke kterému se nehlásí. Růženka si shání ženicha. Po obědě spím. K Frantinovi Mitričovi jsem si zanesl opravit kalhoty a lesem jedu do Břeclavi. Dovídám se, že Ivoš H. (spolužák) neudělal reparát z „elektriky“. K večeru přišel na besedu krátce stařeček. (Jak málo jsme byli na něho hodní.)

Další den jsme ve škole taky bez vyučování. Brzo odcházíme do menzy na oběd, bloumám městem, doma čtu LU – fysika, večer s přáteli v knihovně a na lavičkách u kostela. Sobota je ještě pracovní a ve škole taky lehce začínáme. Ruštinář komunikuje jen v ruštině. Volí jednoduché věty a docela se nám to líbí. Doma něco čtu a „dělám si poznámky proti mottu: SSSR – kolébka nukleární fysiky“. K večeru u kostela s Darinou vedu více než hodinu vážné řeči – dokud mne maminka (napodruhé) nepřivolala k obligátnímu koupání. Dovídám se, že asi 23 letá Věrka (výzkum nafty) má dítě s nějakým Rusem. Pojede do Ruska dostudovat a vdát se. Svůj vztah ke Slávkovi motivuje snahou „dostat ho na správnou cestu“. „Prý jsme ho nyní (konflikt s Růženkou) všichni opustili“. No, nebyl jsem si toho vědom ani tehdy. „Doma za to Darina trpí a nikdo ji nechápe.“ Často vsouvá do hovoru větu: „Vojna prověřuje lidi, a to nejen ty, kteří jsou na vojně.“ Má k Slávkovi sympatie a nechci věřit, že je to láska. Rozešli jsme se v pohodě s větou: „Ty jsi mi nerozuměl již dávno“, jako by mně vyčítala neopětovanou lásku.

V neděli spím do 9 hod, a hned mám práci. Z nějakého důvodu máme odkrytou studnu a mamince tam včera spadl džbán. Marně jsem se ho snažil vytáhnout. Před mší jdu s hrníčkem ještě ke známé paní pro smetanu. Bydlí sice "na kozině", ale drží si krávu. Po obědě spím, to si dnes rád připomínám, abych stávající stav nepokládal za stařeckou lenost. Na kole jedu do Lednice, kde jsou tradiční Mírové slavnosti. Vstupenku neplatím, protože do areálu mám přístup přes byt, resp. zahrádku spolužáka z průmyslovky – Pepíka Š. Potkávám se s Vilkou a jejími spolužačkami a v té společnosti setrvávám. Dokonce jedu s nimi vlakem do Břeclavi - kolo jsem podal jako spoluzavazadlo.

V pondělí (ale i v dalších dnech, s Mirečkem jako dva jediní ze třídy) jedu do školy jen v kraťasech a v košili. Celý den máme dílny. Nadcházející čtvrt rok to bude „elektro“. Kontrolujeme zapojení motorových zásuvek, demontujeme kalící pece atp. Večer poslouchám z rádia asi zahajovanou rozhlasovou univerzitu a hned si koncipuji odpověď na kontrolní otázku. Trvají setkání mládeže večer u kostela pod kaštany. Jednou přijel Zdeněk na strýcově Jawě 250 a taky mně ji půjčil. Jel jsem nevýše 60 km/hod. Možná signifikantní je věta ze 7. září: "Ze školy jdu s Jarkou S. Mimo jiné říkala, že jsem vybíravý na děvčata - ale já v tom vlastně jen neumím chodit - nechce se mi." Zapsány jsou i mé výkony v tělocviku: dálka: 4 m, 100 m: 14,6 sec. Zapsáno je, že jsem jednou musel zanést na nádraží před vyučováním nějaký lístek od nemocné maminky a na dějepis jsem přišel pozdě. Hned jsem byl tažen k tabuli - za 5. "Bylo to od Horáka, tak to nemrzí." Horák byl totiž přítel naší "opoziční frakce" ve třídě. V knihovně si půjčuji Pohledy do nebe - zajímá mne rudý posuv - (Hubert Sluka, jestli si dobře pamatuji) a Korsunského: Atomové jádro. Odebírám a čtu i Sdělovací techniku a Amatérské rádio.

K začátku září se ještě váže i koupání nad splavem. Potěšilo mne tam nejen povídání si s obdivovanou Lidkou Raclavskou (asi tou dobou ještě pionýrkou), ale i s Tondou Malinkovičem, myslím si, že tehdy již mistrem sportu. Vyprávěl o svých zkušenostech ze světa a o rozdílech v projevech svobody na východě a na západě. V Dánsku si prohlížel a fotil vojenské tryskáče a v Moskvě ho zahnali, když se chtěl vyfotit pod vrtulí dopravního letadla. Trvají i schůzky u kostela. S Lubošem, který patří k partě hledající ložiska nafty ohlasem na vyvolané výbuchy, si povídáme o jeho práci.

Jeden večer přijel za nemocnou maminkou její šéf. Přivezl dobré víno ročník 1953. Rád jsem se s pohárkem připojil.

Neděle patří Břeclavi. Korzujeme, potkáváme se se spolužáky i s vyhledávanými dívkami - Vilkou s Miladou, Miluškou atp. Do kina se spolužáky nejdu, když mám ty dívky, ale domů už s nimi jdu a dovídám se, že lístek s nimi měla koupený i Darina, ale do kina nešla, když se objevil Slávek. "Odešla s ním v neznámo."

Kupuji si „Využití atomové energie“od Čestmíra Šimáně, který je mně známý z univerzity v časopisu Věda a technika mládeži. Překvapením je mně pozitivní zmínka v časopisu Čs. rozhlas a televize o Dr. Vilému Santholzerovi - dokonce i s fotkou v důstojnické uniformě. Ještě nedávno byl nějakým novinářem nazván reakcionářem a opisovatelem zpráv ze západu. Já měl oblíbenu jeho knížku Uvolněné atomy – dodávám už jako dědek.

V polovině září odjíždí maminka na 3 týdny do Ružbach na rekreaci. Je z toho nervózní. V deníku je to tak nepatrná poznámka, že jsem ji při navazování přepisovaného textu ani nemohl najít. Maminku nepostrádám, k povídání si je mně bližší babička.

Celá škola odjíždí 15. září vlakem před osmou hodinou do Brna na Výstavu čs. strojírenství. Upoutal mne především elektronový mikroskop. Pobyl jsme s Pepíkem Š. na výstavišti o hladu 6 hodin. Teprve pak jsme si dali v hospodě oběd, prošli jsme se Brnem a od 18 hod. jsme již byli na Prodané nevěstě. Je uchován lístek z Janáčkova divadla (dnes Mahenova) sice až ze IV. počadí, ale za pouhých 5,80 Kč. Po divadle jsou někteří spolužáci do nočních podniků. Já se vracím vlakem před 23 hodinou – s panem školníkem.

I další den byl pro mne zajímavý. Spolužáci Radek L. a Ruda K. na jedné motorce a Milan B. se mnou na druhé motorce jsme jeli do Lednice za Pepíkem Š. „Jako piráti silnic jsme uháněli 80 km/hod. Radek na ČZ 150 C a Milan na JAWA ČZ125.“ Na zpáteční cestě řídím Milanovu motorku já. Byla to asi jedna z mála mých životních jízd mimo autoškolu. Ten den jsem taky sevřel mezi skleněné fotografické desky plynovou punčošku, v níž očekávám radioaktivní Thorium. Jak pokus dopadl, si nevzpomínám.

Stále držím nedělní mše. Po mši jedu tentokrát na kole do Lednice na fotbal, odpoledne jsem s Darinou. Odjíždí do Brna – vedeme řeči o Slávkovi. Do kina na Prstýnek jdu sám – nějak jsem se záměrně vyhnul mladší Jarce S. Z kina jdu s Blážou od naftařského výzkumu. Svěřuje se se svými zklamanými láskami. Zašli jsme spolu ještě na druhou polovinu jakési estrády – to už bez placení, neboť u kasy byli spolužáci Mireček a Zdeněk. S Blážou se bavím i další večer – všichni „naftaři“ jsou naši dobří přátelé. Stihám ale i rozhlasovou universitu. „Hovořil Ing. Čeleda. Poznal jsem ho i podle vět, které jsem znal z jeho dopisu, který mně nedávno poslal, i z knížky, kterou jsem si nedávno koupil.“

Za zmínku stojí poznámka, že během velké přestávky jsem si odskočil k zubaři plombovat zub. Stihl jsem se vrátit dříve, než kantor přišel do hodiny. Trvají odpolední výjezdy do Břeclavi. Navštěvuji spolužáky, potkávám se a bavím s Vilkou, atp. Taky jsem odněkud přivezl stařečkovi brambory. Přebral jsem je a dal do sklepa. Je doba brambor, neboť jeden den jedeme místo vyučování na valníku vystlaném slámou do JZD Hrušky. Bylo nás tam 34. Brigádu bereme docela poctivě a poctivý byl i obě v místní hospodě – i s pivem. I odpoledne ještě pracujeme, ale po 3 hodině jsme již nějak znaveni a dlouho čekáme na traktor k cestě domů. Někteří jdou pěšky, takže je následně cestou sbíráme. Ty poslední až u břeclavských kasáren. Večer ještě jdu do Grandu tančit. Milan B. za mne platí útratu. Děvčat je na parketu plno. Opět Bláža a mnohé další. (Dnes pod stáří se divím, že tančím i s Maruškou D. – až nadmíru slušnou mladší dívkou, kterou bych v Grandu nečekal.) S Vikou jsem sice taky tančil, ale nějak jsme se nepohodli. Domů šla s jinými hochy. Další den jsme se opět potkali a vedli jsme řeči o našem vztahu. Bylo to upřímné povídání o tom, že zůstaneme jen dobrými kamarády.

Do konce září se ještě v deníku zmiňuji o tom, jak k lítosti přátel i následně své vlastní lítosti, jsem vynechal maškarní ples sportovců – kde byla Darina. Vydováděla se – ani maminka ji v masce kočky nepoznala. Ani na večírku průmyslováků v ten den jsem nebyl – kde byla zase Vilka. Všechno se dovídám až další dny, když se s dívkami setkávám. A ne jen s těmi dvěma. Plno je jich v těch dnech vzpomenuto v deníku. Alena se mně dokonce svěřuje o svém vztahu k staršímu chlapci (M.B.), „když si jí spolužáci nevšímají“.

Ve škole jsem uspěl u učitele Horáka s referátem z politické ekonomie, se zájmem dělám do češtiny obsah z Písní otroka a z dílen jsem si odnesl vložku do válce leteckého motoru (průměr 150 mm) ve snaze udělat si z ní mlžnou komoru. K realizaci nedošlo – rtuť v tom hrála podstatnou roli.

Říjen začal divně. Měl být pohřeb Otty Ference, který tragicky zemřel na zemědělské brigádě. Nebyl to spolužák, ale osobně jsme se znali dobře. Taky neměl tátu a naše maminky se scházely (i s dětmi) již za války. Dokonce jsem měl nést rakev. Pohřeb měl být z domu, jak bylo tehdy zvykem. Pro obec to byla událost a lidu u domu bylo plno, ale místo rakve přijela po hodinovém čekání jen „Tatra 8“ „ s pánama ze statku apod.“ s tím, že rakev přijede později. Stalo se tak po další více než hodině. Pohřeb se ale již nekonal, neboť všichni se již rozešli. Vysvětlení bylo, že cestou byli v Budějovicích na rozkaz ministerstva zastaveni a byla nařízena další pitva. Příčina smrti je prý nejasná. Při dnešním pohledu je možné, že byla obava z nějaké manifestace, když kolem domu bylo tolik lidí. Pohřeb, už asi méně manifestační a bez svazáků a delegaci se konal druhý den. Se Zdeňkem jsme se pohřbu zúčastnili.

Tou dobou je vzpomínaný veselý film Jenevive, dělám nějaké výpočty pro odpovědi na otázky Lidové univerzity, čtu Uvolněné atomy (asi Vilém Santhozer), Pravidelně si kupuji Obranu lidu, trvají nedělní společenské aktivity v Grandu, učím se a jsem dokonce chválen v tělocviku za nějaká „salta“, doma „obírám turkyň“, uskladňuji ve sklepě brambory, po večerech se scházíme u kostela. Po večerech taky hodně čtu.

7. října se nečekaně vrátila maminka z rekreace. Přivezla mně čokoládu; nijak se o důvody návratu nezajímám – jdu si číst. Do pokojíku, kde u babičky bydlím, instaluji malá kamínka a vracím rádio mamince do kuchyně. Vzpomínaná jsou břeclavská děvčata (Miluška S.) a taky povídání s Darinou o jejím profesorovi lékařské fysiky – Španělákovi „Taguegnovi“ odjíždějícímu do Mexika. Nějakou dobu pobýval v ČSR po vypovězení z SSSR za nedokázanou špionáž. Filmy: Písnička za groš a povinně se školou Posel úsvitu. Řetězcem dospělců jsem se dověděl, že se Charvačanky chystají na Slávka, aby mu o hodech zlomili „pérko na guláči“ jako symbol otcovství očekávaného Růženčina dítěte.

Chystají se hody. Klepu koberce, louskám ořechy, dlouho jsem se zdržel v Břeclavi, kde jsem měl sehnat máslo, zametám dvůr, chystám vodu na koupání (ohřev v prádelním kotli). Film Tanková brigáda. Darina se před týdnem v Brně u svých příbuzných (bydlí v rodině, z níž vzešel min. Julínek, s jehož tatínkem jsem býval prázdninový kamarád) pořezala na ruce tak, že musela být ošetřena v nemocnici. Z popisu událostí v čase, jsem si potvrdil, že minulou neděli odjela do Brna až pozdě večer a ne odpoledne, což bylo patrné i z popsaných Slávkových klamavých manévrů v tu neděli.

Hodová neděle byla pestrá. Ještě před mší se scházíme na Rovnici u kolotočů. Slávek, Zdeněk, Jena Kuriál i Zobač, byli v krojích. Po slavné mši skáčou kluci hošije – Slávek z těch našich asi nejlépe. Pod májů jsem netančil, ale až večer při dechovce na sále. Přišla i Darina s tetou Božkou – taky se známe a ona dobře tančí – je to Slovenka z Martina. U stolu jsme i se spoustou dalších děvčat. Věnuji se Darině, ale převážně Božce. Božka měla hlídat Darinu, aby se nestýkala se Slávkem. Marně. Po mužáckém sólu odešli a po půl hodině se Darina vrátila uplakaná. Brzy nato odešla i s Božkou domů – kousek jsem je doprovodil. Božka doma žalovat nebude. Když byla půlnoční pauza, odcházím s Jarkou Š. a její tvrdonickou kamarádkou – taky Božkou - do Keramiky na taneční hudbu (Jitřenka?). Asi tu nebylo místo u stolů, tak jsme se zase vrátili na dechovku. Už jsem se věnoval i naším děvčatům. Domů jdu s Jarkou a tou milou Božkou, a jsem smutný, že už v půl třetí přestali hrát.

Hodové pondělí nezačalo dobře, protože mne maminka zahnala do školy. Měli jsme dílny – to chodím oblečen do tepláků. Takto vybaven jsem s učitelem odjel do Brna pro nějaký motor, naštěstí jsme ho nesehnali. Podobné služby vykonávám častěji, neboť mám na vlak slevu – maminka pracuje na dráze. Vlak do Břeclavi měl 90 minut zpoždění, tak už jsem vzdal odpolední zábavu u muziky. Na nádraží se potkávám se Zdeňkem. Na motorce jsme odjeli pozvat Milušku na hody. Její maminka to nedovolila. Jeli jsme se projet a část cesty jsem taky motorku řídil. Zdeněk je dobrý kamarád už dob války, leccos jsem po něm „podědil“.

Tančit jsme byli na Jitřence. Jenda a Slávek byli na dechovce. Dobře jsem se bavil nejen s Miluškou, která přece jen přišla, ale i s Fančou G. a dalšími děvčaty. I Božka od Dariny zde byla, ale tu serval, stejně jako loni, Borek L. Časem přišel i Jenda K. a chtěl si odvést Fandu, což se mu nepovedlo – odešel sám. Ale i my jsme brzy odešli, abychom hody zakončili na dechovce. Stále tančím s Fandou – dnes se té příhodě divím, byť to byla milá dívka a jen malounko mladší než já. Z muziky jsme šli ještě na chvíli ke kostelu dopovídat si o hodech.

I úterý bylo ještě hodové. Po vyučování doma dospávám, ale po 7. hod už jdu zase do hospody. Obsadili jsme 3 stoly. Opět je zmínka o té Fandě, s níž častěji tančím, a opět Jenda projevuje o ni zájem. I Božka je zde, ale již zcela v Borisově režii. (Ve středu ještě byli spolu v Grandu.) „Babské závěrečné hodové povyražení“ hodnotím jako slabší než to loňské. Hody skončily hodinu a půl po půlnoci.

Ani další dny nebyly tak docela všední. Soused Tomáš přinesl zářijový leták Svobodné Evropy, což mne zdrželo v přípravě přednášky, kterou jsem měl ve čtvrtek na hodině češtiny. „Trvala 32 minut. Byla na téma využití atomové energie. Objektivně jsem zhodnotil vše, co udělaly pro vývoj obě strany i II. světová válka. Byl jsem spokojen se sebou a mé vystoupení se líbilo pí. prof. Navrátilové i klukům.“ Knížky si půjčuji i v břeclavské knihovně.

Už se zase připravují hodky, takže poklízím dům, dvůr, sekám dřevo, připravuji koupání, tj. asi 6 kýblů vody ze studny do prádelny a oheň pod kotlem. Ještě se jdu podívat i ke kolotočům a z rádia poslouchám hru Lišák Pedro a pochvaluji si písničku „Plují lodi do Triany“. V neděli po mši jsem zašel za spolužákem Mirečkem – tam občas zajdu na kus řeči nejen já. Odpoledne jsou kluci na fotbale, takže jen s Kudlou a Darinou sledujeme tančící pod májů a loučíme se s kluky, kteří jdou na vojnu. Večer opět tanečky při Jitřence – Slávek s námi není. Cestou domů po 1 hodině po půlnoci se stavujeme ještě na dechovce, ale je tam narváno, tak se rozcházíme.

Potěšilo mne, že již potřetí jsem byl uveden mezi nejlepšími odpověďmi v LU – Tajemství hmoty (to asi vycházelo ve „Věda a technika mládeži“). Večer s Mirečkem děláme společně úlohu z češtiny – nějak jsme nepochopili zadání. Taky je výrazně zapsáno, že „ Od 1.1.1956 prý budou Jáchymovské doly majetkem republiky Československé.“ „ K večeru jsem šel na schůzi ČSM, ačkoliv nejsem ve svazu – vystoupil jsem, ale v Poštorné to nevědí, takže jsem byl zvolen i do výboru – dokonce jsem „politickým referentem“. Je to ale spíše příležitost k setkávání, takže z toho nedělám vědu. Večer jsme krátce v hospodě. Jenda se Slávkem hrají kulečník.

Při korzování městem probíráme s Miluškou S. Slávkovu kauzu. Jsou spolužáci, takže se dovídám, že na společném divadle v Brně nebyl, ergo, byl s Darinou. „Tuto neděli prý pojede do Brna bruslit, to se shoduje s Darininou informací, že tuto neděli domů nepřijede, protože se bude učit v Brně. No, ať se má dobře, jen ať nelže, na všechno se přijde.“ Osudy Dariny jsou nepochybně trvale ve středu mého zájmu, ale dnes je zmínka i o Mařence, která se vrátila z Třebové. Sdělila mně, že Greta (moje dnešní manželka) je pohodlná a nechce se jí ani na gymnázku. Chce se brzo vdát.“ Ten den jsem odvezl z nádraží za kolem dvoukolák s dřevem, ale vozik jsem musel ještě vrátit do závodní kuchyně, ale ono hodně pršelo, takže domů jsem se vrátil promočený „a suché jsem neměl ani trenýrky ani kravatu“. Večer jsme si popovídali v knihovně se Slávkem, Zdeňkem a Mirečkem. Tam jsme pochytávali mnohá moudra o knihách a poštorenských autorech od knihovníka Daňka. Nebyl na holky, ale to jsme tehdy ještě nepoznali. Stařeček se vrátil domů po úspěšné operaci prostaty.

Poslední říjnová sobota nebyla pracovní – jsou Dušičky. Nejdu do školy, ale na brigádu poštorenských svazáků osekávat listy z řepy. Byla tam dobrá parta a po 11. hod. jsme již jeli domů. Ani maminka není v práci – pere, takže občas musím pomoct s vodou. Na návštěvu přijala, teta strýc i Danka z Veselí. Jel jsem jim naproti na nádraží, neboť přivezli nějaké kytky. Zapsáno je, že vypracovávám odpovědi na kontrolní otázky Rozhlasové univerzity. V neděli jedu koupit Dance nějaké dobrůtky, po mši jdeme se Zdeňkem a spolužačkami z měšťanky na hřbitov. Odpoledne jdeme v partě do kina na nějaký pitomý rumunský film o nějakém statkářovi. Následně – od 8 hod. - jsme šli ještě na film „Z mého života“ – Bedřich Smetana.

Po ránu přišel k bábě lékař – v noci měla astmatický záchvat. Dovezl jsem jí léky a stavil jsem se i u zubaře. Do školy jsem přišel na 10 hod. Ani si toho žádný kantor nevšiml. Kantoři asi taky drží Dušičky nebo Vše svaté. S Milanem B. jsem zašel na MNV, aby si konečně přihlásil pobyt v Břeclavi. Veselané ještě jsou u nás. Večer jsme s Mirečkem vezli na nádraží škopek tak, že jsme si ho vzali mezi sebe při jízdě na kolech. Jedna ruka byla na řídítkách a druhou jsme drželi škopek. Zvládli jsme to i přes město bez pokuty.

Listopad ve škole začal cestou vlakem do Brna vyřídit nějakou objednávku do Technomatu. Na nádraží se potkávám s „naftařkou“ Emilkou. Dříve jsme se spolu nebavili, ale dnes jsme si popovídali celou cestu do Brna o všech, které jsem znal z té skupiny výzkumníků, kteří sondovali naftová ložiska u hranic. Ona je sotva dvacetiletá a docela milá. Chystá se na 3 roky na brigádu do Číny. Zpáteční vlak byl zase zpožděný. Je zima, tak jsem jen na nádraží, kde jsem se potkal s kamarádem už z raného mládí - Jožkou Bartošem, který v Brně studuje.

Je chladná a mrholivá doba. Přivezli nám uhlí (20q), tak s jeho uskladněním mám trochu práce. Večer poslouchám rozhlasovou univerzitu. „Je to pro ty, co nemají o atomech ani ponětí.“ V sobotu jsem viděl v Břeclavi „slováckou svatbu“. v osmi pryčkách jeli krojovaní chlapci a děvčata a za nimi jel autobus s dalšími svatebčany. Občas je taky mojí nedělní povinností přinést od pí. Barákové (bydlí na „kozině“ ale má krávu) hrneček smetany na omáčku. Zdeněk si přišel vypůjčit svazáckou košili, ale tu já taky nemám, tak, jsem šel s ním k Darině. Tam jsme ji získali. Taky ještě stále chodím na mši sv., po mši je obvyklé setkání s přáteli u kostela a k neděli patří i kino. Tentokrát jdu do kina s Alenou a Miluškou. Ještě ten večer se brouzdáme po ulicích a bavíme se o ideálech, jako kdysi s Darinou. Tipujeme si Slávkův osud. Zrovna jsme ho potkali s Jendou. Vraceli se z fotbalu v růžové náladě. Darinu doprovází maminka až k vlaku, aby měla jistotu, že odjíždí a nesetrvává se Slávkem.

Po vyučování 7. listopadu měla běžet městem nějaká štafeta, tak se brouzdá plno lidí městem. Já chodím se Slávkem a „Golémem“. „Slávek si stěžoval na život a na učení. Nemůže se rozhodnout kam jít studovat, a jestli vůbec studovat. Poprvé jsem ho slyšel, že řekl, že je ještě mladý, a že je to na jejich roky ještě brzo se rozhodnout, jaký si zvolit životní cíl. “ „Večer na výborové schůzi ČSM se dohodlo, že všichni musíme mít Fučíkův odznak. Čert je vem.“ Později jsem ještě na schůzi SČSP, po níž trávím ještě čas povídáním se Zdeňkem, Slávkem a Mirečkem. Další den pořádají „naftaři“ taneční zábavu na rozloučenou. Hrála Jitřenka, tančil jsem každý kousek s někým jiným, jen s jarkou Š. jsem tančil 2x. Skončili jsme v 1 hodinu.

Častěji je vzpomínáno učení a čas, který mně zabírají odpovědi na obě „university“. Taky stařečka jsem po delší době navštívil. Dnes už vím, že si zasloužil větší pozornost – jó výchova je špatná, když je pěstován vztah jen na polovinu rodu. Druhý den, na Martina, jsem však gratulovat přišel – k nám jsme stařečka měli pozvat! Ve městě se potkávám s Miluškou S. a Olinou K. – obě gymnazistky, spolužačky mých spolužáků z měšťanky. Dobře se mně s nimi povídá, Milušku doprovázím domů, co Olina vlakem odjela. Večer v knihovně (Boris, Mireček, Zdeněk, Jarka a Alena) nám asi bylo dobře, neboť jsem vynechal i večerní rozhlasovou universitu. V neděli polský film Nebezpečná hra – jen se Zdeňkem.

Zápis z pondělí 14. listopadu je plný informací. Kolem 11. hodiny odcházíme ze školy na okraj Břeclavi, kde každá třída má úsek k nesení štafety do Ruska. „Je kolem toho slávy. Průvod motocyklů a automobilů, křičeli na nás z aut - Nazdar – ale z naší strany nebylo slyšet nic.“ Po dlouhé době se od Jarky Hochmannové dovídám, že jezdí do Brna na školení pořádané krajským velitelstvím „kolektivek“ OK2 KBR (nebo KRB?). Ta naše je OK2 KBH. Obešel jsem taky spolužáky bydlící na privátech, což nebylodosud časté. U Kolaříka zkouším klíčování. Zvládám 75 znaků za min. – už jsem dlouho necvičil.

Doma došlo večer k drobnému, ale příznačnému konfliktu, když jsem sondoval, jaký maminka a bába očekávají průměr na mém vysvědčení. Chtěli 1,7 a já tušil horší než 2, což jsem jim řekl. Byl jsem kárán. Maminka chce mít úspěšného syna, ale je zde i strach, abych nechtěl dál studovat na VŠ, protože to už by bylo nad maminčiny možnosti. Maminka by si zasloužila, aby v rodině byly dvě výplaty, ale tu druhou by měla očekávat spíše od manžela, což její svobodomyslnosti až tak nevyhovovalo. Syn není partnerem matce. Ještě v tomto věku jsem si o tátu stál, už proto, aby maminka nebyla tak výrazně upnuta jen na mne. Nakonec dopadlo čtvrtletí dobře. S Petem se dělíme o 3. místo ve třídě za Karlem M. a Jardou S. Průměr známek mám 1,87.

Potěšil mne dopis z rozhlasu, kde mně Ing. Řehoř odpovídal na dotaz k nepravidelnému obsazování elektronových sfér u prvků. I s kompozicí z češtiny za 2 jsem byl spokojen, což obojí vyvažovalo dusna, která přinášela maminka z práce. Chodí pozdě a je poslední dobou nějaká nervózní. Ten manžel jí asi schází – je jí 40 let. Navštěvuji častěji spolužáky bydlící na privátech. Milan, Radek a Ruda mají vyvedený černý odběr, takže místnost mají příjemně vytopenou elektřinou. Se školou jdeme na film Zoja.

V sobotu odpoledne pro mne přijel autem Radek. Už měl naloženého Rudu a svoji sestru. Jen jsme se projížděli městem, až jsme skončili na galerii hotelu Grand, kde jsme si poslechli obecné referáty k rodičovskému sdružení. Domů přišla maminka spokojená. Profesoři se na mne nestěžují, „jen Horák namítal, že nás oba zavřou, budu-li mluvit tak, jak dosud. Jen žádný strach, říkám jen to, na co jde vyčíst z novin. “

Teta Jarka si odvezla babičku do Dobrého pole. Mají zabijačku. V neděli si kupuji (pravidelně) v Břeclavi na nádraží Obranu lidu. Potkávám Darinu, řekla mně, že se Slávkem udržuje nyní jen písemný styk. K neděli patří nejen dopolední mše, ale i odpolední korzo v Břeclavi. Dnes je vzpomínaná při korzu Vilka – šla do kina. Taky Milušku S. jsme potkali a přemluvil jsem ji, aby šla s námi do Grandu tančit. Nepobyli jsme dlouho, v 10 hod. jsem ji doprovodil domů. Povídali jsme si o zamilovaných lidech.

Tady 20. listopadu 1955 končí deník č. 23. Z jeho opačné strany jsou však další texty. Jednak obvyklá jednořádková hesla ke každému dni a jednak texty odpovědí na Rozhlasovou univerzitu. První jsem odeslal 7. 9.1855. (Proč je popel lehčí než spálené dřevo a okuje těžší než železo.) Druhou lekci jsem neposlouchal a otázku jsem nezískal. Třetí odpověď z 29.9.1955 se týkala výčtu polí, jímž jsme vystaveni. Čtvrtá otázka (19.10.1955) se týkala obsazování elektronů na jednotlivých sférách atomu. Následuje písemná práce (30.10.1955) s odpověďmi na 4 otázky. Pátá lekce (6.11.1955) se týkala uranu 235 a uranu 238 z hlediska struktury jádra. Konečně v šesté (20.11.1955) popisuji, k jakým transformacím dojde v thoriu 90 po pohlcení neutronu, než vznikne uran 233.

Deník č.24 má na úvodní stránce nadepsáno: Čas – nejlepší soudce. Taky další informace jsou podstatné: 25. XI. 1955 ráno Růženka má syna, Vilka, Miluška, Stalingradci, Koledy, Vánoce, Rozhlasová universita „O atomu a atomové energii.“ Z obrázků je zde větvička vánočního stromku se svíčkou a zvonkem, břevno, na jehož koncích jsou položeny roky 1955 a 1956, je podepřené uprostřed houslovým klíčem nad pohárkem s notou, a taky je zde naznačený graf rozložení isotopů v souřadnicích atomového a hmotného čísla.

Od prvního dne je již zmínka o dopisu do časopisu Věda a technika mládeži a o odeslání odpovědi na kontrolní otázku rozhlasové university. Zmiňována je četba knížek Nové zákony přírodovědy a Matematické besedy. Taky si pochvaluji provedená experiment s „otiskem“ plynové punčoška s thoriem na Mirečkem vyvolané fotografické desce, kterou mně přinesl. Z praktických činností je mojí starostí zatopit ve sporáku dříve, než dojde maminka z práce. Stojí za připomenutí: „ … jel jsem se projet po městě. Viděl jsem taky v jedné frontě na maso stát Božku (To děvče z Tvrdonic, které zde bylo na hodech.)“ v jiných souvislostech jsou vzpomínány: Miluška S., Jarka S., Anička R.. Alena V. a taky Darina. Vilka je však nejzajímavější – tu doprovázím k domu.

Jednu sobotu večer hořelo v Malé Poštorné. Zjistil jsem to u zbrojnice, kde hasiči nalévali vodu do chladiče auta. Po čase se auto rozjelo, tak jsem šel (zkratkou) domů, ale na křižovatce hasiči opět stáli a dolévali vodu do chladiče. Nakonec auto roztlačili a odjeli. Byli jsme u toho s Jendou K.

Koncem listopadu porodila Růženka syna – 3 kg. V té souvislosti v sobotu vykázal češtinář Kala Slávka rozzlobeně ze třídy a následně ze školy (asi jen na tu sobotu). Bavím se o tom i se stále nemocným Zdeňkem, kam chodí i Slávek – jeho spolužák z gymnázia. Důvěrněji však Slávek vede řeči jen s Jendou, taky jen s ním byl zpívat „svícu“ Evičce Košťálové, atp.

V tom listopadu je zmínka o pohodě ve škole i o spolužácích z průmyslovky. Někteří jsou taky nemocní, ti co bydlí na privátech, mají elektrické topení na „černý“ odvod proudu před hodinami. Poslední listopadový den odjíždí celá škola vlakem do Brna. Naše třída jela do Slatiny, kde se vyrábí kotle pro ústřední topení do 8 at. Popisuji slévárnu i montáž – moc mne to neupoutalo. Počasí je mizerné, jdu kamsi na oběd, kupuji si knížku, jdu do kina Čas a večer jsme v divadle na představení „Stalingradci“. Provedení hry se mně líbilo, ale za přehnanou jsem měl hranou obětavost vojáků naplňujících heslo „nás mnogo“. Opět večeře v restauraci a nočním vlakem domů. Byla to hlučná cesta – až mne bolelo v krku. Naši kluci mají navíc módu kouřit fajfku.

V prosinci mne láká Vilka na nějaký ples do Brna, cestou ze svazácké schůze mne Fanda a Mila svedly na cestu do Břeclavi, aby se vypovídaly o svých vztazích k mým kamarádům. Zajímalo mne až povídání o tom jak byla Mila s děvčaty zanést Růžence „do kúta“. Dověděl jsem se, že Slávek o těhotenství věděl od 4. dubna a slíbil jí, že si ji po maturitě vezme. Fanda zase povídala, že Slávek jezdí za Darinou do Brna. Asi to ví od Jendy, který s Fandou chodí. Ten večer jsem měl v pokojíčku na stole leták Svobodné Evropy – asi od Tomáše.

Radost jsem měl z toho, že v rozhlasové univerzitě jsem byl zmíněn – asi to bylo tehdy, když jsem oponoval chvále o 1. jaderné elektrárně, že 5MW není žádná průmyslová, ale jen experimentální elektrárna, jako ty dvě předchozí americké, byť menšího výkonu. Ten den jsme šli s maminkou k Francce spát „štózoky“ (slamníky do postelí). V neděli po kině s partou, jsem dlouho sám s Miluškou S. Stěžuje si, že se žádným klukem dlouho nevydrží.

Na Mikuláše asi bylo teplo. V partě u kostela vedeme řeči o láskách apod. Je zmiňována nějaká taneční zábava, kde Styl hraje v sérii 6 kousků, takže nemůžu vystřídat v tanci dost děvčat. Bylo jich tam dost, ale nakonec do internátu doprovázím Edu Gajdovou – spolužačkou Jarky S. To je asi o ní první zmínka. Seznámili jsme se kdysi v Brně v divadle, kam naše školy společně často jezdily.

Za zmínku stojí přednáška ing. Lence z Brna o jaderné energii. Řeč přišla i na Nautilus, který má články se zirkonem, který my neumíme ani vyrobit. Sdělil, že Královopolská vyrábí výměníky pro ruské jadrné elektrárny. Radost mně udělalo, když popřel existenci atomového automobilu, což já popíral na přednášce jakéhosi agitátora v Grandu, již před rokem.

V neděli si jezdím na nádraží do kiosku pro nějaký časopis – možná Obranu lidu, a taky stále ještě chodím na mši do kostela. Tato neděle 11. prosince byla významná tím, že po mši byl křtěn Růženčin Víťa. Holky se do kostela vracely, já šel domů. Odpoledne na filmu Rozbouřené moře o anglických námořnících. Nedělní korza městem v partě jsou rovněž obvyklá. Ve všední dny projíždíme a dívky hledáme projížďkou na kole. Kromě rozhlasové univerzity se bavím i četbou Temna. „Je to hezké, ale je toho mnoho.“

Opět přednáška o vojenské aplikaci atomové energie a opět si pochvaluji, když jsem ujištěn – co dávno vím, že kritická hmota vznikne v bombě spojením jen dvou částí – více by se jich v potřebném krátkém okamžiku nestihlo spojit. Taky kritické množství odhadoval spíše na 10 kg, než na 1 kg, což všechno byly údaje, které jsem já jinde na přednášce taky prosazoval. Tou dobou jsem si koupi dvě knížky o atomové energii a o lékařských aspektech záření. Vše mne zajímá.

Jsem v polovině prosince. Bába se vrátila od strýce z Dobrého pole, stařeček se přišel rozloučit před odjezdem do Bratislavy. Běžnou denní rutinou je starost o oheň, pomoc při praní prádla – nošení vody ze studny, setkávání s přáteli v Poštorné u kostela či v knihovně nebo i na svazácké schůzi. Zajímám se i o dívky břeclavské, jednak z gymlu - Miluška, ale i o ty ze sociálky - Eda a z hospodářské školy – Vilka.

Zúčastňuji se jako divák pátečních příprav „našich svazáků“ na jakýsi večírek. Dokonce jsme si při harmonice i zatančili. V pondělí mám poznamenáno, že na svazácké schůzi onen večírek pozitivně hodnocen, „byť se na něm prodělalo 16 Kčs.“ Tu neděli jsem měl asi jiné zájmy, o večírku není v deníku zmínka. Dnes mne překvapuje, že s Miluškou a Alenou jsem byl v restauraci na kávě, než jsme šli do kina na Fanfán Tulipán. „Seděl jsem vedle Milušky, a musel jsem konstatovat, že je taky jenom člověk …. vždyť jsme jenom mladí lidé.“ Ta Miluška je touto dobou vzpomínaná nejčastěji, byť ne výhradně.

Škola – včetně dílen tentokrát dřevařských, radistická cvičení, studium „atomů“ z knížek i z lekcí lidových universit, pomoc v knihovně, schůzky s přáteli i u mne v pokojíku i schůze svazáků, to je asi moje náplň, opomenu-li v této předvánoční době častější a intensivnější pomoc s uklízením doma i u báby. Stromek jsme s maminkou strojili již 22. prosince večer. Druhý sen (pátek) jsou již prázdniny, ale vstávám brzy, neboť časně je mše za dědu Žůrka. Po návratu domů však zaléhám a spím do oběda. Odpoledne mám však dost práce. Vyvážím smetí (popel), sekám dřevo do zásoby, ale večer jsme se sešli u Mirečka, kde byl taky Slávek a Jenda, a zkoušeli jsme si u klavíru nějaké koledy.

Na Štědrý den držím půst. Je oběd: jogurt a dva rohlíky. Přitom sekám dřevo, ohřívám pod kotlem vodu na koupání, klepu koberce a provádím i další úklid baráku. Vše jsem zvládl za dopoledne. Odpoledne jsem se jen okoupal, něco přečetl z Nového zákona a po večeři se u stromečku potěšil z dárků (kravata, knížka, papuče a 130 Kčs), a už běžím k Mirečkovi, kde se nás sešlo 12 kluků i děvčat. Zopakovali jsme si koledy, popili trochu vína a šli koledovat k našim přátelům. Všude jsme něco polili a nebylo to jen víno (Curacao bylo tehdy asi módní pití), jinde jsme snědli komusi kompot. I u nás jsme byli v mém malém pokojíku, kde jsme museli vysadit dveře, abychom na sebe všichni viděli. U Slávka jsme byli pochváleni, že už zpíváme i další koledu - „Radostnou novinu“, a ne jen tu loňskou a předloňskou „Co to znamená“. Táhneme na konec dědiny a už cestou zpíváme slovácké písničky, na což doplatil Jenda, když jsme přišli koledovat k nim. Pili jsme tam sice hojně, ale Jenda už s námi pokračovat nesměl. I Slávek na zdravém vzduchu už taky měl sklon ke smutku, takže se o něho stará Mireček, ale pokračujeme k Jarovi. Tam je překvapení. Ještě před chvílí byl s námi a nyní už je doma v posteli. Zazpívali jsme mu, popili a jdeme k p. učitelovi Čechovi do Charvatské N.Vsi. Naštěstí nebyl doma. Jistě by se nás polekal. Tady ovšem bydlí i Růženka a to Slávka motivovalo k aktivitám, které pacifikoval náš starší přítel ze Škarbáckého táboření a pozdější manžel spolužačky Jarky – taky „Charvačan“.

Ke kostelu jsme se vrátili před půlnocí, ale na mši jsem už nešel. Cítil jsem se sice dobře (asi jsem moc nepil), což jsem demonstroval přednášením kousků z Máje i z jiných básní a dokonce i cituji část Kristova rodokmenu. (To mne překvapuje i dnes při čtení deníku.) S Kudlou jsme se starali o M.M., která stále sedala na kameny a usínala. Vzali jsme ji za ruce a běhali s ní kolem kostela, aby se nenachladila. Slávka odvedli domů Zdeněk a Jarka Š.

Bylo to povedené koledování. Postupně nás bylo asi 20 zpěváčků, z toho děvčat bylo 8. Cestou (po návštěvě u Jendy) odpadli dva kluci a dvě dívky. Nebyli jsme jedinými koledníky. Potkávali jsme i další podobné skupinky. Potěšil jsem se vzpomínkou při čtením deníku, kde jsou uvedena jména koledníků i místa koledování, ba i stav mnohých během té noční pijatiky. Byli jsme mladí a nebývalo to časté, ale když se akce povedla jako tato, byl to opravdu zážitek.

V neděli jdu na mši, potkávám se s včerejšími koledníky, po obědě dospávám včerejší noc, s partou jdeme do kina na polský slabší film Atlantické povídky, potkali jsme se s pár děvčaty, ale brzy jsem šel domů. Na Štěpána mně maminka přinesla k posteli uzlík, že bych mohl jít sloužit jinam. No odešel jsem jen do kostela. Byla ofěra za poštorenskou mládež a „po mši za námi přišel stárek Matoušek s žádostí o podporu, takže dnes mne ten kostel stál 12 Kčs, což je více než utratím při zábavě v Grandu. Nevhodným způsobem si říkali o peníze od lidí, kteří nikdy do kostela nechodili, i další šohajé, což hodnotím jako „sedlácké“ způsoby – už taky proto, že v zápětí s penězi odcházeli do hospody.

Doma jsem sám. Bába a maminka odjely do Veselí. Ohřívám si oběd, dopisuji deník, poslouchám hudbu z rádia a ve 3 hod. jdu na štěpánskou zábavu, kterou pořádají svazáci. Mám službu u pokladny s Jarkou S., ale hned vedle je stůl s přáteli, s nimiž jsme v kontaktu. Vzpomínáme, jak kdo dopadl při tom koledování. Mně připomínají, že jsem pořád chtěl od děvčat pusu. Tančil jsem jen s Fandou. Před 6 hod si smyslela Olga P. že bychom měli jít k nim sloužit. Odešlo nás sedm. Doma byla i starší Olžina sestra s manželem – tu jsme taky znali, z rádia zněly písničky z Vídně jíst a pít bylo hojně, ale pobyli jsme tak hodinku. Pak jsme se sebrali a šli do Grandu. Bylo narváno, ale jako znalci prostředí jsme našli dosud neosvětlenou místnost na galerii, tak byla naše. Bavili jsme se dobře. Sláva sice nepil, Já postrádal Milušku a Vilku, ale tančit bylo s kým. Přesto jsem odběhl na zvědy na zábavu do Koruny. Doběhla mne Olga – jen v halence, tak jsem ji vzal pod kabát. Zde bylo místa dost, ale zatančili jsme si jen dva kousky a vrátili jsme se do Grandu, kde jsme vydrželi do znělky.

Už podruhé zaznamenávám výtku, že si nevšímám děvčat – tentokrát od tehdy velice hezké Bobiny. Dnes, coby profesorka v Brně, vypadá úplně jinak. Jsou prázdniny, musím si ohřívat obědy, které mně maminka připravuje den předem. Píšu dopis tetě do Bratislavy s poděkováním za Ježíška, čtu si „Mírové využití atomové energie“, Taky odebírám a čtu časopis Energetika, což souvisí se studiem na VPŠ. Na milimetrový formát A1 si překresluji mapu isotopů prvků. „Byla to nimravá práce dlouho do noci.“ I s Vilkou, jdoucí do Poštorné ke kamarádce, se bavím o „hodných lidech“ a o tom, jak to chodí se zamilovanými. Často se u mne v pokojíčku na kus řeči staví Zdeněk i Mireček - spolužáci z měšťanky. Zdeněk je gymnazista a s Mirečkem sedím již 2 roky ve stejné lavici na průmyslovce. Dnes se bavíme o tom jak kousek od našeho domu srazilo auto cyklistu.

Konečně je tu Silvestr. Je zrovna sobota. Vstávám až před 11 hod. Včera jsem do 2 hod. kreslil ten diagram isotopů. „Už zbývá jen vše překontrolovat a doplnit asi 5 posledních transuranů. Na všech stanicích hrají dobrou taneční hudbu, na Vídni dokonce takovou, kterou pamatuje z mládí moje maminka.“ Nahlédl jsem ještě do deníků a zjistil jsem, že tento rok jsem začínal tanečkem s Růženkou. Po 19 hod. odcházíme se Zdeňkem do Břeclavi. V Koruně hraje hudba ČSD z Brna, Někteří naši kluci jsou na soukromém večírku sportovců v Todoze.

I tak se bavíme dobře. Děvčat je tu dost. Netušil jsem, když jsem si šel zatančit dlouho před půlnocí pro Jarku Š., že se série protáhne až do půlnoci. Takže s Jarkou jsem rok ukončil. (Jarka je o den mladší než já.) Novoroční gratulace probíhají zaujatě bez líbání. Jdu i za Miluškou, která zde má nejen maminku, ale i nějakého chlapce z Lanžhota. „Všechno Ti vysvětlí později“, řekla. Tu moji zaujatost proti líbání přerušila Eva (nevím která – ale asi V. neboť později je vzpomínán její velký nabízený výstřih), která nedbala na mé výhrady a prostě mne políbila. V dalších chvílích jsem pak dohnal veškeré resty, včetně polibku od Fandy, který jsem na ní loudil při vánočním koledování.

První taneční kousek po půlnoci mně nevyšel s Miluškou, neboť ze zábavy odešla. Tančím tedy s Maryškou T. „ Jsem zvědavý, co se jí do roka stane, když Růženka, se kterou jsem vstoupil tancem do roku 1955, porodila syna.“ Překvapením byla účast na zábavě Lídy Šolkové – loňské maturantky, o pár let starší hezké Šaryšanky. Taky si s orchestrem zazpívala. Po skončení zábavy se krátce stavuji v restauraci, kde hrají cikáni a své tanečky tam předvádí tlustá bezzubá cca 80-letá cikánka. Moc se mně to líbilo. Odcházíme v partě, ale ještě jsme zašli do Grandu pro Kudlu, a pak v Poštorné jsme ještě krátce pohovořili a rozešli se. Doma jsem vypil trochu vína a po 4. hod. jsem spokojeně zalehl ke spánku. Ten den jsem utratil jen 6 Kčs za vstupné na zábavu.

Rok 1956 začal nedělí. I přání jsem si vepsal do toho dne. Naplnilo se i v části mého „proroctví“, jak čas nám bude soudcem. Jistě si na to Darina vzpomněla mnohokrát zvláště v časech pozdějších.

Maminka mne budila v půl jedenácté, když odcházela do kostela, abych nezapomněl topit pod kotlem, aby byla voda na koupání, až se vrátí. Nebyl jsem dobrý topič, takže rok nezačal dobrými rodinnými vztahy. Přes poledne poslouchám novoroční projev prezidenta Zápotockého, na kus řeči přišel i Zdeněk a Bartola. Ten se včera vrátil domů stejně jako Jenda K. až v půl sedmé ráno – takže vlastně až dnes. Odpoledne jdu do kina na Strakonického dudáka, potkávám se a novoročně si přejeme s Evkou a Joškou Alanem, s Darinou, kterou maminka doprovázela na nádraží, taky s Miladou a Vilkou – tu jsem nakonec večer doprovázel domů. Mudrovali jsme o lásce a jejích formách. Na estrádu u Fracara jsem jen nahlédl a šel domů poslouchat Prodanou nevěstu. I v pondělí jsem se probudil až v jedenáct. Připravil jsem si nejen oběd, ale i odpověď do rozhlasové univerzity. Odpoledne jsem si přinesl z knihovny Dnešní představy o vesmíru – neuspokojily mne. Ten den se vrátil stařeček z Bratislavy, takže jsem se s ním chvíli bavil.

Ve škole začal nový rok až v úterý. Lístky do menzy jsem na dnešek neměl, tak jsme šli s rukama na oběd do nádražní restaurace, Potkal jsem se Milou. Je starší, ale během války jsme žili na společném dvorku a byl jsem asi první komu se chlubila „in natura“, že jí již rostou prsa. Vdávala se brzy a sdělovala mně, že se asi bude rozvádět. Ta doba ale nebyla tak ukvapená. Mila je vdaná s tím stejným Zdeňkem do dnešních dnů, a to už máme rok 2013.

I se školou jdeme do kina na Strakonického dudáka a poznamenávám si: „Dnes mne to stojí 2 Kčs, loni to bylo za korunu a předloni za 60 haléřů.“ V tu středu taky odstrojuji vánoční stromek. Zmínka je i o tom, že po vyučování se někteří procvičujeme v morseovce, když někdo přinese klíč a bzučák. Jindy po vyučování jdu ke spolužákům na byt, abych si poslech reprízu lekce rozhlasové univerzity „O hmotě a energii“, která mně „utekla“ při večerním vysílání.

Zde deník končí. Dodávám, že průběžně je v něm zmiňována péče o oheň a o vodu. Z druhé strany sešitu jsou však koncepty odpovědí na kontrolní otázky rozhlasové university. Zde stručně vypisuji: 7. lekce: Primární a sekundární okruh atomové elektrárny, Diskutuji nad smyslem promyslové atomové elektrárny 5 MW – jen propagační účel. 8. lekce: U235 má poločas několik milionů let. Proč v reaktoru klesne jeho obsah za 2 měsíce o celou pětinu? Řízené štěpení není přirozený proces. Písemná práce měla 4 otázky: rozpad a štěpení, využití radioaktivity, problémy rozvoje atomových elektráren a jak vznikají hvězdy. Za odpovědi se ani dnes nestydím.

Deník č. 25 je na první stránce nadepsán celým veršem z Kohoutova Času lásky: Dívá se lupou na svou lásku …. přestává vidět obličej. Je taky zvýrazněno jubilující 25. číslo deníku, Mamzel Nitouche, Ples jedenáctiletky, Darininy dvacetiny, strašná zima -30°C, týden na horách a Miluška. Vše jen strohým podtrženým nadpisem. V sešitu jsou vloženy dokumenty: Lístek z Harachova od Vilky a doklad o vyšetření prezentované malátnosti 18. ledna 1956 s doklady o Rtg., a o skromném krevním obrazu, a taky dopis vedoucího redaktora časopisu Věda a technika mládeži Babuly, s pozitivním ohlasem na nějaký můj dopis k tematickým plánům časopisu. Na posledních stránkách je opět přehled o dnech v klíčových slovech a seznam výbavy na hory.

Deník začíná nedělí 8. ledna1956. Po mši setrvávám v partě před kostelem, ale zima nás rozehnala brzy. Odpoledne maminka pere, tak se starám o vodu a topení, ale k 4. hod. už jdu do města. Potkávám břeclavské přátele, ale do kina na Pád emirátu jdu s Poštorany. Po filmu jsme si zašli do restaurace Sad a nějak jsme se rozšoupli – já jen skromně „turkem“, ale ostatní i drobně pojedli. Nakonec si k nám přisedla i obsluha – maminka s dcerou. Jsou z Luhačovic a dobře znají mého strýce Pospíšila. Odešli jsme v 9 hod. V Poštorné šli kluci ještě do hospody, já šel domů. I tak jsem dostal pár facek, protože maminka byla po praní unavená a neměla radost, když se toulám, aniž bych byl navečeřený. Ta moje nasycenost jídlem byla klíčovou starostí maminky o mne ještě dlouho po válce. Nevadilo jí, když jsem přišel ve 4 hod. ráno, pokud jsem byl doma u večeře.

V pondělí se vrátila bába z Veselí a v úterý já odjíždím do Bratislavy obhlédnout jakési ventilátory - asi pro školu. Často jsem pověřován takovými jízdami, protože mám režijní jízdenky. Stavil jsem se taky u tety. Bratranec Milan už není v armádě, rozvedl se a vrátil se do rodiny. Jeho manželka „Marienka“ taky už není v Tatrách, ale pracuje ve „výzkumáku TBC“. Ten týden jedeme 4 kluci ze třídy do Brna do divadla. Je to asi větší školní akce, protože se setkávám i s Vilkou. Náhodně se v Brně potkávám i s „naftařkou“ Blážou – prý na jaře zase přijedou do Poštorné sondovat. Divadlo bylo v dělnickém domě v Hybešově čtvrti, ale co hráli, jsem si nepoznamenal. Viděl jsem to však už podruhé a líbilo se mně to. Ač je zde Vilka, Sylva, Jarka S., družím se s našimi kluky a bavíme se s dívkami z Valtic. Svět je nám malý. Jedna Valtičanka bydlí vedle Dany Nešporové, s níž jsem se dobře znal z doby jejího chození na břeclavský gympl a jiná zase je sestrou „Bibži“, s níž jsem se seznámil před 3 roky na žňové brigádě. Správně se jmenuje Jiřina a nyní chodí do gymplu v Mikulově.

Chodím občas k Mirečkovi a tam si sednu i ke klavíru. Po týdnu jdeme z kina (Tři mušketýři) v partě zase do Sadu a opět jsme vlídně obsluhováni. I ve všední dny rád projdu městem, protože vždycky někoho potkám. Tentokrát to byla Miluška a probrali jsme dobu mezi Silvestrem a tím dnem. Stěžovala si, že žádnému nevěří. Škola mne stále uspokojuje. Lituji, že končí dřevařské dílny u dobromyslného učitele Piláta.