A: Do ukončení základní školy

Má rodná víska, vlastně městys, je Poštorná, která je dnes již jen částí města Břeclavi. Za války sice starosta obce uhájil ohroženou samostatnost prosperující průmyslové obce, ale v roce 1974 normalizační vlna byla mocnější než samotná okupace Německem a k připojení k městu došlo. V době mého narození 6. 3. 1938 bylo ještě v širším povědomí národa uchováno Masarykovo: „Poštorná byla a jest místem historickým. Bojovali jste a měli jste plný úspěch.“ To pronesl TGM ve své řeči, když 20. června 1928 se zastavil na své cestě krajem i před školou, kde byl uvítán šesti řečníky, mezi nimiž byl i můj otec, tehdy čtrnáctiletý žák - syn nádeníka v místní cihelně. Mluvil o české škole. Boj o českou školu v obci se totiž nemalou měrou zasloužil o to, že konečně v roce 1920 byla Poštorná a některé další obce Valticka připojeny k ČSR. K poštorenské škole jsem vázán ještě významněji. Narodil jsem se totiž v domku, který byl od roku 1777 až do r. 1792 využíván jako první triviálka v obci. (Jen zdánlivá je tedy jeho nepatrnost vyjádřená na dnešní fotografii.) Vídní dosazený učitel mluvil česky, což byl respektovaný požadavek obce. Já jsem však začal opět chodit do školy německé, neboť od 8. října 1938 jsme byli připojeni k Říši. Nepobyl jsem v té škole ani celý rok, neboť 21.4.1945 jsme již byli osvobozeni vojsky RA.

  

Vzpomínky na válku mám jen mlhavé. Od svých pěti let jsem žil jen s maminkou a otcovými rodiči. Otec, který pracoval u vídeňské stavební firmy, dal přednost stavbě letiště v Athénách před prací v muniční továrně v naší obci, ale asi si nepolepšil. Po čase byl vězněn ve Vídni a ve Štýrském Hradci a válku asi nepřežil. My, co jsme zůstali doma, jsme byli určeni k převýchově a ne k likvidaci. Sousedé - Češi - drželi při sobě, takže si maminka snadno našla obživu u sedláků. Ve srovnání s pozdějšími poměry u "železné opony" byla idylka i na hranicích. Soudím tak z toho, že do sousední protektorátní vesnice jsme se jednou dostali ve skupince snad pěti lidí cestou lesem na kolech - já na dětské sedačce. Dál cesta k příbuzným již pokračovala vlakem.

Během řepné kampaně pracovala maminka v cukrovaru. Při častém vyhlášení poplachu opouštěli zaměstnanci cukrovar kvapně a vynášeli si i připravený pytlík cukru, který si nechávali u rodin v okolí cukrovaru. Velké krystaly cukru na provázku jsem si odnášel i já, při jedné návštěvě cukrovaru. A nebyl to jen sladký dárek, ale i vzpomínky na provozy cukrovaru od filtrace likru v horních patrech (kde pracovala maminka), přes sekání kostek cukru až k velkým mosazným kotlům v přízemí, v nichž cukr krystalizoval po zachvění vzniklém porušením podtlaku. Čerstvě vzniklé krystalky jsem hned ochutnal jako vzorek na sklíčku, kam vytekly. Jak jsem se za války do německého "strategického" podniku dostal, to si dnes nedovedu ani představit. Z krádeže cukru nás svědomí netížilo. Ten cukr byl sice dobrým válečným platidlem k získání další obživy, ale jen slabou kompenzací za okupaci. Nekradli jsme. Když např. před naším domem spadla sedlákovi z vozu bulva řepy, tak bylo samozřejmé, že jsem byl pohnán, abych řepu sedlákovi ob tři domy zanesl. Naším sousedem byl i německý velkostatkář, s jehož dětmi jsem byl kamarád. Mluvili jsme asi česky – německy jsem neuměl. Ani ta rodina snad nebyla zlá. Rusky, které pásly krávy a pracovaly na statku, byly nám často partnery ve hrách a dvě z nich se do své země nevrátily ani po skončení války. Provdaly se za nádeníky ze statku. Statkář se před frontou přestěhoval do sousední vsi v Rakousku, ale ještě dlouho na něho ve vsi zůstala i hmatatelná vzpomínka ve formě kvalitní odrůdy brambor, kterou do obce přivezl. Dnes, kdy zde již nehospodaří ani JZD, je objekt bývalého statku dokonale zpustošený.

K bezprostřední válečné zkušenosti, kterou si pamatuji, patřilo sledování vyfasovaných map, ze kterých se nějak dalo určit podle hlášení rádia, kdy se mohou na nebi objevit bombardovací letadla. Přelety letadel, jejich bílé stopy na nebi a občasné shození staniolových proužků však bylo pro nás kluky spíše žádoucím povyražením, než nahnáním strachu. K bombardování sousední Břeclavi – kde se vyráběly nebo opravovaly letecké motory - sice docházelo, ale to se dělo v noci. Navigační světlice nás včas zahnaly do sklepa. Další vyfasovanou obrannou rekvizitou byla ruční stříkačka podobající se velké hustilce ke kolu, která se vsunula do kbelíku, a proudem vody se mohl účinněji likvidovat případný požár. Naštěstí jí k tomu účelu nebylo nikdy třeba. Vnímaným „válečným utrpením“ mně bylo spíše chození do německé školky, kde jsem nevydržel ani týden. Základní výchovu jsem ale zanedbánu neměl. U vlídného kováře jsem od vrat sledoval práci se žhavým železem i kování koní, v pekárně rodičů mého kamaráda jsem poznal práci pekaře. Nejčastěji to byla ale jen čistě uklizená vyhřátá výrobna po pracovní noční směně. Klukovskému poznávání posloužily i zemědělské stroje – zvláště mohutný traktor Lanz Buldog - německého velkostatkáře, a ke tříbení názoru nepochybně přispělo i sledování rozdílu mezi jeho mechanickým dojením stáda krav a ručním dojením dvou kravek u českého sedláka, kam jsem měl rovněž přístup. Někdy jsem přespával i u rodičů mého táty v domku, kde se ještě svítilo petrolejovými lampami, a voda se tahala ze studny rumpálem. V té situaci si vzpomínám jen na večerní společné modlení, na hraní karet o fazolky, na cvičení obratnosti rukou či spíše prstů, na vyprávění příhod ze služby stařečka a stařenky ve Vídni, kde se oba za mlada seznámili, byť pocházeli z blízkých obcí na jihu Moravy. Jak asi málo pro mne znamenala probíhající válka, svědčí vzpomínka na to, že velmi dlouho jsem měl při stařečkově povídání představu o válečné lodi jako o lodi, která za sebou táhne válec podobný tomu, který za sebou táhl sedlákův povoz vracející se z válcování osetého pole. K válečným létům řadím i vzpomínku na hypnotizéra Jaksona. Se svým stanem a maringotkou objížděl obce v okolí Břeclavi a udivoval nás nejen sugestivními kousky davové hypnózy, ale i rovněž hypnózou ovlivněnými gymnastickými výkony svých dvou dětí. Skončil prý sebevraždou, když nebyl ochoten svými schopnostmi složit gestapu při výsleších. Jeho dceru Soňu obdivovanou za války – byla zhruba mého věku - jsem zaznamenal (ale již pozdě po akci) někdy v šedesátých letech jako účinkující umělkyni v plzeňské Slávii.

Pohyb německých vojsk obcí při průchodu fronty byl rychlý. Snad ani mrtvých vojáků nebylo mnoho. Poblíž domu jsem viděl jediného. Rusové setrvali déle a pobyl jsem s nimi ve skutečné družbě. Poprvé jsem vycucával med z pláství, jedl malé rybky v sádle usmažené, vozil se na motorce. Byl jsem téměř hýčkán, protože moji přezdívku „Borek“ si Rusové přijali jako „Boris“ a byl jsem hned jejich. Nebyli jsme s maminkou sami, zůstal s námi člověk ze Znojma, který u nás za války bydlel, a zželelo se mu naší samoty. Ani jsme se před frontou neodstěhovali do společného krytu ve škole, kde se vojáci zachovali k ženám jako k válečné kořisti. Někteří na podobnou aktivitu dokonce později doplatili, takže do dneška vím, kde leží ve společném hrobě "padlý" voják, který se s námi kluky hrával – učil nás plazit se a chránit se před nepřítelem. To bylo v době mezi příchodem fronty a dnem, kdy jednou znenadání zvonil zvon – nějaký plecháč asi na věži kostela zůstal. Byl to slunný den – dopoledne. Před naším domem se bavili sousedé s mojí maminkou a já jsem se jich ptal, proč ten zvon zvoní. „Je mír“ odpovídali mně, a já jsem to slovo neznal. Čekali jsme jen konec války. Míru, ostatně v tom pravém smyslu slova, se stejně dosáhnout nepodařilo. Brzy zase byla jen „neválka“.

Ještě jedna vzpomínka na konec války stojí za zmínku. Fronta prošla naší obcí již 21.4.1945. V té době se ještě skutečně bojovalo a na vítání osvoboditelů snad ani nebylo dost odvahy, natož pak na nějakou revoluci. Přípravy se sice konaly, ale projevily se až když přešla fronta v pochybných aktivitách "páskařů" - samozvaných revolucionářů, snad oficiálně zvaných Akční výbory nebo snad Revoluční národní výbory. Až po letech jsem se dověděl, že granáty jsme měli doma i my (vynesené z místní muničky), ale zbytečně. Časem pak maminka s tím pánem, co u nás bydlel, vynesli granáty jednu noc v koši vysypat do řeky – snad tam leží dodnes. Přechod skutečné fronty nebyl nijak dramatický. Nás si Rusové našli ve sklepě. "German nět?" bylo to první, co jsme slyšeli. Řekli si o hrnek vody a šli dále. Časem však odvahy občanům přibývalo a někteří začali vyvěšovat rudé prapory. My jsme prapor neměli a neměl jsem je rád ani později. Vždy jsem si při vyvěšování praporů vzpomněl na ty, kterými byli vítáni Rusové. Byly to prapory sice rudé, ale vybledlé, jen uprostřed zářilo ještě rudější kolo, které ještě nedávno bylo kryté bílým kruhem s hákovým křížem.

Po válce se vrátili z protektorátu do Poštorné i maminčini rodiče a k mé pozdější lítosti (i studu) jsem ztrátou otce postupně ztrácel i těsnější vazbu na jeho rodinu. Na prázdniny jsem sice ještě jezdil do Bratislavy do rodiny tátovy sestry a zažil jsem tam ještě spoustu příjemných klukovin v rozbombardovaných domech poblíž Steinova pivovaru, na koupališti i v lovecké chatě u dunajských ramen Žitného ostrova. Několikrát jsem se svezl na parní lokomotivě nebo u řidiče motorového rychlíku – strýc byl významný strojvedoucí, který vozil i někdejší vládní vlaky, soubor Lučnicu atp. K vděku k této části rodiny jsem nebyl veden a i později jsme se stýkali jen sporadicky.

Rovněž rodiny maminčiných sourozenců byly mým častým prázdninovým zpestřením. Být byť i polovičním sirotkem – nevychovávaným oběma rodiči – nebývalo v té době až tak obvyklé, takže jsem byl v těch rodinách spíše hýčkán.

* * * Období školy obecné * * *

Po válce jsem začal chodit do první třídy obecné školy – tentokrát již do české. Českou byla i svojí tradicí, neboť nám tu budovu, jako českou školu ke stávající německé, nechal postavit již před I. světovou válkou spolek Komenský z Vídně. V první třídě, chodili jsme do ní jen 2 měsíce, nás bylo strašně moc – snad 70. Měli jsme ve třídě chlapce i o 5 let starší – to byli ti, kteří za války v německé škole nepokročili dále než do první či druhé třídy. Šikana nebyla ještě módní – respekt byl přirozený, takže jsme „trpěli“ bez ohledu na věk jen výukou a nuceným užíváním nechutného rybího tuku. Je třeba ale přiznat, že UNNRA nás zásobovala občas i čokoládou. Ti starší kluci byli z chudých rodin, které bydlely i v domcích vybudovaných jen z odstavených železničních vagónů. Ani já nebyl z rodiny bohaté, ale namazaný chleba ke svačině jsem měl. S těmi chudšími jsem se často dělil. Až někdy koncem obecné školy jsme začali dostávat ve škole svačiny – mléko, čaj, chleba s pomazánkou, rohlík atp. To ale už nějaký penízek rodiče stálo. Ale i to mé rozdávání svačiny zůstalo do dneška v povědomí obou stran. Nebyl jsem však jen darující, obdarováván jsem byl výrazněji. Lékař v naší obci totiž byl sice Čech (z Vídně), ale jeho děti měly za mateřskou řeč němčinu – matka byla Němka (z Brna). Racionální převýchova dětí spočívala v tom, že v té rodině se cítilo jako doma několik českých dětí. Jezdili jsme dokonce s nimi i na dovolenou. Asi jsem se v té rodině zabydlel nejvýrazněji, neboť dodnes je to jedno dítě mojí manželkou. Někdy zjara 1948 jsme si dokonce založili Foglarův čtenářský klub při časopisu Vpřed. Snad spíše vlivem četby Foglarových knížek než naplněnou tužbou, jsme si dali název Hoši tábora. Oficiálně jsme neměli ani dlouhého trvání, neboť Foglar po únoru už dlouho ve Vpředu nepobyl. Přáteli jsme však zůstali na dlouhá léta.

Se stařenkou a se stařečkem jsem chodil do lesa. Sbírali jsme šišky a oni prořezávali uschlé větvičky ještě ne dost urostlých jehličnanů. To ořezávání se muselo dělat pečlivě, aby byl hajný spokojený, protože příště by jim už takovou práci nemusel zadat, a mít či nemít drobné dřevo na podpal a na zintensivnění ohně ve sporáku, to bylo třeba si dobře rozmyslet. Do lesa jsem ale chodil i s kamarády. Ne ale na šišky, ale tam, kde po zničené muničce zbyly hromady nábojů a především tyče střelného prachu. Obojí bylo ceněno při klukovských hrách. Zažehlá tyč střelného prachu jankovitě poletovala, což bylo naše tehdejší adrenalinové povyražení, i když jsme to tak nenazývali. Několika uchovávaných bílých kostek, získaných při jiné příležitosti, mne zbavil až hodně let po válce starší bratranec z Bratislavy s tím, že jde o dynamit, s nímž jako partyzán občas docházel do styku. Nebezpečí z výbušnin jsme nevnímali. Nevnímali jsme ale ani další nebezpečí, které se projevilo např. tím, že nám asi ve 3. třídě zavřeli ředitele školy jen proto, že u něho přespal jeho bratr cestou přes nedalekou státní hranici. Možná to bylo tím, že v bezpečí a ochranné nevědomosti nás udržoval anděl strážný. Všichni jsme totiž ještě měli výuku náboženství a první sv. příjímání bylo dokonce manifestační. Do kostela jsme šli ze školy v průvodu doprovázeni těmi staršími. Na obecné škole ještě většina z nás chodila v neděli do kostela na mši . Já byl dokonce krátce ministrant, ale netěšilo mne to. Styděl jsem např. při svatbách vybírat v kostele peníze. Naproti tomu umístění ve skupině při velikonočním hrkání jsem pokládal za prestižní záležitost. Hrkání cestou přes celou obec (místo zvonění) byla v obci výrazná velikonoční tradice, neboť se o ní v drobné próze zmiňuje i Jan Skácel, který v Poštorné prožil 13 let svého raného mládí.

Mezi klukovské prestižní záležitosti toho věku patřilo i točení kolotočem, který o hodech přijel do vsi. Dětské kolotoče byly roztáčeny ještě tak, že nad „komerční plošinou“ byla ještě rampa, po níž v kruhu pobíhalo, a do radiálně do osy vetknutých nosných ráhen se opíralo, několik „tlačičů“. Ti se však mohli občas převěsit přes to ráhno, zvednout nohy, a tak s využitím setrvačnosti rotující hmoty se mohli povozit, což bylo to terno, pro které jsme mnozí kolotočářovi věnovali i kus buchty, jen aby nás na rampu pustil.

Hodům patřily nejen kolotoče, ale i bohatě prostřený stůl. Vykrmení husy nebylo pokládáno za její týrání, neboť každý věděl, že právě to je její úděl. Velká játra a hojně husího sádla ještě navíc k té dobré pečeni, v tom byl smysl chovu hus. Ani vykrmená husa ale nebyla někdy pro početnou rodinu dost veliká. Až mnohem později jsem pochopil, proč častá hostitelka – moje stařenka - měla nejraději paprčky, což nebylo nic jiného, než současně s masem pečený jen střevy omotaný husí pařát, kde už nebylo vůbec žádné maso. Peroutka na ometání sazí a sousedská pohoda při draní peří byly ještě další produkty z husy vzešlé. Nic se nevyhodilo.

Kdysi až v dospělosti jsem jako bonmot uvedl, že jím jen máslo, protože margarinu jsem se za války najedl již dost. „Že ti huba neupadne“, reagovala maminka, „máslo a sádlo pro tebe jsem uměla sehnat vždycky.“ Asi ho ale nebylo dost, protože snad každé jaro v obecné škole jsem odstonal. Nebyly to však alergie nebo infekce – jen jakási neduživost. Mojí častou medicínou bylo „železité víno“ – asi nějaký feronát. K té hygieně lze zmínit bezproblémové pojídání nasládlých ječmenných zrn, které občas vynášela splašková voda z místní sladovny do koryta procházejícího sousedovým humnem. I proto jsem si rád tudy krátil cestu ke koupání v rameni Dyje, kam nakonec ty „splašky“ taky doteky. I tak ale byla ta voda v řece asi dost čistá, protože opět bez následků jsem jí vypil hojně při „výuce“ plavání. Ta totiž ještě nebyla pod pedagogickým dozorem, ale metodou vržení do vody. Kdo si troufnul přejít v malé vody na brodu, kde se „plavalo“ s rukama po zemi, do hloubky mezi velké kluky, kde už bylo třeba ovládat plavání „na čubičku“, ten se občas vody z řeky napil. Vždy byl ale blízko někdo, komu v tom místě bylo vody jen po krk, a tak bylo koho se zachytit.

Ta řeka byla vlídná v létě, ale některé jaro se rozlila natolik, že nejen zalila lužní lesy a přerušila cestu do sousední vsi, ale vytopila i mnohá hospodářská stavení. S tím se však počítalo. Hospodář z dolního konce věděl, že včas musí slepice a králíky přestěhovat na půdu a pro kravku už měl dopředu zamluvené ustájení u jiného hospodáře na horním konci vesnice. Provoz na cestách nebyl ještě tak velký, takže týden, kdy byla silnice pod vodou, nebyl kritický, nebýt toho, že v neděli šly davy ze sousední vsi do kostela, který byl jen v naší vsi. Někdy stačili farníci přejít po fošnách uložených na nízkých kozách, ale jednou pamatuji tolik vody, že pobožné sousedy převáželi hasiči i na pltích, což byly takové velmi široké obecní pramice, které tak byly i přiměřené typickým širokým sukním většiny „Krobótek“ (Charváti).

* * * Období školy měšťanské * * *

Tato školní léta jsou plná událostí už prožívaných tak, že v paměti utkvěly pevněji. Vzpomínek je více. Skauti v tu dobu už v naší vsi nebyli – alespoň ne veřejně činní pro nás malé ukecané kluky. Snad hned v první třídě měšťanské školy jsme se ale stávali pionýry. Vedení organizace bylo zcela amatérské, o čemž dobře svědčí i fakt, že jsme se chtěli podobat skautům i v tom, že jsme usilovali o to, aby i za pionýry byla sloužena v katolickém kostele mše stejně, jak to bývalo zvykem pro junáky kolem svátku sv. Jiří. Nějak k tomu nedošlo. Nebyl to zase až tak neobvyklý požadavek na katolickém jihu země, vzpomeneme-li si, že ještě o několik let později se sloužily mše za zemřelého Stalina po celé republice. Byla to doba paradoxů a nonsensů. Na jakési soutěži škol jsme zazpívali nám všem dobře známou písničku „Americký námořník“ tak, že jsme tato slova v textu, režimu vstřícně, nahradili rytmicky stejně znějícím „ten sovětský námořník“. Jak byl následně hodnocen náš učitel nevím, ale v  soutěži jsme neuspěli. Zažili jsme i týden „Mládež řídí brněnský kraj“, kdy se na celý týden stal ředitelem školy kamarád o pár let starší - snad tou dobou student gymnázia. Měli jsme i chemický kroužek, který vedl mladý inženýr z místní chemičky. Vyráběli jsme střelný prach a jiné zajímavosti. Ještě ve svých více než třiceti letech mně byl ten milý vedoucí kroužku připomenut, když jsem na ČVUT navštěvoval postgraduální studium. Při zápočtu jakéhosi předmětu jsme každý dostali jen jednu odbornou kontrolní otázku, aby bylo učiněno zadost formalitě. Odpovídalo to realitě, protože mnozí jsme byli s oborem dobře seznámeni již svojí dlouholetou absolvovanou praxí. Při otevření mého indexu byl zkoušející udiven mým původem z Poštorné. „ A pana X.Y. tam znáte?“. Po lehké nápovědě jsem si vzpomněl, že je to ten můj vedoucí pionýrského chemického kroužku, kterého znám, a dobře znám i jeho manželku. „Otázku jsem vám položil, vy jste mně správně odpověděl, takže zápočet máte.“

Pionýr jsem byl asi vzorný, nebo jsem možná jen stačil rychle reagovat na nabídku vznesenou na poslední chvíli. V roce 1950 jsem prostě odjel na “mezinárodní pionýrský tábor“. Nakonec nebyl ani mezinárodní a byl zmatený a improvizovaný ve svém úvodu, ale byl pro mne natolik mimořádnou událostí a novotou, že jsem ta místa navštívil znovu - s nostalgií, již jako důchodce. Několik dní jsme tehdy pobývali snad v nějaké škole v Hamru nad Nežárkou a zbytek „táboření“ jsme prožili v chatkách v někdejším YMCA táboře na Staňkovském „jezeře“ u samotných hranic s Rakouskem. Dodnes si pamatuji adresu vyjadřující odlehlost lokality: „Vlčice u Staňkova u Chlumu u Třeboně“. Tam jsem si psal svůj deník – první v řadě sešitů, které se dodnes uchovaly.

Domnívám se, že jsme byli ukáznění žáci. Patřil jsem mezi ty lepší, ale ani ti horší nebyli v opovržení. Když už to nemohli ti zlobivější ve třídě vydržet, tak je poslal učitel vyčistit své kolo nebo motorku, nafouknout fotbalové míče, nebo vykonat nějakou podobnou užitečnou věc. Jednou, snad v sázce, učitelovu motorku ČZ 125 vyzkoušel spolužák i s projížďkou kolem školy. Mezi dvojkou z mravů a pořádnou fackou si zvolil to druhé, a věc byla vyřízena. S tím stejným kantorem jsem měl taky příhodu s aspirací na snížené mravy – dokonce v poslední třídě o pololetí. Hodil jsem bačkoru do skupinky spolužáků prohlížejících si právě vyrobenou nástěnku s fotkami z hokejového školního turnaje, a některé z fotek se roztrhly. V tomto případě jsem byl z trestu vyprošen svými spolužáky, kteří učitelovy fotky velice zručně podlepili, aniž později ve výloze místního obchodu utrpěla jejich kvalita. Ten dobrý kantor ještě ve svých 80 letech býval hostem našich pravidelných třídních setkání a i později byl často svými žáky navštěvován v pensionu. Co vína jsme s ním vypili ještě i jako žáci při vánoční nebo velikonoční koledě. Byl s námi i na prázdninovém výletě pod stany do tradiční lokality poštorenských skautů – na Škarbáku. Dnes je to Jahodník pod hradem Smolenica. To byla společnost již smíšenější, někteří kluci byli starší, takže navázané známosti v jednom případě skončily i svatbou. To manželství bylo trvalé. Jiné výlety byly na Pavlovské vrchy, do družební obce Gajary na Slovensku, o letních výletech k Lednickým rybníkům ani nemluvě. Při jednom školním výletu do oblasti Pezinku jsem si zlomil ruku pádem z postele v dnes exklusivním hotelu Baba. Nebylo to ve spánku. Ani za našeho mládí nebyla ta mládež zrovna puritánská.

Mnoho dalších příhod jsme zažili se svými učiteli při školních výletech za kulturou do Brna nebo při školních výletech do oblíbených Karpat. Jsou to už jen milé vzpomínky např. na učitelčino pojídání (sázka) kousku nalezeného hlemýždě, na odpočinek třídy v její brněnské zahradě, na výuku ruštiny kantorem, který byl před námi sotva o dvě lekce dále, na váženého ředitele školy, který učil ještě naše rodiče (a učil by i mé děti, kdybych v rodné vísce zůstal) a svým chováním nám připomínal i tu jejich dobu – v zimních měsících si např. nechával nad kamny nahřívat židli dříve, než si na ni sednul, seznamoval nás s krasopisem atp.

Současným zvykům by neodpovídaly ani naše tehdejší četné brigády. Pošlapávali jsme bramborové lány při marném hledání ideologického škůdce - „amerického brouka“ – Mandelinky bramborové. Někteří jsme hledali se zájmem, protože nález by se hodil do sbírek brouků, které jsme mnozí měli, protože jiných brouků bylo v kraji hojně. Mít např. roháče patřilo k prestižní záležitosti nás mnohých. Na jiných brigádách jsme sbírali vyorané brambory a řepu, nebo v letních měsících zase rajčata – což bylo veselejší. Brigády v zemědělství bývaly i o prázdninách při žních – jak v poli, tak i u mlátičky, ale to jsme již měli placené jako dospělí – včetně hojné nabídky dožínkového vína. V kraji to nebylo nikomu divné, protože ty opojné události nebyly až tak časté a jen individuálně, a zřídka kdy, byla míra překročena.

Byli jsme poslední ročník, který absolvoval 4 třídy měšťanky. Po nás již byly jen „osmiletky“. Důstojným zakončením vzpomínek na léta školní docházky ať je poslední školní výlet do Vysokých Tater. Odjížděli jsme v den měnové reformy s několikahodinovým zpožděním, abychom si stačili vyměnit peníze. Bylo to mnohonásobné dobrodružství nejen v platbách pro ty dny dvojí měnou. Ostrvu jsme stekli z Popradského plesa metodou nejkratší dráhy (mimo chodník), z Batizovského plesa jsme prošli do údolí mrakem snad s tři metrovou viditelností, klouzání na zbylých sněhových jazycích bylo neodolatelné. Já jsem se mohl dokonce na několik hodin od skupiny odpojit a zajet si z Popradu do Tatranské Polianky, kde byl lékařem můj bratranec. Stihli jsme i Dobšinskou ledovou jeskyni. To vše museli psychicky vydržet a taky organizačně zajistit kantoři v době našeho mládí. Byli to naši skuteční učitelé.

V tomto stavu jsem chtěl vzpomínky na základní školu ukončit. Nahlédl jsem však ještě do uchovaných deníků z té doby a potěšil jsem se postřehem třináctiletého kluka. U této kapitoly svého života po obecné škole se asi zdržím déle a ještě ji postupně dotvořím tím, co jsem v denících objevil. Tyto stránky svého podrobnějšího životopisu tvořím s nadějí, že i moji vnuci budou stejně jako já v dospělosti litovat toho, že si ještě více a častěji nepovídali o starých časech se svým dědou. Je-li má naděje oprávněná, budou mít alespoň možnost si přečíst to, co bych jim o svém mládí vyprávěl. Možná jim to bude stejně podivné, jako mně bylo vyprávění o stařečkově vojančení v "české" Vídni, což bylo lepší než v "německém" Brně, o knížecích honech a úhradě škod nebo i o tom, jak si ještě jeho maminka přenášela na lopatce žhavé uhlíky od sousedky, když zatápěla - sirky ještě neměla.

Co je zapsáno v mých denících z té doby, to si připomínám spíše sobě. Text je neuspořádaný, ale často zcela autentický, takže se uchovává nejen obsah sdělení, ale i jeho forma. Jsou zde popisovány i události již dříve shora zaznamenané dle vzpomínek.

Na zcela konkrétních příhodách žáka měšťanské školy je popisován jeho život a zájmy. Není to tápání v paměti, ale jasné vzpomínky vyvolané písemným záznamem z té doby. Jsou tu však i poznámky, o nichž jsem již neměl ani ponětí.

     Souvislá řada deníků začíná 21.3.1951. Téměř každodenní záznamy jsou psány do čistých sešitů A5 s měkkými deskami, po okrajích prvního mám malůvky připomínající popisované události, později už jen sporadicky. Častější nářečí a sloh mne nepobuřují, ale nedbalých gramatických chyb je v textech dost, přestože jsem se špatně neučil. Na vyučování jsem se často připravoval, což bych si dnes již nepřipouštěl – myslel bych si, že jsem lajdačil více. Ta nezodpovědnost k výuce je v denících ale zcela potvrzena u hodin klavíru.

Již v první měšťance jsem měl za kamarády nejen spolužáky z vlastní třídy, ale i ze třídy o 2 roky vyšší. Chodím nejen v neděli na mši do kostela, ale praktikuji i měsíční první pátky se sv. přijímáním. Mezi mé běžné domácí práce patří téměř každodenní chození pro mléko – mlékárna byla samostatným obchodem a mléko se nalévalo cejchovanou naběračkou přímo z velkých konví, a ne vždy bylo. Taky topení a sekání dřeva, zásobení vodou ze studny – při sobotním koupání a praní prádla to byla docela náročná práce, metení dvorku i chodníku před domem, vyvážení smetí, občasné mytí nádobí. Dokonce jsem po sklizni malého políčka musel „šústat turkyň“, což bylo obnažení kukuřičných klásků tak, aby se daly za tu jejich ochranu pověsit a vysušit pod krovy. V zimě jsem pak klásky loupal.

Sportování nebyla má silná stránka. Přesto hraji fotbálek, hlavičky, tenis na velkém dvoře za domem spolužáka, a to s raketami vlastnoručně vyřezanými z prkna. Byla i drobná turistika pěší i na kole, plavání v řece, v zimně bruslení na rybníku a sáňkování; ale taky i šachy. Se spolužákem jsme ve svých 13 letech zvládli samostatný výlet do Prahy. Spali jsme u jeho příbuzných, ale o program jsme se postarali sami a dnes se divím kolik museí a dalších zajímavostí (letiště, ZOO, Petřín, veletrh, ....) jsme za 3 dny navštívili. Hobby jsem měl v elektrikářském kutění nejen v nízkonapěťové oblasti, což vedlo nejen k častému spálení pojistek, ale i k drobnému popálení prstů např. při doteku s kontaktem na 300V sekundáru transformátoru k tehdy obvyklému usměrňovači v elektronkovém rádiu. Sledování přírody mělo konkrétní podobu jak u Lednických rybníků (ptáci, šídla, vážky, …), tak v místních lokalitách hojných na brouky. I Pálava byla v dosahu občasných výletů.

Zaznamenávám události ve vsi i ve světě. Zatopení bytů při velkém dešti, zabití člověka při bouračce automobilu, utopení školačky, sebevražda sedláka při vzniku JZD, spiritistické pokusy ve vsi, politiku: „21.11. měly být v Brně stávky, asi i proto byl částečně zrušen vánoční trh.“ Ze světa je vzpomenuta korejská válka, požár naftového vrtu v sousední rakouské vsi, průjezd mládeže vlakem z Itálie a Francie přes Břeclav do Berlína na festival mládeže.

O prázdninách r.1951 trávím několik dní v hotelu na Vranovské přehradě společně s rodinou mého spolužáka a mé pozdější manželky, jako jejich host. Všichni bydlíme v jediné místnosti. Prázdninové vzpomínky jsou i na Luhačovice, kam jsem k rodině odjel s nemocnou babičkou a na Bruntál, kde byla zase teta a strýc. Tam stojí za zmínku nejen výlet na Praděd a účast na Svatokopeckém okruhu (jednu kategorii vyhrál Vitvar na Nortonu), ale i přátelství s Marianou Loskotovou, pozdější pilotkou úspěšné dívčí akrobatické letky z Olomouce.

Školní vyučování míváme i odpoledne. Nacvičujeme písničky k oslavě narozenin J.V. Stalina. Myslím si, že právě k této události se vztahuje vzpomínka na veřejné vystoupení třídního pěveckého sboru v klubu místní keramičky, kde diriguji „Večerní zvon“. V úterý a v pátek zhasíná večer světlo. Objevují se již zmínky o přízni k mé dnešní manželce, tehdy devítileté. Do městské knihovny chodím často – s kamarády pomáháme knihovníkovi. Vypůjčil jsem si i „Základy radiotechniky“ dodatečně si vzpomínám, že autor byl Stránský a byla to asi vysokoškolská učebnice. Popisované funkce elektronek, resp. jejich jednotlivých mřížek jsem chápal. Tady končí rok 1951.

     Třetí sešit obsahuje zápisky od Nového roku po první jarní den roku 1952. Je uveden obrázky vyjadřujícími učební látku z fysiky, chemie a biologie. Na vyučování se připravuji, stejně i na hodiny klavíru - snad i víc než půl hodiny denně, ale ta hra by si vyžadovala více. Na školu mně ta příprava stačí - o pololetí vyznamenání mám - byť s pěti dvojkami. Mezi nimi byly dvojky za cizí jazyk, kreslení a tělocvik, což jsou i dnes pro mne problémové oblasti. Zaznamenal jsem si úspěch z matematiky spočívající v tom, že jsem vyučujícího přesvědčil o odlišnosti slovního zadání dvou matematických příkladů, které on pokládal za totožné. Neurazil se, dokonce jsem dostal jedničku. Máme i brannou výchovu. Jsme pohraniční ves, tak zcela přirozenou akcí byla návštěva pohraniční posádky, kde jsme si téměř každý vystřelili ze skutečného samopalu. Poměrně často uvádím, že některá vyučovací hodina odpadla. Možná je to falešný dojem z toho, že každá taková událost je zaznamenána. Ruštinář, oproti nám jen malounko znalejší jazyka, nás často místo výuky nechává jen opisovat nějaký ruský článek. S kantory jsme v pohodě. Není dotčena hezká mladá češtinářka dojíždějící z Brna, když jí na popeleční středu (v kraji tradovanou jako svátek škaredých) předáváme blahopřání ke svátku. Na Josefa nejsme tak jednotní. Od holek dostal kantor flašku, ale kluci se rozštěpili. „Proletářská“ polovina kluků taky investovala do flašky, kdežto naše polovina kluků mu nedala nic. Zde je dobré vysvětlit, že ve třídě je nás asi 30 žáků. Sedíme po dvojicích ve třech řadách. Uprostřed dívky, na jedné straně ti kluci, kteří později šli do učení a na druhé straně ti, kteří později šli většinou na střední školu. Já mám tou dobou narozeniny a místo blahopřání jsem dostal hobla. Tato forma oslavy byla obvyklá a neunikl jí nikdo.

V té době je naší oblíbenou zábavou „šprtec“. Lavice byla hřištěm, hráčem byla velká mince a střídavým nárazem hráče do drobnější mince byla snaha ji dostat do soupeřovy branky. Ty velké mince však nebyly uváděny do pohybu prstem, ale speciálně vyrobenými „šprtátky“ obvykle vyrobenými z kousku dřevěného skládacího metru.

Kupuji si Vpřed a Mladého technika. Uchovávám si výstřižky z časopisů a dělám si výpisky z knížek – ale asi jen z těch odborných. Pomáhám se spolužáky v obecní knihovně, čtu Švejka, Brehmův život zvířat – Ptáci, ale od knihovníka se dovídáme i o spisovatelích spojených s Poštornou. Tehdy ještě žil v obci duševně postižený Rudolf Hlavenka - autor Smutné lásky, ale v paměti zůstával i významnější Jan Skácel. Poznamenávám si i sledování rozhlasových pořadů kulturních (např. Tylův Strakonický dudák), ba i sportovních (zimní olympiáda) a taky politických – vysílání Hlasu Ameriky, a taky poslech tehdy asi začínajícího vysílání českého rozhlasu na dlouhé vlně kolem 1000 m. Upoutal mne film Pan Novák s Jindřichem Plachtou. Zmínka je taky o aktivní klubové činnosti mimo formální Pionýrskou organizaci.

Před pozdějším příchodem sněhu je zapsána i úspěšná výroba čtyřkolky z prkna a koleček z dětského kočárku. Až napadl sníh, trávím čas i sáňkováním a málo zdatným lyžováním v „Talianské“, což byla jáma zbylá po vytěžení jílu pro místní cihelnu italskými nádeníky. Trvá má starost o sekání dřeva a zatápění, než se maminka vrátí domů ze zaměstnání. Taky ranní obstarání mléka trvá – někdy je třeba pro mléko jet i do sousední Břeclavi. Sotva jednou týdně navštěvuji tátovy rodiče, což mne mrzí dosud. Jsou to stařeček a stařenka. S maminčinými rodiči – to jsou děda a babička či spíše naše bába - jsme byli v trvalém styku, protože s maminkou bydlíme ve skromné sotva 1+1 přístavbě na dvorku menšího domku, kde dědeček a babička bydleli. Děda však je od vánoc 1950 po smrti. Babička je astmatička a starý barák s dřevěnými trámovými stropy jí nesvědčí. Je často nemocná. V popisované době s ní maminka často spí. Jsem jediný „muž“ v domě, tak není divné, že např. odnošení dodávky 10 q uhlí ze dvora do kolny byla výhradně moje práce. Na ten březnový den si pamatuji dobře, protože na malém dvorku vůz s uhlím tažený koňmi obtížně manévroval a při nečekaném couvnutí vozu, kterému jsem chtěl naivně zabránit vlastní silou, jsem byl málem přiražen ke zdi domu. Kočí byl pohotový a rázná pobídka koním mně ušetřila minimálně prsty na ruce.

Za zmínku stojí i účast při prohlídce místní drobné archeologické lokality, kterou inicioval můj pozdější tchán a zúčastnili se jí významné osobnosti. J. Poulík, B. Klíma, R. Gajdoš a J. Tomeček. Pod vlivem svého pozdějšího tchána, resp. celé jejich rodiny, jsem zažil ještě mnoho jiných příjemných událostí. V té rodině trávím hodně času, takže mně neuniklo, že 3. února přišla k obědu má pozdější manželka v pionýrském šátku – skládali ten den slib. Do té rodiny nás ale chodilo více – nejen kluci - a ta rodina musela být velice trpělivá, byť jsme pobývali převážně v dětském pokoji. Jednou jsme např. obnažili pianino, abychom na něm mohli hrát jako na harfu. Tří jsme se na tom piánu připravovali do hudební školy, takže klid v bytě asi nebyl nikdy. Můj pozdější švagr je jen o dva dny mladší než já a oslavy jeho narozenin se tentokrát zúčastňuji. Sami „s partnerkami“ připravujeme obložené chlebíčky k večeři a nepochybně cítíme jakousi sounáležitost. Domácí rodiče přišli až k připravené večeři. Byl to příjemný večer. „Tchán“ se uměl postarat o zábavu a špičkoval naše dětské páry, až jsem se červenal. Před 9. hodinou si pro mne přišla starostlivá maminka. Přízeň k mé pozdější manželce se tou dobou projevuje i častým doprovázením z hudební školy. 12.3 si poznamenávám.: „Tyto cesty budu muset trochu omezit kvůli řečem.“ nebo „Tyto dny se nikdy nemohu dočkat dalšího dne – hlavně odpoledne.“

Překvapením mně byla poznámka o tom, že jsem si prakticky na otáčku zajel z Břeclavi do Veselí nad Moravou k tetě na oběd – mám režijní cestu vlakem. Asi to nebylo nic divného, protože jindy (17.3.) jsem zase jel sám do Bratislavy k jiné tetě. Minuli jsem se však. Poobědval jsem v nějakém bufetu u Dunaje – teta jela zrovna do Poštorné.

Zima byla letos krátká. Bruslit se dalo jen na stadionu. (Obec si vybudovala kluziště s mantinely a při nočních mrazících byl vždy postřikem řádně obnovován povrch ledu.) Sešit končí několika neumělými obrázky zpracovávající téma „Kde domov můj?“ se zvýrazněným „Kde“ – snad jako příprava na očekávaný vklad do něčího památníčku. Na poslední stránce je ale zcela nepoetická kresbička zámečku u rybníka Apollo a schéma krystalky s měnitelným nastavením antény, detektoru i ladícího kondenzátoru k cívce.

     Čtvrtý sešit započal právě po roce od systematického psaní deníků. Mimo připomenuté výročí mu na 1. straně dominuje velká iniciála ve slově Jaro, a taky úvodní text Máje. Kresbičky jsou občas i na dalších listech (plachetnice na jezeře lemovaném palmami i kaktusy, kolesový parník s plachtami, oráč, i scéna jako by z Romea a Julie, a i možná opět motiv do památníčku - harfa s textem: „Kdo v zlaté struny hráti zná …“). V obsahu je nově každodenní záznam o počasí. Setrvává snad každodenní pobyt v rodině mé pozdější manželky, už téměř pravidelné snad hodinové cvičení na klavír a taky pomáhání v knihovně trvá. Přečetl jsem Základy myslivosti, Radiotechnika pro pionýry. Z četby si dělám často výpisky. Taky trvá starost o topení doma a sekání dřeva, nakoupení mléka, které asi bylo limitované, neboť je zaznamenán i povzdech, že jsem dnes mohl dostat mléka více, kdybych měl s sebou více peněz. Odpovídá tomu i zápis z 22.dubna: „ Vstávám v půl šesté. Jel jsem (do Břeclavi) pro mléko. Aleše jsem viděl až u dveří (prodejny, před níž byla dlouhá fronta). Ten si musel přivstat. Stihl jsem ještě mléko i u nás v mlékárně.“ Na obědy jezdím do závodní kuchyně ČSD v Břeclavi, kde byla maminka zaměstnaná.

Maminka chodí zpívat do kostela, takže večery, kdy nacvičují, jsem doma sám při poslechu rádia. Starám se o krmení slepic i o psa Broka, když odjíždí bába (oslovení: babi) mimo Poštornu, aby vydýchala své astma. To „bába“ není hanlivé – je v kraji vžité. Např. lanžhotská odbojová skupina - vulgo „Bábiňáci“, působící i po válce proti komunistům (nejen Mašínové), nese označení po bratrech Bartošových (v Lanžhotě hojné jméno), s identifikačním přídomkem rodiny po jejich dominantní bábině. (Manželka jednoho z nich – Vlasta byla z naší vsi.) Raduji se z teplého počasí, z míčových her i z her na slepou bábu s „holkami“ (byla mezi nimi i ta má). „Na oběd odjíždím s pocitem volný jak ten pták.“ První duben byl tehdy ještě funkční svým „aprílem“. Zaznamenávám, jak jsem byl naveden i jak sám jsem byl úspěšný. Někdy jsou postřehy úsměvné: „Odpoledne jdu zase do školy. Bylo to osudné, neboť jsem dostal hobla. Kluci totiž neměli co dělat.“ To nebylo bráno jako šikana – to byl projev zájmu o spolužáka. Úspěšný jsem byl na veřejné klavírní přehrávce, byť jsem vystupoval jako třináctý. Dokonce jsem si den předem vyzvedl u krejčího nový oblek – šitý oblek nebyl ještě až takový přepych. V průběhu té besídky byl vypnut proud, takže se nedokončila. V té době je vzpomínán i občasný styk s maminčiným šéfem – to už pracovala v kanceláři - fotbalovým rozhodčím Františkem Mitričem, v Plzni známým svojí chybou v rozhodování o míči mimo hřiště.

Velikonoce se ještě drží i s pašijovým průvodem kolem kostela na Květnou neděli – ale asi jen po kostelní zahradě. Na Zelený čtvrtek mám zpestření. Odjíždím do Dobrého Pole k tetě – na skromný oběd. Vracel jsem se předčasně, a když vlak nejel, vydal jsem se podél trati k domovu. Bylo to však i podél státní hranice. Došel jsem až k mikulovské celnici. Tam jsem byl zadržen a musel jsem čekat, až se telefonicky ověří má totožnost a potvrdí nediversní důvod mé cesty. Byli na mne však vlídní. Vzkříšení je asi ještě v ulicích obce. „Zvony“ jsou po tu dobu slyšet i z místního rozhlasu. V neděli je kostel přeplněný – dostal jsem se jen ke dveřím. Maminka je večer na koncertě Jošky Severína a já barvím vajíčka až do půl desáté v té rodině, kam chodím. Koledu jsem soustředil jen na vlastní rodinu. Poslední den prázdnin jsme si vyjeli s pozdějším švagrem na kolech až za Kúty. Morava je hodně vylitá z koryta, teploty jsou až 25°C. Je plno událostí: Do rybníka Apollo jsem se zajel vykoupat již 19. dubna. Následný den hraje od rána místní rozhlas. „Snad neoslavují narozeniny A. Hitlera?“ Odpoledne až do 8 hod. jsem, jak je již zcela obvyklé, v rodině G. „Dnes si máme stále co povídat.“

V pondělí večer nám Tomáš zoral pole – dnes tam za kostelem je sídliště. Tomáš a Francka byli svobodní, ve věku mé maminky. Oslovoval jsem je už od války stejně jako maminka a všichni si na to zvykli. Hospodařili na statcích v sousedství našeho domu. Byl jsem hýčkán i dalšími dospělými přáteli mé maminky. Poznamenávám si, že Hlas Ameriky oznámil 27. výbuch atomové bomby v poušti Nového Mexika. Byl přenášen televizí (v Americe). O bídné kvalitě mého grafického projevu včetně písma svědčí poznámka: „Odpoledne ve škole nám známkovali učitelští učni (praktikanti) úkoly. V tom mém udělali dvě zbytečné chyby z jejich neznalosti mého písma a jednu chybu udělali z jejich neznalosti (češtiny).“ Učí však v následujících dnech dobře. „V tělocviku jsme poprvé něco dělali. Vrháme koulí, učíme se starty.“ 23. dubna jedeme vlakem do Brna. Je to asi nějaká větší akce, neboť ze třídy bylo vybráno jen 6 kluků a zmiňuji se i o dívce (M.S.) z Břeclavi, blízké mně v době středoškolské. „Po příjezdu vlaku jsme se vrhli na reservovaný poslední vůz. S.M. vpálil takovou energií do kupé, že vyrazil dveře z pantů.“ V Brně jsme byli v museu, v kapucínských kobkách, na výstavě SČSP. V hotelu jsme v klidu pojedli ve zvláštní místnosti – asi z vlastních zdrojů. Naše brněnská učitelka D.H. byla mladá, hezká, vzdělaná i obětavá a organizačně schopná. Večer jsme byli v divadle Reduta. Lístek za 26 Kčs (bylo ještě před měnou 1:5) do 27. řady jsem uchoval, ale co se hrálo, poznamenáno není, ale líbilo se mně to. (Mohla to být Balada z hadrů, kterou jsem tou dobou v Redutě taky viděl.) Před odjezdem jsme měli volno po městě, takže domů jsme se dostali opět vlakem až hodně po půlnoci. Další den jsme se přijatelně umístnili v STM (Soutěž tvořivosti mládeže). Nejlepší byl soubor z Moravské Nové Vsi. Nerozluštil jsem smysl poznámky pod čarou: „Mám tu jednoho brebtu, který sluje jménem Růža a valí mně blbosti.“ Ve škole hrajeme šachy, na schůzi pionýrů se mluví jen o 1. máji. Ten slavíme druhý den v Břeclavi nějak organizovaně. Prošli jsme městem a před tribunou jsme (asi pionýři) tancovali, což jsme si den předem nacvičili.

Odpoledne jedu  s rodinou, kam se jednou přižením, na okružní jízdu po archeologických lokalitách (Nejdek, Milovičky za J. Poulíkem). Stavili jsme se i na místě, kde se kdysi na přívozu utopilo 31 rakvických dětí. Morseovkou jsem si poznamenal májovou zprávu: „Tak se mi zdá, že Greta mne má taky ráda. Kéž by to byla pravda.“ Často provázím Gretu z hudební školy. V květnu se zúčastňuji májových pobožností. O Kristovi nám vypráví i knihovník, kterému pomáháme. Poslech rádia je rovněž častou kulturou, ať jsou to Výlety pana Broučka nebo Vstanou noví bojovníci, Zlatohlav (J.K.Tyl), z filmů pak Císařův pekař, Poslední Mohykán. Nějaký úspěch slavím i s hraním – postupuji do nějakého vyššího soutěžního kola. Po týdnu jsem na tom kole získal 26 z 30 možných bodů a mohl jsem prý mít ještě více, ale to bych postoupil do krajského kola, o což neměl můj učitel zájem – on nerad prohrával se svými žáky a mně to bylo lhostejné. Jsem členem i šachového školního družstva v soutěži proti břeclavské škole. Tam sem však svůj zápas prohrál. Začátkem května jsem i nemocen, což bývalo snad každoročně obvyklé v jarních dnech. Každý den mne někdo navštěvuje. Je zmiňován i recitační kroužek, jehož jsem byl členem, ale dnes o tom nemám ani zdání. Stařenka a stařeček (ze strany otce) slaví 50-leté jubileum svatby, babička (ze strany maminky) je nemocná a dostává doma injekce. Poměrně často se stýká rodina, i když dojíždí ať už z Bratislavy, Veselí nad Moravou nebo až z Bruntálu. Většina má režijní jízdenky. Dívku staršího bratrance hodnotím poznámkou: „Je dobrá, až na to, že je malá a má trochu větší zuby.“ Koncem května jsou noční mrazíky. Za zmínku ještě stojí poznámka o zřízení vojenské pozorovatelny na věži kostela – vojáci jsou zatím ubytovaní v pionýrské klubovně a v hospodě, ale už jim staví v kostelní zahradě domek. Zaznamenávám však i detaily: „Vojáci natahují další linku. Na sloupech je již 6 vojenských drátů.“ Jindy zase popisuji jak dav z mostu „čuměl“ na člena SNB, jak tahá z vodního kanálu staršího člověka a sám se při tom taky řádně namočil.

     Pátý sešit popisuje sotva dva měsíce a je z velké části psán tužkou. Na úvodní stránce je zobrazen lom světla průchodem deskou a čočkou, a taky řešení rovnice se závorkami, ale jen o jedné neznámé. Na posledních listech je několik pokusů propojit bez křížení „energovody“ od tří zdrojů ke třem spotřebitelům, čímž jsem se asi zabýval za pobytu v nemocnici. Zaznamenávám počasí, školní brigády včetně marného hledání mandelinky bramborové, jízdy pro mléko do Břeclavi, srážku dvou lokomotiv, pomáhání v obecní knihovně, četbu Mladého technika i zakoupení knížky „Poznáváme letectví“ za 37 Kčs (staré měny 1:5). K 2.6.1952 stojí za zmínku poznámka o přírodě rodného kraje.“ Na kole jsem jel do lesa pro hlínu. Komárů tam byl až až, takže jsem vyletěl z lesa jak vystřelený.“ Ze školy je zase zmínka asi o nějaké soutěži škol, neboť si zaznamenávám: „Psali jsme písemku z matiky za dozoru dvou učitelů. Oba nám napovídali, takže jsme spočetli 8 příkladů za hodinu. Šlo (ten úspěšný test) to prý na okres.“ Ze „společnosti“ stojí za zmínku výlet autem kolem Pálavy s rodinou mé pozdější manželky. Stavili jsme se i v Mikulově u Prof. Jüttnera, tehdy svérázného ředitele mikulovského musea, jímž nás taky provedl. Prof.. Jüttner se zasloužil o zastřešení mikulovského zámku vypáleného Němci před frontou. Až posmrtně dostal za to i jakýsi metál. Jindy jsem se zase já odvděčil Gretě tím, že jsem ji na kole v dešti odvezl z hudebky domů. I tak jsme promokli a doma se spolu dlouho sušili. Častěji se již objevuje i zmínka o dalším spolužákovi, se kterým jsem pak absolvoval v jedné lavici 4 roky středoškolského studia. Tentokrát mu asistuji v temné komoře při vyvolávání fotek. Stále chodím nejen do kostela na mši, ale i ke zpovědi. Tou dobou asi vstupují na trh zubní pasty v plastikových tubách, neboť tuby hned využíváme k soubojům se stříkající vodou.

Ve středu 18.6. odjíždíme časně ráno vlakem na školní výlet. V Bratislavě se procházíme krátce a kolem poledne pokračujeme do Pezinku a odtud pěšky lesem na Babu. Tam jsme se ubytovali. Povyražení tam bylo mnohé. V koupelně holky rozbily umývadlo, já byl zase ve skupince, která při bránění úniku spolužačce z našeho pokoje zalomila klíč od pokoje. Ten dnešní exklusivní hotel býval příjemnou chatou. Tehdy jsme ještě spali na palandách, což mně bylo osudné. Na připravovanou noc plnou očekávaných příhod jsem se přesunul do pokoje, kde spala většina kluků. Z kamarádovy palandy jsem však spadl a zlomil jsem si ruku v zápěstí. Někdo místní mne vezl autem do Pezinku do „nemocnice“. Byl to však „blázinec“, takže mně tam jen ruku fixovali a vrátil jsem se na chatu. Odtud mne a učitelovu manželku odvezli do Bratislavy nějací Bratislaváci vracející se z pobytu na Babě. V první nemocnici nebyli specialisté na zlomeniny. (Nemocnici jsem znal – byla poblíž bytu mé tety. Ostatně, později v ní zemřel můj stařeček.) Tramvají jsme tedy v noci odjeli do druhé - někde poblíž nádraží. Tamní specialisté byli tří, ale úspěšní byli málo. Třikrát mně ruku natahovali a kosti k sobě rovnali, třikrát rentgenovali a sádrovali. Trvalo to od půl jedné do dvou v noci. Divili se, že při tom nebrečím nebo nevykřikuji. Do rána nás nechali v nemocnici přespat. Druhý den jsme odjeli přes Zohor do Plaveckého Podhradí, kde jsme se opět připojili ke třídě a vystoupili jsme na zříceninu hradu. Ruksak mně nesli kamarádi. Pozdě večer jsme už byli zase doma. Po týdnu mně ve Valtické nemocnici ruku znovu zlomili, protože kosti nebyly dobře napojené. Usínání s éterovou maskou trvalo dlouho. Slyšel jsem třaskavé hlasy lékařů, jak se na lámání připravují a stačil jsem ještě zvednout i zdravou ruku, když mně masku chtěli sundat. Než po mně přejela jakási vlna (snad vždy i něco říkala a já si to slovo nezapamatoval) od hlavy k palcům u nohy, měl jsem sny o násobném vkládání světů do sebe počínaje analogii mezi Sluneční soustavou a Bohrovým modelem atomu. Atom mne tehdy zajímal. Ten den jsem ještě šel v nemocnici do kina na Racek má zpoždění. Druhý den opět Rtg, a po neúspěšné práci doktorů opět na „stůl“ – položený Rtg, a lámání ruky pokračovalo. Sny v narkóze byly stejné a v deníku jim věnuji delší popis. Taky uvádím, jak jsem ve spánku po operaci lál doktorům, že jsou babráci. Dnes ještě dodávám, že tou dobou sloužil v nemocnici i Pavel – asi poslední z Milosrdných bratří, kteří již v roce 1605 nemocnici založili. Dva dny po lámání ruky si mne v nemocnici vyzvedl někdejší maminčin vedoucí a než jsme odjeli domů, provedl mne zajímavými učebnami Dopravní školy ve Valticích. Spolužáci, kteří za mnou ten den do nemocnice jeli na kolech, mne tam již nezastihli.

Prázdniny začaly školní výstavkou prací žáků – pomáhal jsem s její instalací. Jsou velká vedra (38 °C). I se sádrou na ruce jezdím na kole a chodím se koupat – ba i plavat se mně krátce daří s rukou vztyčenou jako periskop. U ramene sádra občas navlhne. Poznamenávám si filmy Jeden ze štafety, Tři vejce do skla, ale i to, že v sousední vsi je slintavka. Novotou mně byla i medovina, které jsem vypil plný „hořčičák“. Nebyl to nápoj v kraji obvyklý, ale v rodině pana doktora, resp. mého budoucího tchána, jsem okusil lec jaké zvláštnosti. Byl jsem v té rodině denně a byl jsem tam jako doma. Snad stojí za zmínku, že poznámka v deníku o tom, že „Greta šlápla u řeky na včelku“ vyvolal ještě dnes vzpomínku, jak to bylo i v detailu, kterým jsem pronikal do její přízně. Od řeky jsme po louce utíkali k silnici, kde projížděl cirkus. V té situaci přišla včelka o život a já jsem byl jediný z houfu dětí, který se vrátil za pomalejší Gretou, abych s ní zůstal a poradil jí, že bolest po píchnutí včelky zmírní ve vodě. Za Gretou jsem jel dva dny po sobě i na kole s jejím bratrem až do Hrušek, kde byla na prázdninách. Při zpáteční cestě druhý den nás na přejezdu železniční trati předjela motorka – ležatý dvouválec (BMW 500 ccm) a asi 30 m. před námi narazila do zábradlí na přejezdu – byl točený a oni jeli rychle. Ženská na tandemu (prý se vyklonila ze zatáčky) byla nějak zraněná – odvezli ji projíždějící Brňáci, chlapík zůstal u motorky, která měla uražený jeden válec. Chlapík jen kulhal a bavil se s námi. Měl půjčenou i tu ženskou i tu motorku.

V záznamech o prázdninových koupáních a večerech pod kaštany u kostela jsou však již konkrétními jmény vzpomínány i spolužačky. Často se taky objevuje zmínka o tom, že jsem po obědě ležel – snad i spal, takže můj dnešní stav není ničím nový a to mne potěšuje. Prostě jsem zůstal sebou od mládí do dnešních dnů. Závěr deníku je z 15.7. 1952. “V noci na dnešek byla velká bouřka. Blesky padaly přímo na Poštornu. Spálil se i trafák.“

     Své číslo (6) má i několik listů A4 předznamenaných obrázkem stanu u řeky. Zachycují jen dny 17.7. – 22.7. 1952. Cesta s maminkou do Brna do nějakého zdravotního zařízení mne upoutala v záznamu méně než to, že jsem si koupil kostřičky na cívky s feritovým jádrem. Několik dní trávím u strýce a tety ve Veselí n/Mor. Se strýcem chodím do promítací kabiny kina, poznávám její vybavení i provoz (včetně lepení filmů) a taky odkud sleduji 2x film Chladné srdce. Bavím se i četbou strýcových knížek o elektrotechnice (Dobrovolný).

     Deník číslo 7 je již opět v řádném formátu A5. Ta předchozí anomálie vznikla tím, že přípravu na prázdniny jsem chtěl asi pojat „větší formou“, ale nevyplatilo se to, protože jsem sešit zapomněl ve Veselí, takže až dodatečně jsem si založil jen vytržené listy. I ten prázdninový deník je však pojat nedbale. Je psán tužkou a na první i poslední stránce jsou jen marné snahy vyřešit hlavolam o připojení tří domů na tři energetické zdroje tak, aniž by se křížily přívody. Dne 24.července mně ve Valticích sundávají sádru a zjišťují, že kosti opět špatně srostly. Další dny jedu 2x do Brna, kde u sv. Anny prof. B. Frejka rozhodl, že po měsíci už ruku nebudeme znovu lámat. Chodíme se koupat s holkami do Včelínka - „bavíme“ se s nimi i ve vodě. Jezdím i k lednickým rybníkům. Mnozí kamarádi jsou na prázdninách. K nám přijíždí bratranec a přivezl mně ladící kondenzátor (vzduchový) ke krystalce. Taky natahuji novou anténu ze sousedního domu přes náš dvůr ke střeše vepřína JZD za naším dvorem. Z 31.7. je záznam: „Kapů ryby. Dyja je snad otrávená. Chytají se ryby i víc než 2 kila.“ S maminkou taky jezdím do lesa na šišky. Taky fotím. Měl jsem takový bakelitový aparát se dvěma clonkami a snad jen jedením časem a trvale otevřenou uzávěrkou. Částečné zatmění Měsíce 5.8. sleduji s dalšími kamarády, s nimiž se scházíme večer na lavičkách pod kaštany u kostela. 13.8. odjíždím na prázdniny do Bruntálu. Tam hrajeme stolní tenis, čtu knížky, cvičím na klavír, seznamuji se s rodinou manželky (nebo teprve lásky?) staršího bratrance i s dalšími novými přáteli. Třináctiletá Stáňa z Kroměříže, Mariána a Erika jsou jmenovány zvlášť. Na kolech jezdíme na drobné výlety, v museu obdivuji erb pánů z Vrbna, sleduji nějaký silniční závod, kde je vzpomenut i Jan Veselý. Koncem prázdnin již zase doma se věnujeme naším děvčatům „Pod kopcem“ (chudší část naší vesnice). Za zmínku ještě stojí film Pudr a benzín a zcela poslední den prázdnin, což byl nedělní výlet přes Veselí, odtud já se strýcem jedeme na motorce do Blatnice a později všichni vlakem ke sv. Antoníčku.

Školní rok začal pobožností v kostele. Ve škole jsme se nezdrželi dlouho. Taky hudební škola začala – rozdáním rozvrhů. Dokonce jsme tam odjeli s Gretou autem – asi její táta měl do Břeclavi zrovna cestu. Setrvává mé soužití s rodinou budoucí manželky, což je příjemné i tím, že ve velké zahradě, kde trávíme značný čas i s dalšími kamarády, je již plno zralého ovoce. I dvůr je velký, takže na míčové i jiné hry je místa dost. Jízdní kolo je rovněž trvalou rekvizitou činností – jak pro spojení s městem, tak pro časté cesty po lese. Ve škole dostáváme legitimace na slevu do kina. Nezbytné fotky pro celou třídu ze dne na den nafotil a vyrobil učitel. Chození do kina je časté a je často ve skupině i 8 kamarádů - spolužáků. U nás v Kocourkově, Rytíř černého plemene, Vlakové spojení nepravidelné, atp. jsou náhodně uvedené filmy. O jiném učiteli je zmínka smutnější. „P. je vážně nemocný již asi 14 dní. Asi si to udělal sám. Má něco s krví. Měl jít na vojnu nebo do výroby (ženské řečí – konkrétně nevím).“ Začátek školního roku je spojen i se statistikou. Vážím 53 kg a měřím 164 cm. Je ale spojen i s povinným sběrem bylin. Chodíme na šípky, později na kaštany. Měl jsem i nějaký spor s vedoucími „PO“. O co šlo, není zaznamenáno.

Kupovaný Mladý technik se stal čtrnáctideníkem s dvojnásobným objemem stránek a s dvojnásobnou cenou – 10 Kčs. Odbírám pravidelně i Vesmír – učitel přírodopisu pečoval o náš individuální rozvoj. Do obce přijeli Bratří Blondinové a předvedli odvážné kousky na prý 45 m stožáru i na laně. Atrakcí byl i letecký den v Břeclavi. Přiletělo i 12 motoráků z Brna (z toho jeden dvojplošník) – neudivili, zato domácí větroně jsem si pochvaloval. Na dálku sleduji i motocyklovou šestidenní alpskou soutěž, kde se stali Češi na JAWA a ČZ 250 ccm vítězi jen s 5-ti trestnými body. Taky Stříbrnou vázu v Německu jsme vyhráli. Ústním podáním dochází 3.10. zpráva o srážce vlaků u blízkého Drnkolce. Jeden mrtvý byl na místě a dalších 5 zemřelo z deseti těžce raněných. Z rozhlasu často poslouchám i rozhlasové hry. Se školou jedeme do Janáčkova divadla v Brně na Jana Žižku - snad to byla činohra. Líbilo se nám to. Domů jsme přijeli v noci. „Z nádraží jsme šli v dvanáctistupu – přes celou cestu, což se nelíbilo učitelovi. Několik nás ještě zašlo s děvčaty na okraj vsi k někdejšímu „celňáku“ – navazuji bližší kontakt s dívkou o rok mladší, ale netrvalo to dlouho.“ V deníku je sice slohové cvičení na téma „Otevření čítárny“, které mělo být pro ni do školy, ale k předání už nedošlo. Z té noční vycházky ještě poznamenávám: „Na zemi tam leželi dva ožralí – jeden i s kolem.“

Se školou jdeme taky na výstavu v Břeclavi „To jsou oni“. Dokládá protistátní činnost diverzní, ale i kriminalitu hospodářskou včetně domácích palíren lihu nebo úprav aut na užití dvojího (pro zemědělce barveného levného) benzínu. Z domácích prací přibyla občasná cesta na trávu (asi pro králíky), častější mytí nádobí a taky jsem popisované době pomáhal líčit stavení ve dvoře, do šopy jsem zavezl 15 q uhlí, které nám složili na dvoře, do dvou našich „štrózoků“ (neměli jsme madrace v postelích) jsem u sousedního sedláka nacpal nové suché „šůstí“ z kukuřice. Týden před hody jsem se zapojil i do příprav hodového pečiva – ovšem ne doma, ale v rodině, kde trávím většinu volného času. Doma to zvládá maminka sama. Přišla si pro mne až před devátou hodinou večer. Před hody jsem taky asi ve finanční nouzi trapně rozměnil stříbrných jubilejních 150 Kčs. Hody prožíváme dosud jen u kolotočů – vínem jsme však zásobeni. Peníze jsem proměnil nejen za kolotoče, ale i za nákup tkalcovské lupy. Z hudební školy chodím často s Gretou a jejími spolužačkami. Jsem nerad, když ji doprovází i její kamarádka v mém věku – byť je taky z naší party.

Prožíváme i drobné starosti s tím, že naše Bruntálská rodina by se měla vrátit do Poštorné, protože jim má být zkonfiskován dům, který ostatně oni taky získali po němcích. Asi to souvisí s tím, že strýc, takto policajt ještě z doby první republiky, byl od policie vyhozen. Babička astmatička je často nemocná – o tom se v deníku zmiňuji, protože jsme bydleli „na stejném dvorku“. Navštěvuji ale i stařenku, jejíž nemoc (mrtvice ji trvale uložila na lůžko) v deníku nezmiňuji a dnes zatím nedovedu stanovit, zda již v popisované době probíhala.

V deníku jsou založeny i dopisy z dovolené od Grety a jejího bratra a pozdrav z Macochy podepsaný „br. Jara“ a taky adresovaný „Bratr Ctibor Fojtíček …“ Kluby jsme měli v průběhu doby různé, ale na Bratrstvo si již nevzpomínám. Podle jména pisatele – dnes již mrtvého - to mohl být klub „dědiny“ z doby spíše jen stále připravovaných dětských „válek“ mezi „dědinou“ a „kozinou“.

     Deník č. 8 popisuje dobu od 2.11. (Dušičky) do konce roku 1952. V jeho závěru je několik nákresů vysněných pracovišť: s mikroskopem – focení i barvení preparátů, fotolaboratoř i se zvětšovákem a taky situační sestavy rádia. Dokonce je zde i v půdorysu nákres domku vybaveného technikou včetně větrné elektrárny. Ta stránka je nadepsána „Kdyby“. Na ranní (mši) byla většina kluků z naší třídy. Na hřbitov jsem s nimi nešel, čekal jsem na kamelota Machovského, resp. na Mladého technika. 4.11. byl den plný energie. Před odpoledním vyučováním jsme se honili před školou a o přestávkách jsme bojovali ve třídě papučema. Na stěnách zůstávaly stopy po vzorcích podrážek. „Já jsem dostal papučem přes hubu, až jsem si přerazil oba pysky – spodní víc.“ Místo vyučování jsme nacvičovali pásmo k 7. listopadu. Po náboženství jsme zůstali ve třídě a věnovali se holkám – je popsáno jak konkrétně. Doma čtu Hvězdné večery – dělám si výpisky.

Občas pozorujeme nebe „hvězdářským“ dalekohledem, který si udělal Gretin bratr. Já laboruji s vytvořeným tubusem mikroskopu. Měl by zvětšovat 83x. Dva dny po sobě jsme byli místo vyučování sklízet řepu „za drátama“ – u státní hranice. Jsou to tři řady ostnatého drátu hustě pleteného. V hudebce se mne ptal učitel (C.K.) zda vím, kdo byl včera zvolen v Americe presidentem. Je nadšený pro západ a první republiku. Věděl jsem, že Eisenhower – Ike. Nejen on byl povzbuzen nadějí, že voják Ike dosáhne konečně změny taky u nás. To vše jsem si vypsal morseovkou. Další den zase manifestačně odnáší celá škola nějakou zdravici do Moskvy – tedy jen do Břeclavi k Národnímu výboru. Z plánované štafety jaksi sešlo. Od 10.11. jsme někteří začali chodit do školní jídelny na svačiny i na obědy. Sníh, který v polovině měsíce napadl, vydržel jen 3 dny. V chemickém kroužku barvíme plameny a děláme neviditelný inkoust. Ve svazácké klubovně hrajeme ping-pong. Začal jsem se učit němčinu – jako samouk. Taky se zmiňuji o návštěvě vykopávek koster včetně jednoho skrčence u Staré Břeclavi. Na výstavě knih, kde se střídáme v hlídání, je i dobré rádio ze sekretariátu KSČ. Večer na něm posloucháme Hlas Ameriky. Sleduji však i proces s Rudolfem Slánským a dalšími. V hudebce se dovídám, že se otrávila učitelka Krista Vašířová, u které jsem taky nějakou hodinu odehrál, když moje učitelka Mouková měla absenci. Její milý byl chycen nebo snad dokonce zastřelen při přecházení hranice. Pohřbu se zúčastnila většina učitelů hudebky. 26.11. jedeme do Brna. na nějakou výstavu obrazů a taky jsme si zabruslili na zimním stadionu. Jezdil tam i V. Bubník. Zašli jsme i do kina na Prvé dny a večer zase na stadion. Kr. Pole vyhrálo nad Opavou 14:4. Po tom zápase hrála Poštorná s Kr. Polem 2. K 27.11. mám uveden i seznam odsouzených v procesu se Slánským. Bylo jich 14, z toho 11 bylo odsouzeno k smrti.

Prosinec je plný událostí: 1.12. jdeme do Dělnického domu na výstavu o výstavbě komunismu. Jedna překližková stěna spadla i s prapory a některé modely to rozbilo. 2.12. odpoledne jsme při náboženství vydrželi být potichu 60 minut – i přes přestávku - povídal nám o Ježíšovi. 3.12. jsem jel s maminkou do Brna k příbuznému zlatníkovi Juříčkovi pro náušničky pro nedávno narozenou první sestřenici. Prohlédl jsem si i zlatnickou dílnu, kde mne upoutaly jednak malé svařovací hořáky a jednak starostlivost o drobné zlaté „odřezky“ či špony. 4.12. si prohlížím podrobně vedený deník Venci Holáska (pozdějšího kastelána na Lednickém zámku). Je uveden větou: „Deník jsem začal psát již několikrát, snad to teď vydržím bez přestávky.“ Taky jsem byl s většinou třídy na výstavce vykopávek a na přednášce Poulíka a Klímy. S Dr. Poulíkem jsem si dokonce podal ruku. Mrzne a sníh se již týden drží. Bruslit chodím na kamarádových bruslích. Při návštěvě u maminky v kanceláři jsem prý byl drzý a ani večer se mnou maminka ještě moc nemluvila, což mně asi moc nevadí, jak soudím s poznámky: „Já ty ženské řeči stejně nesnesu.“ 8.12. byla v Kyjově pokřtěna moje sestřenice – Dana, Marie. Na křtiny jsme jeli do Veselí i s babičkou, takže do Břeclavi na nádraží jsme museli jet taxíkem. Já a bába jsme ani do Kyjova nejeli. Když přivezli Danku domů, bylo kolem ní plno zbytečných cavyků, což vadilo její mámě a mně taky. 12.12. jsem byl v desetičlenné delegaci pionýrů, která šla poslanci Hanáčkovi gratulovat k jeho padesátinám.

14.12. na filmu o E. Holubovi: „Velké dobrodružství“. Večer v místním hostinci se spolužáky jsme uvaděči na Lidové zpěvohře Fanoše Mikuleckého: Cesta zarúbaná – líbila se mně. Ostatně, některé úryvky mne tehdy upoutaly a pamatuji si je dodnes: „Dívča – laštovička, milujem ťa od malučka; a eště ťa kolébali a už ťa mně slibovali.“ 15.12. jsem dostal od oblíbeného učitele poznámku „Ve vyučování hraje šach v jídelně“, to poroto, že se nám nechtělo přerušit partii započatou o poldení přestávce. 18.12. Odpoledne děvčata drhla podlahu ve třídě, druhý den se k úklidu přidali i kluci. Ten den se utopil v řece nějaký malý kluk. Štědrý den jsem měl pracovní – pomáhal jsem mamince, ale po večeři jsme šli zpívat koledy. Bylo nás 9 kluků a skončili jsme dost veselí až před půlnoční. Byla obětována za dědu. Od Ježíška jsem dostal dvoje boty, papuče, spodky, rukavice a 600 Kčs. I babička se na ty dny vrátila, ale dlouho nepobyla, protože se jí zase špatně dýchá. Před koncem roku jsem si ještě na den zajel do Bratislavy k tetě. Pochvaluji si silvestrovský pořad v rádiu se Štuchalem. Už zde neopakuji trvající dříve vzpomínané činnosti a snad každodenní pobyt v rodině mé pozdější manželky.

     Deník č. 9 zaznamenává události od 1.1.1953 do 20.3.1953. Na úvodní stránce je ozdoben kresbičkami bruslařů i mileneckých párů na lesní cestě pozorovaných špehem i zajíčkem, nad jehož hlavou je srdíčko. Taky jsou zde křížkem uvedeny dva datumy: +5.3.´53 J.V. Stalin a +14.3.´53 K. Gottwald. Na třech posledních stránkách jsou řešeny rovnice o dvou neznámých. Na Nový rok opět jedeme do Veselí – Danka se má k světu. Taky odstrojujeme stromek. Druhý den je pátek. Škola není, ale k překvapení ani školní oběd není. „Uvařil jsem si brambory a snědl kousek zajíca od neděle a bylo po obědě.“ S Gretou hraji Člověče nezlob se a ve svazácké klubovně ping-pong. Něco dělám se sádrou, protože je zmínka o „výměně názorů“ s maminkou nad zašpiněným stolem. Po večerech u rádia při poslechu Tylova Strakonického dudáka, Carmen. S partou v kině na Haškových povídkách – sedím vedle Grety, jindy, už bez Grety, na Zítra se bude tančit všude, Taras Ševčenko, Osudy oficiála Tříšky, Únos. Často je maminka z práce nějaká nervózní. Beze slov jsem tentokrát dostal prakrem, ale tomu umím odolat postavením se tak, aby se nemohla rozpřáhnout k pořádné ráně. Důvod byl v tom, že jsem nesnědl svačinu a psovi jsem dal místo knedle buchtu, „ač ona mu někdy dává vajíčka i cukr“. Jindy, když z verandy vyháněná slepice vyletěla zavřeným oknem, které rozbila, neměla maminka žádné připomínky. Asi si více všímám našeho vztahu, protože nařezáno jsem dostal často a v deníku je o tom zmínka až nyní.

I školní brigády trvají. Pro naši školu jsme dovezli nákladním autem z břeclavské školy 30 lavic, které jsme snosili z půdy. Na korbu se nás vešlo k lavicím i 10 kluků. Druhý den lavice umýváme a stěhujeme na místa. Taky děláme nástěnky. S hasiči pomáháme při čerpání vody z řeky na malé kluziště. Chodíme bruslit (i s Gretou). Od kamaráda Zdeňka jsem si vypůjčil na celou zimu „šeksny“ - on má „kanady“. Sledujeme se spolužáky i hokejové zápasy, kdy je Poštorná zpravidla úspěšná. O zdraví populace je ještě pečováno centrálně. Všichni jdeme na lékařskou prohlídku: měření, vážení, plíce, zuby, moč, tlak krve. V hudebce jsem varován, abych přidal, neboť je předepsaná nějaká redukce žactva. Při čekání na Gretu si mne zavolal ředitel Chovanec a dal mně fotku nových školních varhan pro tetu, které byl přítelem již v době protektorátu. Kontakt na strýce byl užitečnější. K němu do Dobrého Pole jsem jel pro výslužku ze zabijačky. Cestování vlakem k příbuzným nebo do Brna něco nakupovat, je dosti časté. Koupil jsem si např. výprodejní tlumivku k demontáži, abych měl dostatek drátu na vinutí cívek pro krystalku i pro bateriovou jednolampovku. Koupený transformátor ručně převíjím, abych získal jiný sekundární nízkonapěťový výstup podle provedeného výpočtu. Získal jsem napětí pro pohon dynama ve funkci motoru (po ručním roztočení). Jsou to spíše hravé experimenty, než cílevědomá práce. Vypůjčenou elektrickou páječkou se učím letovat.

Významný byl incident 27. ledna, kdy jsem ve třídní papučové válce roztrhl dvě fotky na právě vytvořené nástěnce, která později za výlohou u holiče informovala Poštorany, že naše škola je mistr v nějaké hokejové soutěži (SHŽ). Měl jsem dostat dvojku z mravů, ale nakonec z toho nebyla ani poznámka – kluci fotky bezvadně podlepili. Na pololetním vysvědčení jsem měl o dvojku navíc, takže vyznamenání jsem neměl. Z prázdninových příhod ve Veselí stojí za zmínku poznámka o tom, jak jel strýc na kole již za tmy do sousední vesnice pro mléko a pro vajíčka. Již tehdy tam scházel poklop kanálu, což způsobilo havárii kola, ale na zdraví strýc újmu neutrpěl. Vypínání elektřiny pouličního osvětlení, a taky domácností, které v deníku zmiňuji, dnes již snad nehrozí. Prázdniny se prodloužily pro nedostatek uhlí. Po prázdninách přijela nějaká krajská inspekce s agitací pro studium na gymnáziu. Měl jsem radost, že se spolužák Mireček nenechal zlákat a půjde se mnou na průmyslovku. Své patnácté narozeniny slavím den po Stalinově smrti. Ve třídě jsem zcela bez smutku dostal „hobla“. Rozhlasový přenos z pohřbu posloucháme ve škole. V sobotu 14.3. v 11 hod. zemřel president Gottwald. V den jeho pohřbu drží pionýři čestnou stráž někde ve škole, ale odpoledne celá škola stála dvě hodiny před budovou školy asi při poslechu rozhlasového přenosu z pohřbu. Maminka absolvuje nějakou rychlou operaci ve Valticích. Pobyla tam týden. Trvaly domácí práce spočívající v péči o oheň a vodu, případně přibyla starost o krmení psa a slepic, když byla babička nemocná, trvají pravidelné nákupy mléka atp. Jen sporadicky se zastavuji u tátových rodičů. Ještě stále chodím do hudebky a prakticky denně jsem u spolužáka, resp. v rodině mé budoucí manželky.

     Desátý deník začíná prvním jarním dnem r.1953. Je druhé výročí psaní deníku, což vyjadřuji údivem nad svojí vytrvalostí, když předchozí deníky vždy tak brzy skončily. U stařečka jsem rozsekal malý akát (snad první zmínka o pomoci druhé větvi rodu). Zaznamenáno je i zvolení presidenta A. Zápotockého a jmenování V. Širokého předsedou vlády. Na první stránce deníku je nakreslena hlava s velkýma ušima a bublina s textem: „Soudruzi a soudružky, my si nic nezakrýváme, my víme, že se dopouštíme chyb, …..“. Hned následující den – v neděli – jsem šel místo kostela na sběr železa. Byla to asi směska odpadů, co jsme házeli na vůz tažený koňmi, protože jsem si domů přinesl velmi staré rádio. Odpoledne se spolužáky i břeclavskými děvčaty v kině asi v dobré náladě, protože cestou srazil Jara B. odpadkový koš a kus dál nás zastavili SNB. Zdeňka H. si vzali na stanici, ale neprozradil, kdo ten koš srazil. Již časně ráno jedeme do Brna na Dalibora. Jsme samostatní. Trochu dospělejší z nás je připomenut jen Pepča Albrecht – kdysi ředitel školy v akci „Mládež vede Brněnský kraj“ – po r. 1989 ředitel břeclavské tiskárny Moravia press. V Brně máme rozchod. Někteří jdeme na výstavu „Vývoj vesmíru, Země a člověka“, svačíme v parku, obědváme v restauraci, zajdeme i do kina Čas a večerní divadelní představení se nám líbí. Do 1 hod. máme zase volno. Cesta v zešeřeném vlaku byla se spolužačkami pubertálně vzrušující.

Jaro se projevuje i tím, že často si opravuji kolo nebo alespoň lepím duši. Zmiňuji se i o únosech dopravních letadel do Německa. Velikonoce jsou začátkem dubna. „Ve třídě začíná spor o náboženské otázky a o politiku. G. se do všeho rýpe ničemu nerozumí. Je zarytý komunista. Fera je opak. Já mezi nimi.“ „Byl jsem u zubaře. Dva vrtáky při vrtání polámal, tak toho nechal. Odpoledne jsem od učitele Č. dostal poznámku. Nikterak jsem mu to neměl za zlé. Byli jsme oba v dobré náladě.“ V sobotu časně ráno (ve 3 hod.) vstávám a jdeme hrkat. Ze třídy jde Mireček, Zdeněk Jenda a já. Objeli jsme kus Poštorné a pokračujeme v dávné tradici těch starších: „V dědině jsme povysáďali většinu zahrádek (asi jen branek u plotů), na stavbě domku za humnama jsme vynesli na lešení kolečka, Grbavčicom jsme ze dvora vyvezli válec, Drábkom zastavěli dveře tihlama, Bartolšicom dali mezi dveřa slůpek. Domů jsem přišel v 5 hod. Kluci šli ještě na proutky.“ Já spal a doma pomáhal a ven jsem šel až před vzkříšením. Žilu jsem dostal od spolužáka S.H. Velikonoční pondělí začíná budíčkem v 5.30 hod. Zpozdil jsem se, takže kamarády stihám až na druhém postu. Celkem jsme obešli asi 15 děvčat. Některé jsme našli v chlévě, jiné na půdě v seně, což bylo veselejší. Taky hodnotím, kde bylo nejlepší víno. Jsem nějaký malátný z toho jara, ale alespoň jsem dočetl Válku s mloky“ a čas věnuji i urovnávání výstřižků z časopisů. Jsou popisovány vztahy spolužáků s Břeclavačkami i účast na filmu Láska s překážkami. Jindy to byl zase film Dovolená s Andělem. Taky je zaznamenána služba invalidnímu kamelotovi p. Mahovskému, kterému jsme se S.H. odnosili na dvůr dřevo z ulice.

Jaro je patrné v častém připomenutí schůzek s děvčaty ze třídy i z Břeclavy. „U břeclavské pošty jsem měl vletět pod Tatru 8 (CD). Musel „flokovat“. Nadávat jsem ho neslyšel. Tento týden je to už druhý případ.“ Stále chodím do hudebky, pomáháme v knihovně – Čtu Fysikální základy radiotechniky (asi Stránský se ten autor jmenoval), a taky Roboti doktora Galvaneska, v ping-pongu jsem porazil dva uznávané (Z.H. a J.K.) spolužáky. Taky jsem byl jedno odpoledne sázet kukuřici. Za zmínku stojí záznam z 21.4.: „Ve škole dostal Slávek hobla – poprvé v ten den, protože si dosud myslel, že se narodil 20.4.1938“. Asi to souviselo s podklady k občanským průkazům. Začal jsem chodit do Sokola. Dělám si páječku s topným tělesem – dvě trubky k tomu mně svařil spolužákův tatínek. Poslední dubnovou sobotu vyjíždíme již kolem 6 hod. na kolech na Palavu – téměř celá třída. Holky a nezbytný doprovod vyjely dříve, naše skupinka čekala ještě na opozdilce a stíhali jsme je rychlou jízdou. V sousední vsi se k nám připojil třídní učitel. Na Děvín jsme vystoupali asi z Pavlova „stečí“ i s koly – dorazil jsem čtvrtý. Uvařili jsme si čaj a polévku, v rozličném povyražení jsme pobyli i s ředitelem školy a dalším učitelem, kteří přišli asi od autobusu pěšky. Z Klentnic na Růžový hrádek jsem vyjel na kole, ale dolů s mým kolem odjel kamarád, který mně kolo v nestřežené chvíli zabavil. V Mikulově jsme přečkali déšť a v 7 hod. jsme už byli doma. Za celý výlet jsme lepili jen 2x duši a jen jeden spolužák při sjíždění z kopce upadl. Kola tou dobou ještě nebyla horská, ale dokázali jsme na nich taky pěkné kousky. Kantoři museli mít hodně dobré nervy.

28.4. „Odpoledne v náboženství kázal velebníček o mravnosti. Po náboženství to bylo, jako by dělal nábor na smilstvo.“ (Taková třídní pubertální kratochvíle nebyla ojedinělá.) Před 1. májem mně přinesl Franta Mitrič (pozdější ligový rozhodčí fotbalu) ušitý oblek. Bylo to asi levnější, než kupovaný, neboť šité jsem míval i kalhoty a kabáty. 1. máj je uveden úvodním veršem Máchova Máje, ale dál je již jen popis manifestace. Na poledne jsem již odjížděl na obrátku vlakem do Veselí, abych přivezl babičce potřebné léky. Další den pomáhám mamince při praní (náročné na čerpání vody ze studny), ale stihám i film Civil na hřišti. Konečně je i zmínka o návštěvě stařenky (maminky mého táty), což nebylo časté, i když tou dobou byla asi už nemocná – ležící po mrtvičce. Při nedělním bloumání kolem školy si mne zavolal ředitel a diktoval jsem mu nějaké protokoly, které jsem ještě zavezl do sousední Břeclavi. Časté jsou zmínky o schůzkách s děvčaty i z nižších tříd. Sleduji i „milostné“ vztahy svých přátel, ale i průběh závodu PBW (Kubr vzdal, Růžička vyhrál 4. etapu.) Pravidelně si kupuji v kiosku na nádraží časopis Amatérské rádio. poznamenávám si, že „10.5. u Prahy a za Brnem napadlo mnoho sněhu“. Týden na to však už je zaznamenáno, že jsme se byli koupat u Lednického rybníka. Bavím se s hodně staršími přáteli – mnozí z nich gymnasté z Břeclavi, jejichž častou zábavou bylo vytváření „věží“ z těl poskládaných na sebe do výšky. 19.5. jsme měli ve škole dudáka ze Strakonic. Ředitel školy byl těmto exhibicím asi nakloněn, neboť jindy byl ve škole i nějaký experimentátor s mnemotechnikou, který dokonce předváděl i uspání spolužáka (prý přiškrcením krkavice). V ten den jsem byl již potřetí v měsíci u stařenky – je jí nějak hůře. Místo tělocviku jsme se byli (asi polovina třídy) koupat ve Včelínku (rybník). Stihla nás tam bouřka. Zůstali jsme ve vodě asi čtvrt hodiny – šaty jsme měli schované ve staré vrbě, pršet nepřestalo, tak jsme s oblečením pod paží v plavkách doběhli do školy. U Kostic ten den (20.5.) zabil blesk dva lidi a dva koně.

Poprvé je taky zmínka o Darině – hodinu se s ní bavím. Kolem Poštorné se provádí (sonární?) zjišťování naftových ložisek. Jsem již dost opálený. Koupeme se v lednických rybnících. Apollo již přeplavu tam a zpět bez odpočinku. 25.5. jdeme se školou místo části vyučování na film Mladá léta. Jsou školní výlety, vyučování je nepravidelné – učitelé scházejí. Už jsou zralé třešně, takže na ně chodíme – rostou u kostela i u silnice na Valtice. 27.5. „Napínavá národně- politická situace. Většina prodejen uzavřena. V Bratislavě bouře. 1. června snad to bude rozřešené.“ „Špatně mně brzdí kolo. Vrazil jsem do baráku. Nic se mně nestalo.“ 30.5.: „Odpoledne hlásili o usnesení vlády k peněžní reformě.“ Neděle 31.5.1953: „ J.B. se projel na motorce p. učitele P.Č. (byla na školním dvoře, učitel byl ve škole). Moc se na něho nezlobil. Po dohodě mu dal facku místo 2. z mravů a bylo vyřízeno. Večer jsem byl ještě v kině s M. místo Slávka na jeho lístek. Tři páry jsme byli v lóži. Na zítřejší školní výlet nemám ještě nachystaný ani ruksak.“ Přes tyto zálety trvá vztah ke Gretě, v jejíž rodině trávím téměř každý den alespoň chvilku – taky stále tam cvičím do hodin klavíru.

     Jedenáctý deník má kapesní formát A5 a končí jim školní rok a tím i doba základní školy – snad ta nejlepší, pokud jde o přátelství mezi sobě rovnými a blízkými. Prvního června je pondělí. Je měnová reforma a my jsme měli odjet již ráno na školní výlet do Tater. Dopoledne dlouze čekáme ve frontě na výměnu peněz, přestože jsme měli jakousi přednost před ostatními. Odpoledne v 15.40 hod. odjíždíme zpožděným vlakem směrem na Bratislavu. My režisté zdarma, protože v pokladně – prodejně jízdenek- neměli drobné peníze. Asi jsem měl s sebou jen novou stokorunu. Do Štrby jsme přijeli ve 4 hod. ráno. Dvě hodiny jsme šli pěšky ke Štrbskému plesu, kde jsme se ubytovali. Snídani jsme nedostali. Od 8 hod. do 11 hod. jsme spali, posilnili se z vlastních zásob a vyšli na Popradské pleso a dále již bez děvčat jsme zdolali Ostervu – nejdříve asi do poloviny výšky po svážnici a dále již po cestičce. Dolů jsme se vraceli přes sněhová pole kolem Batizovského plesa do Vyšných Hágů. Električkou do Štrbského plesa jsme my režisti jeli opět zadarmo. Večeříme tam, kde jsou ubytovány naše spolužačky. Jsou tam i nějaké dívky z Kyjova. Večer jsme prozpívali a v půl desáté jdeme spát.

Ve středu vstáváme již v 6 hodin. Posnídal jsem kus uzeného masa od Slávka, loučíme se s těmi dívkami z Kyjova a jedeme do Tatranské Lomnice, kde se ubytujeme v hotelu Sulov. Pro velký vítr lanovka nejezdí, tak jdeme kolem Kamzíku na Skalnaté pleso pěšky. Dolů jsme už jeli lanovkou. „Potkali jsme se se šikmookýma.“ Ve volnu do 8 hod. hrajeme fotbal s místními dělníky ze stavby a po večeři v hospodě jen někteří hrají karty. Holky spí s učitelem, tak po 11. hod. jdeme taky spát. Čtvrtý den výletu vstáváme již v půl šesté a motoráčkem odjíždíme do Popradu a dále pokračujeme autobusem do Dobšiné. Prohlídka ledové jeskyně trvala asi půl hodiny. Obědváme opět v hospodě a ke třetí hodině se vracíme na ubytovnu. Já se v Popradu odpojuji a jedu do Tatranské Polianky navštívit rodinu svého bratrance. Vrátil jsem se ke spolužákům až po 8 hod. Do 10 hod. jsme měli volno mimo ubytovnu, ale jen v Lomnici. Usínáme až k půlnoci. V pátek vstáváme již v půl páté. Vlakem odjíždíme do Liptovského sv. Mikuláše a odtud autobusem do Demänovských jeskyň. Většině to bylo něco nového. Oběd opět v restauraci a čas byl i na volejbal. Tady výlet prakticky končí. Vracíme se do Liptovského sv. Mikuláše a odtud vlakem přes Bratislavu do Břeclavi. Zdá se, že učitel měl s sebou harmoniku (což nebylo neobvyklé), protože cestou domů z Břeclavi po půlnoci na ni hrál. Z druhé strany deníku jsem si zapisoval útratu, z čehož vybírám: večeře + pivo 5.50 Kčs, lanovka 4.40 Kčs, Demänovské jeskyně 2.- Kčs.

V sobotu jsem spal do oběda. V neděli o Božím těle jdu na ranní mši a pak probíhají nějaké žákovské sportovní hry. Absolvuji nějaký běh a vrh koulí. Zajezdil jsem si i na koni, kterého tam přivedli pohraničníci. Byl to naplněný den, neboť odpoledne jsem stihl jít dvakrát do kina: Olympiáda a Celý svět se směje. V pondělí 8.6. začaly závěrečné zkoušky. Oficiální zahájení hodnotím pro jeho krátkost pozitivně. Začínáme diktátem. Mám jedničku, stejně jako 10 dalších. Dva mají pětku. (ve třídě je nás 27). Následný sloh měl 3 témata: Mládež republice – republika mládeži, Dopis vojákům, Stroje ulehčují práci na socialistické vesnici. Vybral jsem si to poslední a dostal jsem jedničku. J.Z. psal to stejné téma zase tím svým „kralickým slohem“. Inspektorovi se to líbilo a nechal to otisknout v Břeclavsku. Druhý den byla písemka z matematiky. Ze šesti příkladů jsme si mohli vybrat k řešení jen tři. Taky jsem je zvládl za 1. Horší to bylo v hudebce. Na poslední chvíli jsem se dověděl, že i tam bych měl absolvovat jakési zkoušky, tak jsem tam raději nejel. Zbytek týdne máme volno. Trochu se učím, taky si čtu knížky o elektrotechnice a cvičím klavír. Tu zkoušku jsem nakonec přece šel později udělat a dopadla dobře.

Do školy chodíme jen abychom se sešli. Holky drhly podlahu, někdo dělá nástěnky a Ota s Alenou plnili tabákem dutinky pro ředitele. Byla u toho i jeho manželka – taky učitelka – a tvrdila, že je to moc dobrý tabák, tak jsme pokusně hned dvě cigarety taky vykouřili. Taky vyvádíme v tělocvičně a prohlížíme si a objednáváme fotky z výletu, které náš učitel brzy udělal. Už taky víme, jaké otázky dostaneme z ruštiny. K neděli, která dělí dva týdny zkoušek, si poznamenávám, že na pouť k sv. Antoníčku museli jít lidé pěšky, protože žádné autobusy tam nejely. Maminka, babička a já jsme dojeli jen do Veselí. V pondělí 15.6. začínají ústní zkoušky. Dopoledne 5 a odpoledne 4 spolužáci s úspěchem zkoušku udělali, stejně jako další den. My ostatní máme volno. Jsme ale u školy nebo se chodíme koupat. Zneklidněný jsem byl, když kdosi dostal z češtiny Bezruče, ačkoliv byl určen pro mne. Dokonce jsem se přiměl ještě na češtinu podívat. Třetí den odpoledne uzavírám zkoušky já v poslední čtveřici. Bezruče jsem dostal. V lavici jsme měli taháky, takže i s ruštinou to dopadlo dobře. Matematika a fysika už nebyl problém, takže jsem získal 4 jedničky a už jen asistoval při zkoušení ostatních – utíral tabuli atp. Dalších 10 dní je pojato globálním zápisem o pohodě v lenošení, o občasných návštěvách ve škole, kde cosi děláme pro výstavku výtvarných prací a především o koupání se v řece.

26.6. vstávám již ve 4 hod., ale než jsme se sešli bylo 6 hod. Otu jsme museli jít vzbudit. Odjíždíme i s učitelem na výlet. Počasí nám nepřeje. Podjezd v Břeclavi je natolik pod vodou, že kola přenášíme přes nádražní lávku. V Lanžhotě přečkáváme déšť v nějakém domě. Zmínka je o setkání s matkou poslance Bartoše. Zabalení do stanových dílů jedeme až do Kůtů. V Šaštíne jsme nemohli projet dělostřeleckou střelnicí, což představovalo 15 km jízdy navíc. Po 15. hod. jsme byli v cíli cesty. Škarbák u Smolenice – dávné místo táborů poštorenských skautů bylo i naším tábořištěm. Bylo nás 15, z toho 3 spolužačky a navíc učitel. Dvě noci jsme pobyli v přírodě i v hospodě. Navázali jsme přátelství s Bratislavskými osadníky, jídlo jsme si vařili. Spali jsme málo. Domů odjíždíme časně a přes tu střelnici a navíc přímo přes kopec mimo cesty. Kola většinou do kopce vedeme a dolů sjíždíme mezi stromy. Hromadnou bouračku pěti kol jsme měli až na řádné silnici. Nic se nestalo a nedivil se ani učitel. Před polednem jsem už byl doma. Usnul jsem na 5 hodin, teprve pak jsem se najedl a okoupal. Zakončení povinné školní docházky však přece jen bylo ve škole a to okázalou sešlostí celé třídy s kantory. Jen Lidka již byla na prázdninách. Kantorů i se školníkem bylo 8. Fanfárový vstup z gramofonu byl v 19 hod., slavnostní projev spolužáka J.Z., dárkový koš třídnímu, a pak už jen mnoho jídla, tančení a pití – bednu sodovek, bednu piva a 11 litrů vína jsme zvládli bez problémů – jen jeden kantor málo jedl, a tak s pitím měl problém. Rozešli jsme se po půlnoci. Druhý den nám rozdali vysvědčení. Měl jsem dvojku jen z přírodopisu a z tělocviku. Osm ze sedmadvaceti žáků máme vyznamenání. „Konec školního roku (žádný ještě není ženatý)“. To je poslední záznam v 11. deníku.

     To je taky konec záznamů o době základní školy. Bylo dobré přečíst si deníky z doby základní školy. Připomněl jsem si hodně příhod z nejranějšího mládí a pobavil jsem se. Jejich autentické oživení umožňuje objektivněji hodnotit i dnešní pubertální mládí jiných. I v současnosti (je rok 2009) se ještě pravidelně po roce či dvou scházíme v Poštorné a budovu naší školy si neopomíjíme vždy znovu projít a polaskat se s ní. Byl to přece jen základ našeho vykročení do života.

        




Co lze ještě doplnit z doby do ukončení základní školy – měšťanky.

     Té nejranější části svého života věnuji jen zdánlivě nepřiměřenou pozornost. Myslím si totiž, že již v té době se tvoří osobnost, proto je dobré si počátek bytí důkladněji připomenout. Chci zdůraznit, co jsme dokázali fysicky i psychicky nejen my „náctiletí“, ale i naši rodiče a učitelé. Veřejná forma pravidelného (měsíčního) doplňování „pamětí“ je jistým bičem na mne, abych s pocitem veřejné kontroly se neprojevil jako slaboch a nepřerušil své zápisky. I kdyby snad někdo četl i tuto pamětnickou část mého webu, která je spíše určena pro vnoučata, tak vzdálenost popisovaných událostí od dneška je už tak velká, že se lze povýšit nad jakoukoliv kritiku. Snad i proto jsem až nadmíru otevřený. Co bych za to dnes dal, kdybych v nějaké krabici našel podobné poznámky po svém stařečkovi, o jehož povídání jsem jako puberťák měl jen minimální zájem.

     Při hrábnutí do krabice pro další deníky jsem objevil dávno zapomenuté rozepsané vzpomínky přesahující dobu psaných deníků. Jsou psány na kartónky formátu A5. Tyto „Paměti“ jsem začal psát 4. dubna 1963 a začínají takto: „Člověk je šťastný, že zapomíná ……. , ale je škoda zapomenout všechno.“ Z tohoto dřívějšího zpracování vzpomínek a dalších náhodných záblesků v paměti budu ještě doplňovat jen tuto část textu.

     Úvod kartiček obsahuje rodokmen. Ten po meči se opírá o stařečkovo vyprávění, kterému jsem věnoval pozornost až o velikonocích r.1963. Můj tatínek se narodil v r. 1914 na „Červené škole“, kde asi byla tou dobou stařenka školnicí. Měl starší sourozence - Martina a Jeny. Často se stěhovali do levnějších bytů, takže bydleli i u hřbitova na „Špitálu“ a taky přímo na hřbitově. Ten byl blíže k lesu než ke vsi, a vzpomínám si, jak stařeček vyprávěl o jedné zimě, kdy napadlo hodně sněhu a zajíci se i na hřbitově prohrabávali k potravě, takže se podařilo je lapit za trčící zadní běhy a vylepšit si jídelníček. Stařečkův rod je poštorenský, pokud mu paměť sahá, ale z vyprávění stařeček věděl, že předchůdci pocházeli někde od Lanžhota. Jeho dědovi patřil grunt v Poštorné – později to byl Bittnerův dvůr č.p. (asi) 50. Stařenka (Františka roz. Mazuchová) pocházela z Prušánek. Měla hodně sourozenců. Znal jsem jen nejmladšího Jana – pošťáka v Břeclavi. Zapamatoval jsem si však jméno i dalšího bratra s „exotickým“ jménem Pelegrín. Stařenka sloužila v mládí u židů (Silberschitz) v Břeclavi i ve Vídni. Snad jedinou „relikvií“ po stařečkovi a stařence je knížka „25 let české školy v Poštorné“. Na záložce u fotografie starosty Antonína Košťála připsala teta: „Tohoto starostu doopatrovala stařenka (+1905). Měl státní losy a sliboval, že až mu vyjdou, že nechá našim vystavět domek. Ale losy vyšly až po jeho smrti a losy sebral starý P…. a naši nic. To vždycky vyprávěl stařeček.“

     Rodokmen po přeslici je doložitelný uchovanými dokumenty. Babička rozená Kovaříková pocházela z Luhačovic, kde její tatínek byl lázeňským „tajným“ policajtem. Dceru však neuhlídal. Vdávala se v 17-ti letech. Znal jsem ještě i babiččinu maminku a babiččiny sestry Karolínu a Hedviku. Děda Rudolf Žůrek byl rodilý Poštoran. Byl zdatný zámečník s definitivou na dráze. Měl dva bratry: Jan odešel do Ameriky a František a děda zůstali, ale do smrti byli spolu na kordy o pole, která zůstala po Janovi. Zůstala nám sice louka, na níž se těžila nafta, ale z té profit nebyl. Dědovi rodiče byli Kateřina roz, Nešporová z Kostic a Vavřín (ten stavěl hřbitovní zeď, která stojí dodnes i s jeho monogramem z černých cihel). Poštoran byl i jeho otec František (*1830) a maminka Mikuličová (Chorváti). Doložitelná je tato větev ještě po dvě další kolena – stále Poštorané.

     Nepamatuji si, ale říkali mně, že když jsem ještě běhal v ohrádce, tak mně dali k jídlu kousek husího stehna, aby se zbytek rodiny v klidu naobědval. Že jsem se o jídlo dělil s velkým černým psem Puňťou si všimli, až když jsem se rozbrečel potom, co si pes stehno odnesl a už se se mnou nedělil. Puňťu si pamatuji z doby pozdější. Za války nám ho prý snědla stará Běta K. Husí stehno jsem měl s sebou v kapse i na nádraží při loučení s babičkou, která následovala dědu do protektorátu. K údivu ostatních jsem tak prokazoval, že jsem dobře připraven na cestu s milou babičkou. Z doby ještě dřívější bylo mé převrhnutí se s kočárkem, když ho nešikovně maminka postavila na hranu zvýšeného zápraží na dvorku. Byl jsem asi dobře obložen peřinami – nic se mně nestalo.

     Ještě více jsem asi byl v kočárku obložen (peřiny byla nezbytná vybavenost), když jsme se při mobilizaci (nebo ještě dříve se znalostí situace na hranicích) přesouvali vlakem do Deblína k „tetě“ Květě. Moje maminka se starší setrou, jejíž manžel sloužil na hranici jako četník, sebraly své děti a přesunuli jsme se k sestře toho četníka. Jak dlouho jsem tam byl nevím, ale vraceli jsme se sami. Rodina státního zaměstnance v protektorátu zůstala. S „tetou“ Květou jsem se potkal v životě ještě jednou. Bylo mně 35 let a příležitost opět vyvolal ten strýc četník. Měl zrovna pohřeb. Před vznikem „Slovenského štátu“ jsem ještě cestoval i do Bratislavy ke své pravé tetě – tátově sestře. Změna vzduchu byla prý součást léčby černého kašle, který mne postihl. Vozil jsem se lodí alespoň po Dunaji, když moře mně dostupné nebylo.

     Z doby rozumbraní je příhoda z logopedie. Na zdi v kuchyni visela dečka, na níž byly vyšity obrázky děvčátka, kytky, žáby a jahody. Mamince nevadilo, že děvčátku říkám „aji-aji“, kvítí bylo „títí“, ale trápila mne výslovností slova jahoda. Stále jsem opakoval „lahoda“. Vlastně nebylo to stále, ale jen do doby, než jsem výuku zakončil výrokem: „malina“.

     Vzpomínky na dobu předškolní nebo snad i první léta školní jsou skutečně jen útržkovité. Ta asi nejstarší vzpomínka je na dědu v železničářské uniformě, resp. na banán, který mně dával. Byl jsem v maminčině náručí a bylo to v kuchyni toho bytu ve dvorku č.p. 54, kde kdysi byla triviální škola. Té vzpomínce konkuruje ale ta z domu u stařenky, kde jsem stál v kuchyni u stolu a ze šuflíku, do něhož jsem ještě neviděl, jsem vytahoval příbory. Nejvýše čtyřletý jsem byl, když jsem o jednom svátku matek ležel s tátou v posteli v tom domku, kde jsme bydleli za války (to už je třetí místo, kde jsem do nástupu do školy často pobýval), táta kouřil a já jsem pak dal mámě malé papírové srdíčko s nějakým nápisem. Z té doby je i vzpomínka, jak jsem vyběhl z domu za tátou, který stál s kolegy u plakátového sloupu před kostelem. Nedoběhl jsem, neboť jsem nějak upadl nebo snad jsem byl sražen motorkou, na níž jel v černé uniformě voják SS. Postaral se o mne až do příchodu lékaře – mého pozdějšího tchána - který mně na kuchyňském stole hlavu sešil svorkami – jizvu mám dodnes. I vážnou potyčku rodičů jsem zažil - na dvorku. Bylo to asi v souvislosti s oznámením, že táta odjede na půl roku za prací. Asi to bylo působivé nebo neobvyklé, protože si pamatuji i detaily. Vše ostatní bylo již bez táty, který v polovině roku 1942 odjel do Řecka stavět letiště u Atén. Taky jsme se snad ještě i s tátou setkali s Bratislavskou rodinou na hraničním mostě přes Moravu za Lanžhotem, ale ve vzpomínce mně zůstal jen ten most a čára, kterou jsme nesměli překročit ani my, ani oni, ale mluvit obě skupiny k sobě mohly.

     Maminka měla mladší kamarádku Milu. K nim jsme chodili. Byla to početná rodina, tak jsem se tam asi dobře bavil i já. Domů jsme se někdy vraceli i za tmy a stalo se, že jsem upadl do kaluže zrovna, když jsem měl ten den nový kabát – takový černo-bílý pepita. Taky jsem chodil do německé školky, ale asi velice krátce. Pamatuji si, jak marné bylo hýčkání na klíně asi německé slečny učitelky. I na českou paní Koníčkovou, která se tam starala o jídlo a podobné „podřadné“ záležitosti, si pamatuji. Z činností ve školce to bylo pak jen navlékání korálek na provázek, který jsme si ztužovali otřením o prý sloní kůži.

     Byl jsem asi nejen hýčkaný, ale i řádně vychovávaný. Bitý doma jsem asi v té době nebyl, ale často jsem za různá provinění musel klečet na chodbě. O míře výchovy k slušnosti svědčí např. příhoda, kdy mne stařeček učil říkadlo. Pavle, Petře, pověz pravdu pravdivou. Pekařka prodala peřinu prachovou. Pekař popadl poleno, praštil pekařku „podkoleno“. Protestoval jsem, že poslední slovo je špatně, ale vůbec mne nenapadlo, kam ji mohl praštit, aby nenarušil řád říkadla. Memorování textů, i bez pochopení významu, se týkalo společného večerního modlení v kleče před obrazem P. Marie Hostýnské. „Očenášjensi“ a „aslovotělem“ mně byla hodně dlouho nerozklíčovaná slova. U tátových rodičů jsem spal i tu noc před svými 6. narozeninami. V paměti jsem si to uchoval, protože hned s ranní gratulací jsem se dověděl, že od dneška již všechno co zlého udělám, bude hřích a budu se muset z toho vyzpovídat. A ještě na jedno ležení u stařenky si vzpomínám. Nebylo v posteli ale pod okny, což bylo doporučeno při střelbě či náletech. Tentokrát však šlo jen o průlet velice nízko letící asi průzkumné Raty nápadné svým mohutným motorem. Muselo to být těsně před příchodem fronty.

     Za války asi stařenka nějakou dobu pomáhala na poště, protože mám matnou vzpomínku, jak je za pultem u decimálky, na níž se asi vážily balíky. Jiná vzpomínka je na trakač obrácený tak, aby se volně mohlo točit kolem. Čím mně byl v dětské představě, to už nevím. I poblíž stařenčina domku jsem měl kamarády často starší. Bavili jsme se vyléváním vosích hnízd u zdi domu i kopanou. Byl jsem v kolektivu vážený, neboť jsem měl skutečný míč a kamarádi měli jen hadrovou pucku. Moc jsem si však při hře míče neužil, neboť oni byli zdatnější a starší. Z okna malého kabinetu, kde jsme trávili většinu času, jsem často vyhlížel přes prasklou okenní tabuli na střechu protější školky a bavil se tím, jak se v té hraně skla oddělují při pohybu hlavou části té střechy. Utkvěla mně i příhoda, kdy si mne až večer za tmy odváděla maminka od stařenky. Sněžilo a jen nad křižovatkou u kostela svítila lampa – dodnes si na její jednoduchý tvar vzpomínám - a někde blízko se z nebe spouštěl zrovna Mikuláš. Snad i proto si to pamatuji.

     Pozitivní vliv na mne měl i ten pán, co u nás bydlel za války. Hrávali jsme spolu nějakou stolní hru, při níž jsem se naučil jména světových přístavů. Taky jsem s ním vystřihoval a lepil modely letadel. Jeho křestní jméno jsem jednou vyškrabal na stěnu domu. Vysvětlil mně, proč se to nedělá. Hrával taky na kytaru. Texty některých šlágrů mne neučil, ale dodnes si kousky textu i melodie pamatuji; a opět ta cudná nevědomost. Slyšel jsem: „Vpředu on (Stěnka Razin) a kněžna krásná, na lehátku v polici.“ Polibky mně bylo slovo ještě cizí – od maminky jsem dostával pusinku. První projev sexuální přízně jsem přesto zažil ještě koncem války, když asi o 3 roky starší sousedka mne vlákala do ústraní, aby mne přesvědčila „in natura“, že jí opravdu již rostou prsa.

     Na tom konci vesnice, kde jsem bydlel, jsem měl kromě již vzpomenutého statkářského kamaráda Karla (na rozloučenou jsem dostal vycpanou veverku) i českého kamaráda – syna pekaře Zdeňka. Hrávali jsme spolu „boga“, což spočívalo v nakreslení kruhu na měkké půdě a do toho terče jsme házeli nožem a postupně z kruhu si vydělovali svůj díl dle toho, kam se nůž zabodnul. I zde nás zaujal hmyz. Nebyly to vosy, ale trubci, hemžící se v příkopě, v níž odtékala splašková voda. Přítelem nám byl i zdatný vlčák Karloš, který nás připoutané na vodítku naučil docela rychle běhat. Byl to silný pes. Vedle pekaře byl řezník. Jeho děti byly výrazně starší, ale i tam jsme byli častými hosty, dokud pan Šrámek se svým synem neutekli do Rakouska. Byl to asi intelektuál, neboť nás pojmenoval Sidonius a Honorius. V paměti mně zůstala udírna salámů, sklep-lednička, do níž se v zimě zavážel led, a taky velká káď s melasou pro dobytek, z níž jsme taky ulizovali. To všechno muselo být ještě za války, protože melasa byla z cukrovaru, který nepřežil průchod fronty.

     K této době patří i mé dvě cesty za už zavřeným tátou. Ta první byla do Vídně. Nevzpomínám si, že bych se s tátou setkal, ale na „Riesenradu“ jsem se svezl a velká vycpaná gorila s unášenou ženou v náručí ve vstupní vitríně a slon – nevím, zda vycpaný nebo jen vymodelovaný - ale s „domečkem“ na svém hřbetu mne upoutali natolik, že si to do dnes pamatuji. Druhá cesta byla do Štýrského Hradce. Mne a maminku opět doprovázel stařeček znalý němčiny. Jeli jsme přes Glognitz, kde byl na práce nasazen maminčin bratr přes válku žijící v protektorátu. Věděl jsem taky, že jedeme přes Semmering, kde nás potlačovala „zubatka“ lokomotiva s hnacím ozubeným kolem mimo kola normální. Větší dojem však na mne udělaly tunely. V tom nejdelším jsme dokonce zastavili na dost dlouhou dobu, než přešel nálet někde v okolí. Byli jsme tam potmě. Jasně si vzpomínám na okamžik, kdy si stařeček sirkou posvítil na hodinky. I příjezd na nádraží si pamatuji – ani ne tak budovu, jako na drobnou paní, která tam na nás čekala.

     I další zapamatované okamžiky jsou mně dnes vzácnou vzpomínkou. Šli jsme kolem dřevěného plotu, za nímž byla snad 3 patrová věznice. Z jednoho okna na nás někdo mával, ale byl to manžel té paní. Taky na zahradní restauraci někde za městem si pamatuji. Snad jsme tam něco pojedli. U té restaurace se lomila cesta do leva. Po ní jsme pokračovali k nějaké vápence, nebo podobnému provozu. Z hlavní cesty jsme sešli doprava na cestu zahrazenou závorou, před níž na pravé straně byla dřevěná bouda, kam přivedl dozorce i mého tátu. Byl stejně jako jiní vězni v šedivém pracovním obleku. Já jsem byl brzy vykázán ven. Sledoval jsem, jak za závorou dělníci tlačí vozíky snad s vápencem doleva napříč tou příchozí cestou. Po chvilce mně jeden z nich dal do ruky papírek pro maminku. Byl na něm plánek, kde jsme se později odpoledne ještě jednou sešli s tátou. Bylo to za drátěným plotem u jakéhosi malého potůčku. Víc si z té cesty nepamatuji a vše popisuji tak podrobně snad i proto, že si stále myslím, že se tam ještě jednou pojedu podívat. Jistě to bude všechno jiné, ale co kdyby?

     Existuje ještě jedna vzpomínka na živého tátu. Přijel sotva na jediný den, coby voják. Buď to byl podzim 1944 nebo dokonce jaro 1945. Jejich útvar se přesouval přes Brno do Maďarska, a tak měl krátkou dovolenku, kterou zařídil, s odkazem na psychický stav maminky, lékař – můj pozdější tchán. Táta měl zelenou hadrovou aktovku, plynovou masku, která mne upoutala nejvíce a taky bodák. Na tyto atributy posledního setkání si pamatuji více, než na tátu samotného. Snad ani to setkání s rodinou nedopadlo dobře. Až hodně pozdě jsem se začal zajímat, proč maminka nemá schované žádné dopisy z doby po této návštěvě. Možná ani nebyly. Z polského ležení dopisy mám. Není v nich zmínka o bojích. Poznal však, že se nenaplní představa o tom, že snadný útěk přes frontu k Rusům bude pohodlnější, než prožití několika zbylých měsíců v kriminále.

     Svoji válku jsem již vzpomínal na více místech a vždy ještě nějaká vzpomínka přichází. Třeba, jak jsme měli na dvorku zaparkované německé auto s pancéřovými pěstmi a několik dní nato se v našem domě usídlilo zase nějaké velení ruské. Okupovali ložnici a my tři jsme bydleli v malém pokojíku. Kuchyň sloužila všem, o zásobování se starali Rusové. Spávali v ložnici na posteli, ale jen na slamníku a skříně byly obrácené, aby se jejich čelní strana nepoškrábala. Bylo to účelné, ale bok skříně byl i tak jednou prostřelený. Po několika dnech byl odchod „štábu“ natolik rychlý, že nám po nich zůstala šrůtka uzeného masa. I válka měla svá pozitiva. Ostatně, kdo ví, v jaké rodině bych vyrůstal, kdyby se z války můj táta vrátil.

      Z okamžiků, které lze ještě doplnit do období základní školy zůstalo v paměti i toto:

     Naše první poválečná čítanka bylo Sluníčko. Byl tam i článek o tom, jak zajíček obelstil lišku. Signifikantní může být i vzpomínka na mnohem pozdější výuku dějepisu, při níž byla do třídy přinesena učební pomůcka – jakýsi obraz – s Věstonickou Venuší. Ta dáma asi poprvé způsobila výrazné potentní vrnění po mém těle – byť ne po celém.

     Děda Źůrek nebyl zmiňován v deníku, ale dodatečně nelze opomenout, že zemřel před Štědrým dnem r.1950. Docela přesně to avizoval den či dva předem Dr. Marek, který se ještě u nás stavilv noci, když se vracel z nějakého velkého železničního neštěstí- asi od Podivína, kde se na přejezdu srazil vlak s autobusem. Na ten pohřeb si ještě dnes pamatuji. Byl z domu. Rakev byla na chodbě tak, aby byl děda nohama ke dveřím domu. Před domem zpívaly zpěvačky: "Kdybys vážil hříchy, pane, kdož by obstál?" Už tehdy býval ozdoben vánoční strom a pod ním bývala velká bedna, coby pokladnička na dary. Ten strom u Národního výboru byl během pohřbu osvícen. Děda byl asi obecní radní.

     Při jedné skupinové návštěvě pionýrského domu v Brně dorážel na naši vedoucí nějaký starší chlapec. Dal jsem se s ním do řeči, když se holedbal, že je taky Poštoran. Popsal místo kde bydle i s číslem domu. To odpovídalo číslu domu, kde bydlela moje stařenka (268). Představil se jako Minařík, což byl skutečně majitel toho domu – bydlící někde na Koněvově ulici v Brně.

     Nelze znovu nepřipomenout maminčinu péči o mne. Žili jsme velmi skromně, ale v neděli jsem šel do kostela vždy v čerstvě nažehleném obleku.

     Z příhod, kdy jsem byl v péči přátel mé maminky, to byly nejen návštěvy ve valtické dopravní škole atraktivně vybavené pro zvídavého žáčka, který si tam vypůjčoval i krásné knížky o lokomotivách a o železnici obecně (tehdy jsem znal význam kódů čísel lokomotiv i vagónů). Byly to ale i cesty do Brna na závody automobilů nebo na plochou dráhu, takže jsem viděl na posledním Masarykově okruhu v roce 1949 i Chirona, prince Biru, nebo Vlčka na placaté Magdě, nebo jindy zase tehdejší plochodrážní hvězdy Lucáka a Rosáka, a zblízka i jejich motocykly JAP na nástupišti při přepravě prostým vlakem. K poetickým vzpomínkám patří noční pobyt na Libavě, kam mne zavezl bratranec cestou z Bruntálu. Byl nějakým důstojníkem přes kulturu v době vlády min. Čepičky. Nejdříve jsem prošel táborem, kde snad i tráva byla učesaná a chodníky uhrabané, shlédl jsem jakýsi film v amfiteátru, ale především jsem cestou nocí do stanu snad poprvé viděl hvězdné nebe skutečně se klenoucí jako mocná černá hvězdná báň. Dodnes nezapomenutelný dojem.

     K již vzpomínanému výletu do Prahy v roce 1951 zde ještě přidám, že jsem tehdy viděl v ulicích Prahy skutečný Sentinel – nákladní auto s parním strojem. Rozváželo uhlí. Sem lze zařadit i vzpomínku na modrý uzavřený poštovní vůz tažený jedním koníkem, jímž se přivážela pošta z Břeclavi do Poštorné. Za připomínku na dobu ještě dřívější stojí vypažená jáma v šopě, která se uchovala až do popisované doby. Sloužila prarodičům k uschování mouky, sádla a cukru v době I. světové války.

     Mimoškolní dětské party byly mnohé. V té kolem Oty, bratra mé pozdější manžely, nás bylo pět v „základní sestavě“, ale na dvorku či v zahradě se přidávali i další. V zahradě jsme měli dva dřevěné altány a taky zhroucený „bunkr“ zbytečně připravený pro přežití fronty. Na velkém dvoře jsme hráli fotbálek i tenis s raketami vyřezanými z prkna podle návodu Jaroslava Drobného. Návod (rozměry) byl uveřejněný v nějakém časopisu. Do bytu k té rodině (lékaře) jsem chodil z těch kamarádů nejčastěji asi já. Jednak jsem tam cvičil na klavír, ale dovedl jsem se tam hrát v dětském pokoji i sám, když Ota měl špatnou náladu. Často se stávalo, když dospělí nebyli v domě, že jsem bral telefony a pamatuji si na rozpaky volajících, když šlo o výzvu lékaři, aby přišel k porodu (tehdy se ještě rodilo doma). Jako parta jsme měli působiště i na půdě, kde jsme měli sbírku zápalkových krabiček, sbírku známek a mnoho jiných zajímavostí. Taky napíchnutí brouci tam nescházeli – v kraji jich bylo hojně – zvláště v „Medůsově lese“ u ramene Dyje. Dnes je tam fotbalový stadion. Snad jsme tehdy měli jinak urovnané hodnoty. O naši mravnost nepečovala jen rodina, škola a farář, ale i dětský časopis „Vpřed“, jehož jsem byl odběratelem. Čestnost a mravnost byly propagovány. Naproti tomu násilné krmení husy určené na pekáč nebylo jejím týráním, stejně jako nebylo krutostí utopení nadbytečných koťat, která se právě narodila kočce. Bylo to zodpovědnější, než opuštění kočky nebo psa, když už nás nebaví o ně pečovat. Dnešní módní starostlivost o některá zvířata pokládám za pokrytectví, když vím, jak jiná zvířata (krysy) jsou hubena a jak jsou likvidována např. čerstvě narozená kuřata, která nevyhovují pěstitelskému záměru.

     Riziko manipulace s hojnou drobnou municí zbylou v místní muniční továrně jsme nějak nevnímali. Za riskantní jsme však zpočátku pokládali pojídání červených bobulí jedovatého tisu v kostelní zahradě, protože jsme tím nebezpečím byli strašeni jak učiteli, tak farářem. Však „šedá příteli je všecka teorie, …..“. Praxe nás přesvědčila, že jed se do nás nedostane, ani když náhodou spolkneme tu kuličku, která je nejedovatou sladkou dužinou obalena. Ta byla totiž tak tvrdá, že prošla tělem bez natrávení, a pokud ji někdo přece jen rozkousl, tak plival její protivnou hořkost z úst tak dokonale, že se do těla opět nedostala.

     Politika mne zajímala od časného věku. Poslouchal jsem Hlas Ameriky i Londýn (SE byla neúnosně rušena), ale listoval jsem i v dědově Revue Argus. Ty časopisy jsem si dlouho schovával a na některé kreslené vtipy v nich si pamatuji dodnes (Molotovovo ukřičené dítě – veto, Bevinova klika, čtyřmi mocnostmi skolený tygr – válka nebo Evropa – na fotce s odstřihávanou hlavou tygra, k níž byl nejblíže jen Rus, atp.) . V r.1946 vydávala soc. dem. časopis ČIN, jehož humoristickou přílohu Štika řídil jistý David. V době voleb tam vyšly na každou politickou stranu texty písniček na známé melodie. Úryvky si pamatuji dodnes. Tluče soudruh Gottwald, tluče na buben a svolává všichni, všichni pojďte sem. Pojďte s námi i neznámí, faráři jdou taky s námi. Každé neděle, všichni v kostele. Pro lidovce končil text na nápěv Aby nás pánbůh miloval slovy … jenom žádné strachy, vždyť nám pošle prachy Itálie – Vatikán. Třetí volební strana měla písničku, jejíž melodii jsem neznal a ani text jsem si nezapamatoval. Z té pro Národní socialisty už znám jen začátek a konec. Sil Petr proso i pšeničku, … Naše strana, to je strana nej, nej ze všech stran. Kdo do naší strany vstoupí, nezmokne a neprohloupí. Za tu naši slavnou stranu kladivo a brk.

     Po skončení měšťanky se mne poptal stařeček, jak jsem školu skončil. Pochlubil jsem se popravdě, že velmi dobře. Jen suše konstatoval: „Uč se, chlapče, co máš v hlavě, to Ti už nikdo neukradne.“

     „Poslední měšťanka a nadcházející průmyslovka byly asi to opravdové mládí - bez maximalizovaných sexuálních nároků.“ Tak končí text, který uzavíraly toto období na posledním lístku vzpomínaných „pamětí“ psaných v roce 1963 na kartičky A5.