kráceno

K vypracování písemné práce Univerzity třetího věku pro studijní obor Filosofie ……. nezbývá než uplatnit moudrost nabytou pouhou vlastní životní zkušeností a jen sporadickým studiem. …

Dobro a zlo v životě člověka se mně jeví při výběru možných témat jako všeobecně jasné, aktuální a dostatečně obecné i při aplikování jen vlastní zkušenosti.

Dobro a zlo jsou základní etické kategorie. Etika je pak docela praktickou vědou, když hledá normy pro jednání člověka ve společnosti - je praktickou filosofií. Je proto dobré se těmto dvěma duálním etickým kategoriím – dobru a zlu - věnovat, neboť z postoje k ním vychází naše morálka. Chceme-li mravně žít, je dobré vědět, proč právě takové naše žití je správné – proč dobro je hodné konání a proč zlo je hodné opovržení. Morálka se však mění v čase, v místě, ba i v závislosti na společenském zařazení osobnosti. Mělo by být zájmem každého člověka, aby uměl obhájit alespoň svoji morálku aktuální tady a teď. Již na samém počátku tohoto úsilí zjišťuji, že v úvodu deklarovaná všeobecná jasnost pojmu dobra a zla, motivující k volbě tématu písemné práce, vyplynula spíše z mého laického lehkovážného hodnocení věci, než ze znalosti věci.

Přestože dobro a zlo jsou v běžné komunikaci často užívané pojmy, dostaneme se do problémů, chceme-li diskutovat o nich jen jako o etické kategorii. Jsou to obtížná téma, a ne jen tím, že jsou ty kategorie významné, ale i tím, jak jsou neurčité. Začneme-li od Sokrata či Platóna, pak dobro bylo krásné, prospěšné, užitečné a bylo blahem i nejvyšší ideou a zlo se projevovalo špatným chováním člověka snad jen v omylu. …… Zlidovělá forma kategorického imperativu je ještě srozumitelnější: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ Jednání je morálně špatné, je-li jeho určujícím důvodem motiv náklonnosti, který odporuje povinnosti. I když ten zákon má obecnou platnost, je zřejmé, že mravní názory osob z různých kulturních prostředí se mohou lišit.

Kantem však zkoumání dobra a zla nekončí. Zažitého máme Marxe, který etiku řadil až do jakési nadstavby vycházející ze základny tvořené především stavem výrobních sil a výrobních vztahů. Forma vlastnictví a vztahy tříd zásadně ovlivňují morálku společnosti a tím i hodnocení toho co je dobro a co je zlo. Nietzsche proti tradičnímu mravnímu hodnocení dobra a zla staví hodnotové rozlišení dobrého a špatného, jež odpovídá „přirozenému“ řádu hodnost. Dobré je prostě to, co stupňuje pocit moci a špatné je to, co pochází ze slabosti. Opomenout nelze ani Feuda, jehož postoj k etice nepochybně vyplývá z jeho psychiatrické praxe. Všiml si, že daná kultura neustále od individua žádá, aby brzdilo své pudy a vzdávalo se jich. Společností deklarované zlo dokonce nejen že není často danému individuu škodlivé, ale může mu poskytnout i požitek Pro přijetí zla jako požitku – byť v jiné oblasti, než byla blízká Freudovi – nalézáme v současnosti až nadmíru argumentů. Jiní, např. Lorenz, dokonce již potlačuje morálku budovanou na postoji k dobru a zlu a chápe ji spíše jako kompenzační mechanismus, který přizpůsobuje naše vybavení instinkty požadavkům kulturního života.

V uplynulém století lze jmenovat řadu dalších filosofů zabývající se etikou. Ti volí různá hlediska, zavádějí nové pojmy, ale dobro a zlo v explicitním vyjádření jakoby zmizelo – tak se to alespoň jeví laikovi znalému jen základní literatury. …

Pohled na dobro a zlo se měnil v čase tak, jak se měnily společenské kultury. S rostoucím vlivem liberalismu a nejroztodivnějších lidských práv ve společnosti, těch pohledů spíše přibývá, snad aby vyhověly každé skupině v té které kultuře jsoucí doby. Je to složité, neboť v současnosti jednotlivé kultury nejen na sebe dobře vidí, ale taky se vzájemně setkávají. Ta setkávání navíc nejsou jen symbolická, nebo ve vyhraněné (vysoce intelektuální) skupině, ale přímo masová. A najít definici dobra a zla společnou pro každého jedince každé právě existující kultury, je snad zcela nemožné.

Přijímám, že dobro a zlo je subjektivní pocit zela závislý na vlastní vůli. Ten pocit se mně vštípil do vědomí z toho, co působilo na mne během vlastního života. Nevnímal jsem, co si o dobru myslí Sokrates, natož Jonas či Rawls. Vnímal jsem, co za dobro pokládali moji rodiče, mé blízké okolí a ti učitelé, které jsem pokládal za hodné toho jména. Na všechny jsem měl asi štěstí, neboť své představy o dobru a zlu jsem neměnil a dovedl jsem k ním zaujat postoj v diskusi. Konání a vnímání i cizího dobra mně především způsobuje radost – zde jsem ve shodě se Schillerem. A nemusí to být pro mne zrovna slast, když chci, aby mé dobro bylo prospěšné nejen mně, ale současně i širší společnosti (namáhavá dobrovolnická práce). Slast naopak často od dobra odvádí – je příliš současná a v důsledcích zřetelných až ve vzdálenější perspektivě může být, a často i je, zlem (demoralizující požitkářství, hrací automaty). Rezignuji na hledání univerzálního dobra, neboť jsem si vědom, že některé mé dobro často svým působením nepřesahuje hranice obce či mé vlastní generace. Není jako dobro prostě vnímáno. Dobro nelze vnucovat jiným právě proto, že i ta hned sousední (ať v čase či prostoru) kultura může mít o dobru zcela jiné představy, než mám já. Kvalifikací pro posuzování toho co je aktuální dobro a co je aktuální zlo, by měla být nejen řádná výchova – ta snad může posoudit stav nejvýše ve své vlastní kultuře, ale i značná pokora, která potlačí suverenitu vyplývající z přesvědčení o vlastní neomylnosti. Dobro je asi ctnost nabytá výchovou a podmíněná vzděláním. Pro vývoj společnosti má smysl dobro, které si uvědomujeme, ne dobro vykonané náhodou – proto je nezbytná i ta vzdělanost pro hodnocení dobra či zla.

Zla si všimneme snadněji než dobra. Zlo nás zarmucuje a bolí. Vyplývá z nerozumu, z malé soudnosti a je násobeno mocí. Zneužití moci je snad nehorším projevem zla. Projevem moci ale nemusí být jen mocenská nadřazenost, projevem moci je vše, co způsobuje bezmocnost těch druhých.

I přes zřetelnou neurčitost představy o dobru a zlu v různých kulturách je nezbytné mít svoji jasnou představu o obou těchto kategoriích etiky ve vlastní současné kultuře. Nemusí být shodná s představou většiny. Měla by spíše navazovat na dlouholetou tradici vlastní kultury, než podléhat davové módnosti. Už pouhá obecně akceptovaná skutečnost, že dav jedná davově a ne dle osobního uvážení jednotlivých osobností, by každého měla motivovat k hledání vlastní kultivované představy o dobru a zlu. Bude-li to ve shodě s Kantem, tím lépe. Uvědomění si hodnot dobra a zla by mělo být výchozím bodem při hledání smyslu vlastního života.

Pozoruhodná je ta forma zla, kdy je násilím prosazována (světová) idea či i prostý názor, který je násilníkem prohlašován za dobro. Není podstatné, zda násilník si je či není vědom svého omylu. Každé násilí je zlo a neomlouvá násilníka ani tehdy, kdyby své zlo sám pokládal za dobro. Tak jednoduché je to hodnocení ale jen v prvním pohledu. Nehrnou-li se děti do škol z vlastní vůle, pak jejich školní výchovu lze pokládat svým způsobem rovněž za násilí na nich, a tedy za zlo. Sám sebe popírám. Je to tím, že jsem se někde provinil proti logice, nebo proti znalostem etiky. Může to být ale i tím, že posuzovat dobro a zlo univerzálním soudem prostě není možné.

V předchozí kapitole byla v souvislosti s Freudem zmíněna slast vyvolaná zlem. To Sokrates určitě nepředpokládal, když pokládal špatné chování člověka snad jen v omylu. Dnes rozšířené četné formy vandalismu jsou zřetelným projevem zla, které vandalovi způsobuje blaho, které by mělo být vlastně produktem dobra. Opět je to spíše argument pro ty, kteří se vyhýbají hodnocení morálky v pojmech dobra a zla.

K hodnocení etickými kategoriemi - dobrem a zlem - dojde i při porovnávání prostředků a dosažených cílů, resp. cílů a cest, po nichž jich máme dosáhnout. Indové si prý myslí, že k dobrému cíli nevede špatná cesta – dobra tedy nelze dosáhnout zlem. Křesťané si myslí, že cesta k hříchu – ke zlu – je krásná a poskytuje blaho stejné, jak to očekáváme od dobra. Bylo by to příjemné, kdybychom již podle cesty na níž stojíme mohli určit cíl, ke kterému kráčíme. Ocenili bychom to zvláště v politice. Obecná definice dobra a zla nás však o tom nepoučí. Neexistuje. Případ od případu je třeba posuzovat co je dobré a co zlé. I když se zdánlivě případy velmi podobají mohou mít zcela opačnou kvalitu.

Zajímavé téma by bylo i hodnocení mravů myslí narušenou, a tedy i narušeným svědomím. Výrazné narušení soudnosti ať trvalou duševní nemocí či drogou lze opomenout, ale i prostá nemoc či blízkost smrti může zcela změnit představy o dobru a zlu v souvislosti s novým uspořádáním si hodnot. Dalo by se sem zařadit i svědomí záměrně zmanipulované propagandou ať reklamní či politickou. Při studiu Schelera bych snad k tomu mohl diskutovat kvalitněji, ale i tak bych se zase jen ujistil o tom, že etika není disciplinou pro (počítací) stroj, ale je určena pokornému člověku a jeho svědomí. Jeho svědomí je podřízeno to, co je dobro a co je zlo.

Podobně je svědomí ovlivněno sociálními okolnostmi. Možná je jiné svědomí před činem a po nějakém konkrétním činu (rozvod, způsobená nehoda, vražda). Opět do svědomí vstupují různě uspořádané hodnoty a opět se může měnit kvalita dobra a zla v hodnotu zcela opačnou – a to ne jen u aktéra, ale i u těch, kteří aktéra posuzují. Jestli dobro a zlo jsou kategorie tak neurčité, co by je mělo nahradit v posuzování morálky společnosti? Jaká by měla být kritéria mravnosti? V dobách, kdy se společnost vyvíjela jen pozvolna, bylo dost času k sledování toho, jak na vývoj společnosti působí jednotlivé faktory. Jak jejímu rozvoji prospívá hygiena bránící nemocem (moru), jak jejímu rozvoji prospívá či škodí nastupující technika (mlhy nad Londýnem), a nakonec i to, zda jejímu rozvoji škodí či prospívá nějaká rychlá společenská změna - revoluce. V dostatečně dlouhém čase filosofové porovnávali a shledali co je dobré a co je zlé, aby to pak jako obecné pokládali za stejné i v budoucnosti. Ne vždy uspěli, ale přece jen to měli snadnější proti dnešku.

V dnešní době dynamického rozvoje není možné včas postřehnou důsledky deklarovaných projevů dobra či zla u konkrétních kauz. A těch deklarací bude mnoho, neboť v liberální společnosti je každému umožněno, aby své představy o dobru propagoval. Nemusí to být ani filosof a často to není ani průměrný vzdělanec. Zmatení může být dokonalé, neboť účinné prostředky k šíření vlastní představy o dobru nemají zpravidla filosofové a vzdělanci, ale spíše vychytralí prospěcháři, kteří své zájmy rozhodně nemusí mít shodné s filosofy. Oni své momentální zájmy často nepodřídí ani svému vlastnímu dobru v budoucnosti, aby snad nesnížili míru vlastního současného dobra.

*
Již delší dobu se drží v čele představ o dobru dodržování lidských práv. Každé lidské bytosti jsou zaručována jakási práva, která jsou však často interpretována jako povinnosti jiných zajistit toto právo jedinci i bez jeho přičinění. Jedinec se svobodně rozhoduje, která lidská práva příjme, či naplnění kterých bude požadovat na společnosti, ale často již necítí potřebu přistoupit ke svému právu s osobní zodpovědností. Takto zamýšlené dobro produkuje lehkomyslnost, která v dlouhodobé perspektivě společnosti škodí a je tedy výrazným zlem. Tento postoj k současnému vývoji není projevem stařecké skepse tradované snad od doby starověkého Egypta, ale je připomínkou skutečností, které se podílely i na rozpadu Říše římské. Lenost a nuda je největším zlem. Vzdělání a výchova navazující na ověřené poznání – ne na iluzi vycházející z momentálního „geniálního“ nápadu, jsou nejen cestou k poznání dobra, ale i dobrem samotným.

*
Dobro a zlo dnes? Dav, příjme to, co mu o konkrétním dobru a zlu předloží media. Na ty a na politiky se pak dav vymlouvá, když stejné zlo a stejné dobro jsou jiné, než bylo ještě nedávno deklarováno. Osobnost spoléhá na svůj vlastní etický kodex a raduje se, když dění v čase nenarušuje tu představu o dobru a zlu, kterou měl k ním v konkrétních kauzách už na samém jejich počátku. Vyrovná se však s tím, když neodhadne vždy správně, zda jde v konkrétním případě o dobro či o zlo, neboť ví, že obě jsou to kategorie etiky náramně složité.



ZPĚT na Co jsem publikoval