kráceno

Čas plyne, a neznáme ani jeho začátku ani konce – snad je věčný, myslíme si. Plynutí času si linearizujeme do časové osy. Na ní si definujeme jakýsi pomyslný bod označující současnost, který je s dobrou přesností taky koncem minulosti a současně i začátkem budoucnosti. Ten bod je ovšem v trvalém pohybu. Pohyb či změna je nejvýraznějším atributem času. …….

Takto pojatá představa o čase je sice přehledná a názorná, ale je asi hodně zjednodušující. Možná se čas rozpíná ve více než třírozměrném prostoru, možná někde ani není či nebyl. Pro titulní téma nám však postačí představa, že čas plyne, a opakováním se podobných událostí v jeho průběhu se nám jeví, jako by se motal v kruhu, nebo spíše v jakési spirále.

Máme-li představu o čase jako o přímce, tak snadno z ní uděláme šroubovici, kdy místa nad sebou ležící v jedné přímce spojující jednotlivé závity časové spirály, jsou si čímsi podobná. Tak můžeme kroutit časovou osu do šroubovice s roční periodou, kdy na jedné přímce leží např. jarní rovnodennosti a současně (s jistou diferencí) i mnohé další události, které se během roku pravidelně opakují – ať už v důsledku přírodních vlivů (typy počasí) nebo v důsledku lidského zavedení významného dne do ročního cyklu, s cílem zapamatovat si a trvale si připomínat událost, která se k tomu dni váže. …….

Periodicity v čase zaujaly člověka mnohem dříve než začal zkoumat smysl toku času. Periodicity byly jednak nápadné, jednak „vlivné“. Umožňovalo svým způsobem předvídat v čase, což mělo význam např. pro zemědělství. Zdá se být prokázané, že roční periodu 365,25 dne znalo lidstvo již ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Historie dělení roku na kratší intervaly je velmi pestrá a dělení roku se měnilo v čase tak, jak postupně rostlo poznání a jak sílila snaha o dokonalost vytvářeného kalendáře. Periodicita Měsíce byla při tom nejnápadnější nabídkou. ……..
Za zmínku stojí, že závažnost kalendáře pro společnost si neuvědomovali jen ti, kteří hledali řád v běhu času, ale i ti, kteří svým zásahem do kalendáře chtěli manifestovat svůj nový přístup ke společnosti. Příkladem takových snah o změnu kalendáře je Francouzská revoluce. …….

Strohé dělení roku na měsíce, týdny a dny (nebo na jiné úseky, které současnému dělení předcházelo), bylo sice praktické, ale postupem času některé dny mimo tento řád dostávaly větší váhu. Ty dny byly sledovány „specialisty“ – kněžími, ale oslavovány byly i prostým lidem. Byly to svátky v životě celé společnosti. Takovým dnem byl nepochybně již v dávnověku okamžik slunovratu. V průběhu času vznikala náboženství a s nimi i kult božstev a bohů, k jejichž oslavě byly ustavovány další svátky. K ním se postupně přidaly i svátky vázané ke kultu panovníka, nebo k jinak významné osobnosti. Jestliže v historické době byly významné události již zaznamenávány, pak nebylo jejich sledování již tak náročné a mohly vznikat svátky i zcela lokální. I tyto svátky byly důvodem nejen k připomínce, ale rovněž i k oslavě.

Doposud byly vzpomenuty pouze svátky, které mají pevnou roční periodu. Mimo nich existují však i svátky vázané k menším periodám dělení času. Ustálil se např. svátek v sedmidenní periodě – neděle. Tato sedmidenní perioda měla svůj svátek již v prvotních dobách židovských, kdy byla vázána k biblickému výkladu stvoření světa Bohem v sedmi dnech. Tento cyklus sedmého „odpočinkového“ dne nebyl výhradní. Římané např. v dobách předkřesťanských měli zvyk odpočívat po devíti dnech. …….

Nejnápadnějším a nejfrekventovanějším svátkem našeho kalendáře je neděle. V křesťanské kultuře je chápána jako připomínka dne Kristova vzkříšení – třetí den po jeho pátečním ukřižování. Ten svátek byl postupně přijat jako obecný, bez ohledu na lokální kultury.

Kult svátků byl vždy starostí speciálních institucí – ať už to byli kněží či jinak označovaní úředníci. V křesťanském kalendáři přiřazovali jednotlivým dnům v roce jména připomínající světce. Tato perioda svátků byla jednoznačně (bez časových odchylek) roční. Takto jsou řazeny i některé svátky jiných kulturních oblastí. V současném kalendáři setrvávají však i svátky z dob, kdy ještě neměl kalendář dnešní podobu, a tyto svátky se dnes jeví v čase (v roce) jako pohyblivé, protože jsou vázány na jinou než roční periodizaci. I tyto svátky – časově pohyblivé – jsou obvyklé jak v křesťanské kultuře, tak i v jiných kulturách. Velmi často je to periodizace daná cyklem Měsíce.

Svátky světců v našem kalendáři souvisejí se silnou křesťanskou tradicí. Měly význam nejen kultovní, ale výrazné označení dne jménem mělo význam i datovací. Jestliže byl svátek církví výrazně slaven a tak vešel do obecného povědomí, pak bylo zcela přirozené datování dní v jeho okolí vazbou na tento svátek, a to bez ohledu, zda měl či neměl pevnou periodu – např. „pátý den po Svatém duchu“. ……

I méně slavené svátky, ty ale častěji s pevnou periodou, měly svůj význam např. v tom, že připomínaly činnosti vázané k tomu období, a to zvláště zemědělcům. „Na svatého Řehoře, šelma sedlák, který neoře.“ „Svatá Markyta (Markéta) hodila srp do žita.“ Toto jsou jen dva namátkou vybrané příklady. Svátky pomáhaly taky uchovat v paměti i zkušenost plynoucí z opakovaného poznání. Do té skupiny patří např. pranostiky: „Na svatého Jiří lezou z děr hadi a štíři.“ „Na Tři krále o hodinu dále, na Hromnice o dvě více.“

Datovací význam svátků, či jejich zahrnutí v pranostice, je v současnosti již spíše kulturní zajímavostí než užitnou potřebou. Přesto velké svátky v kalendáři uchováváme a taky je odlišujeme od dnů všedních. Dokonce to odlišení taky vnímáme, byť docela jinak, než tomu bylo ještě v minulých stoletích.

Smyslem slavení svátků je připomínka události, která se stala, nebo vešla do povědomí jako mystická příhoda. Své svátky slavili různé kultury odlišně, tak jak odlišně pojímali svůj život ve vztahu ke svému svátku. Jinak staří Řekové, jinak středověcí křesťané, jinak slavili své svátky nám vzdálenější kultury asijské, natož africké.

Přes všeobecný odklon naší současné společnosti od křesťanství a jeho věroučného působení, zůstávají především křesťanské svátky významnými dny v našem kalendáři. Tak především neděle; ještě nedávno jediný pravidelný den klidu od práce v týdenním cyklu. Křesťany je slaven účastí na bohoslužbě. Sváteční nálada je ale patrná i u těch, kteří již neděli nevnímají jako oslavu vzkříšení Krista. Přesto cosi oslavují svátečním obědem, přesouvají si na tento den akce, které jim brání realizovat pracovní povinnosti dnů všedních. Nekřesťanský prožitek neděl jako svátku dále oslabil příchod volných sobot, které se staly rovněž nepracovními dny, a tím způsobem to vlastně byly taky svátky v tom jejich nekřesťanském chápání. Těšíme se na víkend bez obvyklé pracovní náplně, aniž si uvědomujeme, že původně šlo o svátek a snad i o nezbytnost odpočinku po výrazném pracovním zatížení během týdne. Velké církevní svátky – velikonoce, vánoce – si však dosud uchovávají svůj význam církevní, a dokonce svedou i některé nevěřící osoby k formální účasti na křesťanské oslavě svátku. Lidé navštěvují kostely a často i bohoslužby. Dokonce i ti nevěřící často dodržují i zvyky církví zavedené či trpěné k oslavě těch svátků. Je to ale spíše jakýsi folklór – ať už jsou to karnevaly, naše masopustní veselice nebo i poutě. Lokálními svátky, které vznikly jako původně církevní záležitost, mají své zvláštní specifikum. Jsou to poutě na posvátná místa. K jejich církevní interpretaci se připojil zcela světský projev spočívající v tom, že oslava je důvodem k radosti. Ta starost o radost však již výrazně převyšuje církevní aspekt a navíc se rozšiřuje o prodejní nabídku všeho možného, snad aby bylo zdůrazněno, že dnešnímu člověku umí udělat radost jen to, co si nakoupí. Pouť na posvátné místo má svoji speciální variantu, kterou je posvícení nebo hody. Jde o lokální záležitost kdy farníci oslavovali patrona, jemuž byl zasvěcen jejich kostel nebo oslavovali výročí vysvěcení svého kostela. Tato tradice je ještě živá zvláště na venkově. Je spojena s tradičními zvyky, hodováním, tancem a přitom i církevní aspekty takového svátku se projevují výrazněji a zasahují i bezvěrce. Zde je na místě připomenout, že nejen dnes, ale i v dobách výrazného vlivu křesťanství docházelo k přesouvání termínu oslav v čase tak, aby rozsáhlé slavení nenarušilo potřebné aktivity pracovní (žně). Zavádělo se univerzální, tedy všeobecné Tereziánské posvícení, které bylo v nedělním termínu po svátku panovnice, tedy až výrazně po špičce zemědělských prací (15. října).

Pouti do Mekky jsou zase příkladem muslimského pojetí pouti, které si zachovává ještě výraznější duchovní charakter vázaný k víře muslimů.

Neslavíme však jen svátky církevní. Jim velmi podobné – a to jejich účelem – jsou svátky státní. Připomíná se jimi důležitost oslavované události či osobnosti pro život celé společnosti. Tak jak se mění společnost v čase, tak se mění i váha svátků, které si společnost zavedla pro vlastní zvýraznění. Zkušenost naší generace se zaváděním svátků v naší společnosti často dokládá, jak posloužilo zavádění nových svátků k prosazování státní ideologie - atheismu. Církevní patroni řemesel byli nahrazováni jinam posunutými svátky oněch řemeslníků. Tak např. oslava sv. Barbory patronky horníků přešla v oslavu Dne horníků, a podobně to bylo i se Dnem stavařů atp. Jakýsi politický aspekt svátků není projevem poslední doby. Jestliže se naší generace dotklo např. slavení Dne znárodnění v termínu vzniku ČSR, jehož internacionalistickým cílem bylo potlačit vzpomínku na vlastní stát a jeho zakladatele, pak je dobré si připomenout, že mnohé křesťanské svátky byly rovněž stanoveny tak, aby překryly význam, resp. připomínku svátků židovských. Překrývání státních svátků by nemělo být politickým nástrojem už proto, že není pro něj vypracován tak dokonalý systém, jako pro svátky církevní, takže z překrývání příliš čiší jejich trapný politický aspekt. Výročí významných událostí vázaných ke společnosti by ale neměly být opomíjeny. Mezi takové dny jsou nepochybně řazeny dny spojené se vznikem státu či se vzpomínkou na nějakou závažnou státní událost jakou je přijetí ústavy atp.

Jakousi obdobou současných svátků jsou i periodicky se opakující události, jejichž smysl je především komerční či atrakční. Mezi tyto „svátky“ lze brát pravidelně se opakující „bojová utkání“ přezrálými rajčaty, čekání na chování hýčkaného sviště, z jehož stínu se usuzuje na budoucí počasí v roce, abych uvedl alespoň příklad těch svátků z pošetilých. Souvisel-li kdysi svátek se svěcením čehosi, pak tyto pošetilé „svátky“ jsou zcela mimo smysl jejich historického významu. Stávají se ale dominantními, tak jak klesá podíl duchovnosti ve společnosti. Převládající povrchnost v pojetí života většinové společnosti zcela mění původní smysl svátků. Poněkud kulturnější variantou těchto svátků jsou snad jen velké události, které často taky nazýváme svátky. Sem patří např. olympiáda jako za svátek sportu nebo i „dny čehokoliv“.

Neopomenutelné jsou svátky osobní. Připomínáme si jimi naše osobní jubilea, ať už vázaná k vlastním osobním událostem nebo i k datu v kalendáři, kdy je uvedeno zrovna naše jméno. Jen zřídka si již mnozí uvědomují, že jde spíše než o vlastní jméno, o jméno světce, jež je nám patronem. U osobních svátků máme největší volnost, jak svůj osobní svátek pojmeme a jak si ho oslavíme.

Naše všední a sváteční dny se od sebe liší stále méně. O svátcích neodpočíváme, o všedních dnech jsme často stejně oděni jako ve svátek – to všechno bylo ještě nedávno zcela opačně. Snad i zde se projevuje věta o růstu entropie, resp. o tom, že příroda má ráda chaos a uspořádané věci jsou méně pravděpodobné než věci neuspořádané. Význam tradičních svátků pro člověka se trvale zmenšuje. Snad to ani nevadí tolik, jako skutečnost, že důvodem ke vzniku nových svátků a k holdování jim jsou věci nové – často zcela pošetilé, degradující stav společnosti. Již vzpomenutá 2. věta termodynamická již není výhradně interpretována růstem entropie vesmíru k maximu – vznikají přece i uspořádané Novy. Podobně snad zase bude ve společnosti i tendence k řádu a k osobnostem vyspělého ducha a tím i ke slavení svátků, o něž se opírá plynoucí čas.


ZPĚT na Co jsem publikoval