Od té poslední světové války, co si již pamatuji, až po dnešek, bylo školních reforem až nadmíru. Hledaly se nejen nové organizační struktury a metody výuky, ale radikálně se měnil i obsah toho, co se učilo.

Bez pohromy jsme tak přežili nejen přechod z německé na českou školu, oslavy narozenin TGM i vytrhávání portrétů Stalina a Gottwalda z učebnic, založení pionýrské organizace, první závěrečné zkoušky na devítiletce a mnoho drobnějších změn. Učitelé měli jistě i tehdy s novotami problémy. Museli při tom prokazovat nejen své odborné kvality.

Samozřejmá byla obětavost učitelů. Se svým kantorem jsme jezdili nejen na četné sportovní i kulturní akce, ale i na mimoškolní výlety. Z těch akcí mám dodnes plno fotek, které učitel pro nás po nocích dělal. Vyvrcholením byl závěrečný školní výlet do Tater v den měnové reformy. Jako by se nic nestalo - jen jsme posunuli o pár hodin odjezd, aby nám rodiče stačili vyměnit peníze. Zážitky z takového výletu byly nezapomenutelné. Dnes je tomu panu učiteli hodně přes osmdesát, a stále se s ním setkáváme.

Nikdy nezapomenu ani na středoškolského učitele. To už bylo v počátku padesátých let. V hodině dějepisu si dovolil při výkladu událostí II. světové války říct: „Teď jsem vám vysvětlil pakt Molotov – Ribbentrop tak, že to musí pochopit každý blbec, to musí pochopit i komunista, viďte …“ a jménem oslovil třídního předsedu svazáků.

Dodnes platí, že školu dělají především učitelé, kteří dovedou nejen přednést předepsanou látku, ale především umí z ní vybrat to podstatné, co přispěje k všeobecné výchově mladých lidí.

ZPĚT na Co jsem publikoval