Amerika váhala, zda se má či nemá míchat do evropských záležitostí, když se začal roztahovat Hitler a neangažovala se ani, když půlce Evropy vládl Stalin a jeho následovníci. Mnohým Američanům se zdálo, že neklid z Evropy je nepostihne. Vždycky až časem poznali, že momentálně vyhovující isolacionismus není prospěšný trvale.

S vývojem techniky jsme si všichni stále bližší a vzájemná solidarita bude mít stále větší smysl. Nemusí být člověk historikem, aby si pamatoval, že „za krev se neplatí“, a tak za válečné dodávky Sovětskému svazu Američané nic nedostali. Náš ročník si ještě vzpomene na poválečné dodávky UNRRA a ti mladší snad i na další americké výrazné podpory jiným akcím mezinárodní solidarity. Vděk často musela Amerika oželet. Pro mnohé zůstává ještě otevřena otázka, zda se tak šířilo dobro nebo zlo. Není to divné po čtyřicetiletém školení v třídním nazírání. Jestli ale na kohokoliv letí jaderná hlavice, tak je to pro mne zlo bez diskuse a obrana proti raketě by měla být záležitostí všech lidí dobré vůle. Zcela marginální jsou všechna další hlediska. Mohu-li podpořit zničení té střely – byť za cenu svého jakéhosi omezení – udělám to, protože válečnému násilí na komkoliv je třeba bránit.

ZPĚT na Co jsem publikoval