Ke vstupu armád pěti států v tom roce 1968, můžeme mít různý postoj. Újmu ale snad cítili všichni, ale ne všichni stejně. Komunistům se zdálo, že tak byla zmařena jejich snaha dát lidskou tvář jejich režimu. Opomíjejí, že ten záchvat svobody nevyplynul z komunistické ideologie, kterou svým členstvím v KSČ manifestovali, ale z toho, že nebylo už co jiného národu nabídnout, když komunistické hospodaření už nestačilo sanovat zavedené požitky, a o sanaci bídného stavu infrastruktury ani nemluvě.
Komunisté se nehodlali vzdát své diktatury, a to ani ti, kteří si říkali „obrození“, a to je podstatné pro hodnocení postojů komunistů jako takových. V tom aktuálním konání ale komunisty podporoval i zbytek národa, protože doufal, že časem budou muset komunisté opustit i tu svoji diktaturu, pokud nebudou chtít zhynout pod svobodou nejen v kultuře – což se dařilo, ale i pod svobodou projevenou násilnější formou. To nebezpečí si ovšem jasně uvědomovali ortodoxnější komunisté nejen v Rusku, ale i v jiných státech, včetně v tom našem, ale ti nezvládli prosadit svoji vůli.
Je dobré si všimnout, jak ti bývalí komunisté reagovali při invazi a jak mluví dnes. Což nebyly upřímné texty na plakátech? „Soudruzi, my jsme vás milovali.“, „Lenine, (náš ideologu) probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Autoři takových textů nemohli myslet odpor proti invazi vážně. Byli pouze zmatení a nevěděli, zda setrvat v tom co celou dobu ve společnosti prosazovali, nebo zda se skutečně postavit se skutečnými odpůrci ivaze vlastně sami proti sobě. Takové vedení společnosti si nemohlo troufnout postavit na ranveje v okolí Prahy několik tanků, nebo alespoň auta naložená panely, aby tak zabránili přistávání letadel. Vždyť později nebyli schopni ani odmítnout podpis na ponižující smlouvě v Moskvě. Dnešní řeči někdejších komunistů v mediích typu: „Rusové napadli náš stát, naši svobodu“, atp. jsou pokrytecké. Mluvit o „našem státu“, ve kterém si Rusové nejméně od r. 1948 dělali, co chtěli, a mluvit o „svobodě“, kterou nám vzali Rusové až tou okupací, je opravdu projev mysli, komunistickou ideologií výrazně deformovanou po celá ta léta komunistické diktatury.
Každý národ má ve své většině nějakou typickou letoru. Náš národ chytračí. Dispozice k charakternímu chování sice má a dokonce je uplatňuje, ale vždy jen po krátký čas, takže bez trvalejších následků. Ztráty životů v boji pokládáme za zbytečné, neakceptovatelné a marné, přičemž jinak zmařené životy (doprava, sebepoškozování, atp.) zcela přehlížíme jako normální, jako by ani nebyly. Chovali jsme se tak v r. 1938, 1948, i v roce 1968. Jsme pohodlní a neumíme jednat se silnějším, protože se bojíme důsledků prohry. Takoví jsme a nedivme se, že i v našem zcela mírovém životě za svůj názor nebojujeme a diktátor pak dosahuje svého, byť stojí proti hojnému davu.

ZPĚT na Rozličné texty