Při nečekaných změnách vlády mnozí nostalgicky vzpomínají na dlouhodobé vládnutí osvíceného panovníka, a jiní zase v té situaci si připomínají „blahodárnost“ nedávné, málem nekonečné diktatury. Pro obě formy vlády bylo společné to, že měly svůj trvalý řád.
Zkostnatělá řehole jednotící celou společnost dráždí svobodomyslné jedince. Ti se proto snaží řád společnosti rozvíjet dle své vlastní představy. Dostanou-li se ale k vládě, nedovedou se často navzájem shodnout, chtějí-li zároveň vládnout demokraticky. Jak z toho ven?
V demokratickém vládnutí, závislém jen na numericky stanovené většině sobě si rovných hlasů, je snad častá proměnnost koncepcí přímo zakódována. Jednotící vůle panovníka či vůdce totiž již nepůsobí a být levně populárním politikem je snadnější, než být koncepčním státníkem. Role lídra se ale přece jen projevuje. Dávno před hlasováním, si skutečný vůdčí typ zajišťuje, aby přesvědčil ostatní, stejně jako on svobodomyslné, o správnosti právě toho svého pojetí aplikace nového řádu, resp. politické koncepce. Může tak činit nejen agitací a jednáním, ale i výhrůžkou či zajímavou nabídkou.
Tyto metody nejsou vázány k žádné ideologii, ba ani k ničemu jinému. Uplatňují se nejen při tvorbě naší vlády, ale i při volbách do Evropského parlamentu či při presidentských volbách v USA. Vždy je výsledek demokratické volby výrazněji určován předchozím ovlivňováním voličů (na kterékoliv úrovni), než vahou právě potřebné politické koncepce, a to je špatně.
Až budeme zase někdy volit své zastupitele či poslance, připomeňme si tuto skutečnost a ignorujme tlak pragmatických manipulačních technik a zamysleme se raději nad vlastní politickou představou, kterou bychom rádi uplatnili v dalším volebním období. Vyžaduje to jisté zaujetí pro to, co se děje kolem nás, ale jiná cesta ke skutečně svobodné společnosti nevede.

ZPĚT na Rozličné texty