Není divné, že volání po svobodě je čím dál hojnější, ale určitě tu není od věků. Kdysi lidstvu stačil řád, na který bylo spolehnutí, že platí. Na svobodu nepřišla ani mysl. Svoboda osamělého jedince (někde na ostrově) taky nemá smysl. Představa o aktuální svobodě je ale rozličná, a tak není divné, že ve společnostech, kde je vyžadována jednota v těch základních postojích, je svoboda vymezena zákonem. V zákonech je definováno mimo jiné i právo vymezující hranice svobody jedince. Zjednodušeně lze definovat, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného. Popsat tuto skutečnost lze jen zjednodušeně – nikdy ne absolutně. V dobách, kdy ještě doznívala tradice zvyků z řádného chování, nemusely zákony vymezovat právo podrobně, protože člověku bylo leccos z toho správného konání ještě přirozené. S postupem růstu sebevědomí (a chytračení) jedince, zákony se rozrůstaly do detailů, ale ani tak nemohly postihnout všechny okolnosti. S postupem času nabývala litera zákona váhy nad osobností soudce a rozsudky se vzdalovaly spravedlnosti, ač vyhovovaly liteře zákona. Zde je dobré připomenout dva různé přístupy při posuzování nepravosti. Má justice dbát na to aby nebyl chybně odsouzen nevinný člověk, nebo má usilovat o to, aby, žádná nepravost neunikla trestu?
Právo slouží společnosti, i když je obvyklé prosazovat, že právo chrání jedince. Názor jedince na spravedlnost bude člověk od člověka jiný, takže právem spravedlnosti, a tím i uspokojení jedince, nedosáhneme. Deklarovanými právy se snažíme jen udržet řád společnosti.
S prosazováním práva, resp. řádu společnosti souvisí trest za provedenou nepravost. Nestačilo vypálit cejch provinilému, aby tak byl ve společnosti identifikován, ale pochybení proti řádu společnosti bylo trestáno fysiky od bičování po výraznější mrzačení těla, a taky těžkou prací (galeje). Narušitel zvyků společnosti byl citelně trestán, nebyl jen odstavován od společnosti, jak je tomu dnes.
S růstem humanity ve společnosti roste i pohoda provinilců. Jsou to lidé. Přestože se z lidské poučnosti svévolně odloučili, přesto jim ta společnost poskytuje lidská práva. Roste váha názoru, že jedinec za sebe vlastně ani nemůže a vše co koná je vlastně v důsledku vinou společnosti, ve které vyrůstá. Za všechno mohou ti druzí – ONI; to se vžilo ostatně i do běžného života.
Za zmínku ještě stojí funkce obhájců. Jejich rolí dnes není dosažení spravedlivého nezaujatého odsouzení, ale zrušení nebo snížení trestu provinilcovi. Jde tu spíše o prestižní záležitost obhájce, než o jeho snaha o spravedlivé odsouzení provinilce. Dnes významný obhájce kdysi usiloval o politickou roli a byl mezi lidem sdílný. Ptal jsem se ho na smysl jeho práce. Odpověděl, že vlastně jen odhaluje (a využívá) mezery v legislativě, čímž jí nepřímo vlastně prospívá, takže já už mám jasno.

ZPĚT na Rozličné texty