Opět se chystáme pomoct strádajícím, a to i s vědomím, že multikulturní společnost nemá jen pozitivní dopady. Oponenti i příznivci imigrace demonstrují. Obojí si myslí, že hájí tu správnou tvář národa. Jaké jsou vlastně ty naše národní zájmy? Před sto lety to bylo jasné. Národy sobě blízké chtěly mít svůj stát. Byla i doba, kdy náš národ měl zájem očistit svůj stát od národa, jehož občané sice kdysi náš národ kultivovali, ale v naší době se nechali strhnout nacismem. Nic je dodnes u mnohých neomlouvá, přestože i náš národ se hned nato nechal strhnout podobným komunismem.
Co je naším národním zájmem v době, kdy rozličných etnik je na jednom místě až přespříliš a zdá se, že jich bude ještě více. Setrváváme sice u pojmu „národní zájem“, ale je to už spíše zájem státu; už taky proto, že národní prvek se uchovává nanejvýš v nějakém folkloru, opomeneme-li politikařící krajové nacionalisty a ty holohlavé, kteří asi vůbec nevědí, o čem to mluví.
Svým národním – státním zájmem se můžeme vymezovat proti ostatním. „Jsme lepší než oni“, takové heslo se dobře hodí do voleb, ale jakou může mít konkrétní formu, když ji tvoří přemoudřelý a spíše zábavný liberální parlament, kde si každý myslí, že je lepší než ten druhý. Náročným, ale potřebným zájmem, by měla být kultivace společnosti počínaje řádným vzděláváním, a konče kulturností zcela obecného občanského projevu v co nejrozsáhlejší míře. Tento „národní“ zájem má ovšem nevýhodu v tom, že je pro politiky zcela nezajímavý. Nemá-li národ svoji dávnou váhu, tak se smiřme s tím, že budeme mít alespoň stát, který zvládne pestré etnické složení svých obyvatel. Bude to ale asi za cenu potlačení občanských svobod a při zvýšené váze policie. Možná se při tom zvýší i význam rodiny a menších společenství, ať už budou tvořena na jakémkoliv základě. Alespoň to by mohlo být pro očekávanou budoucnost pozitivem.

ZPĚT na Rozličné texty