Plzeňský deník vyzval čtenáře k dopsání zadané povídky.
Zadaný začátek povídky:
Prázdná láhev se skutálela ze stolu a s dutou skleněnou ránou dopadla na týdny neuklizenou podlahu. David sebou trhnul a loktem shodil na zem druhou. Dokutálela se k té první a ozvalo se cinknutí. Zvedl hlavu a rozhlédl se po svém kutlochu. Malým oknem se dovnitř dralo zapadající slunce. Díval se kolem sebe, jako by tu byl poprvé. Neustlaná postel, hromada svršků přes židli, fotografie smutné dívky v rámečku na zašlé stěně, láhev a skleničky žalující, že se tu konal bouřlivý večírek. V koutě stál prapodivný přístroj. Davida však ze všeho nejvíce zaujaly hustě popsané papíry, které měl pod hlavou. Byly tu nákresy a stokrát přeškrtané výpočty.
Dal si studenou sprchu a půllitr kávy. Upíjel a při tom studoval zápisky z papírů.
„To snad ne.… No jestli jo, tak je to geniální…“ mumlal si. „Jo!“ zařval nakonec tak, že málem praskly tabulky v okně. Rozložil si to všechno kolem onoho prapodivného přístroje, vzal si nářadí a dal se do práce. Tentokrát už to musí vyjít.
Dopsal jsem povídku takto:
Vrátil se ale přece jen k těm papírům. Byl si jist, že už má hlavu čistou. Ta samovolně rozpohybovaná prázdná lahev, která svým pádem ze stolu ho probrala z jakéhosi polospánku, ta ho nijak neudivila, neboť v tom jeho sklepním doupěti se děly věci mnohem podivnější. K jejich objasnění nepotřeboval ani Faustova ďábla. Sám je dost chytrý, pomyslel si, když pohlédl ke svému již dlouho rozpracovanému přístroji.
Zdálo se mu, že práce přece jen spěje k cíli. To osprchování a popíjení kávy vždycky bylo při práci pozitivním podnětem, a dnes, kdy už schází opravdu jen malounko k finále, i ta káva chutnala lahodněji než jindy. Kávy ale ubývalo a zpocen tím intensivním přemýšlením, odešel znovu do sprchy.
Osvěžen, nestačil se divit. Jak je to možné, že na tu nepochybně poslední fintu v přístroji nepřišel dříve. Znovu nahlíží do těch papírů a našel tam i to místo, které nedávno jako chybné přeškrtal. Jak jsem se mohl tak mýlit? Ale vzpomněl si. Bylo to taky po mejdanu podobném tomu včerejšímu. Asi tehdy vypil po probuzení malou dávku kávy, že jednal tak pomýleně. Vrátil se tedy k tomu přístroji, aby nejen dotvořil některé mechanismy, ale taky bylo třeba znovu uspořádat i jištění elektrických obvodů. Do ovládací elektroniky vrátil především ten čip, který dříve pokládal za chybně působící.
I krátkodobá práce ale unavuje a bylo jasné, že potřebuje povzbuzení. Ostatně, to očekávané zahájení plné funkčnosti svého geniálního přístroje chtěl prožít i tomu odpovídajícím způsobem. Už to taky na něho přicházelo. Tu věc měl vždy předem připravenu a neopomenul ji ani dnes. Jehlu si vzal ještě nepoužitou a nabral dávku jen malounko převyšující tu obvyklou, vždyť svůj přístroj poprvé přivede k činnosti a jeho funkčnost bude dnes už nepochybná.
Vítěz (pro porovnání) měl jinou představu:
Ponořil se do díla, aby zapomněl na svoji Anežku. Dřel bez oddechu celou noc a ráno byl téměř hotov. Odpočíval a zálibně si prohlížel svůj výtvor. Byl dokonalý.
Perfektní oblé tvary potažené syntetickou kůží k nerozeznání od lidské. Teď už ho jen oživit. Vtom ho vyrušil zvonek.
David šel otevřít. Ve dveřích stál elegantní muž ve skvěle padnoucím obleku. „Dobrý den, jsem zástupce firmy Sexbot Company, mohu dál?“ Než se zmohl David na odpověď, stál muž v předsíni. „Doslechli jsme se, že jste vyvinul nový prototyp, tak kde ho máte?“ „Tamhle vzadu…“ ukázal David do pokoje. Muž bez váhání vstoupil dovnitř. „Jak se jmenuje?“ „Anežka“, špitl David, „říkám jí Anežka jako svojí bývalé dívce.“
„No to by bylo dobré tak pro tuzemský trh, do ciziny bychom ji museli přejmenovat třeba na Pamelu nebo Shakiru. „Tak kolik za ni chcete?“ „Není na prodej, to je moje Anežka“, bránil se David.
„Mladý muži, všechno je na prodej a sexboti zvláště. Já o tom něco vím. Normální sexbot ženského pohlaví z naší produkce stojí 7.000 dolarů, to není moc za šedesát kilo perfektního těla a kvalitního software. A to ještě skoro nic neumí, protože naši vývojáři nemají fantazii. Ale vy jste do tvorby své city. Lásku, zoufalství a vášeň. Ta vaše Sobotka je na daleko vyšším levelu. Tak co, plácneme si?“ usmíval se muž.
To Davida rozčílilo. „Vypadněte z mýho bytu!“ zařval a otevřel prudce dveře. Na chodbě uviděl sedět schoulenou dívčí postavu. „Anežko,“ zašeptal, „ ty ses mi vrátila?“
„Tak mladý muži, za kolik?“ ozvalo se z bytu naléhavě.
David se přitulil k sedící dívce. „ Víte co, nechte si ji třeba zadarmo. Moji Anežce se žádná sexbotka nevyrovná.“

ZPĚT na Rozličné texty