Většině národa už nevadí Švédové, kteří si před staletími v českých zemích nakradli a dosud mnohé nevrátili. Ba vítání jsou i Němci hojnými „Zimmer frei“, přestože jejich příkoří jsme zažívali docela nedávno. S těmito násilníky, nepochybně pokořujícími celý národ, jednáme ve většině už bez předsudků. Komunisté nás trápili v čase současnosti nejbližším, ale proti těm nacistům zase ne až tak moc odlišném. Ti komunisté nebyli cizinci a často to byli lidé kde komu blízcí až příbuzní. Snad ani nepobili tolik Čechů jako ti Němci.
Čím nás tedy straší ti komunisté?
Nabízí se důvod očividný: Ještě tady stále jsou a s jejich příznivci je jich ještě příliš mnoho. Je tu ale důvod i další. Ti současní komunisté jsou ve veřejných funkcích, přestože setrvávají na ideologii, která byla společností oficiálně odsouzena. S výmluvou na demokracii tento stav trpíme. Jsou totiž do vedení společnosti zvoleni. Nedávní komunisté, k demokratům narychlo konvertovaní, mají nyní nejen významná společenská postavení, ale díky svým informacím a kvalifikaci z doby diktatury, získali při té politické změně a privatizačním chaosu i značné hospodářské pozice, resp. přímo majetek.
To všechno stojí za zamyšlení se nad tímto fenoménem. Černobílé vidění je jednoduché, hodí se sice pro volební hesla, ale k posouzení situace je příliš formální.
Kdo tedy byli komunisté v české společnosti, co si uchovali i ve své jejich dnešní modifikaci, a jak se k nim máme chovat?
Rozdělil jsem si je už dávno do 4 charakteristických skupin.
V té první byli ti komunisté, kteří se báli říct „ne“, když za nimi přišli s přihláškou do strany. To jsou ti občané, kteří se i dnes bojí projevit svůj názor např. v zaměstnání z obavy, aby o svoji práci nepřišli. Ba i v prostém osobním životě nevzdorují např. domácímu násilí. Máme se zlobit na tyto lidi? Slaboši jsou přece součástí každé širší společnosti. Sami o sobě neškodí a ani neškodili.
Ve druhé skupině byli a jsou ještě dnes takoví, kteří skutečně věří, že komunistické ideje jsou vhodné pro uspořádání společnosti. Je to forma utopismu či naivity, ale ani to není nic neobvyklého v dnešní době. Přinejmenším v očích ateistů se tak mohou jevit všichni věřící v Boha. Ani tato skupina mne netrápí. Její eliminace si ale vyžaduje kvalifikovanou protikomunistickou agitaci ve společnosti. Je to tedy naše vina, že tato skupina ve společnosti dosud setrvává. Víra v komunistickou společnost sice nikomu neškodí, ale škodlivé je úsilí o prosazení této víry do praktik společnosti. O tom ale až ve skupině čtvrté.
Třetí skupina je nejkomplikovanější a byli v ní ti, kteří do strany vstupovali z osobního prospěchu. Měli snadnější služební postup, mohli studovat a pracovat v odvětví, které je zajímalo, mohli snadněji publikovat nebo jinak tvořit, dostali přednostně byt či lepší plat, atp. Vychytralost je i dnes častým a dokonce i legislativně podporovaným projevem osobnosti (spekulanti, lichváři), byť pozitivním projevem osobnosti to rozhodně není. Tito občané projevili, byť účelově, přízeň komunistům a zcela vědomě přehlíželi zvěrstva s diktaturou spojená nejen v minulosti, ale i zvěrstva probíhající přímo v jejich generaci. Řekli bychom křiváci, kterých je i v současné společnosti až nadmíru jak v hospodářských tak přímo i v politických pozicích. Jestli málo děláme proti těm dnešním, tak proč se jimi zbývat za dobu minulou? Takto vyjádřený náš postoj se může týkat většiny, ale je tu ještě další hledisko.
V diktatuře měli totiž ještě další roli. Zvláště intelektuálové mátli prostého občana v jeho postoji. Ten o nepravostech komunistů a o své opozici vůči nim totiž začal pochybovat, když viděl, že i tak vzdělaný a znalý člověk akceptuje svojí stranickostí komunistické počínání ve společnosti. Komunističtí intelektuálové působící v diktatuře tedy za opovržení stojí, a občanské přízně by se dočkávat neměli. V politice pak by neměli být ani ti, kteří nadšenecky (a pošetile) vstupovali do KSČ v období roku 1968. Mám naopak přátele, kteří v té době chytře vystoupili ze strany s účelovou výmluvou, že s takovými reformami nemohou souhlasit. Mají-li být dnes intelektuálové vůdčí silou společnosti, pak k tomu intelektu nutně budeme muset požadovat u nich i jistou mravnost v počínání.
Teprve čtvrtou skupinu komunistů pokládám za hodnu opovržení a odsouzení absolutně. Tvoří ji organizátoři a agitátoři komunismu. V padesátých letech nemohli přehlédnout nepravosti a přece je bagatelizovali v domnění, že prosazování komunistické ideje stojí i za ty krutosti, které pomáhají ideu realizovat. Dnešní agitační role komunistů, kdy komunistická zvěrstva jsou v celé šíři známa, je většině těžko pochopitelná, a přesto je demokratickou společností trpěna. Občasné aktivity jedinců proti existenci KSČM jsou pro svoji marnost občany spíše přehlíženy. Jednou snad budeme v rámci lidských práv i explicitně legalizovat zloděje a jejich „podnikatelské“ aktivity. Tuto čtvrtou skupinu komunistů je třeba mít nejen v opovržení, ale je třeba ji ze společnosti vytlačit. Tato skupina i dnes využívá komunisty z prvních dvou shora uvedených skupin k vytváření nebezpečné páté kolony ve společnosti. Ta pátá kolona zatím bojuje jen šířením pesimismu a zvýrazňováním pochybení stávajícího vedení společnosti, ale svoji agitační váhu skutečně má. Je na každém z nás, abychom projevili osobní odvahu a ke komunistům této skupiny působícím v našem dosahu svoji nelibost zřetelně vyjadřovali.
Svým shovívavým postojem k většině starých či stávajících komunistů prvních tří skupin si jistě nepolepším u svých přátel a přesto přidám ještě hledisko k předchozím zcela opačné. Je možné přijat názor, že by si bývalý komunista v současné společnosti „odpracoval“ svá „komunistická pomýlení“? Mnohým se totiž může konání těch minulých komunistů jevit tak, že ti schopní (u umělců zvlášť, a to i v dobách hodně dávných) se potřebují realizovat bez ohledu na to, komu svojí prací slouží. Křesťané navíc mají ve svém učení příklady konvertitů. Zachováme se k nim tedy křesťansky? Mám výhradu k názoru, že i ti „hodní“ komunisté už svojí účastí ve straně pomáhali šířit tu zhoubnou ideu. Nikoliv. V diktatuře na počtu sympatizantů totiž nijak nezáleží.
Už zbývá jen sdělit, proč takový svůj postoj publikuji. Snad jen proto, abych podnítil k podobné reflexi i další spoluobčany, neboť není daleko doba, kdy co nejvíce občanů bude muset zaujat společné stanovisko k eskalující islamizaci Evropy.

ZPĚT na Rozličné texty