Nelekejme se postoje Irů. Často se věci jeví jinak, sledujeme-li delší interval, než má právě probíhající dění. Za základ dnešní Evropské unie lze směle považovat Montánní unii, k níž byl dán podnět již začátkem roku 1950. Měly se tak konsolidovat klíčové hospodářské vztahy mezi státy po světové válce, již podruhé vzešlé z Evropy. Smlouva mezi šesti státy byla podepsána po ročním jednání a vlastní společný trh uhlí a oceli byl otevřen až po dalších dvou letech v roce 1953. K vyšší formě spolupráce mezi pouhými šesti státy došlo až po dalších šesti letech vznikem Evropského hospodářského společenství. Již tehdy (r.1959) se začíná pracovat na vytvoření společné celní unie, k jejímuž dovršení dochází opět zdlouhavě až v r. 1968 – a to stále jen mezi šesti státy. K prvnímu rozšíření společenství dochází až v roce 1973.
Stejně zdlouhavý proces lze sledovat i se zavedením měny Euro. Tendence k jejímu zavedení byly zřetelné již vznikem Evropského měnového systému, který se velmi osvědčil během osmdesátých let, ale až v roce 1995 bylo rozhodnuto, že národní měny svoji roli skončí v r. 2002, což se pro 12 zemí EU taky povedlo.
Ani dohadování politiků o nějaké formě kodexu EU nevybočuje z dosavadní praxe EU. Spíše odpovídá tomu, že zdlouhavé vyjednávání je přirozeným hobby politiků. Je spíše s podivem, když některý vrcholový politik připouští, aby místo vyjednávání rozhodoval nekvalifikovaný dav.
Unie má smysl a dobře víme, že český národní prvek nezanikal ani v účelovém Československém národě ani v rozsáhlé Rakousko-Uherské říši. V Unii státy neválčí a jejich společná měna se osvědčila. Vše ostatní je okrajovým politickým folklórem.

ZPĚT na Rozličné texty