Jubileum je vždy příležitostí k ohlédnutí se, a může se to týkat i národa. Jsme malý národ a snad i proto se snadno vejdeme, řekněme to nevulgárně, pod křídla velmocí. Snad jsme si mysleli, že tak budeme mostem, když jednou vlezeme k velmoci východní a jindy zase k mocnosti západní. Když jsme šli na východ, někteří se nepřipojili a doplatili na to i svým životem. Podobně i při návratu národa na západ setrvávají někteří na pozicích navyklých čtyřicetiletým pobytem v diktatuře. Dnes už nám to naopak ani není divné, a jsme na ně natolik hodní, že si je stavíme i do čela společnosti.
Ten přechod na východ si dnes rádi prezentujeme jako by celý národ byl v kvalitě té hrstky rovných a statečných; jen jsme se v té většině rafinovaněji maskovali. Při posledním přechodu na západ naopak přízeň nové poloze většina manifestuje. Jednak proto, že chce ze sebe smýt tu ostudu pobytu na východě, a jednak chce na sebe upozornit, že jsme schopni žit dle zvyků, které jsme před čtyřiceti lety opustili. Ale ono to nějak nejde. Přerušený vývoj společnosti má své důsledky. Ve své interpretaci demokracie ztrácíme odpovědnost, a to i sami za sebe, natož pak za celou společnost. Společnost jsme stále schopni řídit jen navyklou diktaturou většiny, a proto snadno opouštíme ideologii politických stran a v parlamentě se sdružujeme do part bez ohledu na ideologii; hlavně, že máme tu diktátorskou většinu. Snadno pak vznikají i nová apolitická uskupení, která nabízejí svá řešení, aniž by měla ideologické zaměření, a navíc nemají ani parlamentní zkušenost.
Kde a jak začít s nápravou? To je otázka pro každého, a zvláště pro ty, kteří nechtějí silný stát. Slabý neřádný stát se totiž dosud hodil silným rozkradačům státu – a to bylo špatně. Silný stát musí mít ale obtížně získatelné moudré vedení, a to je ten problém, který je řešitelný jen zdlouhavým kompromisem. Tak vzhůru do jasných zítřků, ale dbejme i poučení z minulosti.

ZPĚT na Rozličné texty