Od konce roku 1989 jsme mohli již několikrát bez strachu rozhodovat o vývoji naší společnosti. Naše první volba mezi diktaturou a demokracií byla plná euforie. V dalších volbách, kdy zpočátku pohrdaný pojem „strana“ již bujel v mnoha obměnách, začínala voličská nejistota, a snad i skepse z té hojné nabídky. Řazení stran z leva doprava bylo totiž mnohým průhledné jen na koncích politického spektra. Zbylé strany, které se tlačily do chumlu ve středu politického spektra, vytvářely pro průměrného voliče nestravitelný guláš. Navíc tyto strany přijímaly „odborníky“ z bývalé KSČ, což nebylo akceptovatelné pro zastánce důslednějších politických změn. Ti totiž nechtěli svojí volbou zatěžovat vývoj společnosti relikty ani diktatury, ani nezásadové morálky, takže voličů chvatně ubývalo. Pro mnoho voličů stále zůstává otázkou, zda bývalí členové KSČ rehabilitovaní pouze odkazem na to, že ve straně byli jen z  nerozvážnosti či z lidského prospěchu a ne z ideologických důvodů, jsou vůbec schopni nyní pracovat jinak než nerozvážně a jen pro sebe. Asi nejsou. Navíc se v mnohých stranách k ním i dnes připojují další a další jim podobní. Stále pracují jen ve prospěch svůj a ve prospěch své party, kdysi kryté komunistickou ideologií a dnes zabezpečené pěstovaným opovržením k morálce a řádu. Stud snad schází v celé společnosti, neboť tito novodobí vychytralí drsňáci nepůsobí jen ve stranické politice, ale i na klíčových místech hospodářských, policejních a dalších, která dnes nejsou ani připomínána..
Opět máme možnost volit. Volme, ale věnujme své volbě konečně trochu pozornosti.

ZPĚT na Co jsem publikoval