V diskusi o medaili Mašínům se dobře pozná, jak má kdo uspořádané hodnoty. Co je, či už není přijatelnou formou boje, to bych přece jen nechal na odbojářích, kteří ty události prožívali. Nelze se ale divit odsudkům komunistů, kteří způsobili teror padesátých let a tak vyvolali odbojové aktivity – škoda, že jen sporadické.
Komunisté sebe za vrahy počítat nebudou a rádi ukáží na někoho z opačného tábora, že i on byl krutý. Neprávem odsuzují. Jistě si vzpomenou jak schvalovali (byť až po napadení SSSR) odboj proti německé říši. I tehdy odbojáři „vraždili“ ty, kdo se spolčili s nepřítelem. (I ten Julius Fučík nosil v kapse revolver.) Mašínové se od nich liší jen v tom, že partyzánský či druhý odboj jsme uznali jako legální, zatímco s uznáním třetího odboje stále otálíme. Je to asi tím, že od poražených nacistů jsme se rychle všichni odtáhli, protože jejich zlobou byl postižen celý svět. Komunismem byly postiženy jen některé státy. S komunismem jsme se tedy museli vypořádat bez pomoci jiných – každý sám, a na to všichni ještě nemají. Nestačila nám na to ani naše „revoluce“ ani osobní zkušenost.
Kdybychom nejen proklamativně, ale upřímně odsoudili komunismus, pak bychom si museli přiznat, že jsme 40 let byli zbabělci, ne-li přímo kolaboranti s mocí zla. To si připustit nechceme, a proto je nám pohodlnější odsuzovat ty, kteří dokázali být jiní než jsme byli my. V tom je celý problém hodnocení Mašínů. Kdyby byly připomínány osobnosti let padesátých alespoň v těch posledních 18 letech více, než kdejací osmašedesátníci, viděli bychom dnes hrdiny typu Mašínů zcela zřetelně snad všichni.

ZPĚT na Rozličné texty