Někteří senátoři usilují o zrušení KSČM. Naši zastupitelé to nebudou mít snadné, vždyť každý z nich má alespoň bývalého komunistu mezi svými známými nebo mezi svými oblíbenci v kultuře či politice. Vystoupením proti KSČM není upíráno komunistům právo na vlastní přesvědčení. Mohou si ho uplatňovat stejně jako buddhisté, katolíci či vyznavači mimozemských civilizací. Právo komunistů na politickou organizovanost by však měla naše společnost zamítnout. Není to nic nedemokratického. Jako škodlivé a komplikující shledává většina společnosti např. setrvání v Parlamentu těch, kteří při volbách nedostali ani 5% voličských hlasů. Proto jejich působení v Parlamentu zamítá a nikdo se nediví. Proč tedy by nemohly být většinou odmítáni stranicky organizovaní komunisté, jejichž minulé působení bylo prokazatelně zhoubné Zdá se, že v dnešní společnosti se více bojíme plurality názorů, než diktatury. Diktatura (nadvláda jediné strany) totiž byla a je prokazatelným programem komunistů, byť někdy byla maskována diktaturou všeho proletariátu, jindy zase lidskou tváří „obrozené“ diktatury, a dnes pokrytectvím. Ani v tom glorifikovaném roce 1968 totiž komunisté nepřipravovali takový systém vlády, kde by se uplatnilo rovnocenné působení dalších politických stran. Dnes nejsou jiní. Tímto prizmatem je třeba vidět komunisty organizované v KSČM. Jestliže ta strana nadále setrvává ve společnosti, pak je to nutně z vůle většiny té společnosti, a to snad nemůže být ani pravda. Nemnělo by nás proto mrzet, když bez nás učiní konečně přítrž činnosti KSČM „pouze“ zastupitelské složky společnosti – Parlament. Máme přece v paměti, jak neblahý dopad mělo rozhodnutí „všeho pracujícího lidu“ v roce 1948.

ZPĚT na Co jsem publikoval