Migrace
Pohyb lidských skupin po Zeměkouli trvá snad od samého počátku lidského bytí, takže ani její dnešní formy nejsou v principu podivné. V detailech se však liší až nadmíru. Jakousi dávnověkou zvědavost přitahovanou ještě volným prostorem, se už zabývat nemusíme.
Zajímavá je migrace do obsazených území. Ta má nejméně dvě základní formy trvající dodnes. Jakási misijní forma je typická tím, že intervence je dnes prováděna téměř jedinci. Ti, buď uspěji v cizí krajině a jsou tam jakýmsi krystalizačním jádrem, nebo jsou pohlceni místní tradicí a zaniknou. Případný krystalizační proces je pomalý a nenásilný. Může mít své výkyvy a může i zaniknout. Jeho projev, resp. působení, je lokání. Změny jsou pozvolné - stravitelné.
Tou druhou základní formou migrace je násilná intervence do obsazené oblasti. V tomto případě se přesouvají po Zeměkouli celé hordy lidí. Jsou motivovány svým zájmem rozšířit vlastní území, získat produkty, které na svém území nemají, nebo chtějí šířit svoji kulturu, kterou pokládají za významnější, než je ta na okupovaném území. V moderní době je známá i migrace s cílem sjednotit kultury na kompaktní území. Jde taky o násilí, které je řízené mocnějšími skupinami, ale v domnění, že prospěje soustřeďovaným skupinám; a není krvavé.
Zde stojí za zmínku i forma „migrace“ aniž by došlo k pohybu občanů. Stane se tak např. při rozpadu států či při trvalém obsazení území jiným státem, jak se to dělo např. v období obou světových válek.
S růstem poznání, resp. s hojností informací roste i zájem o nejrůznější intervence. Zvykli jsme si na koloniální působení vyspělejších států v jinak civilizovaných oblastech, na nejrůznější podnikatelské migrace do cizích zemí, zde zvláště např. nenápadný bankovní sektor stojí za zmínku. I tuto formu migrace kultur či zájmů dovedeme přijat, jsou-li pozvolné a jsou-li v našem zájmu.
K migraci ale dochází nejen silou dobyvatele, ale i tak, že o imigraci na své území si požádá stát, který pokládá přišedší občany za přínos pro vlastní společnost. Sociální inženýři chtějí zachránit chátrající společnost novou krví, vědci uvítají mezi sebou vzdělance, ať jsou odkudkoliv, a podnikatelé si stojí o levnější pracovní sílu. Ani jedna forma vzpomenuté migrace není škodlivá, je-li regulována – má-li své meze. Když společnost míšením ras nedegeneruje, když vědci nejsou špioni nepřátelské země a když dělníci jsou hosty a v novém prostředí se natrvalo neusazují, pak vše je v pořádku.
Situace se podstatně mění, ztratíme-li nad migranty přehled. Pamatuji ještě migrující cikány, byť jen na území jednoho státu. Lišili se od většinové společnosti, což vadilo nám, jim ne. Dodnes nejsou vztahy zcela korektně vyřešeny, ale navíc jsme se ani nepoučili z následků jejich zmařené migrace, která z přirozené letory některých cikánů zcela nevymizela – nemají potřebu pečovat o své místo, protože z něho hodlají i tak odejít.
Nepřátelské vědce si dnes dovedeme představit spíše ve formě hospodářské, ale bývaly doby, kdy šlo i formu válečnou.
Za nezvládnutou formu migrace můžeme pokládat migraci, třeba i nenásilnou, ale nedomyšlenou. Pozvaní dělníci byli hýčkáni lidskými právy, takže se v novém prostředí usazovali, místo aby tam jen pracovali. Ten sociální aspekt měl být řešen umožněním návštěv rodin a ne jejich trvalým přistěhováním za pracovníky. Není to proti humanitě. Chovají se tak dodnes naši pracovníci na montážích, vědci někde v Antarktidě, atp. Následky přistěhování rodin jsou nečekané. Vznikají separované lokality cizí kultury, kterou přehnaně humánní většinová kultura nehodlá ani pacifikovat a neumí je ani vstřebat.
Mimo bujení dobrovolně zasetého cizího krystalizačního jádra je tu dnes ještě další forma migrace. Do naší evropské civilizace se valí hordy migrantů prohlašující se za postižené válkou a svojí neproduktivní kulturou. Zbavují se svých dokladů, aby nebyli identifikovatelní, a Evropa je přesto vítá s otevřenou náručí – vždyť jsou to lidé jako my. Náš vžitý řád imigranti nerespektují a s odkazem na lidská práva se dožadují péče snad i přesahující domácí normál – vždyť jsou postiženi, tak tu svoji lítost nad nimi nějak vyjádřeme, myslí si mnozí. Pojem nepřítel vymizel z našeho slovníku stejně jako obrana vlastní identity, resp. vlastenectví vymizelo z naší letory. Při vědomí vlastní degenerace si budeme brzy klást otázku, zda chceme vymřít jako Evropané, nebo zaniknout zdegenerovaně coby „Poturčenci“. Stále ještě je naděje, že se vzpamatujeme a část svého pohodlí budeme obětovat budoucnosti svého rodu. Podmínkou ovšem je, že zvládneme současnou vlnu migrace natolik, aby z cizí kultury nevzniklo v Evropě kritické množství imigrantů, které zcela pohltí naši kulturu. Obavy z takového vývoje jsou oprávněné, všimneme-li si lokalit, kde již je soustředění cizí kultury nadkritické. Mám jednu analogii z praxe technika: Jaderný reaktor v Černobylu byl tak velký, že kritická situace v jedné jeho části nebyla patrná v místě, na které byla upnuta pozornost laborujících techniků. Zničen byl však celý reaktor, a ta zkušenost mne děsí.
Valící se muslimy dělíme na ty zlé, bojující i v Evropě zbraněmi, na ty zlobivé, kteří z plezíru zapalují auta a různě obtěžují většinovou společnost a na ty domestikované, kterých je možná většina. O tu většinu opíráme své postoje k migrantům a přehlížíme, že právě oni vyprodukovali často ty zlobivé výtržníky. Ten stav mnozí pokládají za přijatelný, i když některé státy to stojí už dnes potřebu udržovat permanentně výjimečný stav. Opět připomenu analogii, která už není technická, ale přímo sociální. Alláh sjednocuje muslimy bez ohledu, zda jsou bojující, zlobiví nebo pokojně žijící mezi námi. Kdysi byli podobně sjednoceni Němci svým národovectvím - jazykem, a přesto žili snad po staletí v pokoji mezi námi např. Sudeťáci. Stačil však přijít Hitler, resp. v Sudetech Henlein a Němci v Sudetech se zbláznili. Náhle se cítili především Němci a teprve pak pokojnými občany. Že bojující Němci chtěli rozšířit svoje teritorium nad všechny meze a k tomu že jim nadšeně dopomohli i ti pokojní Sudeťáci, to nepřehlížejme.
Patřím k těm, kteří pokládají valící se hordy za útok v existující hybridní válce. Za vtip se pokládá tvrzení, že generálové se vždy připravují na tu minulou válku. Nejen generálové, ale ani politici nevnímají současnou imigraci za formu války, protože proti sobě nestojí obvyklé ozbrojené fronty. No, ve Francii bych už ty trvalé houfy policie za ozbrojenou frontu mohl i pokládat. Jsme však humanisti a nebudeme přece střílet do lidí, jsme humanisti a na naše území si přitáhneme invazní „vojáky“ z jejich potápějících se lodí. Jsme až natolik humanisti, že zcela neidentifikovatelné osoby z invazní cizí kultury neinternujeme, ale poskytujeme jim požitky snad i převyšující ty obvyklé v naší společnosti.
Kde je chyba? Ztratili jsme své vlastenectví a svoji identitu. Nemáme svoji evropskou ideologii. Muslimové mají ještě víru, takže vědí, proč se tak chovají; my už nevíme, jak se máme chovat v nastalé situaci. Mám strach, že svojí humanitou jen maskujeme svoji neschopnost rozhodovat se ve složitější situaci. V deklarovaných lidských právech snad není ani zmínka o lidské povinnosti podmiňující každé lidské právo. Jestli ta práva vznikla po II. světové válce, jistě se v nich objevilo nadšení z míru a naděje, že nadále budou ve společnosti jen samá pozitiva. Málo starostí v zemích, které měly podstatný podíl na dotváření lidských práv bylo živnou půdou k rostoucím požadavkům na dotváření a zvyšování humánnosti (práva dětí, práva otců, práva zvířat, ...). Není v nich ale aplikována současná zkušenost, že člověka nedělá jen to, že je podobný jako jiní lidé, ale to, že je taky zodpovědnou osobností, že někam patří a tomu přiměřeně se i chová. Svobody a práva jsou pojmy ze soužití ve společnosti, jedince na pustém ostrově se nic takového netýká. Jak žít ve společnosti, o tu poučenost mají pečovat politici ať už ti zvolení nebo ti, kteří se o věci veřejné rozhodli starat jinými formami.
V závěru snad jen znovu připomenu již dříve uvedenou myšlenku: Při vědomí vlastní degenerace si budeme brzy klást otázku, zda chceme vymřít jako Evropané, nebo zaniknout zdegenerovaně coby „Poturčenci“. Stále ještě je naděje, že se vzpamatujeme a část svého pohodlí budeme obětovat budoucnosti svého rodu.

ZPĚT na Rozličné texty