V britském deníku The Daily Telegraph byl dne 3. října 2009 publikován ještě dnes aktuální dopis Alexandra Tomskáho presidentu Klausovi.
I v Česku dobře známý intelektuál je mně sympatický svými konzervativními názory, ale nedá mně, abych nevyjádřil svůj postoj k jeho výzvě presidentovi, aby Lisabonskou smlouvu nepodepisoval.
Tomský zaujatě tvrdí, že se nám lže o tom, že má Evropa společnou ideu, že je Evropský parlament demokratickou institucí, že Lisabonská smlouva vytváří mír a prosperitu v Evropě, atp., a k tomu všemu „stamiliónům občanů, nebylo dovoleno promluvit“. Netají asi hlavní motivaci dopisu, když uvádí: „Jistě víte, že naprostá většina obyvatel Spojeného království ve Vás vidí jedinou naději, aby se po červnových volbách konalo v Británii referendum.“
Tomský nedefinuje lháře, proklamované cíle EU pokládá za stávající stav, a s těmi stamiliony umlčených občanů to asi taky přehání. Pro konzervativního intelektuála dost prohřešků k podivení. Po vlastních zkušenostech s volenými a „úřednickými“ vládami v ČR, oponoval bych Tomskému i ve věci Bruselské „nevolené“ byrokracie.
K dalším jeho stanoviskům lze dodat následující:Konzervativní postoj určitě neznamená, že bude navěky zakonzervován stávajícího stav. Konzervativci pouze chtějí, aby vývoj kupředu respektoval především zkušenost nabytou v minulosti. V národnostně pestré Evropě nebylo minulé dění až tak chvályhodné – stačí vzpomenout jen dvě světové války vzešlé z Evropy v nedávné době. Nebylo tedy divné, že ty moudřejší státníky napadlo, že jednostranné zájmy národů je třeba otupit. Ne silou, ale akceptovatelnou dohodou. Proto vznikla Montánní unie, EHS, a nakonec i EU. Válku již mnozí nezažili, proto jejímu nebezpečí asi již nepřikládají ani velký význam, ale stojí za povšimnutí, že války mezi smluvními státy už po dvě generace nejsou, zatímco generace mých rodičů zažila války dvě - a přímo světové. I to je zkušenost z minulosti.
Dnes je ve světě aktuální trh a hospodářská soutěž, což k jistému boji nemá taky daleko. Být ve sjednocené společnosti silných demokracií pokládám za výhodnější, než být suverénem s moudrostí nabytou v diktatuře. Neodporuje to ani konzervativnímu postoji, vzpomeneme-li si, že i přes národnostní pestrost měla Evropa po dlouhé časy - až na varovné lokální výjimky – jakousi jednotící křesťanskou tradici. Není tedy od věci hledat jinou jednotící ideu, pokud se nám to křesťanství zdá již zastaralé, přestože vnímáme úspěšně šířící se islám.
Na celém dopisu A. Tomského mne děsí nejvíce to, že řádu milovný konzervativec nabádá presidenta státu s parlamentní demokracií, aby konal proti vůli parlamentu. Nic nevadí, že ta vůle není jednotná – demokracie už je taková, že řídí společnost pouze dle většiny. Menšina může o úspěch usilovat, ale nemělo by se to dít úskokem, který je dosud všude v opovržení, bez ohledu na typ společnosti.

ZPĚT na Rozličné texty