*Masopustní veselí upoutalo občany určitě více než následující Popeleční středa uvádějící dobu postní určenou k usebrání křesťanů. Občany rozjímání většinou nebaví a v souvislosti s církvemi spíše rozmýšlejí nad oprávněností a rozsahem restitucí. Taky tak činím a napadá mne, že spravedlivé by bylo církvím ještě něco přidat za dobu dávnější.
Při práci na PC si pouštím D-dur a kdyby nevysílali Bacha, Dvořáka a další skladatele výrazně motivované učením církví, moc bych toho neslyšel. Podobně i při procházce historickými částmi měst bychom se divili množství proluk, kdyby zmizely stavby vyvolané působením církví. Nescházely by jen kostely a synagogy, ale i mnohé nemocnice, charitativní objekty, školy, a v polích by nebyly kapličky a Boží muka. A nejde jen o ty stavby, ale v těch klášterech a školách byla pěstována nejen vzdělanost (Mendel), ale i národní uvědomění (Dobrovský).
Panovníci věrní církvi ustanovili v našich oblastech nejen řád (příjmení, matriky), ale i povinné triviální školství (Marie Terezie) a přiznat jim lze i podíl na vytlačení Osmanské říše z Evropy. To všechno odlišuje církve od „zahrádkářů“, jak to chtěl kdysi jakýsi popleta srovnávat.
K vlastní proceduře privatizace bych přesto byl opatrnější, zvláště po zkušenosti s nepřiměřeným rozsahem amnestie. V náhle nahromaděné administrativní práci se dobře orientují spíše nedobré speciální živly, kterým se stala naše společnost živnou půdou. Proto rozložení převodu nejen finančních úhrad, ale i hmotného majetku do etap v průběhu těch třiceti let by nejen umožnilo pozvolné vytváření potřebného hospodářského aparátu církví, ale ověřilo by na drobných prvních převodech majetku, zda Duchem Svatým motivované organizace skutečně dokážou s majetkem lépe hospodařit, než spíše čertu sloužící stávající vlády.

ZPĚT na Rozličné texty