Zákaz manifestace pravicových radikálů v Plzni vyvolal v mediích diskusi. K podpoře libovolného postoje k primátorovu zákazu, ať souhlasného či oponujícího, si diskutující vždy našli příhodný argument. V té situaci by tedy nemělo být opomenuto další hledisko – hledisko osobnosti.
Kdyby žil člověk široko daleko jen sám, zákony by nepotřeboval. Zákony potřebuje společnost. Nedivíme se, když se zákony mění v čase a už vůbec se nedivíme, že se liší na různých místech naší planety. Zvykli jsme si dokonce, že i při stejné legislativě můžeme ve stejné kauze dojít k různým závěrům, posoudí-li ji různí soudcové, různě kvalifikovaní advokáti či dokonce i tehdy, bude-li v kauze užita jiná skupina zákonů, na které se odvoláváme. Důležité je si taky uvědomit, že zákony sice vymezují hranice řádného jednání členů společnosti, ale nezaručují spravedlivé hodnocení jednotlivých kauz. Je to jednak proto, že zákon nemůže postihnout žádnou kauzu úplně dokonale, a především proto, že o spravedlnosti může mít každý svoji vlastní představu.
Jestli toto všechno víme, tak se nemůžeme divit, že mnozí občané nedbají zákonů, pokud jejich působení pokládají za nespravedlivě omezující jejich svobodu nebo jejich představu o chodu společnosti v níž žijí. Mezi tyto mnohé patří nadšení revolucionáři, anarchisté i další rozliční reformátoři, kteří strhávají dav pro ten svůj postoj. Od nich se zcela liší i ti, kteří uvážlivě v konkrétní kauze, zcela individuálně a ve prospěch společnosti (abychom je odlišili od zlodějů konajících ve svůj prospěch) neváhají zákon porušit s uvědoměním si možných následků. I za cenu trestu chtějí dosáhnout efektu, který pokládají za významnější, než je ten trest. Takto se dle mého mínění projevil i plzeňský primátor. Nemusíme se za něho stydět.

ZPĚT na Rozličné texty