Není pravda, že politici jsou obrazem průměru společnosti. Volbou byli vybráni, jako ti lepší a schopnější z nás. Občané tedy mají právo od politiků požadovat více, než od svého náhodného souseda.
V současné soutěživé a ziskuchtivé společnosti, za jejíž stav politici zodpovídají, je čím dál více patrný nepříznivý dopad trvající bagatelizace mravnosti. V povědomí občanů je jen velmi volná představa, co by komu mělo být už nemorální. Opomeňme zde obecné nemravnosti a všimněme si jen jakési nadstavby, která se týká právě těch zvolených, a tedy i lepších z nás – politiků na všech úrovních.
Modelovým příkladem může být známá kauza poslance Marka Bendy. O své magisterské práci byl přesvědčen, že je natolik hodnotná, že postačí i k presentaci doktorské, pokud její text bude jen graficky upraven tak, aby staronový dokument splňoval formální požadavek na stostránkový objem. Politik tu nepravost akceptoval, přestože v jádru rozhodně není otrlým podvodníkem. Co ho k tomu vedlo, ptám se sám sebe. Odpověď vidím v tom, že „pracovní prostředí“ nejen zužuje politikům pohled na běžný život občanů, ale způsobuje i ztrátu soudnosti a láme jim charaktery i tím, že oni sami navzájem se ujišťují o svém zbožštění, které jim dovoluje dělat věci mimořádné. Ostatně, rozsah trvající poslanecké imunity je toho zřetelným důkazem.
Náprava takového stavu je možná, bude-li každý politik společností brán k zodpovědnosti už za své nevhodné chování, ne až za prokázané trestné činy. S formou „trestu“ ale není možné čekat až do dalších voleb. Dav má krátkou paměť. Tlak na provinilé politiky musí být bezprostřední a na starosti ho musejí mít občané žijící v bezprostřední blízkosti provinilce. Každý se může na nápravě nějakého politika podílet. Což nemáme i ve svém okolí např. komunální politiky, o jejich mravnosti máme pochybnost? Je snad mravné, když politik ve svém volebním programu něco proklamuje a po zvolení přistupuje na zbytečné kompromisy jen proto, aby si uchoval své výhodné postavení? Nebo je snad mravné, když zvolený politik očividně využívá svého postavení především ke svému prospěchu na úkor své obce?
To bezprostřední působení na politiky ale vyžaduje jistou změnu v přístupu k zodpovědnosti u samotných občanů, a tady bude ten zakopaný pes. Stále si myslíme, že věci za nás mají řešit ONI. Nejde přece jen o kauzy, kterých si všímají media. Ten problém je mnohem rozsáhlejší a pozornější občan si jistě nedůstojného chování politiků všimne i na dosud nepublikovaných kauzách. Volič takového politika může svoji nelibost vyjádřit dopisem politikovi nebo sekretariátu jeho strany, mediím nebo i kontrolnímu výboru zastupitelstva. Má to smysl. Invektivy nemají politici rádi a ve svém okolí je řeší, i když na dopis pisateli nereagují. Občanská aktivita jakéhokoliv druhu není nikdy marná.
Závěrem připomenu moudrost mého romského přítele, který říká: „Vždycky jsme dělali a děláme jen to, co nám společnost umožňuje.“ Někdy si myslím, že i mnoho našich politiků má právě tuto cikánskou letoru. Kam nás při tom jejich přístupu k mravnosti vedou, je nasnadě.

ZPĚT na Rozličné texty