Na naší prezidentské zástavě je napsáno „Pravda vítězí“. Tuto nedokonavou formu slovesa s žádoucím obsahem převedl na dokonavost první president České republiky pan Václav Havel, když si vytkl za své heslo, že „Pravda a láska zvítězí“. Právě ta láska mu byla potřebná k dokonání toho vítězení. A lásku projevuje nyní i národ, když se se svým presidentem loučí.
V těchto dnech odchází z našeho světa člověk slušný, ušlechtilých ideálů a dramatik scén nejen divadelních. Byl to filosof a státník, jehož postoje nebyly vždy chápány a někdy byly podivné mnohým lidem při hodnocení těch postojů v krátkém časovém horizontu. Havlův horizont byl až za obzorem, kam dohlédnou i ti dnešní pragmatičtí straničtí politikové a k nim přidružení podnikavci, proto taky byl uznávanou osobností tam, kde společnost nebyla natolik deformovaná.
Havel byl ústřední postavou události, která změnila tvář naší společnosti. Právě k němu se ale váže i protimluv „samet a revoluce“. To se špatně chápe těm, kteří jsou radikální až dnes, když práci za ně dávno už kdosi vykonal. Matematici mají k filosofům blízko a ti hledají objasnění složitých závislostí v jejich limitě, takže si dovedou představit revoluční postih komunistů, kterých jsme měli v národě opravdu požehnaně. Každá rodina měla svého komunistu, a kdo z té rodiny by proti němu revolučně zasáhl? K tomu horizontu filosof Havel na rozdíl od těch dnešních radikálů dohlédl včas. Komunisté mohou vyčítat Čalfovi „kolaboraci“ s Havlem, ale Havlovi nelze vyčítat snahu o pomoc komunistů k přechodu do velké nové společnosti, s jejímž řízením nikdo s těch disidentů neměl pražádnou zkušenost.
Netroufám si komplexně hodnotit Havlovu osobnost, ale jen doufám, že s jeho tělem neodejde od nás jeho duch. Je jen na nás, abychom ho stačili vnímat a nenechali se strhnout k dravosti pragmatiků, jejichž pravdy jsou krátkodobé a účelové.

ZPĚT na Rozličné texty