kráceno

Jsem zaujat představou, že mnohá nevěda je pouze dosud neakceptovanou vědou. Ujišťují mne o tom nepřímo postoje těch největších. Aristoteles se domníval, že matematické poznání jeho doby je dostatečně rozvinuté pro potřeby fysiky – nepotřeboval náročnější matematiku – nedohlédl dost daleko. Podobně Newton si myslel, že již ukončil poznávání fysiky – netušil, že ještě přijde Einstein. Hranice mezi vědou a nevědou tedy není mezi jakýmisi obory vědy a nevědy v určitém čase, ale je hranicí posouvanou v čase mezi poznaným a nepoznaným.

Logika asi byla výchozím stavem vědy. Snad ji následovala fysika, která dlouhou dobu představovala mnohem širší obor, než je tomu dnes. Až do XVIII. století byla věda sevřena Aristotelovými představami. Teprve pak zřetelněji přechází filosofická intuice k vědecké metodě, matematika nabývá na významu a experiment je kritériem vědecké pravdy.

Vědu je dokonce možné hledat i v umění. Nepochybně i umění má své zákony. Ty však nejsou zkoumány přístroji, které by měly eliminovat nedokonalost našich čivů. Zákony v umění nejsou sice dovedeny do nějaké algebraické formy – leč nepochybně existují.Lze vzpomenout např. zlatý řez u obrazů, harmonie u hudby, či dokonce úspěšné komponování dle zadaného řádu zcela neosobnostním počítačem.

Snahou umělců je, aby jejich dílo působilo na člověka. Hledání zákonů v umění je zpravidla až na druhém místě. Často při tom zjišťují, že působení je silnější právě při odpoutání se od dosud platných „zákonů“. A právě to porušení zákona je v umění krokem k další etapě vývoje. Zákon je při tom spíše rozšířen než porušen. Ten možný krok do nové etapy je dobré si uvědomovat i při zkoumání vědy jako takové. Proto taky je zde ta zmínka o vědě v umění.

Dnešní věda se zabývá tím, co člověka zaujme natolik, že v tom chce najít jakýsi řád, chce věc pochopit právě existujícím stavem svého poznání. Chce objevit zákon, kterému je podřízeno to, co ho tak zaujalo. Veškerá tato vzrušující fakta jsou vnímána smysly, za které dnes pokládáme hmat, čich, chuť, zrak, a sluch. Někdy vnímáme jen výrazný podnět (hmatem), jindy jen úzké spektrum působení (sluchem, zrakem), ale naproti tomu jsme schopni vnímat i jen několik molekul látky (čichem, chutí). Bezprostředně ale vůbec nevnímáme např. magnetismus, rádiové vlny atp. přestože existují a možná na nás i přímo působí. Do našeho hodnocení jevů tedy vstupují i vlivy, které vnímáme jen zprostředkovaně. Kolik je takových vlivů, které na nás působí, aniž jsme dosud našli formy jejich zprostředkovaného projevu, to nám zůstává dosud utajeno. Navíc vnímáme i cosi, jakoby modulované na ty zcela racionální vjemy. Tak např. sluchem vnímané zvuky mohou být v takové sestavě, že vyvodí v nás cosi dalšího – nejen představu zvuku. Jsme dojati hudbou. Podobně pohled na výtvarné dílo může v nás vyvolat emoce, které pohled na jinou věc nijak nevyvolá. A co teprve hledání mechanismu vnímání lásky. Přesto jsou vědci většinou přesvědčeni, že co se dosud ani zprostředkovaně neobjevilo, to neexistuje. Je to sice racionální přístup k poznávání, má svoji logiku i výhody spočívající v pevnějších a jednoznačnějších základech pro další poznávání, ale nemusí to být přístup jediný.

Své smyslové podněty zpracováváme něčím, co si laik nazve myšlením. Jaká je vnímaná skutečnost doopravdy, to se jen domýšlíme. A v tu chvíli vstupuje do procesu poznávání osobnost pozorovatele. Vnímáme totiž jen zcela nepatrnou část reality. Např. zrakem pozorujeme objekt, který se nám jeví jako sklenice s vodou. Když však „zaostříme“ svůj zrak (přístrojem), je tentýž objekt akváriem plným živých organismů. A pokročíme-li ještě dále – a to už musíme přejít do jiné části vnímaného spektra – budeme sledovat jen „rozsáhlé nic“ a tu a tam částečky atomového jádra.

Někdy se zdá, že si lépe uvědomíme ty podněty, ke kterým máme již jakousi analogickou představu. Při tom se už může jedinec od jedince lišit, jako by byl každý jinak citlivý na stejný podnět. Různá citlivost jedinců na stejný racionální podnět nám není divná. Individuální citlivost na neobvyklé podněty přijímáme jako podivné, ba až zcela nedůvěryhodné. Je však mnoho zcela racionálních podnětů, které si uvědomíme, až jsme na ně upozorněni cizí zkušeností nebo přístrojem převyšující kvalitu našeho smyslového orgánu.

Mnoho problémů Newtonovi odpadlo, když si byl předem vědom existence magnetismu jako racionální reality, a ne jako nějaké magie. Nevadilo, že magnetické působení bylo známé jen z pouhé zkušenosti a ne jako výsledek dokonalého vědeckého poznání fyzikálních principů toho jevu. Totální neznalost toho jevu by totiž nepochybně narušovala jeho úvahy o mechanice (ráz těles). Zmagnetizovaná tělesa by se mu jaksi nepochopitelně vymykala vnímanou skutečností z jinak zcela fungujícího zákona.

Co nás tedy opravňuje k domněnce, že vnímáme jedině těmi pěti smysly? Jsme snad už u konce poznání, abychom nemohli očekávat novou kvalitu v poznávání srovnatelnou s pokrokem, jak ho lze zařadit mezi jména Newtona a Einsteina? Tak zpupní bychom být neměli. I když si nepřipouštíme existenci Boha, v pokoře by nás měl držet vlastní rozum, ba i pouhá zkušenost.

Na tomto místě za zmínku stojí, že vnímavá jsou i zvířata a dokonce i mnohem nižší organismy, včetně rostlin. Reagují na světlo, na zvuky, na elektrický proud. Zda se však, že opodstatnělá je i domněnka, že zvířata zřetelněji vnímají nějaké další podněty. Zkušenost o lodích před havárií opouštěných myšmi vešla dokonce zobecněná i do lidové moudrosti. Indikace nebezpečí projevená koněm či slonem je taky všeobecně uznávaná. Tyto reakce nejsou (dosud) zpracovatelné do nějakých numerických korelací, ale svým opakováním mohou k tomu zavdat, až přijde vhodná doba.

Astrologové mají jakousi statistiku, která je láká k hledání korelace mezi charakterem osobnosti a datem jejího narození. Není divné, že již dávno si za parametr této korelace zvolili postavení planet. Jak si pojmenujeme „sílu“ toho magického působení není důležité. Pro její působení jsme dosud ani neodhalili ve svém tělo čidlo. Ostatně, ani působení gravitace, kromě té nejsilnější Zemské, nijak bezprostředně nevnímáme. Zcela určitě při zavřených očích nepoznám např., kde je právě gravitačně působící Měsíc, a přesto působí tak mocně, že vzdouvá oceány. Při vědomí, co všechno jsme dosud ve svém těle neodhalili, by nás astrologie neměla nijak odpuzovat. Jde o to najít jednoznačný řád v té korelaci. Jakési domněnky existují, jejich kvantifikaci je však třeba hledat. Vědci dnes pro podobnou domněnku či nejistotu mají pojmenování „hypotéza“, což není nic jiného než víra v tu jejich vlastní představu o věci. Povyšují ji dokonce na „premisu“ a pracují s ní jako s pravdou. Takový postup není neobvyklý ani v dnešní době. Podobnou analogii si zvolil např. N. Bohr, když hledal svoji představu o mechanismu atomu. Atom přirovnal ke sluneční soustavě. Později poznané realitě jeho představa neodpovídala, ale přesto tento model fungoval a byl přínosem pro skutečnou vědu. Sotva kdo by si dnes představoval v atomu rotující elektrony (spin), a přesto právě taková hypotéza, dokonce mechanickými zákony popsaná, zcela vyhovovala jemnému kvantování spektra prokazatelného záření.

Druhý příklad je vědě bližší než ta astrologie. Historicky zcela nedávno (v době mého mládí) existoval v naší vsi „nevědecký šarlatán“, který spolehlivě stanovil člověku diagnózu pohledem do oka. K stejně spolehlivému léčení míchal bylinné čaje. Po mnoha letech se zdál být ten šarlatán rehabilitován, neboť se v tisku objevovaly články o vědeckém zkoumání rohovky, která poskytuje svými lokálními anomáliemi v homogenitě svého zbarvení jasnou představu o nemocech tělesných orgánů. I vysvětlení bylo hned nasnadě: „Proč by část celku (oko) nemohla poskytnout dostatečnou informaci o celku úplném (o těle). Což neumíme určit celý strom, když zkoumáme jeho pouhý list?“ Nevím, jaký konec měla ta kauza – zdá se, že zůstala vědeckou.

Třetí příklad popisuje zcela nedávné vědecké poznání. Ví se již, že za druh a míru naší imunity odpovídá skupina genů, které zároveň ovlivňují pach těla. Ve skupině příbuzných jsou tyto geny málo odlišné, snad až stejné. Experimentálně se prokázalo, že ženám byl odporný pot těch mužů, kteří měli ty kritické geny blízké těm, které měly ony samy. Nevědomky tak tyto ženy byly varovány, že jejich potomek by mohl být geneticky postižen (stejně jak jsou často postiženy děti blízkých příbuzných), aniž by cokoliv věděly o odpovídající vědě. Tento třetí případ uvádím k ilustraci toho, jak až zcela nové vědecké poznání dokáže ještě rozšířit relativně docela nedávno objevený vlivu genů na skutečnosti sice dlouho patrné, ale plynoucí jen z ne zcela jednoznačné statistiky, a tedy ještě nedávno vědě nijak neodpovídající. Právě tento třetí příklad by měl ilustrovat tvrzení, že i jevy byť sporadicky se vyskytující jsou postupně více a více objasňovány, když společnost dojde k poznání na potřebné úrovni.

K experimentu třetího příkladu si neodpustím poznámku spíše sociologickou, že totiž k degeneraci společnosti bude docházet tím více, čím méně času budeme věnovat vzájemnému „očuchávání se“ a čím více před námluvami potlačíme své pachy alkoholem, drogami a desodoranty. Přírodou zajištěný nedegenerovaný vývoj bude čím dál více znesnadňován, což se zdá parné již v současnosti.



ZPĚT na Co jsem publikoval