Hojnost kandidátů do Evropského parlamentu svědčí o nečekané přízni sjednocené Evropě nejen napříč politickými postoji, ale i napříč naturelem uchazečů. Jednu vlastnost však mají všichni společnou. Dovedou chtít. Takovou vlastnost jsme si odvykli vnímat pozitivně od té doby, kdy chtění bylo většinou co platné pouze pro ty, kteří byli ochotni nějakou formou se zdiskreditovat. Neměli bychom už ale v takovém postoji setrvávat. Vždyť významem podobné „touze“ jsme hanlivý atribut nikdy nepřiřazovali.
„Doveď chtít - a budeš svobodný, budeš poroučeti“ říká již v r. 1860 mladému Vladimírovi otec v poetické novele První láska. A daleko dříve to ve strohých traktátech tvrdili mnozí jiní.
Ta dovednost chtění však musí být v politice provázena ještě nějakou z dalších kvalit, které vzbuzují důvěru, že nabytá moc našeho delegáta prospěje skutečně především věci veřejné a nebude zneužívána jen ve vlastním zájmu nebo dokonce, že nabytá svoboda (imunita) nebude jen účelová. Takovými přídavnými kvalitami by mohly být mimo jiné např. pokora, mravnost, důvěryhodnost či dokonce o moudrost (ne vychytralost). Podle těchto přídavných kvalit a podle toho, která vrána si ke které vráně na kandidátku sedá, se rozhodujme, koho si zvolíme. Budeme si moci vybrat, kam i sebe při volbách zařadíme.

ZPĚT na Rozličné texty