Při potratu se matka nezbavuje části svého těla. Již při základních znalostech o člověku víme, že oplozené vajíčko, které se začne dělit, je projevem života zcela jiné bytosti, než je matka, poskytující tomu plodu „živnou půdu“ svým tělem. Jsme ale zvyklí, že matka má právo nové bytosti živnou půdu odepřít, pokud se tento tvor většině ve společnosti ještě nezdá dost člověčí. Za trestuhodné dnes všichni pokládáme až zabití plodu po jeho narození, a to bez ohledu na jeho stav, věk, ba i bez ohledu na jeho provinění vůči společnosti. Tak humánní jsme vždycky nebyli. Prostě, kultivujeme se.
Je dobře, že tato kultivace postihuje i politiky, kteří podstatným způsobem ovlivňují dění ve společnosti. Jimi vyvolaná snaha zabránit potratům úředním zákazem je ale převelikým a nestravitelným krokem v etice našeho bytí. Nedivme se proto většině, že má svoji setrvačnost. Spíše ji překonávejme systematickou výchovou, než sebelepším zákonem.

ZPĚT na Rozličné texty