*Koncem každého roku bychom se měli zamyslet nad naší sametovou revolucí a podívat se, jak se nám s odstupem rok od roku ta doba jeví. Hroutila se tehdy světová mocnost, která nás ovládala, a např. v Polsku to bylo už docela zřetelné. Sdružovali se filosofující odpůrci režimu, čehož typickým představitelem byla např. Charta 77, zřetelný pohyb byl i v ulicích (svíčky v Bratislavě, výročí Palacha v Praze), ale ten nejnápadnější akt u nás byl přece jen 17. listopadu 1989. Té studentské manifestaci byl taky právem přisuzován dominantní podíl na věcech následujících.
Nastal ale chaos při přechodu moci do nepřipravených rukou. Revolučně inaugurovaným vládcům společnosti přišel vhod, svojí vstřícnou radou v uspořádávání vládních struktur, komunista Čalfa. Aby setrval ve společnosti dojem, že jde o změnu revoluční, konaly se některé věci alespoň rychle, když už neměly ty podstatnější znaky revoluce. A když rychle, tak málo promyšleně až zmatečně. Příkladem může být privatizace majetku. Kdo lépe mohl privatizovat majetky než ti, kteří je řídili v době minulé, tedy opět komunisté, popřípadě ti vychytralejší ze zbytku společnosti. Do politických funkcí naivní a demokracie neznalí občané volili časem spíše ty, kteří měli ostré lokty, ale ne bystrou mysl. Zájmy takto zvolených zastupitelů byly většinou spíše osobní, než společnosti sloužící. Nové politické strany bojovaly především proti sobě navzájem, aby získaly v zastupitelských orgánech většinu a mohli vládnout demokraturou tak, jak to znali z diktatury komunistů. Především ale byla malá schopnost a malé bylo úsilí o vyloučení komunistů z povědomí společnosti. Nekorektnosti na všech úrovních nových vlád spíše trvale nahrávaly opozičním komunistům.
Stále mezi námi žijí ti, kteří před těmi čtyřiadvaceti lety sice měli svoji ušlechtilou protikomunistickou ideu, ale měli pramalou sílu k dotažení své ideje do reality. Tu sílu nemají ani dnes. Vše je jaksi jinak. Chceme být demokraty a chceme naplňovat vůli lidu. Ten je ale zmatený, neboť je dokonale manipulovaný kvalifikovanými reklamními, resp. propagandistickými agenturami zakoupenými těmi nejbohatšími. Takto zvolení politici chtějí často prospět především sobě, a ne celé společnosti. Neexistuje řízení společnosti dle vůle lidu, ale společnost řídí byť nepřímo ti nejbohatší, a marné až pošetilé je úsilí o to, aby to nebyli i bývalí komunisté či dokonce členové někdejší StB. V této situaci je volání po lustracích a po opovržení nad minulými členy KSČ je jen paběrkováním toho, co mělo být sklizeno hned po r. 1989.
Jestli přijmeme shora uvedené skutečnosti, pak z aktuálního politického hlediska (ne z historického) je zbytečné zabývat se aktivitami občanů v době komunistické diktatury, pokud jejich konání nebylo přímo trestné. Lze se dokonce domnívat, že lustrace a vzpomínky na StB jsou živeny těmi, kteří chtějí, aby zůstaly v pozadí zájmu veřejnosti neřádná konání prováděná v současnosti. Taková taktika není nijak nová, vždyť např. celou dobu podobně živí dnešní komunisté zlobu proti nacistům, aby konečně nedošla řada na zločiny komunismu.
Ptáme se jeden druhého, jaké je řešení této situace, nemá-li naše cesta směřovat přímo do pekel. Už podruhé jsme v poslední době vsadili na naději plynoucí z toho, že jakékoliv narušení stávající situace bude lepší, než setrvání nežádoucího stavu. Druhé kolo této naděje bylo dokonce zesíleno nejen co do počtu narušujících aktérů, ale především i snahou o jasně proklamovanou demokraticky přijatou diktaturu, která tak „jednoduše“ dokáže všechno vyřešit. Je designovaný nový spasitel taky jen typickým produktem prvotního omylu naší nové zliberalizované společnosti? Správně jsme si sice mysleli, že majetek v soukromých rukou bude spravován racionálněji, ale mylně jsme předpokládali, že to bude prospěšné nejen pro toho soukromníka, ale i pro společnost. V důsledku tohoto omylu nejenže neprávem zbohatli vychytralí podnikavci, ale byl zmařen i majetek společnosti, který mnozí v osobním zájmu promrhali. Tu a tam ale vidíme, že i u nás se někteří zbohatlí občané stali altruisty. Jestli by se pozitivně projevili i v politice, můžeme jen odhadovat, protože příležitost prospět si z politických pozic vlastním zájmům, je jistě hodně lákavé.
Většina národa opět bude vyčkávat, jak dopadne stávající situace. Setrvá-li u těch nových opět jen sobecká vychytralost, bude po zklamání ze stranických politiků a z nestranických nadšenců nasnadě řešení politiky chaosem v ulicích. Nešlo by už o ideje, ale o bezmyšlenkovité násilí třeba na majetku zbohatlíků, podobně, jako to dávno udělali angličtí dělníci proti strojům ve fabrikách. K tomu ale snad ona zmlsaná a pohodlná většina naštěstí asi nebude mít chuť, neboť se smířila s tím, že jí stačí i to, co jí na podlahu padá z bohatě prostřeného stolu těch bohatých.
Nezbývá tedy než řešení dlouhodobější spočívající v kultivaci oné většiny. A zde je konečně čas pro osobnosti. Ty se musejí dobrovolně stát krystalizačními jádry občanských aktivit. Někteří svým intelektuálním potenciálem, jiní zase svojí revoluční tendencí budou shromažďovat kolem sebe sobě podobné a vyloženě partyzánským způsobem budou narušovat nadvládu zbohatlíků a amorálních prospěchářů s cílem opět začít znovu. Takto připravovaná forma revoluce nepokořených, kteří vnímají nespravedlivou bohorovnost vládnoucí party, není až tak neobvyklá a v historii lze najít úspěšné povzbuzující příklady.

ZPĚT na Rozličné texty