Homosexuálové jsou mezi námi a nikomu nepřekážejí. Když je potkáme v ulicích, jejich sexuální odlišnost nevnímáme. Spíše nás upoutá člověk špatně vidoucí, opilý či jinak postižený. V každé z náhodně definovaných skupin našich spoluobčanů najdeme i své přátele, kteří nás udiví i nějakým pozitivním projevem své existence. Zpravidla žádný v té své skupině není výhradně ze své vůle. Nezkoumáme proto, zda se kdo do skupiny zařadil tím, že měl úraz, rodinné trable, jakousi změnu genu, či zda trpí kvantitativní odlišností nějakého hormonu. Jen ty společenské menšiny, jejichž odlišnosti v sociálním chování jsou nejnápadnější, byť i z důvodů vrozené a tedy nezaviněné odlišnosti, dosud stále ještě netolerujeme a dokonce je i trestáme.

V současné obšírné diskusi o oprávněné, akceptovatelné, ale v mnoha očích i zvýhodňované dispozici homosexuálů, je zcela opomíjena jejich sice občasná, ale zato okázalá manifestace právě té jejich odlišnosti. Tato jimi předváděná exhibice navíc neplyne ani z choroby ani není vrozenou vlastností. Snad tak jen chtějí rozšířit v povědomí společnosti svoji menšinovou představu o tom, co je ještě normální a tedy normování – tj. uzákonění - hodné. Je to sice k pochopení, ale je to i důvod k obavám. Co když se podle tohoto vzoru budou následně domáhat srovnání svých práv muži, kteří mají přirození kratší než např. 12 cm? Je totiž jasné, že k jejich zrovnoprávnění by mohlo dojít jen s použitím skalpelu, a právě zde pramení obavy z toho, co se v těchto dnech chystáme schválit u nás v parlamentu.

ZPĚT na Co jsem publikoval