Nalezení způsobu, jak úspěšně vládnout společnosti v konkrétní době a na konkrétním místě, není snadné. Problém je v tom, že společnost je pestrá úrovní a letorou svých občanů a forma vlády nemůže vyhovět každému jednotlivci. Některé společnosti ani nepopírají, že si o to nestojí, aby byli přijatelně spokojeni všichni a byly i takové společnosti, kterým vedení hlásalo, že všichni mají stejné žaludky, a tak si ve své takto formulované demokracii (rovných požitků) voliče získávali. Kdysi byly zřetelně výrazné otrokářské společnosti, ale pocit nesvobody oprávněně pociťují jednotlivci i v současnosti, kdy svobodu prezentujeme takovým způsobem, že otroctví (nesvoboda) v ní není tak zřetelné. Není to problém při vědomí, že svoboda nemá absolutní hodnotu. Je měřena porovnáváním a její hodnota je davem vnímána právě dle probíhající propagandy. V průběhu času a v rozličných místech byly velmi rozdílné formy vlády, tedy nedemokratické, a společnost to přežila, ale rozvíjela se - tu více, tu méně. Při hodnocení setrvám v současnosti a v krajích nám blízkých.
Demokracií je i náš režim, kterým se holedbáme. Není to nové slovo, ale v průběhu času významně měnilo svůj obsah. Projevovalo se to i v jejím dnešním přídavném pojmenování: Demokracie řeckých městských států, buržoasní demokracie, lidová demokracie, anebo dnes aktuální liberální demokracie. Ta liberálnost souvisí se svobodomyslností a ta je u občanů zatraceně rozdílně chápána. Má-li demokracie dobře fungovat, je třeba, aby společnost byla kultivovaná v tom smyslu, že alespoň včas pozná, ve své většině, co je dobře a co je špatně. To je náročná podmínka. Snad by jí naplňovalo přiměřené vzdělávání jednotlivců, ale ani to není pro většinu akceptovatelné. Jsem přesvědčen, že bez té společenské kultivace jednotlivců ve společnosti je účinná demokracie nereálná - nedosažitelná. Ta stávající forma demokracie neuspokojuje a společnosti neprospívá, a proto si myslím, že spěje k zániku.
Jsou však země, kde demokracie se vžila a funguje. Myslím si, že není ale až tak moc liberální jako ta naše představa. Ty společnosti v minulosti měly lepší podmínky k vžití se do demokracie, než mají ty společnosti, které se snažily do demokracie skočit rovnýma nohama třeba z komunistické diktatury. Co bylo ale není. I tradiční demokracie zažívají společenské změny, kdy se jedinci dovolávají nároků – lidských práv dle jejich vlastních představ, humánního přístupu i k těm, kteří se chovají jako zvěř atp. To často přibližuje podmínky dnes ještě v těch tradičních demokratických společnostech k těm našim liberálním až nadmíru, a jsou tedy na stejné cestě demokracii z řízení společnosti vylučující.
Co s tím? Chtěl jsem zde skončit, ale mám nutkání se ztrapnit radou. Klíč vidím v té kultivaci národa. Proti přiblížení se jakési racionální demokracii je příliš hlasité volání po rostoucích osobních požitcích, které mají zajistit ti druzí, a taky to, že necítíme potřebu se intensivněji v širší většině vzdělávat v tom, jak se zdokonalovat i v jakési společenské morálce, a jak špatně neseme rozdílné postavení jednotlivců ve společnosti. Nemůžeme být všichni stejně vzdělaní, a snaha, aby dostatečné vzdělání měla výrazná většina společnosti je nedosažitelně nákladná a asi i marná. Velká část společnosti si o vzdělání nestojí, protože si ve společnosti hoví i se zanedbanou vzdělaností. Úsilí společnosti by mělo být v podpoře zkvalitňování a následném využití těch, kteří jsou svojí přirozenou kondicí nad průměrem. Nemám na mysli jen sportovce, ale i ty, kteří intelektuálně a mravně svojí kondicí převyšující průměr ve společnosti. Nebojme se chválit úspěšné podnikatele, jejichž konání nemá s demokracií nic společného a nebojme se hanět ty, kteří si svým konáním společenskou úctu nezaslouží. Nebojme se analyzovat a zveřejňovat příběhy bezdomovců, abychom věděli, jak se do takové situace dostali. To bych chtěl vědět, než je začnu litovat a diskutovat o jejich podpoře. Vím, že adresné zveřejňování osudů ať bezdomovců nebo vychytralých podnikatelů neprojde zákonem, ale ty příběhy nemusí být přece adresné. Nechci chválit Babišovo řízení státu metodou jako podnik, ale porovnáním úspěchu podnikatelů a demokratických vlád přece jen napovídá, že větší osobní rozhodnost v řízení jakéhokoliv systému mu přece jen prospívá.
Zde je vhodné připomenout, že existují hospodářsky úspěšné státy i bez demokracie, a taky to, že jejich postavení ve světě není zanedbatelné. Jako podstatné pokládají ten jejich hospodářský efekt a technický rozvoj, který nemá nic společného s demokracií. Současnost společností hodnotíme dnes dle čehosi jiného, než tomu bylo před sto lety. Současná naše vláda ale jako by se k těm kritériím chtěla vrátit, ale asi budeme muset dožít v celosvětovém chaosu, neboť jinak než totální krizí, chaos zpravidla nekončí.


ZPĚT na Rozličné texty