Restituce církevního majetku vyvolávají diskusi. Mají církve v dnešní společnosti vůbec ještě své oprávněné místo? Mají, i kdyby jen proto, že nám připomínají i jistý morální aspekt života, který je společností nápadně opomíjen. Nepřehlížejme je. Způsob, jakým byl nejen jim, ale i mnoha dalším, majetek komunisty uchvácen a k budování socialismu mnohá léta využíván, lze směle nazvat krádeží. Lid, když už nejásal, tak alespoň k tomu mlčel. Propaganda vyhlašované rovnosti byla úspěšná a její důsledky trvají dodnes.
Dnešním restitucím majetku občanům a mnohým institucím se sice většinou už nedivíme, ale když posuzujeme spravedlnost vůči církvím, tak marxistický poznatek o náboženství jako opiu lidstva v nás setrvává. Bez ohledu na postoj k církvím snad přece jen u většiny národa setrvává názor, že zloději by měli být potrestáni a lup navrácen. Proč by jinak v celé společnosti tak sílil požadavek k postihu těch, kteří se obohacují korupcí, při níž jsou rozkrádány částky mnohamiliardové.
Komické se právě v této souvislosti jeví handrkování o tom, kde stát ušetří na restituci každý rok dvě desetiny procenta ze svého rozpočtu. To lze vysvětlit snad jen tím, že politici, kteří chtějí krizi v hospodaření státu řešit nejdříve odbouráváním těch nejméně podstatných položek, nemají na to, aby řešili věci náročnější. Nebo je to snad tím, že církve nemají ani chuť ani prostředky ke sponzorování politických stran, a proto jsou zájmy církví respektovány vždy až za zájmy hospodářsky vlivných sponzorů?

ZPĚT na Rozličné texty