Plzeňští fotbalisté presentují svoje město, jak se patří. Člověk nemusí být ani fanouškem fotbalu, aby měl z toho radost. Plzeňští konšelé jako by to tušili, když byli fotbalistům tak nakloněni při rekonstrukci městského stadionu výhradně pro užívání fotbalisty. Zda měli skutečně takový záměr v koncepci správy města, nebo se jen nechali ukřičet davem fanoušků, to je těžké posuzovat. Spíše však šlo o ukřičení konšelů, neboť rozhodnutí bylo tak nakvap, že stadion ani nestihli dát do řádného stavu, aby si na vlastním hřišti mohli Plzeňáci vychutnat výhru svého klubu nad FC Kodaň v Lize mistrů.
Přeměna stadionu nebyla levná a navíc předchozí investice do výrazných úprav stadionu byly sotva odepsány, takže trochu smutku nad hospodařením města mohli mít i nezaujatí občané; a co teprve atleti, kteří přišli o své sportoviště – jedno z mála takových v kraji. Atletický stadion, který je jim přislíben ve Skvrňanech už nebude mít toho ducha, s nímž jsou spojeni staří atletičtí harcovníci. Budiž, řeknou si ti mladí atleti, hlavně když stadion bude dříve, než nás znechutí od atletiky dlouhé improvizování mimo řádný stadion. A to je pro atlety právě klíčová otázka. Původní sliby primátorova náměstka už mají dávno prošlý termín, peněz v rozpočtu ubývá, nepochybně bude třeba zvýšit rozpočet na upřednostňovaný fotbalový stadion, a tak atletům budou jejich nároky salámovou metodou „z objektivních důvodů“ postupně kráceny, takže mají oprávněné obavy, že svůj stadion budou mít až někdy v nedefinovaném budoucnu.
Atletika je sice královna sportů, ale monarchie zjevně ustupuje „demokratickému“ ukřičení většinou. Sloužím atletům na stadionech již dlouhou dobu a vím, že do ulic nevyjdou, ale smutní nad nepřízní konšelů určitě budou. To konšelům ale vadit nebude. Vládnou Plzni v pravo-levé koalici, takže i kdyby si příznivci atletiky na tuto kauzu vzpomněli při volbách, tak ta nepatrná hrstka bude rozdělena na obě strany, takže bude ještě nevýraznější. Ve svůj prospěch se zachovali konšelé vlastně chytře. Vyhověli většině. Co na tom, že moudrost demokratického vládnutí je měřena tím, jak se vládci chovají právě k menšině.

ZPĚT na Rozličné texty