Nejen v souvislosti s volbou presidenta je diskutována otázka, zda je spravedlivější demokracie přímá či nepřímá. Vžitá je demokracie nepřímá, kdy si lid volí své zástupce (parlament), kteří se následně dohodnou o tom, komu bude svěřena výkonná moc (vláda). Nikoho ani nenapadne, že by si lid měl volit přímo ministry. Lid si volí do parlamentu ty, o nichž předpokládá, že se v politice orientují lépe než řadový volič, a proto i sestavení vlády bude kvalifikované. Přesto s takto nepřímo sestavenou vládou je náš lid často nespokojen, jako by si špatně vybral své zastupitele, kteří vládu jaksi divně dohodli. Je přirozená moudrost lidu snad přeceňována?
A zde je ten zakopaný pes přímé demokracie. Její uplatnění ve velké společnosti je možné jen tehdy, je-li lid svým podílem na moci zaujatý nejen při vlastní volbě, ale je-li schopen působit na zvolené orgány průběžně. Při volbě jsou totiž voliči dokonale mateni profesionální agitací stran, zatímco při vlastní funkci zvolených orgánů už k tak výraznému ovlivňování lidu nedochází.
Právě tento prostor pro demokracii je třeba aktivovat. Nestačí pouze stávající mediální příležitosti k podněcování zájmu o politiku, ale vedle odborů je třeba o své politické zájmy průběžně usilovat a k tomu vytvářet i další drobná uskupení občanské společnosti schopná trvalého nátlaku na vládu. Intervenovat není vždy nutné v ulicích, ale např. i osobním kontaktem s volenými zastupiteli, a lze najít i další způsoby. Nebudeme-li vládnoucím představitelům znepříjemňovat život průběžně, tak si nás nevšimnou a jejich konání bude i nadále k lidu přezíravé.

ZPĚT na Rozličné texty