Starší člověk potřebuje lékaře už častěji a konečně došlo i na mne. Nepřipojuji se však k nářku nad 30 korunovým poplatkem, ale naopak bych se chtěl pochvalně zmínit o zkušenosti, kterou jsem nabyl s lékařskou péčí v Plzni.
Minulého roku na jaře při pravidelné kontrole vyléčené štítné žlázy se lékařce nelíbil můj krevní obraz. U mé obvodní lékařky v jiném zdravotním zařízení jsem proto byl během velmi krátké doby testován na nejrůznější neduhy. Kromě několika netížících banalit byla nápadnější jen rakovina. Lidé se toho slova většinou lekají, a snad právě pro snížení obecného strachu z té nemoci, píši tento článek. Podobně se ostatně chovají i ženy s rakovinou prsu, sdružené v různých klubech.
Vlastní léčení začalo v dalším, již třetím zdravotním zařízení, kde mně diagnózu a rozsah nemoci upřesnili. Pravda, zde bylo poněkud přeplněno pacienty a já přišel poprvé neohlášen, takže jsem si na lékaře pěknou chvíli počkal, ale následná příkladná pozornost, která mně byla věnována, ten první dojem dokonale upozadila. I vstřícná domluva o oddálení léčby byla možná, abych si ještě užil naplánované zahraniční cesty. Vlastní léčba ať prášky, injekcemi nebo zářením pobíhala tak, že jsem zřetelně vnímal zájem lékařů o mne a o moji nemoc. Zvláště při dlouhodobém ozařování jsem se na onkologii brzy cítil jako doma. Důvodů bylo několik. Harmonogram ozařování byl dobře organizovaný, takže se pacienti sice dlouho v ordinaci nezdrželi, ale často se setkávali stále stejní, takže se brzy ve společném údělu i spřátelili. Především však personál se choval tak profesionálně, bezprostředně, a tak vlídně, že pacient proceduru vnímal, jakoby vlastně ani o nic nešlo.
Rozhodně ještě nejsem za vodou, ale jsem přesvědčen, že v Plzni léčí i pohoda a zjevná péče, kterou pacient ve zdravotních zařízeních vnímá, a to za zmínku stojí.

ZPĚT na Rozličné texty