O vánocích si křesťané připomínají Kristovo narození. Projevují tak svoji víru v Boha. Pro mnohé občany je tento duchovní rozměr vánoc úsměvný, protože věří jen reálným věcem, nejraději vědecky dokázaným. Vědeckým důkazům ale často předchází hypotéza, což není ale nic jiného, než vědcova víra v jakousi představu, kterou by rád svojí vědou potvrdil jako realitu. Některé hypotézy se naplnily během života onoho vědce, a na naplnění jiných hypotéz dosud čekáme. Jistým druhem dosud nepotvrzené hypotézy může být i víra v Boha. Zde lze připomenout i situaci, kdy renomovaní vědci budoucí vývoj svého oboru ani netušili. Newton např. věřil, že ve fysice již není co objevovat. Uplynulo sotva 300 let a Einsteinovi současníci změnili fysiku k nepoznání, a to jen tím, že soustředili svoji pozornost na méně obvyklou hodnotu zcela běžně vnímaného fyzikálního parametru, jakým je rychlost pohybující se hmoty. Darwin měl hypotézu o vývoji druhů, kterou prý vyjádřil Engels v alegorii: “Kdyby v jednu chvíli vymřeli všichni lidé, nic by se nestalo, neboť za miliony let by z žijících opic vznikli noví lidé tak, jak z těch dnešních lidí za miliony let se stanou andělé“. Proč ne? Proč by se měl vývoj hmoty zastavit na úrovni hmoty myslící.

Matematika je často vědeckým nástrojem na věci dosud neobjevené. Umí např. počítat s prostory více než třírozměrnými. Ty my dosud naznáme, či spíše je bezprostředně nevnímáme – podobně jako bezprostředně nevnímáme např. existující magnetismus či rádiové vlny. Třeba právě v těch dalších prostorech objevíme jednou „Ježíška“ jak si pohrává s jakýmsi čtvrtým rozměrem každého z nás a říká si: „Mám sice jeho duši v hrsti, ale nějak nešikovně ten človíček uplatňuje svobodnou vůli, jíž jsem ho obdařil. Však on procitne, až časem objeví, že svět není jen třírozměrný.

Jak radostné jsou vánoce těch, kteří ten další rozměr života alespoň tuší.

ZPĚT na Co jsem publikoval