Dvojí výročí v polovině listopadu bylo pro oficiální představitele podnětem spíše ke vzpomínkám než k úvahám nad ztrátou a obnovou svobody, resp. demokracie, což ale bylo jádrem těch událostí. Dnešní politici se totiž vyhýbají projevit své stanovisko ke svobodě, která je u nás zhusta pojímána jako svévole padouchů. Nechtějí ztratit jejich hlasy v demokratických volbách, kde jsou si všechny hlasy rovny. V tom porovnávání počtu hlasů taky často vidí jediný projev demokracie. Nepotřebují zvýrazňovat a rozvíjet už žádné další její atributy. Alespoň elementární zdvořilost, pokoru a tradicí vypěstované vědomí odpovědnosti, by přece jen opomíjet neměli.

Říkávalo se, že frak sluší až ve čtvrté generaci. Naše celebrity ten upnutý frak ještě očividně omezuje. Neodpovídá jejich výchově pod kuratelou proletariátu a nevyhovuje jim ani k požadované volnosti při hledání líbivého odlišení se od podobných protivníků. A právě člověk v tom alespoň pomyslném upnutém fraku je zosobněním prosperující společnosti, která ctí především řád. Ten totiž společnost nejen svazuje, ale taky ji charakterizuje. Jen v neřádné společnosti určují její tvář jezdci na tygru a jinak chytračící pozéři. Ti, na které jsme si uprostřed listopadu vzpomínali, neměli na mysli ani exhibici, ani chytračení. V obou vzpomínaných událostech se snažili svým vystoupením porazit zlo svojí ideu, která je motivovala k odvaze. Věděli, že pravda nemusí být tam, kde stojí většina nebo větší síla. Jejich vítězství, co na tom, že mnohými vnímané až se zpožděním několika týdnů či dokonce let, je motivující i pro dnešní život v naší současné demokracii.

ZPĚT na Co jsem publikoval