Snaha přesvědčit Evropu, že Plzeň je hodna být Evropským hlavním městem kultury 2015, přináší městu i jeho občanům užitek již dnes.
Ne všechno je však přijímáno s pochopením. Příkladem prezentace výtvarného umění, kde upoutává spíše vzrušující nápad, než provedení samotného díla, může být podnět architekta Jiřího Boudníka, kterým bude „vylepšen“ docela zajímavý projekt.
Již v úvodu září má totiž být odesláno šestnáct pivních sudů na voru do Prahy. Chceme tak vyvolat podporu Prahy naší kandidatuře. Proti své podstatě má mít vor navíc stěžeň a plachtu, aby na ní umělec mohl realizovat svoji myšlenku: státní vlajku jako součást obnaženého klína ženy. Nejde ani tak o klín, jako přímo o přirození, neboť autor svoji myšlenku obhajuje tím, že hledal „Kde domov můj“ a našel místo pro náš domov, odkud každý z nás pochází.
Já pocházím z jižní Moravy, čímž se mohu jinde od mnohých odlišovat a jen takový původ má smysl vyjadřovat. Že pocházím taky z vajíčka, resp. že jsem se vyvíjel v lůně matky, jako každý jiný, to je pro moji identifikaci naprostá banalita. Zneužití státní vlajky jejím vymalováním do rozkroku ženy je mimo neúcty k symbolu státu jen ubohá vulgárnost, která navíc připomíná jednu jí podobnou slovní, týkající se opačné strany těla a vyjadřující skepsi: „Být v pr… i s praporem“. A to bych Plzni, v jejím úsilí o kandidaturu Evropského hlavního města kultury 2015, skutečně nepřál.

ZPĚT na Rozličné texty