Festival “Kytara 2009“ ve Staré synagoze asi bude hodnocen i kvalifikovaně, ale přesto mně nedá, abych neposoudil laicky ještě zvlášť alespoň Poctu Karlu IV., jak mu byla projevena Štěpánem Rakem a Alfredem Strejčkem. Snad nikdo nebyl překvapen virtuózním zvládnutím kytary Štěpánem Rakem. V té souvislosti mne spíše překvapilo absolutně tiché publikum i samotná akustika sálu, což obojí umožnilo vychutnat si i v posledních posluchačských řadách i ta nejjemnější pianissima hry. S Alfredem Strejčkem to bylo podobné. Jeho slova se prostorem nesla, a byla vznešená formou i obsahem. A právě ten obsah mne upoutal. Řeč byla o Otci vlasti, o jeho životě a skutcích. Těmi stejnými slovy byly ale vyjádřeny i myšlenky, jak by to ostatně mělo být vždy, když je řeč o skutečné osobnosti. Vzpomenuty totiž byly taky životní hodnoty a jejich řazení. To je totiž klíčový problém každé společnosti, bez ohledu na dobu. Zdálo se, jako by ty tehdejší hodnoty nejen nezestárly, ale jako by právě jejich absence nedobře poznamenávala dnešní národy.
V synagoze bylo hodně posluchačů různého věku. Kdyby alespoň desetina z nich byla byť jen jemně dotčena myšlenkami, které vyplynuly z krásného vystoupení dvou umělců, pak právě alespoň ta desetina by mohla být krystalizačním jádrem kultury v tom jejím nejširším pojetí. To by byla krásná naděje pro společnost vnímající, že kultura není jen poslech krásného slova či hudby třeba v okázalé architektuře. Kultura je mnohem více. Ona totiž zahrnuje celý náš život a všechno naše konání.

ZPĚT na Rozličné texty