Zimou zesílené strádání plzeňských bezdomovců v nás vyvolává mnohé otázky. Zajímá nás kdo se má o ně starat a proč se objevili až v nedávné době. Co nás vlastně zneklidňuje? Kdyby nás děsilo to samotné lidské strádání, pak bychom museli být v děsu trvale po celou dobu existence lidstva, neboť nadměrná nouze vždy někde byla. Nás ale neděsí cizí nouze, nýbrž ta novota v naší blízkosti. Děsí nás nezvyklé setkávání se s demonstrovanou chudobou. Naštěstí u nás není chuďasů mnoho. U nás jsou bezdomovci zpravidla jen ve městech, snad aby jejich anonymita skryla často nechvalné důvody jejich strádání.

Většina z nás byla zvyklá vždy vidět kolem sebe přijatelnou životní úroveň. Se svým životem v prostém bytě jsme v převážné většině však vázali i dobrý vkus a tradiční kulturní hodnoty. Proč nás tedy neděsí novota našeho vlastního vysídlení z této domácí tradice? Ze zabydlených pozic nás totiž zcela zřetelně odvádí podbízivý škvár. Tento druh „strádání“ těch, kteří opustili zabydlený tradiční vkus a kulturu je podstatnější nejen tím, že se týká větší části národa než který(ou) tvoří bezdomovci, ale především tím, že v tomto kulturním „bloumáním ulicemi“ ani nevnímáme újmu, kterou trpíme. Pro budoucnost společnosti je to horší, než skupinka nuzáků v ulicích měst. Co změníme na sobě my, abychom nebyli litováni pamětníky tradiční kultury a dobrého vkusu? S tímto vědomím stojí za posouzení i to, jak moc vadí bezdomovcům jejich stav a co oni jsou ochotni na sobě změnit, aby se přiblížili ke zvykům nás, kteří je dnes litujeme?

ZPĚT na Co jsem publikoval