Upravuji text, který jsem už použil jinde, ale byl jsem tak mile překvapen péčí, že se toho nutkání k chvále nemohu zbavit. Nějak se starému člověku přitížilo víc, než odpovídá stavu chudokrevnosti živené už od války – té druhé světové, tak jdu k lékaři.
Od paní doktorky jsem dostal lístečky a oběhl jsem ve stejné budově náběry krve i moči, rtg. plic a EKG. Transfer informací byl elektronický, ale blýskla se milá novota. Nehnali mne do ordinace příslušného lékaře, ale on přišel za mnou do čekárny a upozornil mne, že můj stav není dobrý a ať počítám s tím, že mne moje „obvoďačka“, kde ten okruh zase končím, pošle do nemocnice. Protože jsem nesvědomitý optimista, slíbil jsem jí, že do nemocnice ještě dnes odejdu. Doma jsem se najedl – byl jsem nalačno, zabalil si tašku zbytečnostmi a odešel do FN. Na příjmu se divili, že jsem přišel a nepřijel sanitkou, ale pokládal jsem to spíše jako korekci k mému projevovanému optimismu. Vstřícnost ženského týmu nebyla rozhodně vyvolána mým půvabem. To profesní zacházení milé i pacientovi bylo nepochybně vypěstované, ať už předpisy nebo nově vanoucím duchem ve zdravotnictví. V sousední místnosti jsem si pobyl delší dobu neustále v kontaktu s ordinací. Bylo třeba vyřešit určité organizační záležitosti. Nemocnice je dost zaplněná.
Na JIP jsem byl již převážen na křesle a uvítán jsem tam byl jako VIP či státní delegace – opravdu velmi bezprostředně a mile. I zde byl personál udivující vstřícností. I zde jsem byl okamžitě napojen na přístroje, a trvale opečováván. A nemám na mysli jen zdravotní péči, ale i jakousi péči, řekl bych, i sociální, abych tak nazval mytí a podobné činnosti. Obdivoval jsem personál zdravotnic a zcela lidský přístup mladého lékaře, který mne měl na starosti. Na pokoji jsem byl sám, ale v sousedním pokoji byli pacienti „náročnější“ a přesto sestřičky procházely z jejich pokoje s úsměvem a mávnutím ruky. Bezprostřední kontakt s pacientem, který v ordinacích mnozí postrádají, byl zde snad přímo součástí terapie, i když témata pacientů zrovna s nemocí nesouvisela. A stejný pocit jsem měl i při převozu do jiné části FN, kde jsem byl operován. Posádky při cestě tam i zpět byly ochotné se bavit i o vybavení vozu atp.
V operačním sále byla sestřička „bavící“ čekajícího pacienta i při tom, jak musela obsluhovat přístroje spojené jen s transportním lůžkem (kyslík, pískající čidla atp.) Ten operační sál byl plný techniky. Dva operatéry a obsluhu počítače jsem při operaci sledovat nemohl, ale bavit jsem se s nimi mohl nejen o svých pocitech, ale i o věcech zcela lidských, např. o hospodě. Ani jsem nepostřehl, že jsem operován. Jeden t těch dvou nade mnou skloněných byl dokonce i Ing. což mne pochopitelně velmi potěšilo, pracovalo se přece s technickým produktem. Před odjezdem jsem se zeptal, jak je velký ten vkládaný stimulátor a jeden člen týmu neváhal mně přinést do fólie uložený stimulátor ukázat.
Po návratu na JIP jsem musel 24 hod. v klidu ležet na zádech. To byla ta nejhorší část pobytu na JIP, přestože jsem byl nejen krmen, umýván, i jinak ošetřován, jako v předchozí době. Opomenout nemohu mladého stejně jako sestřičky vlídného doktora. Před propuštěním přijel k mé posteli rtg., aby se lékař ujistil, že jsem v té neklidné noci něco nezmrvil. Nezmrvil, tak se loučím a se synem odjíždím v pohodě domů. Je-li takový režim péče o pacienta cílem i pro další zdravotní zařízení, tak jsem spokojen.

ZPĚT na Rozličné texty