Mezi plzeňské osobnosti patří nepochybně i pan Luboš Hruška. V plzeňském archivu má svoji složku a její tvůrci jsou rádi, když ji kdokoliv doplní svojí vzpomínkou nebo postřehem. Taky jsem se angažoval a zkrácenou formu i zde uvádím.
Pan Hruška vytvořil z ovocného sadu zahradu jako projev vděku, že Bůh mu pomohl přežít mnoho let komunistického věznění. Dílo se mu povedlo, protože to nebyl náhodný proces, ale systematická práce jak z hlediska botanického, tak z hlediska estetického. Ten vděk křesťana byl upřímný, proto Zahradou citelně proniká i samotný Duch sv. Snad Luboše už od samého počátku taky ochraňoval. Vždyť tu zahradu i s vysochanou křížovou cestou vytvořil v době vlády komunistů. Nebylo to snadné a nebylo to levné a už tehdy se z pana Hrušky stala osobnost převyšující město Plzeň – ale zatím většině utajenou. Pomáhali mu při práci mnozí, já mezi nimi nebyl a pana Hrušku jsem ani neznal.
Po té společenské změně jsem byl vtažen přáteli do politiky, a to do KDS. Tam jsem poznal pana Hrušku a postupně jsem se seznamoval s ním, s jeho dílem i s dalšími jeho záměry.
Nejsem svojí letorou politik, protože neumím nést v čele prapor, natož tasit šavli, ale přesto jsem se jaksi dostal do vedení města a mohl jsem být užitečný dalšímu budování Zahrady. Začala se stavět „víceúčelová budova“ na kterou bylo třeba získat peníze. Ne všichni, kdo měli peníze byli nakloněni stavbě „jakési“ kaple, proto ten název. Nebyl lživý, protože nad kaplí je několik pokojíků umožňující přežít noc i případným meditujícím, hlouběji zaujatým Duchem Zahrady. Zahrada už přicházela do širšího povědomí a skutečně nabývala i určitého duchovního rozměru. Sám si myslím, že mne Duch zahrady více sbližoval s Lubošem a jeho rodinou, než bych já prospíval samotné Zahradě.
K zajištění legálního hospodaření s penězi na stavbu kaple byla vytvořena nezisková organizace, které jsem byl členem i já. Byl jsem jí co platný snad jen tím svým působením na radnici, ale pravidelné schůzky neziskovky v bytě u Hrušků i mne s rodinou sbližovalo. Lubošova manželka Lída vařila výborný čaj a ta mně byla postupně velmi blízká, protože se na tom Lubošově díle svým způsobem taky, byť „utajeně“, podílela. Lída neměla stát stranou. Vážil jsem si mnohých setkání na Zahradě s osobnostmi, ale ani ta nebyla nijak mnou vyvolaná.
Jedno setkání na Zahradě bylo přece jen jiné. Nejsem z těch, kteří se na potkání objímají a líbají a nevím, co jsem ten den na Zahradě dělal, ale kousek od chaty jsem se potkal s Lubošem a zcela bezprostředně jsme se objali. Byla to pro mne událost, která se mně uchovala dodnes v paměti. Nebyl jsem významný pro budování zahrady, a přesto se můj vztah k rodině nějak utužoval i z Lubošovy strany. Vážil jsem si toho. Když už byl Luboš dost nemocný tak jsem ho často navštěvoval. Jednu událost zde připomenu.
Ta událost byla taky pro mne významná. Jednou jsem zašel za Lubošem už trvale ležícím. Dům byl odemčený jako vždy, protože takových návštěvníků za Lubošem chodilo mnoho. Slyšel jsem šramot v kuchyni, tak jsem se tam šel podívat. To se Lída vrátila z nemocnice. Musela být toho plná, neboť pravila mně zřejmě jako prvnímu. „Tak to byla dnes poslední chemoterapie, už záleží jen na tom, co to tělo vydrží. Ale Lubošovi to ještě neřekneme.“ Brzo se to dozvěděl nejkrutějším způsobem. Lída zemřela dříve než Luboš.
Nevím, jak se to stalo, ale opět zcela bez mého přičinění, ba i bez mého vědomí, jako v předchozích případech. Jeden můj syn se stal natolik blízkým přítelem Petra Hrušky, že jedno mé vnouče má Petra za kmotra.

ZPĚT na Rozličné texty