Válka a politika
Výročí konce války v Evropě bylo tentokrát vzpomínáno jinak, než tomu bylo v předchozích letech. Snad to bylo v souvislosti se zprávou BIS o výbuchu ve Vrběticích nebo snad už i jinak nazrál čas k soudnějším pohledům na válku, když nás oficiálně Rusové prohlásili za nepřátele. Těch komentářů jiných než jindy, bylo opravdu hodně.
Už je vžitý pojem hybridní válka, a ta může mít opravdu nesčetně forem. Ta hospodářská forma je již dávno užívaná, snad tam lze zařadit i stále připravenou a na sociálních sítích aktivní pátou kolonu. Čím dál zřetelnější forma je dnes i ta, která spočívá ve využití IT. Zatím se tak nebojuje, ale vystrčené růžky naznačují, že k boji i tato forma připravena je.
Když neuvidíme válku jen jako vzniklé škody a ztracené životy všude tam, kde se válka projevila, tak nás snad napadne i myšlenka o smyslu války. Moje generace si války dělila na obrané a útočné, spravedlivé a nespravedlivé, a snad i na mnohé jiné. V paměti ještě mnohých ještě zůstává ta druhá světová válka. Mocnosti poražené v první světové válce toužily po „spravedlivé“ nápravě důsledků války, jiné mocnosti toužily po „spravedlivém“ uspořádání celého světa a za těmito hesly nebylo nic jiného než snaha o rozšíření svého vlivu za své stávající hranice. To se Němcům nakonec povedlo alespoň na pár let a přiživil se na tom i Sovětský svaz. Sbratřeni ruku v ruce, a snad i při vzpomínce na pomoc Německa Leninovi, začaly si tyto státy znovu dělit Evropu. Něco fakticky a něco jen ve svých představách. Mazanější a připravenější naplnit své představy byl Hitler než Stalin se svojí kominternou. Pro ujasnění připomenu, že dávno před válkou byl především v Německu zřetelný boj mezi internacionalistickým a nacionalistickým pojetím socialismu.
Už von Clausewitz věděl, že „Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky“. Jde tedy především o politiku, kterou ta či ona strana projevuje. V té druhé světové válce jsme měli příležitost jako první se postavit Hitlerovi. Mohli jsme se jevit jako hrdinové, nebo jako blázni, vzpomeneme-li si, jak snadno se dostal Hitler přes Belgii a Nizozemsko až do Francie. Ta už bojovala, ale nakonec se přece jen vzdala, jako to Československo. Škoda, že při našem hodnocení „kapitulantství“ jsme nikdy nebyli srovnáváni s těmito třemi státy vystavenými Hitlerovu Blitzkriegu.
Naši politici se zachovali slabošsky, ale rozumně. Ruští politici se smlouvou R-M zachovali prospěchářsky a důvěřivě v domnění, že sobě rovní diktátoři si neublíží. Doplatili na to. Němci dosáhli až k Leningradu a málem i k Moskvě. Byl to důsledek nejen zmatků v ruské armádě, ale i důsledek špatné politiky. Stalin se však zahojil. Dovedl přesvědčit západní spojence, že Hitler je nebezpečnější než aktuálně strádající Stalin, a Amerika neváhala posílat konvoje s materiální pomocí do Ruska. Prospělo to k poražení fašismu, ale taky k nabytí Stalinova sebevědomí.
O jakou politiku šlo západním spojencům na Jaltě, když tak výrazně vyšli vstříc Stalinovi, to je otázka. Kdyby už tehdy pokládali fašismus a komunismus za sobě blízké ideologie, dávno mohli omezit Stalinovo tažení do Evropy posílením invaze z Itálie, ale asi ta ideologie se nezdála tak nebezpečná jako vlastní boje a hlavní fronta řízená a zásobovaná z velké dálky. Snad si jen nechtěli nazlobit Stalina nebo se báli, že je schopen v důvěře v komunistické buňky v západoevropských státech utkat se i proti spojencům. Špatně odhadli sílu jeho armád, což se koncem války už projevilo. SSSR byl velký, ale lidské zdroje nebyly nekonečné, zvláště v potřebné kvalitě, což dobře vědí ti, které osvobozovali bojovníci maršála Malinovského.
O výrazném podílu politiky na bojích v závěru války v Evropě není pochyb. A zase je tu ta otázka vstřícnosti Stalinovi, a to nejen setrváním na domluvené demarkační čáře, ale i tím, že Stalinovi předali německé vojáky včetně Banderovců, kteří včas utekli z ruské okupační zóny do té americké. Takže, ve válce jsou vojáci pouhým nástrojem politiků, jakže to zní při vzpomínce na ty padlé opravdu nelidsky.

ZPĚT na Rozličné texty