*Nedávné oslavy osvobození Plzně u Pattonova památníku i šesté výročí instalování kašen byly opět příležitostí k úvahám o vkusu těch, kteří v Plzni o takových dominantách rozhodují. Jsem přesvědčen, že ten kdo křičí nejčastěji a nejhlasitěji, nemusí mít ještě pravdu. Přikláním se k menšině, které se kašny na náměstí líbí. Netroufám si je posuzovat jako znalec umění, ale jsem i jako laik raději, když je tvořeno něco nově, než když se napodobuje cosi starého. Na tom našem náměstí by bylo otázkou, ke které době by se kašny měly hodit. K renesanční radnici, ke gotice katedrály či některých domů nebo snad k pasáži Slávie a ještě k novějšímu hotelu Centrál? Jsem přesvědčen, že je dobře, když každá doba zanechává za sebou právě tu svoji vlastní stopu. Zda byla dobrá nebo špatná, to posoudí kvalifikovaněji až ti co přijdou po nás.
A s tím Pattonem je to podobné. Že je to Patton, to je u památníku napsáno. Výtvarníci často pojmenují své dílo, aby vyjádřili jen to, co je motivovalo k jeho vytvoření. U obrazů často čert aby ten obsah k pojmenování přiřadil. Podobně ani u toho Pattona nebylo jeho tvůrci podstatné, zda měl modré oči, dlouhý nos či vysoké čelo. Koho to zajímá, snadno si najde Pattonovu fotku. Tvůrce památníků chtěl spíše připomenout ty pancíře, které vojáky provázely a chránily, a snad i těsný vítězný oblouk, kterým se museli protáhnout ke skutečnému cíli, jímž byla Plzeň. Mohli táhnout i dále, ale za Plzní byla už ta škvírka mezi sloupy oblouku politiky zúžena k úplné neprůchodnosti. Osobně mne na pomníku upoutává i ta jeho proměnnost při procházení kolem něho. Při oslavách navíc ostře a ze správného směru svítilo sluníčko a stíny jedné stěny jako by dotvářely tu druhou stěnu. Je to pomník povedený a Plzeň zdobí, byť myšlenkou, kterou v nás vyvolává, se můžeme lišit. Mne napadla ta shora uvedená.

ZPĚT na Rozličné texty