V dubnu prošla fronta i mojí vískou a já jsem stále v pokušení tu válečnou krizi srovnávat s dnešní pandemií. Ti, kteří se proti Hitlerovi postavili jsou známi a zaslouží si obdiv a úctu, stejně jako ti, kteří proti covidu bojují v nemocnicích. V té době ale žili i nevýrazní lidé podobně jako v té dnešní pandemii. Nebyli jsme ale hrdinové, nevykřikovali jsme hesla proti Hitlerovi či proti válce, ale nenaříkali jsme si ani ve strachu z přicházejících informací.
Má rodná víska Poštorná nepřipadla během války protektorátu, ale byli jsme Říše. Jako dítě jsem své blízké odstěhované do Protektorátu dlouho neviděl, ale na „karanténu“ jsme si jako dnes nenaříkali.
Do školy jsem začal chodit v době zřetelného ústupu Wehrmachtu ze slávy. Ve třídě byli spolužáci i o 3 roky starší, kteří neakceptovali německou školní výuku, tak zůstávali „sedět“ v první třídě vždy obdařeni šestkami snad z většiny předmětů. Přežili ne několika měsíční pauzu ve výuce, ale hned několika letou. Přesto v životě nepropadli. I ti, kteří měli německou výuku několik let ve vyšších třídách, svůj život zvládli, protože chtěli a uměli. Já jsem neunesl školku, byť jsem byl hýčkán „Freulein“ přímo na klíně a česky mluvící pí. Koníčkovou jsem byl obdarováván krmí, což doma nebylo časté. Škola mně však už nějak nevadila. Nevzpomínám si na formy výuky, ale nějaká říkadla si pamatuji dodnes: „A, A, A, der Winter ist schon dá.“ Rozhodně jsem neuměl německy, ale blízkým kamarádem mně byl i syn správce ze sousedního kdysi židovského statku, který už obhospodařoval pan „Štangl“ snad Němec, snad Rakušan. Byl jsem tam jak doma nejen na dvoře mezi hospodářskými stroji. Hrál jsem se i v dětském pokoji v obytném patře i na přilehlém velkém balkónu, kam chodilo i pár dalších českých dětí. Ten Němec nebyl v opovržení svých českých zaměstnanců. Jeho puška a hubertus volně visely hned při vstupu do obytného patra (dole byla hospoda). Její ukradení a odboj se nepředpokládal. Bylo marné bouřit se, bylo třeba přežít těm prostým nositelům předválečné tradice. Družili jsme se i se dvěma Ruskami, které se staraly o krávy. Tu jednu si po válce vzal kočí z toho statku, aby nemusela do Ruska, ale její velmocenská letora v ní byla (pocházela od Leningradu), takže kočí se brzo raději oběsil. Ta válka, to byla taky složitá doba.
Koncem války byl můj táta už zavřený v Karlau (obdoba Bor) a u nás bydlel mladý člověk ze Znojma (Rapengasse - Jarošova 35 – kdyby mně snad někdo napověděl jeho osud). Pracoval v muničce za vesnicí. Milý nenápadný člověk, který u nás přežil i průchod fronty. Rusové, kteří u nás bydleli nevěřili, že je to manžel, ale chovali se k nám jako bychom byli rodina. Byli to asi důstojníci, protože měli polní telefon a měli takovou naši důvěru, že mě maminka s nimi pustila cestovat na motorce s lodičkou, což se nám vyplatilo, protože jsme přivezli hrnec sádla. Nebyl to dar, ale umožnilo to usmažit plnou aktovku malých rybek ulovených granátem, snad ani nekuchaných a neoškrábaných, čehož se maminka děsila. Bylo to zpestření v krizové situaci, což jsme dovedli ocenit. Neječeli jsme na sebe i když jsme věděli, jak před několika dny vyváděli jejich souvěrci s ženami ve veřejném krytu pod školou.
Kromě té většiny prostého lidu byly i na vsi utajená jádra odbojářů, tak ještě něco vzpomenu. Na dvorku jsme měli králikárnu, ve které už byla už jen kupa sena a sklenice se zrajícím páchnoucím domácím sýrem. Až po válce jsem se dozvěděl, že za tím senem bylo plno granátů, které ten chlapec ze Znojma k nám nanosil. Co by se s námi stalo, kdyby na tuto skupinu odbojářů přišlo gestapo, nebudu hodnotit. Podstatné je, že tyto granáty nebyly nijak použity a po čase byly vysypány z rozbořeného 3. mostu do ramene Dyje. Odbojáři taky věděli, co je správné v konci války, ale když mohlo přijít na realizaci, tak k akci nedošlo. Opět si připomínám tu epidemii a její řešitele z opozičních lavic. Mohl bych popisovat další příhody z obou stran, které by dnes byly pitvány na sociálních sítích, ale už nejsou aktuální, jen jsou nám, kteří jsme je zažili jakousi zkušeností, kterou uplatňujeme i v krizích současnosti. Nejsme zaujatí svým momentálním hlediskem, protože víme, jak složité je hodnotit aktuální situaci (rozhodovat) ve složité době a v pestrobarevné společnosti.

ZPĚT na Rozličné texty