Kolaborace bylo dlouho slušné slovo, než začalo být chápáno nejčastěji jako spolupráce s nepřítelem proti vlastní zemi, tedy v hanlivém smyslu toho slova. Nemusí to být ale jen deklarovaný nepřítel a nemusí to být ani černobílé konání. Opět, jako ve všem, jde nejen o míru, kterou tu kolaboraci naplňujeme, ale i o to, jak ji účelově interpretujeme. Soudem byli potvrzeni kolaboranti s nacistickým Německem v době druhé světové války – nejen u nás. V tom mají jasno i ti, kteří vidí jen černobíle. Když si ale připomeneme osud Slovenska za války a po válce, tak už i zde si všimneme, že s hodnocením té kolaborace to není jednoduché. Ale jsou ještě smířlivější formy hodnocení kolaborace. S válkou souvisí forma kolaborace dělníků pracujících pro Německo až tak, že vyráběli zbraně pro wehrmacht. Konali tak pod nátlakem, mnozí sice i se zvýšenými požitky, ale tyto dělníky za kolaboranty taky nepovažujme. Aktuálnější je dnes postoj ke kolaboraci s opovrhovanou vládou ve společnosti, která není oficiálně deklarovaná jako nepřátelská. Mnozí jsme žili v diktatuře KSČ, pracovali jsme s chutí a nadšením a naše práce byla prezentována jako úspěchy vlády KSČ. Kolaborovali jsme? Kolaborovali ti, kteří svoji přízeň diktatuře KSČ přímo manifestovali svým dobrovolným členstvím v KSČ? Nechci být soudcem, jen se tím tématem probírám. Zajímavou skupinou byli umělci v době diktatury KSČ. Lze na ně nasadit stejnou psí hlavu, jako na ty v předchozím odstavci, jen oni byli více na očích. Umělci manifestovali více než dělníci tu pohodu a radost prožívanou ve společnosti vedené KSČ. I ti, kteří nenáviděli straníky, si ale o takové jejich umění stáli. Budeme je dnes za kolaboraci odsuzovat, pokud nebyli přímo agitátory toho režimu? Stále jen otázky bez odpovědí, protože je to jen jakýsi úvod. No, a jsme v dnešní době, a o tu jde. Má někdo pocit kolaborace, když pracuje tak, že se tím může chlubit vláda, proti které protestuje? Myslím si, že může mít ten pocit. Za vlády KSČ se snažili opustit republiku ti, kteří pod komunistickou vládou žít a pracovat nechtěli. Dnes s tím mnozí taky koketují, ale svá gesta nenaplňují. Když odcházejí, tak spíš snad jen z důvodů osobní prospěšnosti, nikoliv jako projev odporu proti vládě. Zřejmě to nepřátelství proti řídícímu aparátu společnosti bude spíše proklamativní než skutečné. Vždyť mnozí se nediví, že spolupracujeme ve vládě s bývalými komunisty a bavíme se s nimi, jako by nám nikdy nic neudělali, nejsme na ně zlí. Vždyť mnozí nám byli za komunistické vlády i prospěšní. Tak vida, táhne se to s námi od války, jen někteří mají nyní potřebu stavět se alespoň do pozice, že vědí o této své nemravnosti, a tak manifestacemi tlačí na vládu, aby ona jim byla po vůli a oni pak mohli mít tu svoji kolaboraci vlastně za její původní pozitivní projev. Ještě jednou: Dříve jsme kolaborovali pod nátlakem a ze strachu z nějaké újmy a dnes mají mnozí při své kolaboraci se sobě nepřátelskou vládou potřebu si to nějak omluvit alespoň způsobem, který je nijak nepoškozuje a jen doufají, že tato skupina občanů bude růst a pod tlakem manifestací dojde u vlády ke změně o kterou si oni stojí, a tím už nebudou mít problémy, zda kolaborují, čí nikoliv.

ZPĚT na Rozličné texty