Upoutal mne název článku v březnovém Respektu: „Naštěstí nejsme všichni stejní“. To téma mne zajímá v souvislosti s rovností mezi lidmi. Bylo to však o demokracii v pestré společnosti – především v té Americké. I to je zajímavé téma. V éře neliberální demokracie často demokraticky zvolené vlády hromadí neomezenou moc, „politické strany ztrácejí odvahu, soudy vycházejí vstříc moci a média otupila své hrany.“ V dnešní Americe Bílý dům může podrývat základní pravomoc Kongresu – rozdělování peněz státního rozpočtu. „Nejvíce však Trumpa brzdí sama veřejnost, jež omezila prezidentovo chování ve volbách do Kongresu a jejíž hlas zaznívá v průzkumech veřejného mínění i v protestech. Právě to musí být v poslední instanci nadějí pro zdraví a sílu jakékoliv demokracie – skutečnost, že, slovy Abrahama Lincolna, nemůžete obelhávat ve stejnou chvíli všechny lidi“.
Na příkladu Indie je pak dokládáno, jak nezbytná je divetzita (rozmanitost) systému k záchraně a posílení demokracie.
Já už jen dodávám, že četnost stran je významná a zastával jsem se jí především v době hledání cesty, a to i při volání po systému jen dvou stran umožňujících snadnější vládnutí až tak, že se, bez ohledu na voliče, na „oposmlouvě“ strany domluví. To už dnes odsuzujeme, ale stále ještě držíme tehdy prosazenou D'Hondtovu metodu, která výrazně poškozuje malé strany. Ta pětiprocentní hranice bránící vstupu do parlamentu neomezuje význam stran, vzpomeneme-li si na účinné (mimoparlamentní) demonstrace vyvolané skupinami mnohem menšími. V té souvislosti lze vzpomenout i nedávnou hejtmanovu iniciativu, k níž bylo vázáno i heslo „Všeobecná mobilizace občané společnosti.“ Že by vzpomínka na události před třiceti léty pomohla k iniciativě připravené k nápravě demokracie naší společnosti? Pořád mně v tom ale překáží ta profesní PR ovládaná těmi, kdo mají na její zaplacení.

ZPĚT na Rozličné texty