Lidská práva jsou v diskusích velmi frekventované téma. Každý totiž tuší, že je to něco v jeho prospěch. A ne až dnes, ale už při té francouzské revoluci, a snad lze společně s některými tak chápat i ještě časnější Magnu chartu libertatum.
Pro dnešek bude stačit podívat se na ta poslední z r. 1948. Nevím, jak se mění (doplňují) v čase, ale vím, že jejich naplňování není akceptováno každou společností, a v tom je jejich slabina – postih za jejich ignorování taky není nijak citelně realizován.
Význam slov se v průběhu času mění a různý význam mají i v různých oblastech. Já rozumím svým právem to, že mně v mém konání nemůže nikdo bránit. Mám-li právo na bydlení, tak mně nikdo nemůže bránit postavit si obydlí, a ne že má někdo povinnost mně to obydlí zajistit. Ale nejsem právník abych ten svůj postoj bral za správný. Mate mne, že místo „práva“ bych spíše bojoval za své nároky. Mám-li na něco nárok, tak to mohu požadovat. Mám právo si něco koupit, ale nárok na to mám, až tu věc zaplatím. Proč se tedy dramatizují Lidská práva? Proč se tak vžilo, že Lidská práva mně má někdo zajistit. Pořád mně vychází, že Lidským právům bychom měli dělat volný průchod a nebránit jim, ale požadovat jejich plnění v osobní prospěch bez osobního přičinění snad ani není jejich obsahem. Tak nač ty řeči kolem toho.
PS: Odstěhoval jsem se ze vsi, protože bych si neuměl postavit barák, a kdo z mých spolužáků si nepostavil barák z popelnicových 35 kg těžkých kvádříků, tak ve vsi, jako by nebyl. Vím, co to je. Jeden den o dovolené jsem spolužákovi se stavbou pomáhal. Bylo nás mnoho a udělali jsme kus práce, ale já jsem druhý den sotva lezl. Ten spolužák využil své právo na byt, ale aby ho nárokoval od společnosti, na to neměl, tak využil jen toho svého Lidského práva. Jó, časy se mění.


ZPĚT na Rozličné texty