Přečetl jsem si knížku Roberta Vauchera: Bolševické peklo. Je to deník novináře působícího mezi Petrohradem a Moskvou od 17. dubna 1918 do 20. září 1918. Popisuje, jak se mu jevily následky „výstřelu z Aurory“. Šlo o skutečnou revoluci, ale upoutala mne podobnost konání s demokratickou změnou dnešní společnosti, jejíž dynamika rozvoje je neobvykle rychlá až revoluční. A mám na mysli jak rok 1948, tak rok 1989.
Únava z války se projevila nejen lokálními příměřími, ale až tak, že ruští vojáci odcházeli z fronty, když do toho vstoupila ta revoluce nabízející proletářům (dělníkům) hory doly. Ve společnosti se ale vytvořil nejen chaos ale i hlad. Zbytky carské armády ba i rolníci měly ještě sílu proti revoluci lokálně působit a ve společnosti se stále udržovala naděje, že revoluce nebude trvalá, a to až tak, že i dělníci volali po návratu fabrikantů – cizinců, aby oni opět řídili fabriky. Anarchie a bezohlednost vlády bolševiků vyvolává strach tam, kde bolševici působí. K oslavě 1. máje 1918 jsou do průvodu manifestanti určení a jiní nesmí být ani na ulicích, neboť strach mají i bolševici. Odpor proti revoluci je patrný i z atentátu na Lenina a z úspěšného atentátu na Urického (komisař pro vnitro), což bylo ale krutě pomstěno.
Úplná jednota není ani mezi Leninem a Trockým. Oba chtějí revoluci, ale Trocký chce úspěchu dosáhnout řádnou armádou, zatímco Lenin spoléhá na ozbrojené proletářské kádry. Stále jsou ještě akceptovány zastupitelské úřady a němečtí podnikatelé mají v Petrohradě až okázalou volnost. I Američané si myslí, že takový revoluční chaos nemůže mít dlouhého trvání. Moskva se jeví revolučnější a nebezpečnější, přestože je zde více jídla. Velikonoce jsou zde slaveny tajně, ale alespoň v jednom kostele proběhly řádně.
Intermezzo je věnováno i ideově blízkému idealistovi Tolstému, resp. jeho blízkým v Jasné Poljaně, kde panovalo pozitivní soužití mezi šlechtou a sedláky. Výzvy Trockého k „osvobození“ se z područí šlechty byly ale účinné a rabování a pustošení šlechtických sídel lákavé. Dělo se.
Vzpomenuty jsou nejen boje Rudé armády s Čechoslováky, ale upoutalo ho velké procento židů ve vedení revoluce. Popis hladu a násilí až k popravám carských důstojníků, není v revoluci divný, a sloužil k vyvolání strachu a závislosti na komisařích. Zajímavé je i konstatování neshody mezi revolucionáři r. 1917 a 1905.
Příkladem síly vůdce, podobně jako v Jasné Poljaně, je nejdříve nesmělé obsazování bytů „buržujů“ proletáři, ale po výzvě k větší odvaze došlo k dokonalému drancování. Zmíněna je i dobře zaplacená role Gorkého, když revoluce přecházela od proletářů přes potřebné zemědělce až k inteligenci. I za revoluce existovala elita společnosti skýtající naději, ale nebyla početná, byla zkorumpovaná a byla zbabělá.
Při odjezdu přes Švédsko se novinář zmiňuje o očekávaném míru a o nejistotě, jak ta revoluce dopadne. Bolševičtí boháči tam usídlení spravují tučná konta revolucionářů. V případě např. Trockého, přes jeho švagra.
Ta revoluce přesto všechno zvítězila. Měla silnou a svými sliby chytlavou ideu, nebála se uplatnit svoji nevelkou sílu v krutosti vytvářející strach. Dnes ideu mají spíše neevropské kultury, což Evropu degraduje. Síla se sice neprojevuje v krutosti, ale ve zcela zřetelné bezohlednosti. Sliby mají stejnou váhu jako tehdy. Tou rychlostí vývoje společnosti prožíváme i dnes skutečnou revoluci, a ne jen tu technickou, a to se všemi jejími atributy, byť aktuálně přece jen lidštěji modifikovanými.

ZPĚT na Rozličné texty