Poprvé jsem četl Revolver Revue. To listopadové číslo z r. 2018 bylo zdarma, a bylo zajímavé obsahem i jeho uspořádáním. V první části jsou četné ohlasy na Babišovo odkoupení Lidových novin. Jsou to převážně nářky nad znehodnocováním jejich obsahu a nad redaktory, kteří setrvali až dosaváde časů. Postrádám tam stanoviska k tomu, že ti „spravedliví“ novináři, kteří nedávno z LN odešli, vydrželi Babišovi řadu let sloužit. Zableskne se tam i názor, že najatými pokrytci jsou manipulovány i tiskoviny jiných zájmových skupin, a to vždy s poznámkou, že to nejsou periodika nezávislá, prostě jsou stranická, - jak je to obvyklé v některých státech, kde to nevzbuzuje pohoršení – dodávám já. Aniž bych zkoumal CV autorů, řekl bych, že pamětníci vědí, že na dnešní situaci bylo zaděláno na samotném počátku dnešní doby; ti mladší zakládají nejen své postoje, ale i formu svého sdělení na dramatizaci svých často iluzorních představ, jak by to mělo být správné v dnešní společnosti, kdyby to někdo uměl zajistit.
Krátké intermezzo o dvojí (protichůdné) reklamně na Lidové noviny v RR navazuje těsně i smyslem na postoje uvedené v předchozím textu.
Následující zajímavé postoje jsou označeny „nechumelismem“. Opět hodnotí především pět let vlády Babiše nad masmedii. Zobecňují ji však již šířeji. Naši rádoby intelektuálové jsou ve většině zde považováni za kolaboranty s každým režimem, od první republiky počínaje. Vždy nelézají důvody takového (kolaborujícího) svého počínání. Příkladů vyjadřujících takový postoj je v této části RR nemálo a autoři jsou laikovi známější, než ti „zásadovější“ v první části. Jsou to proti nim spíše pamětníci, neboť se často dovolávají událostí v naší vzdálenější historii. Jeden text z této skupiny přece jen cituji: „Ale je situace, kdy politik může prosazovat zájmy svých firem, tolik odlišná od situace, kdy politik je jen loutkou, která poslušně prosazuje zájmy určité finanční skupiny?“
Tyto úryvky pocházejí od Jiřího Stromšíka, jak je prezentoval v interwiev v r. 2006. Připomíná totalitární ideologie, které upoutaly kdysi i v době nedávné velkou část naší inteligence. Ta hrubla na duchu i v projevu, ve snaze přizpůsobit se svojí „lidovostí“ ideologii totalit. Značná část tohoto textu je věnována právě vzdělanosti a vzdělancům, často s nářkem nad těmi současnými formami vzdělanosti i nad jejími současnými představiteli. I způsob komunikace již nemanifestuje příslušnost k určitému kulturnímu společenství, ale zjednodušuje se až do neúnosné míry, aby byla jednotná a srozumitelná především širokému okruhu konzumentů.
Vzpomínky Věry Dvořákové jsou o realitě nástupu komunismu. Jsou bez jakéhokoliv filosofování ale s odkazem na konkrétní jména, resp. osudy. Mezi jinými je uveden i Petr Kopta, jehož pět básní publikovaných v RR 1993 odděluje text Věry Dvořákové od textu Ladislava Dvořáka. Věra připomíná studentský pochod na Hrad (před únorem 1948) a na následné „studijní prověrky“. Zde začínala schizofrenie společnosti pro následujících 40 let. Zde vystupovali z KSČ ti, kteří byli skutečně pomýlení bezprostředním poválečným nadšením a nebyli jen vychytralou skupinou prospěchářů, tak rozšířenou v národě i po dlouhou část historie poslední doby.
Ladiskav Dvořák pojal své sentence ke stejnému tématu široce, až spíše poeticky.
Ta prostřední dvojstrana je věnována heslům – snad nadpisům novinových článků z doby kolem r. 1968. Je vyvedena v odstínech červené barvy a to právem. Toto pomýlení bylo jiné než to poválečné. Zde už byla zkušenost s vládou KSČ, a přesto se intelektuálové snažili komunismus reformovat – obrodit. A ztrapnili se v té době nejen literáti, ale i prognostici – např. prezident Zeman vstupem do KSČ. To není obsahem RR, to si přidávám sám, ale pár hesel přece jen uvedu: O čistotu Marxismu-Leninismu a jeho tvůrčí rozvoj. Ve znamení dalšího upevnění strany a společnosti. Komunisté nezklamou naděje lidu. Hold vítěznému únoru. Bylo tam toho víc. Důležité je si připomenout, zda odkaz inteligence té doby se neodráží i v současnosti, a možná je spojen i s osobnostmi dosud uctívanými i přes výraznou různost jejich politických postojů v čase. Snad sem se hodí připomenout Ludvíka Vaculíka – komunistu už v padesátých letech. Neodsuzuji ho, ani Kohouta. Odpracovali si později svá provinění v pomýlení. Nářek nad nimi není aktuální, máme jiné neodpustitelně pomýlené, kteří nás dráždí pouhou svojí existencí.
Blíže dnešní realitě je text Kristiny Vlachové. (Považuji si, že té dámě jsem byl kdysi představen.) Ten její text lze brát jako analogii velmi blízkou současnosti. Kristina spolupracovala např. s Chytilovou na Hře o jablko, ale troufla si nepodepsat Antichartu. Nezaujaly mne vzpomenuté důsledky, ale to, jak se k ní chovali po r. 1989 ti, kteří Antichartu podepsali a nově zaujali v kulturní sféře významná místa. Konkrétně je jmenován např. Petr Uhl, ale i jiní jí dávali najevo, že není z jejich party. Konkrétní situace jsou popsány. Tu analogii k dnešku vidím v tom, že ani dnes nejde o politické strany či nějaké politické zásady ať v komunálu či v parlamentu, ale jde o party napříč politikou.
Příběh Milana Černocha je o tom, že z KSČ se dalo vystoupit, ne být vyhozen, i v r. 1951. Vyžadovalo to ale nesmířlivý postoj ke KSČ, resp. zásadovější přístup k vlastnímu životu, což není až tak typické pro většinu naši společnosti ani dnes. Černoch vstoupil do KSČ v r. 1947 a jeho důvody tehdy nebyly až tak opovržlivé pro nedospělého člověka. V počátku padesátých let byl komunistickým vysokoškolákem, ale měl štěstí, neboť poznal Radima Palouše i Patočku. Už zbývalo jen najít odvahu k vystoupení z KSČ. Tu proceduru popisuje. Vzpomíná konkrétní osobu, která byla v tom procesu nejaktivnějším komunistou. Byl to docent, kterého v r. 1967 potkal ve Filosofickém ústavu ČSAV, později byl ten docent Chartista a v r. 1985 skončil jako disident v Rakousku. I ten závěr textu stojí za pozornost: „O svém vystoupení z KSČ jsem s nikým nemluvil (uklidil jsem se budovat Ostravsko). Když se to později dozvěděl Patočka, dost se zlobil. Říkal, že je to špatně, že je potřeba, aby ve straně zůstali slušní lidé, kteří by někdy mohli přispět ke změně …“
Tož tak. Je dobré si připomínat události typické v průběhu naší nedávné historie, ať byly či nebyly součástí hlavního proudu.

ZPĚT na Rozličné texty