V souvislosti s aktuálním výrazným kontaktem Evropy s poněkud odlišným kulturním společenstvím, objevují se diskuse i o definování a zachování smyslu evropanství, o společenských skupinách sdružených do států vyspělejších i méně vyspělých, a taky o těch skupinách, které procházejí napříč státy, resp. ve všech se usazují.
Jsem technik a jsem v pokušení posoudit Evropu jako systém. Každý, i společenský, systém je funkční, když základní, již dávno vyzkoušená jednotka je skutečně dominantní. Drobné ozdůbky na ni navěšené ji dokonce mohou prospívat. Dobře postavenému tradičnímu domu neuškodí, když bude následně vybaven třeba drobnou klimatizací. Zabere-li přehnaná klimatizace domu celý pokoj, bude nás svým hlukem již obtěžovat a bude-li klimatizace ještě větší, může vibrací setřást celý dům. Chci tím říct, že fungující systém unese jen drobné postupné změny, a šoková změna může systém i zničit.
Systému taky škodí, nejsou-li jeho komponenty spolu sladěné. To si uvědomili ti moudřejší, po dvou blízko po sobě proběhnuvších válkách, a začali tvořit základy Evropské unie. Nebyl to špatný nápad. Zničující válka v Evropě se dodnes nerozhořela, a to není málo. Ti, kteří nechtějí vidět Evropu jako oficiálně centrálně řízený systém, hledají výhrady k současnému stavu.
Přehlížejí, že i bez kodifikovaného spojenectví by byly evropské státy dnes propojeny energetickými a dopravními sítěmi, rozčleněnou výrobou četných produktů, obchodem, ba i bankovními vazbami. Nikdo by jim do toho nemluvil, jako kdysi u nás do privatizace. Nemá-li se systém rozkmitat, musí mít perfektní zpětnou vazbu, což v lidské společnosti není samozřejmé. Zvláště ne v té evropské demokraticky řízené liberální společnosti. My máme svoji zkušenost s tou již zmíněnou neřízenou privatizací, ale podobné situace nebyly v Evropě až tak výjimečné. I v zcela obecné rovině proto už od věků platí, že každá společnost si vždy stanovila zákony zajišťující soužití ve společnosti – a tak je vlastně řízena. Co je tedy divného, že o totéž usiluje společenství států – EU?
Nepříjemné je pouze to, že vývoj společnosti je natolik rychlý a člověk je natolik za tím vývojem odborně i mravně zpožděný, že jeho snaha o řízení je často nedostatečná. A tady je ta chyba. Běžíme příliš rychle a přitom nevíme ani kam. Marx věděl, že máme běžet ke komunismu, který definoval. My ale nevíme, co je náš cíl. Mnozí si už uvědomují, že v tom případě není ani třeba tak spěchat, a není třeba např. ani zvyšovat inflaci. To ovšem vadí těm zadluženým, kteří jsou shodou okolností až příliš mocní. Ale to už je jiné téma.
A přece ještě douška: Snaha o nezávislost těch nejmenších - nevýrazných, a požadování jejich rovnocennosti s těmi velkými, je marná. Nejen schopností ovlivnit své širší okolí, ale i převzetím zodpovědnosti za dění v širší společnosti, by neobstáli. Ale nezoufejme, i v novověku jsme malí jednou již nebyli. Snad si zase jednou vybereme do čela společnosti skutečné osobnosti a ne jen stranické mluvky.

ZPĚT na Rozličné texty