Samozřejmost, s níž přijímali naši předkové katedrálu především jako místo k oslavě i uctívání Boha a jeho řádu, je dnes oslabována. Ubývá víry v Boha a navíc občanská hlediska dříve vyhrazená jen úzké skupině osob, dnes zřetelně vnímají i široké masy. Takovými hledisky mohou být urbanistické pohledy, architektonická úroveň i technická výjimečnost staveb, a taky majetkové vztahy. To všechno může u veřejných staveb dramatizovat problémy, které dříve byly pro veřejnost zcela okrajové.

Není již přirozené, aby stát (panovník) pokládal za samozřejmost pečovat o dobrý mrav společnosti – třeba i odkazem na místně interpretovaný Boží zákon. Nad všechny meze je povýšen občan a jeho svoboda. Co na tom, že aktuálním projevem svobody je spíše bezohlednost a často i chaos. Tato skutečnost dramatizována není, ale držený klid není oprávněný. Chléb a hry – požadavek tak blízký i dnešní konzumní a nejrůznější zábavou hýčkané společnosti – motivoval život dávné společnosti, která o své úspěšnosti vůbec nepochybovala. Přesto pominula. Připomínejme si to.

Schopnosti člověka jsou neuvěřitelné. Jde však i o to, abychom rozvoji svých schopností stačili i svými mravy. Nepodceňujme rostoucí davovou svévoli „svobodných“ občanů, kteří ničí hřbitovy, majetek jiných, či násilím manifestují svoji bezohlednost při nejrůznějších příležitostech. Nepřehlížejme urážející průhledné a drzé lži či vulgarity, jimiž jedinci manifestují svoji nadřazenost plynoucí z jejich hospodářské či politické moci. Ti všichni opovrhují řádem a tradičními mravy. Toto současné nebezpečí pro nejširší společnost si včas uvědomujme, ale taky vězme, že cílevědomě pěstovaná pokora je lékem na neduhy plynoucí z těchto nemravností. Pár moudrých jedinců si to uvědomuje, ale pro davy ostatních je třeba pokoru propagovat výrazněji a nestavět ji až daleko za úspěch jakkoli dosažený. To je téma katedrály – ne to, zda patří církvi či státu.

ZPĚT na Co jsem publikoval